Jedním z nejsmutnějších a nejtragičtějších rysů naší „civilizace“ dvacátého století je epidemie neposlušnosti dětí vůči rodičům v období raného dětství a nedostatek úcty a respektu po dosažení dospělosti. Projevuje se to v mnoha oblastech, žel dokonce i v rodinách vyznávajících křesťanů. V rámci svých nesčetných cest navštívil autor v průběhu posledních třiceti let mnoho domovů. Zbožnost a krása několika málo z nich jsou jako plaché a osamocené vzpomínky, zatímco ostatní zanechaly bolestný dojem. Svévolné a rozmazlené děti nepřivádějí do nikdy nekončícího neštěstí jen samy sebe, ale uvádějí do rozpaků všechny, kdo s nimi přijdou do styku. Dávají tušit příchod zlých věcí v nadcházejících dnech.

Ve většině případů nejsou na vině ani tak děti jako spíše jejich rodiče. Neschopnost projevovat úctu k otci a matce ve všech takto postižených rodinách je ve velké míře způsobena odkloněním rodičů od vzorů daných v Písmu. V dnešní době se otec domnívá, že plní své povinnosti, když se stará o potravu a ošacení svých dětí, a tím, že se příležitostně projeví jako policista usměrňující jejich chování. Matka se zase příliš často spokojí s rolí domácího otroka. Slouží svým dětem, místo aby je cvičila v tom, jak být užitečný. Provádí spoustu úkolů, které by měly dělat její dcery, a tím jim umožňuje věnovat se zbytečnostem. Následkem je, že domov, který by měl být pro svou uspořádanost, posvátnost a nadvládu lásky miniaturou nebe na zemi, zdegeneroval, jak někdo trefně vyjádřil, na „čerpací stanici během dne a parkoviště přes noc“.

Předtím než nastíním povinnosti rodičů ke svým dětem, rád bych zdůraznil, že nemohou řádně káznit své děti, dokud se nenaučí ovládat sami sebe. Jak mohou očekávat, že si podmaní svévoli svých maličkých a ovládnou záchvaty vzteku, pokud popouštějí uzdu svým vlastním vášním? Charakter rodičů se ve vysoké míře promítá do jejich potomků: „I žil Adam sto třicet let a zplodil syna ke své podobě jako svůj obraz“ (Genesis 5,3). Pokud rodiče mají mít právo očekávat od svých malých poslušnost, musí být sami poddáni Bohu. Tento princip je v Písmu zdůrazňován opakovaně: „Ty tedy učíš druhého, a sám sebe neučíš?“ (Římanům 2,21). O biskupu nebo pastorovi je psáno, že: „má dobře vést svou rodinu a udržovat děti v poslušnosti se vší počestností. Neumí-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?“ (1. Timoteovi 3,4–5). A pokud muž nebo žena neví, jak ovládat svého vlastního ducha (Přísloví 25,28), jak by se mohli starat o své potomky?

Bůh udělil rodičům nanejvýš vznešené a vzácné privilegium. Nevolím příliš silná slova, když říkám, že do jejich rukou jsou vkládány naděje a požehnání, nebo také prokletí a mor další generace. Jejich rodiny jsou jeslemi církve i státu, a podle toho jak jsou nyní šlechtěny, takové později ponesou ovoce. S jakým modlitebním zápalem a s jakou pečlivostí by měli plnit tento svěřený úkol! Bůh se bude jistě rodičů ptát, jak vychovávali své děti, protože ony patří Jemu a On jim je pouze propůjčil, aby o ně pečovali a chránili je. Váš úkol není jednoduchý, obzvláště v těchto nanejvýš zlých dnech. Avšak pokud budete s důvěrou a očekáváním vyhledávat Boží milost, najdete jí dostatek k tomu, abyste dostáli své zodpovědnosti v této jako i v jiných oblastech. Písmo nám dává instrukce, kterými se máme řídit, zaslíbení, jichž se můžeme držet, a nutno dodat i hrozivá varování pro případ, že bychom se v této záležitosti chovali lehkomyslně.

Vyučujte své děti

Zmíníme čtyři základní povinnosti, které Bůh svěřil rodičům. Zaprvé: vyučovat své děti. „Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci. Opakuj je svým synům, mluv o nich, když pobýváš ve svém domě, i když chodíš po cestě, když ležíš, i když vstáváš“ (Deuteronomium 6,6–7). Tato práce je příliš důležitá, než aby mohla být přesunuta na jiné – rodiče, a ne učitelé nedělních škol jsou shůry povinováni vyučovat své maličké. A nesmí to být občasná nebo sporadická událost, ale měla by to být věc, na níž je upřena stálá pozornost. Slavný charakter Boha, požadavky Jeho svatého zákona, nesmírná hříšnost hříchu, divuplný dar v Jeho Synu a strastiplný osud s jistotou určený těm, kdo odmítají a popírají Boha – to vše by mělo být dětem opakovaně přiváděno na mysl. „Jsou příliš malé, než aby tomu mohly rozumět“ je ďáblův argument, který vás odtahuje od plnění vaší povinnosti.

„A vy, otcové, nedrážděte své děti k hněvu, ale vychovávejte je v Pánově kázni a napomenutí“ (Efezským 6,4). Je potřeba zdůraznit, že „otcové“ jsou zde jmenovitě zmíněni, a to ze dvou důvodů – protože jsou hlavou rodiny, jejíž vedení je svěřeno obzvláště jim a protože mají sklon přenechávat tuto povinnost svým ženám. Toto vyučování má být dětem předáváno čtením Písma svatého a vysvětlováním věcí vhodných pro jejich věk. Na to by mělo navazovat systematické vyučování. Nepřetržité kázání mladým není tak efektivní jako když je zpestřeno otázkami a odpověďmi. Pokud vědí, že budou tázáni  na to, co se čte, budou poslouchat pozorněji: formulování odpovědí je učí přemýšlet. Tato metoda také procvičuje dlouhodobou paměť a zodpovídání konkrétních otázek udržuje v mysli přesnější myšlenky. Všimněte si, jak často Kristus pokládal svým učedníkům otázky.

Buďte dobrým příkladem

Za druhé – dobré vyučování musí být provázeno dobrým příkladem. Vyučování, které vychází jen z úst, se pravděpodobně nedostane hlouběji než k uším. Děti velmi rychle rozpoznávají nesrovnalosti a pohrdají pokrytectvím. V této chvíli záleží nejvíce na rodičích. To jejich tváře by měly být nejvíce obráceny k Bohu, měli by denně hledat Jeho milost, kterou tak moc potřebují a kterou jim může poskytnout jen On. Jak pečlivě musejí postupovat, aby před svými dětmi neřekli nebo neudělali něco, co by mohlo narušit jejich mysl či mít jiné zlé následky! Potřebují být neustále na stráži před čímkoliv, co by je mohlo učinit zavrženíhodnými v očích těch, kdo by je měli respektovat a chovat v úctě! Rodič není jen k tomu, aby své děti vyučoval svatým způsobům, ale sám před nimi musí chodit stejným způsobem a ukazovat svých chováním a vystupováním, jak je příjemné a prospěšné řídit se Božím zákonem.

V křesťanské domácnosti by měla být nejvyšším cílem domácí zbožnost – uctívání Boha v každé chvíli – všechno ostatní by tomu mělo být podřízeno. Ve věci rodinného života nemůže ani manžel ani manželka házet všechnu zodpovědnost za zbožný charakter domova na druhého. Po matce je zajisté požadováno, aby doplňovala snahy otce, protože děti se daleko více těší její společností než jeho. Pokud má otec tendenci být příliš přísný a vážný, bývá matka příliš mírná, a musí být na pozoru před vším, co by mohlo zeslabit mužovu autoritu – pokud muž něco zakázal, žena nesmí povolit. Je pozoruhodné, že výzvu v Efezským 6,4 předchází „naplňujte se Duchem“ (5,18), zatímco paralelní výzvu v Koloským 3,21 předchází „Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá“ (v. 16), což ukazuje, že rodiče nemohou vykonávat své povinnosti, pokud nejsou naplněni Duchem a slovem.

Kázněte své děti

Za třetí – vyučování a příklad musí být prosazovány napomínáním a disciplínou. To především znamená uplatňovat autoritu – řádnou vládu zákona. O věrném otci Bůh řekl: „Neboť jsem se s ním sblížil, takže přikáže svým synům a svému domu po sobě, aby zachovávali Hospodinovu cestu a konali spravedlnost a právo, aby Hospodin Abrahamovi naplnil to, co o něm řekl“ (Genesis 18,19). Zvažte to pečlivě, otcové – křesťané. Abraham dělal více, než že by jen nabídl dobrou radu: prosazoval zákon a pořádek ve svém domě. Pravidla, kterými se řídil, odpovídala „Pánově cestě“ –  té, která je správná v Jeho očích. A tuto povinnost patriarcha vykonával, aby Boží požehnání spočinulo na jeho rodině. Žádná rodina nemůže být řádně vedena bez domácích pravidel, která zahrnují odměnu a trest. Ta jsou zejména důležitá v období raného dětství, kdy není morální charakter dítěte ještě zformován, dítě nechápe morální motivy a nedokáže je ocenit.

Pravidla by měla být jednoduchá, jasná, opodstatněná a pružná jako Desatero přikázání – několik velkých morálních pravidel namísto velkého množství nepodstatných omezení. Jedním ze způsobů, jak provokovat děti pro nic za nic k hněvu, je omezovat je tisícem bezvýznamných zákazů a momentálních omezení, která jsou nahodilá a jsou prosazována rodičem – perfekcionistou. Pro budoucí dobro dítěte je nanejvýš důležité, aby bylo vedeno do poddanosti v útlém věku: necvičené dítě znamená dospělý nedbající zákona – naše vězení jsou přeplněna takovými lidmi, jimž bylo v dospívání dovoleno dělat si, co se jim zlíbí. Ani nejmenší porušení domácích pravidel by nemělo projít bez napravení. Pokud totiž dítě zjistí, že jedno porušení nevyvolalo předpokládanou reakci, bude očekávat stejné zacházení i v případě dalších porušení a pak se neposlušnost rozbují, takže rodič nebude mít nad dítětem jiný prostředek kontroly než hrubou sílu.

Učení Písma je v této věci naprosto jasné. „V srdci chlapce vězí hloupost, hůl a naučení ji od něj vzdálí“ (Přísloví 22,15 a podobně 23,13–14). Proto Bůh řekl: „Kdo zadržuje svou hůl, nenávidí svého syna, kdo ho však miluje, usilovně ho kázní“ (Přísloví 13,24). A opět: „Tresci syna svého, dokudž jest o něm naděje, a k zahynutí jeho neodpouštěj jemu duše tvá“ (Přísloví 19,18 KRAL). Ať vás nezastaví nerozumná slabost pro vaše děti – Bůh jistě miluje své děti ještě hlubším rodičovským citem, než umíte milovat vy své děti, přesto nám říká: „Já usvědčuji a kárám ty, které miluji…“ (Zjevení 3,19 a podobně Židům 12,6). „Hůl a pokárání dá moudrost, ale chlapec ponechaný sám sobě dělá hanbu své matce“ (Přísloví 29,15). Takovou přísnost je nutno uplatňovat v jejich raných letech, než věk a tvrdohlavost zatvrdí dítě před strachem a bolestivostí nápravy. Šetři prut a rozmazlíš dítě – nepoužívej ho na dítě, ale sežeň si jeden na svůj vlastní hřbet.

Není potřeba zdůrazňovat, že výše citované oddíly Písma v žádném případě nevyučují, že v životě domácnosti má vládnout teror. Děti mohou být vedeny a trestány takovým způsobem, aby neztratily respekt a také náklonnost ke svým rodičům. Vyvarujte se toho, abyste je neopodstatněnými požadavky dováděli k vznětlivosti nebo provokovali k hněvu tím, že na nich budete fyzickými tresty ventilovat vlastní zlost. Rodič trestá neposlušné dítě ne proto, že se hněvá, ale protože je to správné – Bůh to vyžaduje a je to prospěšné pro blaho dítěte. Nikdy nevyslovujte hrozbu, kterou nemáte v úmyslu vykonat, ani slib, který nehodláte dodržet. Pamatujte, že pro vaše dítě je dobré, pokud je poučeno, a ještě lepší, pokud je dobře vedeno.

Věnujte velkou pozornost nevědomým vlivům prostředí, které dítě obklopuje. Snažte se udělat domov přitažlivým – ne prostřednictvím světských věcí, ale s pomocí vznešených ideálů, vštěpováním ducha nesobeckosti, vlídným a šťastným společenstvím. Oddělte maličké od zlé společnosti. Pečlivě sledujte periodika a knihy, které vstupují do vašeho domova, občasné hosty, kteří sedí u stolu a kamarádství, která vaše dítě formují. Rodiče zcela bezstarostně nechávají volný přístup ke svým dětem lidem, kteří podkopávají jejich autoritu, převracejí jejich ideály a zasévají semena lehkovážnosti a neřesti, dokud se na to nepřijde. Nikdy nenechte své dítě trávit noc mezi cizími lidmi. Cvičte své dívky, aby byly užitečnými a nápomocnými členy své generace, a své chlapce, aby byli přičinliví a soběstační.

Modlete se za své děti

Za čtvrté – poslední a nejdůležitější povinnost, která respektuje obě strany – dočasné a duchovní dobro vašich dětí, je horlivá prosba k Bohu za ně. Bez toho bude všechno ostatní neúčinné. Pokud je Pán nepožehná, jsou prostředky marné. Horlivě zapřísahejte Trůn Milosti, aby vaše snahy vychovat děti pro Boha mohly být korunovány úspěchem. Je pravda, že se musíte pokorně poddat Jeho vůli a sklonit se před pravdou vyvolení, na druhé straně je privilegiem víry držet se nebeských zaslíbení a pamatovat, že účinná horlivá modlitba spravedlivého zmůže mnoho. O svatém Jóbovi a ohledně jeho synů a dcer je zaznamenáno, že „vstával časně ráno a přinášel zápalné oběti podle počtu jich všech…“ (Jób 1,5). Domov by mělo prostupovat ovzduší plné modliteb a měli by ho dýchat všichni, kdo domov sdílejí.