Bylo by určitě lepší, kdyby tento článek shrnul pouze tlak zastánců jiných náboženství, resp. filozofických směrů, i když ani zde není na místě podceňovat četnost lidí, kteří tuto novodobou filozofii prosazují. Ještě hůře však vyznívá skutečnost, že tyto názory a filozofie se již delší dobu cíleně prosazují i v křesťanských sborech, což je možno doložit existencí tzv. marketingově orientovaných sborů jako např. Crystal Cathedral (Robert Schuller), Willow Creek (Bill Hybels), Saddleback Church (Rick Warren), a mnoha jiných.

Obecně lze konstatovat, že tito „novátoři“, resp. „agenti změn“ si jasně uvědomují velký rozdíl mezi tradičním a postmoderním křesťanstvím a cíleně se s využitím různých metod a postupů snaží o dosažení nového stavu. Ten kromě již zmíněných světských filozofií zahrnuje i tzv. novou reformaci, která má všechny křesťanské církve znovu spojit zpět, dále přebírání nebiblických prvků z východních náboženství jako jsou např. transcendentální meditace, jóga, různé okultní prvky (mystické labyrinty) apod. Zdůvodnění jsou často až příliš jednoduchá - přináší to dobrý pocit, je to osvěžující. Vytrácí se biblické myšlení, zaměření na Boha, sám člověk si určuje, co je pro něj dobré.

Je zde tedy zjevná podobnost s učením New Age, které usiluje o realizaci „dokonalého světa lidí, kde je člověk bohem“. Místo aby člověk hledal Boha, Jeho moudrost a lásku, jsou lidé vyzýváni k uvolnění mysli, prožívání kosmické jednoty, která podnítí jejich „kreativitu“ a zajistí jejich „úspěch“ (což není nic jiného než primitivní forma okultní manipulace mysli).

Závažným důsledkem extrémního používání marketingového přístupu, teorie budování vztahů, nadřazení jednoty nad pravdu, a také tzv. „pozitivního myšlení“, je tzv. situační etika. Ve snaze „si s každým porozumět“, resp. „být u všech v oblibě“ (jako v politice) se v tomto případě říká každé skupině lidí jen to, co chtějí slyšet (což se jim líbí), vynechají se problematická a potenciálně konfliktní témata, případný konflikt se již v zárodku potlačuje jako nedůležitý a nepodstatný – obvykle relativizací dostupných údajů (tedy ne hledáním pravdy, neboť se zde sledují jiné cíle). Tato účelová manipulace s informacemi a jejich významem je závislá na situaci, v níž se daný člověk nachází, a na názorech lidí, s nimiž diskutuje. Dříve či později je v takovém případě možné hovořit o ztrátě svědomí, kdy se člověk, který se takto chová, dostává do vlastní sítě lží a polopravd a kdy pro něj názory jiných lidí znamenají víc než dodržování elementárních principů morálky a hledání Boží pravdy. Před takovým přístupem velmi jasně varoval apoštol Pavel v dopise Galatským, když mluví o lidech, kteří zvěstují jiné evangelium:

• Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým. (Ga 1,10)

Při rychlém a plošném šíření těchto nebiblických názorů jsou rizikovou (ohroženou) skupinou zejména vlažní křesťané, kteří dostatečně neznají základní pojmy křesťanství, resp. takoví, kteří křesťanskou víru berou pouze povrchně (např. ve smyslu příslušnosti k určité denominaci), ne jako základ, který má v životě křesťana nejvyšší prioritu. Pro takové lidi, kteří stojí proti velmi dobře připraveným „agentům změn“, je pouze velmi obtížné rozpoznat, odkud přichází svod nebo co je jeho klíčovými znaky. Důsledkem je obvykle více či méně rychlé přebrání těchto myšlenek, což vede až k celkové změně hodnot a světonázoru. Mezi standardní postupy patří zejména relativizování skutečnosti – „za určitých okolností se to dá říci i takto“, „každý má svou pravdu“, „je několik různých překladů Bible“, dále se využívá volných a parafrázovaných překladů Bible, citují se neúplné biblické verše, případně verše vytržené z kontextu apod.

Je velmi důležité si uvědomit, že v novodobém náboženství není problém říci, že je třeba věřit, že je třeba mít naději, v něco doufat, ale zpochybňována je právě ta část, v co věříme. Křesťané jsou v Bibli vyzýváni, aby usilovali o poznání Boha, aby právě skrze studium Božího slova a modlitbu stále více a více poznávali Boha, v něhož věří, aby znali základní pojmy křesťanství a Boží plán spásy hříšného člověka. To tvrdil i Martin Luther ve své tezi „sola scriptura“. Tato myšlenka je však v nové spiritualitě často potírána tím, že „křesťané už vědí dost a nemusí už tolik času věnovat studiu Písma“, resp. že je „lepší studovat volnější překlady Bible“. Pokud se mluví o Martinu Lutherovi, obvykle zůstane u konstatování, že je třeba brát si příklad z toho, že se tento člověk nebál realizovat změny ... Zde je na místě připomenout si Kristýnu Royovou (slovenská probuzenecká evangelistka poč. 20. století, pozn. red.), která předtím, než vyšla Bible ve slovenštině, ji přečetla 49x v kralickém překladu. A jejím vyznáním bylo: „Kdyby se mě zeptali, jestli bych chtěla ještě jednou žít pro Krista takový život, jaký jsem prožila, tak bych s plným přesvědčením vyznala, že ano. A že kdybych ho mohla žít podruhé, usilovala bych ho žít s větší věrností, čistotou, tak, aby byl ve mně i skrze mne více oslavován můj Slavný Král, Ježíš Kristus.“ Kolik současných křesťanů přečetlo celou Bibli alespoň jednou?

Současný svod křesťanství je metodicky velmi dobře propracovaný, dá se zde hovořit o uzavřeném procesu, který řídí člověk: marketingový průzkum – „vytvoření zákaznického produktu“ – řízení procesu – motivace – výsledky. Z hlediska jeho možného použití při evangelizaci má však tři zásadní nedostatky. První je využití nedůvěryhodných a pochybných pseudohumanistických filozofií, druhý je marketingový zákaznický přístup, který vede ke kompromisům se světem, zejména pokud jde o poselství, které se zde zvěstuje. Třetí výtka se týká samotného řízení procesu při evangelizaci a obrácení člověka – tento proces je ve skutečnosti řízen Bohem; člověk plní svou parciální roli. Jinými slovy lze říci, že snaha přiblížit se světu, být relevantní současné kultuře, se děje na úkor pravdivého zvěstování Božího slova, což je nepřípustné. Dochází k ředění Božího slova, jeho mísení s jinými filosofiemi a náboženstvími, k jeho účelovému (nesprávnému) využívání (zneužívání) a vynechávání „nepohodlných částí“.

Snaha vybudovat dobře naolejovaný stroj na „výrobu křesťanů“ je naivní a troufalá. Velmi dobře to již v roce 1888 ve svém prorockém slově vystihl Charles Haddon Spurgeon:

Zdá se, že idea progresivního evangelia fascinovala mnohé. Pro nás je tato představa něco jako kříženec mezi nesmyslem a rouháním. Ve snaze dosáhnout takového účinku evangelia, aby došlo k věčnému spasení široké veřejnosti, to vypadá tak, že postupně dochází k jeho změně. Protože je však zjevením vševědoucího a neměnícího se Boha, je tak trochu odvážné pokoušet se o jeho vylepšení. Když vidíme představy pánů, kteří se ujali této drzé (troufalé) role, máme tendenci se smát; tento případ připomíná návrh krtků na vylepšení osvětlení slunce ... Copak je evangelium jiné pro každé století? Nebo náboženství pro každých 50 let?

Ježíš řekl, ‚kažte evangelium všemu stvoření‘. Ale lidé se přestali zajímat o Boží plán: chtějí být zachráněni knězem, chtějí být zachráněni hudbou, chtějí být zachráněni divadlem, a nikdo neví, čím ještě! Dobře, mohou zkoušet tyto věci tak dlouho, jak se jim líbí; ale z těchto věcí nikdy nevyšlo nic jiného než úplné zklamání a zmatek, zneuctění Boha, znevažování evangelia, vyrábění tisíců pokrytců (jako na běžícím pásu), a církev zruinovaná na úroveň světa.

Pokud tedy řekneme, že zmíněný marketingový systém reprezentuje nejnovější verzi světského kolotoče v jeho plné výbavě, adekvátní by měla být i reakce křesťanů v biblickém smyslu slova. Jako řekl Ch. H. Spurgeon, nemusíme objevovat nic nového, jen se naplno vrátit k biblickým základům a na nich pevně stát.

První a nejdůležitější zásadou je první Boží přikázání: „Milovat budeš Pána Boha svého, celým srdcem, duší a celou svou myslí.“ Zde je třeba si opravdu uvědomit, jaké priority vyznáváme ve svých životech – tato musí být na prvním místě. Nejedná se zde v žádném případě o vnější projev zbožnosti – je to osobní věc ve vztahu k Bohu. I když nás některá současná kázání nabádají k tomu, abychom „navenek působili zbožně“, abychom „si v tomto směru brali příklad od muslimů, kteří to umějí opravdu dobře“, abychom takto „dobře zapůsobili“ na ostatní, je zde třeba jasně odlišit povrchní, platonickou zbožnost od upřímného a skutečného vztahu s Bohem (Lk 18,9-14). Odlišit krátkodobý efekt s cílem zapůsobit, líbit se lidem, od vytrvalého běhu víry s cílem být věrný Bohu.

• Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu. Víte, že Pán odmění každého, kdo něco dobrého učiní, ať je to otrok nebo svobodný. (Ef 6,6-8)

Naše skutečná oddanost Bohu a Jeho slovu se musí samozřejmě projevit v čase, který si vyhradíme ke studiu Božího slova a k rozhovoru (modlitbě) s Bohem. Pro křesťana by také mělo být samozřejmostí, že je věrný svým zásadám a Boží pravdě všude tam, kam ho Bůh postaví – je jedno, zda je to v rodině, v práci, ve škole apod.

Před komentářem k druhému velkému přikázání je na místě zmínit další citát (z roku 1959) od A. W. Tozera:

Chyba současné evangelizace je v jejím humanistickém přístupu… Je doslova fascinovaná velkým, hlučným, agresivním světem s jeho velkými jmény, obdivovanými hrdiny, jeho bohatstvím a výstředními a pompézními slavnostmi. Milionům zklamaných lidí, kteří touží po světské slávě, ale nikdy jí nedosáhli, nabízí toto moderní evangelium rychlou a jednoduchou zkratku k tomu, po čem touží. Pokojná mysl, štěstí, blahobyt (prosperita), společenské přijetí, pozornost veřejnosti, úspěchy ve sportu, v obchodě, v zábavě a možnost příležitostně sedět při slavnostní hostině u jednoho stolu se slavnou osobností – to všechno na zemi a potom ještě i v nebi. Žádná pojišťovna nemůže z uvedeného nabídnout ani půlku.

V tomto rádoby křesťanském schématu se Bůh stává Aladinovou lampou, která poslouchá každého, kdo přijme Jeho Syna a podepíše členský průkaz. … Toto hrubé nepochopení (překroucení) pravdy můžeme najít na pozadí mnoha současných evangelizačních aktivit. Určuje směr, určuje programy, rozhoduje o obsahu kázání, stanovuje kvalitu místních sborů a často i celých denominací, stává se vzorem (předlohou) pro náboženské spisovatele a formou vydavatelské politiky mnoha evangelizačních publikací.

Tento koncept křesťanství je chybný ve své podstatě, a když se dotýká duše člověka, představuje chybu smrtelně nebezpečnou. Ve své podstatě se jedná jen o mělký humanismus, který je spojený s nevýrazným křesťanstvím, aby mu tak byla přisouzena duchovní vážnost. … Stále se začíná u člověka a u jeho potřeb a teprve potom se rozhlíží okolo po Bohu; pravé křesťanství odhaluje Boha, který hledá člověka, a osvobozuje ho z jeho ambic.

I z uvedeného textu vyplývá, že druhé nejdůležitější přikázání „Miluj svého bližního“ je sice navenek propagovaným cílem postmoderního křesťanství, ale spíše se zde jedná o platonickou a povrchní lásku. V době, kdy se více mluví o sebeúctě a sebelásce, a to až způsobem modlářského uctívání sebe sama, se tak ustupuje z prvního přikázání – vztahu k Bohu, bez něhož ale není možná skutečná láska k bližním. Slabé křesťanství a slabý (falešný) humanismus má v této formě blíže k povrchní všejednotě New Age než ke skutečnému zájmu o Boha a lidi. To měl zřejmě na mysli i známý autor Dave Hunt, když řekl: „Mějte k lidem takovou lásku, abyste jim dokázali říct pravdu bez kompromisů.“

Pokud jde o studium Božího slova, už i v naší zemi je dnes třeba dát si velký pozor na to, jakou Bibli a jaký výklad používáme. Z hlediska věrnosti a spolehlivosti překladu lze doporučit Roháčkův, Evangelický, resp. Ekumenický překlad. Doporučuji se vyhnout např. překladu Nádej pre každého v různých verzích, kde jsou některé verše (z hlediska významu textu) přeložené nesprávně a zavádějícím způsobem. Z anglických překladů lze doporučit známou verzi KJB, NASB a English Standard Version, a naopak vyhnout se parafrázovanému překladu The Message.

Každý křesťan je zodpovědný za to, zda posuzuje učení a jeho ovoce, a akceptuje a následuje pouze to, které je evidentně v souladu se slovem Božím (Sk 17,10-12). I když je to někdy pracné a náročné, doporučujeme přesně a výstižně zacházet s pojmy (zejména těmi biblickými). Je třeba používat raději biblické pojmy, s jejich jasně definovaným obsahem než pojmy „moderní“. Podobné je to při hodnocení situací, kdy bychom se měli vyvarovat povrchnosti této doby, a např. neoznačovat vše za komunikační problém, když je to ve skutečnosti problém lenosti, závisti, neochoty apod.

Je třeba vyhledávat kázání založené na Božím slově, věnované Písmu, které vysvětluje a vyučuje, s aplikacemi pro současnou dobu. Opačný postup, při kterém se začíná požadavky lidí (marketingový princip), na které se následné nabalují světské nauky a filozofie, a občas se přidá vytržený citát z Bible, považujeme za nesprávný a nebiblický. V této souvislosti je třeba si uvědomit skutečný význam slova ‚světský‘, který ve zkratce znamená to, že se chceme líbit druhým lidem (obecně), resp. že názory druhých lidí pro nás znamenají opravdu hodně. To je velmi podobné, pokud ne identické, s marketingem, kde se člověk snaží prodat produkt nebo být oblíbený (např. jako politik). Bible nám však slovy apoštola Pavla jasně říká:

• Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým. (Ga 1,10)

Je třeba jasně odmítnout novodobou filozofii uctívání sebe sama. Křesťan má být oddaný Bohu a věřit v Ježíše Krista, a nikoli skládat naději ve vlastní síly a svůj potenciál (se všemi moderními nálepkami, které s tím souvisejí, jako je sebeúcta, sebeláska, sebeprosazování atd.). Na tomto místě, více než kdekoliv jinde, je vhodné připomenout si slova našeho Pána Ježíše Krista:

• Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Mt 16,24-25)

V současné době shonu, stresu a zejména psychického napětí je velmi důležité se zabývat poradenstvím. Na rozdíl od světa, který má své psychologické poradny, by se však církev měla výrazněji zasadit o rozšíření biblického poradenství. To sice platí zejména pro pastory, ale i u běžných křesťanů je třeba podporovat vzájemnou mezilidskou pomoc v biblickém slova smyslu, a ne se odkazovat na jiné instituce, které „to zařídí“. V tomto případě se jedná o zbavování se odpovědnosti. Kdybychom chtěli parafrázovat podobenství o milosrdném Samaritánovi, vypadalo by to tak, že když by se objevil člověk v nouzi, náhodný kolemjdoucí by mu nepomohl, ale odkázal by ho na instituce, které jsou schopny mu pomoci. Jistě i v chirurgii platí, že vážné případy musí řešit odborník, to ale neznamená, že se máme zbavovat odpovědnosti za pomoc bližním v každodenním životě; podobných situaci, kdy je třeba a je možné pomoci, je nepoměrně více než těch opravdu kritických.

Na závěr jeden praktický příklad: Dnes se více než kdykoli dřív mluví o budování a pěstování vztahů. Je však důležité uvědomit si pozitivní, ale i negativní stránku budování vztahů. Pro křesťana je určitě dobré, pokud umí navázat kontakt s nevěřícím člověkem, s cílem zvěstovat mu evangelium. Na druhé straně však budování vztahů může přispět k sektářství, kdy je jednota sboru nebo skupinky nadřazená hledání pravdy. V praxi to může znamenat, že pokud se vyskytne problém, následuje paušálně obhájení člena skupinky, bez ohledu na jeho spoluúčast na vině, což škodí jak uvedenému členu, tak to zároveň vysílá špatný signál jiným křesťanům či nevěřícím o tom, že „křesťanská skupinka“ nevydala svědectví pravdě, ale spíše své jednotě. Jiným příkladem může být např. podpis smlouvy o jednotě sboru a o poslušnosti autoritám ve sboru, jak se podepisuje ve sboru Saddleback Church Ricka Warrena. Propaguje se zde myšlenka, že „pro jednotu nesmíme připustit, aby nás odlišnosti rozdělily“, což je nebezpečný precedens skutečného hledání pravdy, při kterém se případný názorový konflikt řeší odchodem, resp. vyloučením „nespokojenců“ ze sboru. Opačný názor kdysi vyslovil reformátor Martin Luther, když řekl: „Je lepší, abychom byli rozděleni kvůli pravdě, než abychom byli spojeni v omylu.“

Ať nám všem náš Pán Ježíš Kristus pomáhá, abychom Mu zůstali věrní v každé době. Amen.