Křesťanství není zadarmo. Vždycky to někdo musí zaplatit. Je zcela přirozené, že by to měl být ten, kdo z toho všeho má největší užitek: tedy každý křesťan, každý úd Kristovy církve. Boží slovo nikde nevede církev k tomu, aby používala peníze nebo majetek státu či nevěřících lidí k Boží slávě. Církev se v tomto světě neobejde bez prostředků na svou existenci. Neměla by však majetek hromadit, ale používat ho na ty účely, které Bůh ustanovil. Církev musí tedy být dobrým hospodářem, správcem. Každý křesťan je konec konců veden k tomu, aby byl dobrým správcem všeho, co mu Bůh svěřil – správcem Boží milosti (1 Pt 4,10), správcem Božích tajemství (1 K 4,1), správcem duchovních darů (Ř 12,3–8), správcem hřiven a talentů (Mt 25,12–30; Lk 19,11–27), správcem své práce a svých financí (1 Te 4,11–12; Ef 4,28). O církvi jako celku platí totéž.

Jak bychom tedy měli v církvi nakládat s finančními prostředky? Existuje něco, čím bychom se mohli řídit? Mohly by nám zde nějak pomoci starozákonní řády ke správě chrámu a chrámové bohoslužby?

Do Starého zákona se v tomto ohledu můžeme dívat pouze z perspektivy některých principů, které se dají přenést do novozákonní doby. Dnes již nemáme chrám, ale církev je Boží chrám (tj. křesťané, místní sbor):

• My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.' (2 K 6,16)
• [Píšu ti,] abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy. (1 Tm 3,15)

Nemáme kněze, ale každý věřící je kněz Krále:

• Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1 Pt 2,9)

Nemáme levity ani chrámové otroky, ale každý křesťan je služebník a otrok Boží spravedlnosti (Ř 6,18).

Musíme tedy najít nějaký jiný způsob, na jehož základě se budeme rozhodovat o tom, jak v církvi budeme nakládat s penězi. Nejlepší je podívat se na celou věc z perspektivy Božího plánu pro církev. Bůh dal církvi dva hlavní úkoly, které má naplňovat. Je to:

1. Evangelizace všech národů a
2. budování věřících.

Všechny výdaje církve tedy musí být rozdělovány s ohledem na toto poslání.

Nejdůležitějším úkolem církve je evangelizace všech národů, počínaje místem vlastního působení církve (Sk 1,8). Proto by hlavní výdaje každého sboru měly směřovat právě tímto směrem.

Investice církve by měly směřovat nejprve k lidem, a teprve potom k dalším věcem. Tento princip nacházíme opakovaně v Božím slově – člověk je v Božím plánu před věcmi a to by mělo být vidět také v rozpočtu církve.

Pokud je rozpočet církve tvořen převážně výdaji na materiální věci – ať už se jedná o správu budov, pronájmy, pomůcky, zařízení, občerstvení, „provozní náklady“ a jiné podobné věci – je to spíše známka materialismu v církvi nežli opravdového biblického správcovství! Jedinou výjimkou by zde mohly být opravdu malé církve, kde pronájem místností pro shromáždění možná bude tvořit podstatnou část rozpočtu.

Když mluvíme o prostorách ke scházení, nemůžeme si v Písmu nevšimnout skutečnosti, že první církev nevlastnila žádné budovy. Scházela se v domácnostech jednotlivých věřících nebo v pronajatých místnostech. Díky spojení státu a církve v historii a díky dlouhé tradici dnes církve vlastní mnohé věci a nejedná se jenom o místa určená ke scházení a společnému uctívání. V této souvislosti je dobré si všimnout toho, že v zemích, kde nemá církev dlouhou tradici a kde nemá úplnou svobodu ke shromažďování, se křesťané mnohem více scházejí po domech, v kavárnách, klubech, pronajatých místnostech nebo v přírodě.

Ať už je církev malá nebo velká, měla by investovat způsobem, který naprosto jasně odráží poslání, kterým ji Pán na tomto světě pověřil.

1. Podpora starších, kteří se pravidelně věnují kázání a vyučování

• To jen já a Barnabáš si musíme na sebe vydělat? (1 K 9,6)
• Rozsévali jsme u vás duchovní símě; bylo by snad příliš, abychom sklízeli vaši hmotnou úrodu? (1 K 9,11)

Na tomto místě je třeba zmínit dvě věci: předně to, že všichni starší, jako dělníci na Boží vinici, mají právo na to, být živi z evangelia (a to ať už je jejich hlavním úkolem pravidelné kázání a vyučování ve shromáždění či nikoliv). Boží slovo říká, že nemají svou práci (a touto prací je míněna jejich služba v církvi) dělat kvůli zisku, ale nezištně (1 Pt 5,2). Nemají tedy tuto práci dělat kvůli penězům, ale mají být za svou práci v církvi placeni.

Druhou stranou mince je skutečnost, že někteří starší přijali jako dar od Pána výsadu financovat svou vlastní službu v církvi, tedy pracovat vlastníma rukama a vedle toho sloužit jako pastýři církve.

Ať je to tak či onak, každý starší (pastor, kazatel) musí být připravený pracovat, aby mohl zaplatit svou službu v církvi, stejně tak jako každý sbor musí být připravený se náležitě postarat o své starší. 

2. Podpora těch, kdo pracují na místním misijním poli

• Ale bylo od vás pěkné, že jste mi pomohli v tísni. Vy, Filipští, sami víte, jak to bylo v počátcích evangelia, když jsem se vydal na cestu z Makedonie. Žádná církev se nepodílela na mých výdajích a příjmech, jen vy jediní. I do Tesaloniky jste mi vícekrát poslali na mé potřeby. (Fp 4,14–16)

Církev ve Filipis existovala jenom krátce a nepatřila mezi velké a bohaté církve, ale chtěla mít podíl na Pánově díle v okolních regionech. Proto velice ochotně podporovala šíření evangelia (viz také 2 K 8,3–5).

Do této oblasti můžeme zahrnout také potřeby, které souvisejí se shromažďováním církve – pronájem místností, nákup vybavení a zařízení, které je nezbytné pro setkání církve.

Můžeme sem zařadit i další drobné výdaje, které budou souviset s případnou péčí o církevní budovu (rozhodně by to nemělo činit podstatnou část rozpočtu), dále různé pomůcky, prostředky na pomoc chudým a řadu dalších věcí.

3. Zahraniční misie

Ve službě přinášení evangelia dalším národům je celá řada oblastí, do nichž je možné investovat. Tyto výdaje církve by měly směřovat následujícím směrem:

a) Podpora misionářů a jejich rodin - to je asi nejdůležitější věc. V souvislosti s tím nám Boží slovo ukazuje dva důležité principy. První jsme už zmínili – lidé mají vždy přednost před věcmi (a prostředníky nebo organizacemi). Druhý princip je podobný a týká se osobních vztahů – sbor by měl podporovat lidi, které zná, s nimiž je v osobním kontaktu a kteří jsou osvědčení. Přispívá to jak k ochotě členů sboru podporovat takového člověka, tak k zodpovědnému využívání prostředků na straně misionáře. 

b) Výdaje, které souvisí s dopravou misionářů na misijní pole.

c) Výdaje na zajištění chodu misijního sboru, dokud zde nevznikne nezávislá církev, která bude sama schopná tyto výdaje naplnit (v této souvislosti si musíme připomenout, že Písmo nikde nestanovuje početní hranici pro velikost sboru, ale často mluví o velké obětavosti jednotlivých křesťanů v místní církvi).

d) Zajištění Biblí a dalších materiálů v jazyce lidí, kterým je misie určena.

e) Náklady na tisk a komunikaci.

f) Fond pro misionáře a jeho rodinu, který bude moci být využit v případě nemoci, stáří, úrazu nebo jiných naléhavých a nepředvídatelných potřeb.

Znovu potřebujeme zopakovat, že Písmo upřednostňuje člověka a nikoliv materiál nebo organizaci. Proto je nejlepší, když podpora je konkrétní, osobní, založená na vzniklém vztahu s misionářem a jeho rodinou (jak to můžeme dobře vidět na příkladu Pavla a církve ve Filipis).

Můžeme také podporovat například rozhlasovou, televizní nebo internetovou evangelizační a misijní službu. Prostřednictvím uvedených médií je dnes možné kázat evangelium v mnoha zemích tisícům lidí, kteří nikdy neslyšeli dobrou zprávu, mezi nimiž dosud není žádná církev.

Dále je možné a vhodné podporovat služby, které se zabývají tiskem a distribucí evangelizační literatury nebo letáků s evangeliem. Kázání Božího slova má úžasné místo v církvi – ve skutečnosti mu patří to nejdůležitější místo. Ale psané slovo (vytištěná kázání, knihy, traktáty) je také velice důležité a má své opodstatnění. Může být používáno opakovaně, lze jej použít při příležitostech, kdy není možné kázat. To znamená soustředit se na služby spojené s překládáním, tiskem a distribucí Biblí nebo jejich částí, traktátů, kázání (napsaných či nahraných) a konečně dobré, skutečně kvalitní literatury (kolik z nás bylo osloveno nějakým dílem našich předchůdců ve víře).

Můžeme směle říci, že pokud každý věřící bude setrvávat v modlitbách, bude obětavě dávat a přinášet sám sebe jako oběť ke službě Pánu, potom uvidíme návrat takového křesťanství, které tady bylo bezprostředně po Pánově nanebevstoupení. Tehdy se křesťané jednomyslně a nepřetržitě modlili (Sk 1,14), podle svých možností přinášeli peníze do církve a starali se o potřebné (Sk 4,32-37). A s každým pronásledováním ještě více kázali slovo, kamkoliv přišli (Sk 8,4). Jestliže se dnešní křesťanství vrátí zpátky k prvním věřícím, potom můžeme očekávat skutečné Boží požehnání. Velikou tragédií současnosti je, kolik věřících dovolilo, aby se jejich peníze postavily mezi ně a věrnou službu Pánu.

Pamatujte na slova Pána Ježíše:

• Požehnanější je dávat, než dostávat. (Sk 20,35)

– jk –