Jeho předkové

Spurgeon pocházel z holandské rodiny, která se v 16. století kvůli krutému pronásledování přestěhovala do Anglie. Po dvě stě let byli jeho předkové kazateli evangelia, a není tedy divu, že i Charles Spurgeon se stal tak mocným svědkem Božím. Spurgeonův prapraděd byl přísný kvaker, který velice trpěl pro své náboženské přesvědčení a byl kvůli němu i uvězněn. Ani v utrpení však svoji víru nezapřel. I Spurgeonův dědeček se osvědčil jako neohrožený kazatel evangelia a byl hrdý na své poslání.

Jednoho dne řekl svému synovi – otci Ch. Spurgeona: „Johne, jsme my to ale významná rodina! Nejsme sice bohatí na pozemské statky, kde se ale najde rodina, která by neděli co neděli vysílala pět kazatelů, aby zvěstovali evangelium!“

Spurgeonův dědeček uměl výborně vychovávat děti. Otec Ch. Spurgeona, John, vypráví o tom, jak ho jednou jeho otec potrestal zcela zvláštním způsobem. Byl přistižen při jisté nezbednosti. Tu mu otec řekl: „Uděláš-li to ještě jednou, potrestám tě tak, že na to nezapomeneš, i kdybys žil sto let.“ John se skutečně znovu provinil. Otec si ho vzal stranou a pomodlil se s ním. Pak ho vyzval, aby ho následoval na místo, kde měl být vykonán trest. Hoch šel za otcem na okraj pšeničného pole, třásl se strachem a uvažoval o všech možných způsobech trestu. Na určeném místě rozkázal otec, aby hoch poklekl a pak dvěma stébly pšenice lehce pohladil chlapcovy tváře. „Tak, teď jsem dodržel slovo. Na tento trest jistě nikdy nezapomeneš.“ A John skutečně nezapomněl.

James Spurgeon, Charlesův děd, byl 53 let kazatelem jednoho sboru. Byl smělý, hrdý, miloval humor, a přitom to byl muž plný víry. Jednou ho sbor požádal, aby učinil něco, co se příčilo jeho svědomí. Vzdal se raději svého místa, než aby se podrobil. V té době byl celkem chudý, a ještě k tomu přišli o krávu. „Co budeme dělat?“ bědovala manželka a myslela přitom na deset hladovějících dětí. „Nemohu říci, co budeme dělat my, ale vím, co učiní Bůh. On nás zaopatří, neboť musíme mít mléko pro děti.“ A ve své důvěře v Boha nebyl zahanben. Ve stejný den došly peníze, aby si mohli koupit novou krávu.

Jeho mládí

Charles Spurgeon se narodil 19. června 1834 v Kalvedonu v Essexu. Byl nejstarší ze sedmi dětí. Otec vynaložil všechno, aby se jim dostalo to nejlepší vzdělání. Byl kazatelem a navštěvoval jednotlivé stanice, takže se nemohl dobře věnovat výchově svých dětí. Velice ho to mrzelo. Jednoho dne přišel nečekaně domů. Z pokoje k němu zazníval tlumený hlas jeho manželky. Modlila se s dětmi a prosila za každého zvlášť, nejvíce za Charlese, který byl tehdy velmi rozpustilý. Po skončení modlitby Spurgeon pravil: „Pane, mohu pokračovat v tvé práci, o děti je postaráno.“ To matčiny modlitby způsobily, že se stal z Charlese tak znamenitý kazatel.

Malý Charles chodíval rád na návštěvu k dědovi. Dověděl se, že v jeho sboru je jistý člen, Rhodes, který si rád zajde do hospody. Povšimnul si také, že to dědečka velice mrzí, a proto jednou zvolal: „Dědečku, já toho starého Rhodese zabiju!“ – „Ale dítě,“ odpověděl děda, „tak nesmíš mluvit! Policie by tě odvedla.“ Ale Charles trval na tom, že to udělá. Děda časem na vše zapomněl. Avšak nedlouho potom se Charles vrátil domů a volal: „Zabil jsem starého Rhodesa. Už nebude více soužit mého dobrého dědečka.“ Děd přestrašen pravil: „Cos to udělal?“ – „Nic špatného jsem neudělal,“ řekl klidně Charles, „konal jsem jen práci Páně, to je vše!“

Věc se brzy vysvětlila. Starý Rhodes přišel za kazatelem a vyprávěl, jak byl „zabit“. – „Milý pane kazateli, je mi líto, že jsem vám působil takový zármutek. Vždycky jsem vás měl rád a pití jsem měl dávno nechat.“ A vyprávěl dále: Seděl jsem v hostinci, kouřil z dýmky a popíjel pivo, když za mnou přišlo vaše dítě a povídá: „Co tu děláš, Eliáši! Sedíš mezi bezbožnými a trápíš mého dobrého dědečka. Styď se! Já bych nemohl tak trápit svého kazatele.“ A odešel.

Nejprve jsem se rozzlobil, co si takové dítě dovoluje, ale věděl jsem, že to je pravda a že jsem vinen. Nechal jsem dýmku a pivo, běžel jsem na odlehlé místo a tam jsem volal k Pánu, vyznával svůj hřích a prosil za odpuštění. Nyní vím, že mi Bůh odpustil a teď prosím i vás, abyste mi odpustil. Už vás nebudu více trápit. – Tak plnil Charles již v mládí zvláštní kazatelské poslání.

Jednoho dne přijel k dědečkovi misionář Knill, mocný kazatel evangelia. Malého Charlese si ihned zamiloval. Večer přicházel do jeho pokoje a vyprávěl mu o lásce Pána Ježíše a o tom, jak je krásné svěřit se Mu již v mládí. To opakoval třikrát. Na rozloučenou vzal misionář Knill přede všemi malého Charlese na kolena a řekl: „Toto dítě bude jednou kazatelem evangelia a bude mluvit k velkým zástupům. Jsem přesvědčen, že to bude v Rowland Hillu“ (kostel v Londýně). Vše se skutečně naplnilo. Charles chodil jen do obyčejné školy. Mnozí nepřátelé ho ponižovali pro jeho nízké školní vzdělání. Jeho učitel, pan Leedig, však pravil: „Kdyby Charles chtěl, mohl by klidně v 17 letech dosáhnout titulu na univerzitě.“ Tak byl nadaný.

Počátky jeho kazatelské činnosti

Již od malička měl Spurgeon zájem o věci Božího království a byl veden k tomu, aby miloval Pána Ježíše. Bylo mu asi 16 let, když se jednoho zasněženého dne vyhledal úkryt v primitivním metodistickém kostelíku v Colchesteru. Neznámý kazatel vykládal text Písma: „Obraťte zřetel ke Mně, abyste spaseny byly všecky končiny země“ (Iz 45,22). Prostými slovy vybízel své posluchače, aby se obrátili k Pánu Ježíši celým srdcem i duší. Spurgeon tak učinil a nalezl pokoj pro svoji duši. Bylo to v lednu 1850.

Studoval bedlivě Písmo sv., zvláště řecký Nový zákon, a krátce po svém obrácení se dal pokřtít. Nevěděl ještě, jaké bude jeho životní poslání. Jednou se však vydal se svým přítelem do blízkého města, přitom nevěděl, že tam bude kázat. Byl požádán, aby promluvil. Vzal si tedy za text 1. Petrův 2,7: „Vám tedy věřícím jest drahý.“ Jedna stará dáma, která s údivem naslouchala výkladu verše od takového mladíka (bylo mu asi 16 roků), zvolala uprostřed kázání: „Bůh vám žehnej, mládenče! Kolik je vám let?“ Kazatel odpověděl: „Počkejte, řeknu vám to po kázání!“ Pak tazatelce žertovně odpověděl: „Nu, ještě mi není šedesát.“ – „Snad chcete říci šestnáct?“ V sedmnácti letech se stal baptistickým kazatelem ve Waterbeach v panství Cambridge. Kázal Ježíše Krista, toho ukřižovaného, jako osobního Spasitele. Později se mnozí ptali: „Jak Spurgeon kázal, když je ještě tak mladý?“ Odpověď zněla: „Jako muž se stoletými zkušenostmi.“ Jeho dědeček měl velkou radost z úspěchu svého vnuka. Jednou vypravoval svým posluchačům: „I když má Charles schopnost kázat lépe než jeho děd, nemůže zvěstovat lepší evangelium než to, pro které trpěli jeho předkové.“ V 18 letech byl pozván jedním starým kazatelem, aby ho zastupoval v den jeho výročí. Když ho spatřil, urazil se nad jeho mládím a pravil: „To je mi pěkná doba! Takoví chlapci, ještě jim teče mléko po bradě, a již chodí po kraji, aby kázali.“ Jaké však bylo jeho překvapení, když slyšel mocné kázání, plné radostného nadšení. Tak si Spurgeon získal patřičný respekt i u starého kazatele.

Jeho evangelizační dílo v Londýně

V 19 letech byl Spurgeon zavolán do Londýna, aby kázal v kostele Park Street. Když zde kázal poprvé, bylo z 1200 sedadel obsazeno sotva 80. Do Londýna přišel oblečen po venkovsku, nad čímž se mnozí pozastavovali. Byli zvyklí na muže s univerzitními tituly. Kázal na text: „Musil pak jíti skrze Samaří“ (Jan 4,4). Spurgeon nepočítal s tím, že se usadí v Londýně, a přece tam musel jít. Mezi posluchači, z nichž mnozí přišli jako členové jen ze zvyku, byla i mladá dáma. Poslouchala nadšeného venkovského kazatele a hle, za dva roky se stala jeho manželkou! Jakým požehnáním byla jemu i celému sboru, ukáže jednou věčnost. Spurgeon byl zvolen kazatelem sboru a za tři měsíce modlitebna nestačila.

Spurgeonovými kázáními vanula naprostá oddanost Boží vůli, vroucnost ve víře a hluboká láska k Ježíši Kristu. Tyto ryzí hodnoty, prosté všeho pochybování, mocně přitahovaly. Posluchačů přibývalo. Duch svatý mocně pracoval v lidských duších.

Spurgeon byl mocný v kázání, protože byl mocný na modlitbách

Jeho modlitby, plné vroucnosti a moci, se dotýkaly srdcí posluchačů a působily nezapomenutelným dojmem. Jistý návštěvník Londýna napsal: „Slyšel jsem výborného kazatele, Dr. Parkera. Na jeho kázání jsem poznal, že je Dr. Parker velký řečník. Šel jsem si poslechnout Spurgeona a na jeho kázání jsem poznal, že Kristus je velký Spasitel.“

Spurgeon kázal v největších londýnských sálech, např. v Křišťálovém paláci, kde bylo přítomno 24 tisíc lidí. Protože nebyl kostel, který by mohl pojmout všechny jeho posluchače, rozhodl se Spurgeon postavit novou modlitebnu. Tak byl vybudován známý Tabernakl (stánek, který měl 5 tisíc sedadel). Už při jeho otevření v r. 1861 na budově nebyl ani haléř dluhu.

Mezi posluchači bylo vidět spisovatele Dickense, básníka Tennysona, filosofa Ruskina, státníka Gladstona, misionáře Livingstona aj. Lidé si předem zamlouvali místa ve shromáždění. Při otevření Tabernaklu bylo Spurgeonovi právě 28 let. Zde pak po 30 let neděli co neděli kázal sedmitisícovému zástupu ráno i večer. Často odcházelo 300–400 lidí, protože už na ně nezbylo místo. Spurgeon kázal i na venkovních prostranstvích. Jednou je dokonce zastihla bouře a liják. Bylo to v období žní. Kázal na text: „Jako když sestupuje déšť na přisečenou trávu a jako tiší dešťové skrápějí zemi“ (Ž 72,6). Posluchači byli sice promočeni až na kůži, ale vydrželi. Nikomu déšť neublížil na zdraví a díky Bohu, i při této příležitosti byly duše získány pro Ježíše Krista.

Z jeho kazatelských zkušeností

Jako řečník měl Spurgeon výborný hlas, plný a melodický, takže ho bylo slyšet i v největších místnostech. Spurgeon patřil mezi nejpopulárnější anglické osobnosti a není divu, že mu také mnoho lidí závidělo a měl mnoho nepřátel. Procházel mnoha protivenstvími a často trpěl pro jméno Páně. Je zajímavé, že ačkoli neměl dar uzdravování, posloužil ke zdraví jednomu mrzáčkovi, který si přál, aby za ním přijel a pomodlil se s ním. Učinil tak, a hoch byl uzdraven. Spurgeon podává toto vysvětlení: „To nebyl zázrak, hoch prostě věřil v moc mé modlitby, a proto byl uzdraven.“

Spurgeon měl též neobyčejně vyvinutý smysl pro humor. Dovedl i v kázání použít vtipná přirovnání a rozesmát své posluchače. Pravil jednou: „Člověk, který se chlubí jen svými předky, je jako brambora. To, co je na něm nejlepšího, je pod zemí.“ Často býval zapleten do náboženských hádek se svými protivníky. Kdosi mu řekl: „Příteli Spurgeone, slyšel jsem, že jste v horké vodě.“ – „Ó ne,“ odpověděl Spurgeon, „v horké vodě jsou ti druzí. Já jsem pouze ten, který tu vodu vaří.“

Spurgeon mimo svou kazatelskou činnost založil zvláštní kazatelský seminář. Prošlo jím během jeho života 827 posluchačů, z nichž většina pracovala evangelizačně a misijně i ve Španělsku, Francii, Africe, Indii a Číně. Kromě toho řídil Spurgeon rozsáhlou práci vnitromisijní. Spravoval nedělní školy a misijní podniky, které čítaly 8.049 žáků a 587 učitelů. 90 kolportérů šířilo knihy, časopisy a biblické letáky. Pro všechnu práci opatřil vhodné budovy a místnosti. Pamatoval na ošetření starých a nemocných lidí a vystavěl pro ně 11 budov. U mnohých byl tak oblíben, že od nich dostával dary k určitým úkolům. Tak v r. 1866 obdržel velký obnos na zřízení sirotčince pro chlapce. Později získal tolik příspěvků, že vystavěl i sirotčinec pro dívky a umístil v nich hned na začátku 220 sirotků. Sirotčince pravidelně navštěvoval. Při jedné z těchto návštěv k němu přiběhl malý hoch jménem Bob, aby mu svěřil své těžkosti: „Pane Spurgeon, co kdyby byl na světě malý hoch, který nemá ani otce, ani matku, ani tetu, kteří by mu přinesli cukroví, pomeranče, hračky, peníze a krásné věci, nemyslíte, že by mu měl aspoň někdo dát šesťák? Víte, pane Spurgeon, to jsem já.“ Spurgeon pochopil, v očích se mu zaleskly slzy a obdaroval chlapce nad jeho očekávání.

Jeho činnost literární

Spurgeon působil též jako spisovatel a vydavatel. Jeho kázání vycházela tiskem a byla žádána a čtena tolika lidmi, že náklad jednoho kázání činil průměrně 30.000 výtisků. Poptávky docházely z celé Ameriky, Anglie, překlady byly zasílány do Asie a Austrálie. Mimo kázání vypracoval obsáhlé biblické výklady, hlavně rozbor Žalmů v sedmi různých jazycích. Do češtiny byly přeloženy „Hovory Václava oráče“ pod názvem „Řeči za pluhem“. Dále spis: „Vše pouhá milost“. Pro své seminaristy napsal „Přednášky mým studentům“. Za svého života vydal víc než sto svazků různých spisů. Jeho knihy byly překládány do všech jazyků a šířeny po celém světě. V této veliké vydavatelské činnosti mu byla věrnou pomocnicí jeho manželka. Protože byla nemocná, nemohla se téměř po 20 let účastnit veřejné práce svého manžela a nemohla ani naslouchat jeho kázáním. Začala tedy shromažďovat peněžitý fond na šíření jeho spisů a řídila jejich expedici. Za 15 let rozeslala 122.129 kázání a spisů. Zasílala je i chudým studentům a různým jiným žadatelům. Jaká to požehnaná služba!

Tajemství jeho požehnaného života

Veškerá činnost kazatelská, spisovatelská, učitelská, organizační a stavební Spurgeona pozvolna vyčerpávala. K tomu se dostavily úporné bolesti a nevítané nemoci – revma a dna. Přemáhal je statečně, ale tělo již duchu nestačilo. V červnu 1891 vážně onemocněl a léčil se doma do 26. října téhož roku. Na radu lékařů se na zimu uchýlil do jižní Francie, do městečka Mentonu, kde proti nadání dne 31. ledna 1892 tiše zesnul ve věku 58 let.

Jak bohatý a požehnaný byl jeho život! Do Londýna přišel jak neznámý 19letý venkovský hoch, bez přátel a jako kazatel jedné z nejopovrženějších denominací. On sám pracoval vytrvale a všechny své síly použil k dosažení toho jediného cíle – získávat duše pro Krista a vychovávat muže a ženy pro nebe! Tisíce a desetitisíce po celém světě byly toho dokladem. Jakou moc měla jeho kázání!

Lidé se často divili velikému úspěchu Spurgeonovu. Jeho heslem byla slova George Whitefielda: „Nechť raději mé jméno zanikne, ale ať jméno pána Ježíše trvá na věky!“ Spurgeon miloval Ježíše z Nazaretu a Ježíš z Nazaretu miloval jej – to bylo tajemství jeho úspěchu!

Boží pravdy, které zvěstoval, nebyly mu problémem, o němž by rokoval se svými posluchači, ale radostnou zvěstí, která se dotýkala srdcí a svědomí těch, kteří ji chtěli slyšet. Spoléhal plně na Ducha svatého a na nic jiného! Cestu spasení zvěstoval s největší jednoduchostí. Nikdy ji nezakrýval honosnými frázemi anebo výklady, nad kterými by musili posluchači úporně přemýšlet, aby je pochopili. Každé jeho kázání bylo jasné, prosté, přímé. Spurgeon věřil – věřil té zvěsti, neboť sám prožil její spasitelnou moc. Věřil Bohu, neboť s Ním žil v obecenství každý den. Věřil, že stojí na místě Kristově před lidmi, že Pán Bůh s ním počítá a že lidé musí slyšet a uvěřit zvěsti o spasení, jinak zahynou na věky! Byla to víra, která za něco stála.

Po jeho smrti napsal Dr. Parker: „Spurgeon byl největším a ustavičným evangelistou své generace – ve skutečnosti všech generací!“ Spurgeon nežádal ve svých shromážděních, aby lidé vstali. V těchto věcech plně spoléhal na Ducha svatého a výsledky jeho činnosti byly známy celému světu.

Spurgeon, „kníže kazatelů“, dosud stojí před námi jako živý svědek toho, že evangelium je stále mocí Boží ke spasení každému věřícímu, a že Pán Bůh hojně požehná tomu, kdo tuto pravdu věrně zvěstuje.

– Jiřina Fajfrová –
(vydala Snaha 1947, jazykově upraveno)