Máme před sebou jeden z nejdůležitějších textů v Písmu. Jde o naprostý základ celého křesťanství. Mluvíme o věčnosti, o životě a smrti – o věčné blaženosti v Boží blízkosti nebo o věčném zatracení v temnotě, kde je pláč a skřípění zubů. Nejsme tedy na místě, kde bychom si mohli dovolit chybovat. Potřebujeme důkladně porozumět tomu, jak jsme spaseni.

Verš osm doslova říká: Jste tedy spaseni touto milostí skrze víru. Milost má velmi jasný význam, a my ho můžeme vymezit třemi pojmy – nezasloužená, svrchovaná a účinná. Právě taková je Boží milost, která nás zachraňuje. Ale osmý verš jde ještě o krůček dál, protože zdůrazňuje naprosto konkrétní Boží milost. Odkazuje na milost, která se zjevila zcela určitým způsobem a tak nám přinesla spasení. Navazuje tu na verš 7:

• …aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. (Ef 2,7)

V Kristu Ježíši nám Bůh prokazuje nesmírné bohatství své milosti. Ježíšem Kristem jste spaseni. Milost nás zachraňuje. Tato milost byla ztělesněna v Ježíši Kristu, a proto mluvíme o tom, že on je náš Spasitel. On je náš Vykupitel, protože svou krví zaplatil za hříchy svého lidu, je obětí smíření, protože na sebe vzal Boží hněv, a tím nám zprostředkoval přístup k Bohu a k nesmírnému bohatství jeho milosti, takže je jediným Prostředníkem, který nám přináší spasení. Tou milostí jste spaseni! Milost, o které mluvíme, odkazuje na evangelium slávy našeho Pána Ježíše Krista (2K 4,4).

V Efezským 2 Pavel popisuje, co s námi Bůh udělal. Byli jsme hříšníci, duchovně mrtví, sloužili jsme ďáblu, světu a svým vlastním žádostem – žádostem těla i mysli, čímž jsme si vysloužili označení „synové (a dcery – ženy na tom nejsou o nic lépe než muži!) neposlušnosti“. Je tady popsaný náš úděl – jako takoví jsme byli dětmi Božího hněvu. To je přirozený úděl každého člověka – rodíme se jako hříšníci a vzbouřenci, nad nimiž plane Boží hněv. Člověk není žádné miloučké stvoření, na které by Bůh zálibně hleděl a přemýšlel, jak by mu mohl pomoci, aby ho dostal z té šlamastyky, do které se člověk vinou Adama dostal – nic takového! V hloubi lidské přirozenosti je stejná neposlušnost, stejná vzpoura a stejný vzdor, jako byl v Adamovi. Proto nás Boží Syn, Ježíš, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých „vysvobozuje od přicházejícího hněvu“ (1Te 1,10).

Efezským 2 detailně popisuje, jak se to děje. Tím, kdo zde jedná, je Bůh, proto je celý tento proces, kterým je popsaná naše záchrana a vysvobození, nazván milostí. Je zde řeč o důvodu: z veliké lásky, jíž si nás zamiloval (v. 4), o způsobu: spolu s Kristem nás probudil k životu, vzkřísil nás a posadil na nebesa (v. 5-6) a je zde také smysl toho všeho:

• …aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. (Ef 2,7)

Tou milostí jste tedy spaseni! Pavel už ta slova řekl v pátém verši, ale neváhá je opakovat a přidává k nim ještě něco: skrze víru!

Nutnost a jedinečnost víry

Jenom víra je způsobem, kterým můžeme získat spasení. Zde musíme být opatrní, abychom nezaměnili příčinu a důsledek – znovuzrození, které je příčinou a víru, která je důsledkem, nebo abychom nezaměnili způsob spasení a prostředek spasení – milost, která je příčinou i způsobem spasení a víru, která je prostředkem spasení a darem Boží milosti. Když tyto věci pečlivě rozlišíme, dokonale nám vynikne nádhera našeho textu a rozzáří se nádhera té skutečnosti, že spasení k nám přichází jenom a jedině skrze víru a nijak jinak. Bez víry není žádné spasení. Boží slovo je v tomto směru velmi jasné:

• Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11,6)

Bez víry není spasení možné. Nikdy to nebylo jinak. Všimněte si, co kázal náš Pán od začátku své služby – Marek říká, že přišel do Galileje a kázal Boží evangelium a to znělo:

• Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. (Mk 1,15)

Nikdy nebyl žádný člověk zachráněn jiným způsobem než z milosti skrze víru.

• Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. … Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: ‚Spravedlivý bude živ z víry.‘ (Ga 3,7.11)

Mohli bychom jít od Abrahama ještě dál až k Adamovi do Genesis 3. Bůh dal po pádu Adamovi zaslíbení o narození vysvoboditele z ženy, kterému měl Adam a jeho potomci uvěřit, spolehnout se na Boží zaslíbení a žít své životy ve světle tohoto zaslíbení, a tedy ve víře v něj. A nejinak to bylo s potomky Adama – Ábel věřil, Henoch věřil, Noé věřil… Spasení bylo vždycky z milosti a vždycky skrze víru. A to je výzva pro každého z nás, abychom prozkoumali svá srdce, zda skutečně věříme Božím slibům, zda věříme, že Bůh poslal svého Syna, aby hledal a spasil, co zahynulo, aby zachránil hříšníky, jako jsme my. Víra je naprosto nezbytná a bez ní se spasení neobejde.

Původ a charakter víry

Co je darem?

Doslovný překlad našeho textu zní:

• Tou milostí tedy jste zachráněni skrze víru a toto není z vás, je to Boží dar. (Ef 2,8-9)

Záměrně jsem použil slovo ‚zachráněni‘ místo ‚spaseni‘, protože podstatné jméno, které souvisí se slovesem zachránit je záchrana, a to je ženského rodu. Od slovesa spasit je to spasení, a to je středního rodu. Proč je to tak důležité? Odpověď je jednoduchá a souvisí se slovíčkem ‚toto‘, které odkazuje na Boží dar. „Toto není z vás, je to Boží dar.“ Co je to ‚toto‘? Co je tedy tím darem? Co není z nás? ‚Toto‘ je ukazovací zájmeno – na co ale v našem textu ukazuje? Je to zájmeno ve středním rodě, mělo by tedy ukazovat na něco, co je v předchozím textu ve středním rodě. Ale nic takového zde není. Milost, záchrana i víra jsou ženského rodu a v řečtině je to skoro stejné. Co s tím?

Máme to vztáhnout k víře nebo k milosti nebo ke spasení? Gramaticky by zde v řečtině bylo několik možností, z nichž všechny jsou ale trochu zvláštní a nepřirozené, a vždy se jedná o gramatické výjimky. Jediný smysluplný a přirozený výklad je takový, že se zájmeno „toto“ ukazuje na celou předchozí větu, tedy k „milostí jste tedy spaseni skrze víru“. To všechno je Božím darem a nic z toho není z nás ani z našich skutků. Spasení z milosti je Božím darem. Milost je vždycky darem. Milost, kterou dostáváme, nemůže nikdy pocházet z nás. Celé spasení je Božím darem a víra je toho součástí. Nejde jen o milost, jde také o víru, skrze kterou milost přijímáme – také tato víra je Božím darem. Abychom se o tom ujistili, můžeme se podívat ještě na několik dalších míst v Písmu:

• Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět. (Fp 1,29)

Víra i utrpení jsou darem Boží milosti. Víra ke spasení, utrpení k posvěcení. Milostí jsme spaseni skrze víru, milostí jsme posvěcováni skrze utrpení.

• Milovaní … pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. (Ju 3)

Víra byla jednou provždy předaná, svěřená, odevzdaná – vyvoleným!

• Šimon Petr, otrok a apoštol Ježíše Krista, těm, kdo dostali stejně vzácnou víru jako my spravedlností našeho Boha a Zachránce Ježíše Krista. (2Pt 1,1 ČSP)

Petr psal křesťanům a všimněte si, jak je označuje – jako ty, kdo dostali víru. A ještě jeden text:

• …upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši. (Žd 12,2 ČSP)

Jsou lidé, kteří tvrdošíjně trvají na tom, že víra není Božím darem – mluví o tom, že člověk musí uplatnit svou svobodnou vůli a uvěřit v evangelium. Ale co říká tento text? Ježíš je původce víry. On je ten, od koho víra pochází! Ježíš je také dokonavatel víry, tedy je tím, kdo dovede naší víru až do konce. To jasně ukazuje, že:

Dar není z nás

Apoštol jasně prohlašuje, že nic v celém spasení – tedy ani milost ani víra – není z nás, je to Boží dar. A hned také vysvětluje důvod, proč to tak musí být: „…aby se nikdo nechlubil!“ Opravdu to není tak, že na Boží straně je milost a na straně člověka víra, že Bůh udělal svou část, dal milost (poslal svého Syna), a na člověku nyní tedy je, aby také odvedl svůj díl – tedy uvěřil. V našem textu je napsáno, že jsme spaseni milostí skrze víru – a to je Boží dar. Když toto říkám, musím zdůraznit dvě věci:

1. Bůh vyžaduje víru ode všech, ale dává jí jen některým. Není to nespravedlivé? Copak může Bůh chtít po člověku něco, čeho člověk není schopen? To jsou naprosto pochopitelné otázky. Náš moudrý a laskavý Bůh s nimi počítal a dal nám jasné odpovědi ve svém Slově. Už jsme viděli, co je spravedlivé pro každého člověka – v Efezským 2,3 jsme četli, že každý člověk je svou přirozeností dítětem hněvu. To je jediná spravedlnost, kterou si každý člověk skutečně zaslouží – Boží hněv a Boží odsouzení. A pokud se Bůh s někým rozhodne naložit jinak, je to jenom dílo Boží milosti. V tomto smyslu je milost vždycky nespravedlivá. A ohledně toho, zda může Bůh chtít po člověku něco, čeho člověk není schopen… Nežádá po nás Bůh, abychom zachovávali Jeho přikázání? Kdo je toho schopen? Nikdo! Nežádá po nás Kristus, abychom milovali Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly? Jste toho schopni? Nikdo z nás toho není schopen! Ale i kdybychom toho byli schopni, lidská přirozenost je vůči Bohu natolik nepřátelská, že bychom stejně nechtěli.

2. Bohem darovaná víra je nástrojem, který používáme. Bůh dává svým vyvoleným víru, ale nevěří za nás. My musíme věřit. A to, že věříme, je důkazem, že jsme skutečně obdrželi víru. Funguje to velmi jednoduše. Apoštol Pavel kázal pohanům i Židům evangelium o odpuštění hříchů, volal je k pokání a k víře, a když to ti lidé slyšeli:

• …radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. (Sk 13,48)

Bůh používá své Slovo a volání k víře a k pokání k tomu, aby nám daroval víru a pokání. Proto je také napsáno, že člověk nemůže uvěřit bez slyšení Božího slova, bez toho, že by se setkal s evangeliem. A Kristovo evangelium lze vyjádřit jenom slovy – nelze ho namalovat barvami, nedá se zahrát na hudební nástroje ani zatancovat nějakým tanečkem. Musí se kázat a kázanému věřit! Když potom věříme, používáme tuto Bohem darovanou víru jako nástroj. Bůh to neudělá – my musíme.

Víra je bezpodmínečně nutná ke spasení a skutečná víra je Boží darem. Před námi je poslední bod – musíme udělat ještě jeden krok a vysvětlit si:

Předmět a cíl víry (definice spasitelné víry)

Tohle je bod, který je podobně kontroverzní jako ty předchozí. Díky mnoha falešným učitelům – především z hnutí víry, ale také díky těm, kdo popírají autoritu a pravdivost Písma – je porozumění tomu, co je to víra úplně zatemněné a zamlžené. Mnozí křesťané zaměňují víru za nějaký pocit nebo náladu, jiní staví víru na roveň rozumovému přesvědčení. To všechno se míjí s tím, co o víře tvrdí Boží slovo, které víru definuje takto – víra znamená:

• …spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. (Žd 11,1)

V této jednoduché definici jsou tři věci, které dohromady vysvětlují, co je to spasitelná víra. Je to trojnožka, kde nemůže chybět ani jedna noha.

Předmět víry – poznání Krista

Je zde to, v co doufáme, ačkoliv to nevidíme. Je to něco, o čem víme, co tedy musíme znát – jinak bychom nevěděli, že to je. Jinými slovy můžeme říct, že nelze věřit v Krista, když jste o Kristu nikdy neslyšeli. A zde jdou dvě věci ruku v ruce: Aby vaše víra byla pravá, musíte slyšet pravdu o Kristu, musíte poznat pravého Krista. Toto je „rozumová část“ víry. Ale bez ní to nejde. Co by se stalo, kdybych tady na papírek nakreslil tisícikorunu, pěkně jí vybarvil a vy jste mi uvěřili, že je to pravá tisícikoruna a šli s ní zaplatit? Podíleli byste se na falšování peněz. Nijak byste nezbohatli, ale zaplatili byste za svou důvěřivost.

Stejné je to s Kristem. Dnes najdete mnoho představ o Kristu: Od pražského Jezulátka, přes chlapíka v džínách, který vedle vás sedí na lavičce, až po toho, kdo netouží po ničem jiném, než splnit každé vaše přání. Ale to není obraz Pána, Vládce a Spasitele, kterého zjevuje Písmo. A víra v takového falešného Krista nikoho nezachrání. Jenom pravý předmět víry povede k pravé víře. Jsme spaseni skrze víru a to znamená, že poznáváme pravdu o Kristu. Ale samotné poznání nestačí. K poznané pravdě přistupuje ještě jistota – jsme si jisti tím, co nevidíme:

Jistota víry – přesvědčení o Kristu

Nikdo z nás neviděl Krista, přesto v něj věříme. Petr říká:

• Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte. (1Pt 1,8)

Tyto dvě části dohromady – poznání a přesvědčení, tvoří společně něco jako „obecnou víru“. Tato víra může být i vírou v Boha. Aby byla pravá, musí být pravdivá. Aby byla pravá, musí být také jistá. Musíme být přesvědčeni o tom, co jsme poznali. Ale stále ještě to není spasitelná víra. Je to víra, jakou mají i démoni. Ďábel zná Krista lépe, než kdokoliv z nás. Je cele přesvědčený o tom, kým Kristus je. Ale jeho víra, je mrtvá víra. Takovou víru mají neobrácení lidé, kteří „věří v Boha“. Takovou víru měli Židé v době Pána Ježíše Krista.

Spolehnutí se víry – důvěra v Krista

Můžu vědět o nějakých věcech – mohu vědět o Kristu, mohu být o něm přesvědčen. Mohu si být jistý tím, že Kristus žil, zemřel, vstal z mrtvých a žije. Ale pokud se na to nespolehnu a nepřijmu to za své, tak to není skutečná víra.

Teprve v této troj-celistvosti můžeme mluvit o spasitelné víře. Teprve v této celistvosti je víra, která je darem od Boha. Ti lidé z Matouše 7 přišli ke Kristu, kterého znali a poznali. Přišli k Němu a nazývali ho Pánem, a bylo to jejich přesvědčení. Ale nikdy se ve svém životě nespolehli na to, že Pánem skutečně je – a proto mu nabízeli své vlastní skutky a zásluhy:

• …což jsme ve tvém jménu … neučinili mnoho mocných činů? (Mt 7,22)

 Nikdy se nespolehli na Pánova slova, nesložili svou důvěru jenom v Něj samotného a v Jeho dílo na kříži Golgoty. Proto slyšeli tvrdá slova odmítnutí, neboť to jediné, co může člověka zachránit je Boží milost, zjevená v díle Pána Ježíše Krista, kterou přijímáme skrze víru.