Sola fide, Sola gratia, Solus Christus, Sola scriptura, Soli Deo gloria – to jsou výrazy, které shrnují reformační zápas o svobodu člověka v Kristu. Celé Písmo lze vidět jako Zákon a Evangelium – zákon, který má vést člověka k poznání, že je zcela v moci hříchu a není schopen obstát před Svatým Bohem a evangelium, které vede k pokoji a obnovení člověka před Bohem milostí skrze víru. Tak mluví Písmo:

• Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. (2 Tm 3,15)

Pět Solas reformace ukazuje, že spása přichází jedině vírou – bez jakýchkoliv skutků člověka, jedině Boží milostí; spásu si nemůžeme zasloužit, jedině skrze Krista – ne nějakého jiného prostředníka, ať už kněze, svatého či Panny; jedině podle Písma – ne na základě mimobiblických učení o očistci či kupování odpustků nebo dobrých skutků. Chvála za spasení patří jedině Bohu, bez jakéhokoliv nároku na vlastní zásluhy či zásluhy Církve.

Latinské Sola fide vyjadřuje Ospravedlnění jedině vírou. Martin Luther nazval toto učení článkem, se kterým Církev stojí a padá. Jde o zvěst Písma, která je zcela v protikladu s tím, co hlásají všechna ostatní náboženství světa, v protikladu s myšlením neznovuzrozeného člověka. Pro takového je přirozené ptát se: „Co musím udělat, abych se zalíbil Bohu?“ Doktríny pěti „Solas“ krátce a výstižně vyjadřují učení evangelia, za které apoštol Pavel vede boj popsaný v listech Římanům a Galatským, v nichž bojuje proti přesvědčení, že spása přichází skrze lidské snažení (skutky), v listu Koloským proti prázdným tradicím, v listu Židům proti důvěře v náboženské rituály a jiné prostředníky spásy než je Kristus.

Tento boj za evangelium probíhá již od Pádu a bude pokračovat až do příchodu Ježíše Krista Krále. Neznovuzrozený člověk potřebuje slyšet zvěst evangelia, ne zvěst lidských představ o tom, jak dojít spasení u Boha!

Reformátoři nevymýšleli filosofické spekulace, proč zrovna takto Bůh jedná a zda mohl jinak, ale soustředili se na pochopení biblického učení a na jeho vyjádření. A v tom je nám reformace a reformátoři vzorem – hledali v Písmu, co Bůh zjevil lidem o cestě spásy. Nehledali v moudrosti své doby, v lidských tradicích, ve filosofických směrech umně vytvořených lidským důvtipem, ale v Písmu, které Bůh svěřil lidem, aby jim dal poznat jedinou cestu do Jeho království. Písmo o sobě dosvědčuje, že pochází od Boha:

• Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha. (2 Pt 1,20–21)

Lidé spekulují o Písmu, ale reformátoři Písmo vykládají.

1. Proč potřebujeme ospravedlnění?

Písmo nám zjevuje dvě skutečnosti: 1. lidský hřích, který je přítomný ve všech lidech a 2. Boží soud, kterému se nikdo nemůže vyhnout.

Pán Bůh soudí podle svých dokonalých měřítek každého člověka, o každém ví vše, nic nelze zatajit či schovat.

• Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat. (Žd 4,13)
• Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. (Ř 3,23)
• Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto. (Ř 2,16)

Jestliže jsme všichni přestoupili Boží zákon, jsme hříšníci, morálně zvrácení a duchovně mrtví, JAK můžeme obstát před svatým Bohem? Vždyť Bible svědčí, že jsme pod Božím hněvem! Před Jeho svatostí žádný hřích neobstojí! Nemáme naději!

Přesně takový zápas podstupoval Martin Luther, jeden z těch, kteří zažehli oheň reformace.

Lutherův zápas začal, když zatoužil mít pokoj s Bohem. Celý život ho vyučovali, že musí být poslušný, aby dosáhl spasení. Byl přesvědčen, že si musí naklonit Krista svými dobrými skutky, svou snahou, a tak snad udobří Boží hněv. A tak se stal dobrým mnichem, který poslušně plnil vše, co měl: modlitby, posty, vyznávání hříchů atd. Dělal to s nadšením, ale pokoj s Bohem nepřicházel. Jeho touha potěšit Boha svými činy ho dovedla až na Pilátovy schody v Římě. Vkleče stoupal vzhůru a na každém schodu se modlil Otčenáš, vždyť mu slíbili, že za každý schod má odpuštěno sedm let v očistci. Na třicátém osmém schodě mu však v uších zaznělo:

• Spravedlivý bude živ z víry. (Ř 1,17)

To Pán zasvítil novými paprsky milosti do Lutherovy mysli.

Trvalo ještě roky, než Luther dospěl k plnému pochopení učení o ospravedlnění jedině vírou. Porozuměl z Písma, že jeho hřích je před Bohem tak hrozný, že ho žádná lidská snaha nemůže ospravedlnit. Teď však přišlo evangelium s ujištěním: „činíš pokání, tvé hříchy jsou odpouštěny, věříš v Krista, který byl ukřižován kvůli tvým hříchům.“

• On toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám, abychom se my v něm stali Boží spravedlností. (2 K 5,21 B21)

Spravedlnost Boží z Římanům 1,17, která kdysi Luthera naplňovala nenávistí, protože ji nemohl naplnit, se nyní pro jeho duši stala nevýslovně sladkou.

Každý člověk potřebuje být smířen s Bohem. Nalháváme si, že před Bohem obstojíme tak, jak jsme – to je neznalost Božího charakteru a Jeho standardů! Kolikrát vám krvácelo srdce, když jste mluvili se svými milými a oni říkali: „Já nepotřebuji žádné odpuštění, můj život je celkem v pořádku, udělal jsem něco špatného, ale i dobrého a Bůh to všechno ví. Bude to v pořádku.“ Jak tragická jsou taková slova! Neznáme svatost Boží.

Abychom porozuměli ospravedlnění, musí nejprve přijít usvědčení z vlastního hříchu. Musím poznat Zákon, abych nalezl milost.

2. Co znamená ospravedlnění vírou?

Co znamená ospravedlnění jedině vírou, to se musíme učit od Ježíše. V podrobnostech nám jeho význam objasňuje apoštol Pavel. Ačkoliv Ježíš nikde explicitně neučinil prohlášení týkající se ospravedlnění z víry, můžeme vidět v Jeho kázáních evangelia, že ospravedlnění jedině vírou je centrem Jeho učení. Např. Jeho prohlášení:

• Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5,24)

Pán Ježíš ukazuje, že pro obdržení věčného života není nutno podstoupit žádný náboženský rituál či svátost nebo projít očistcem. Zločinec na kříži vedle Ježíše je klasickým příkladem.

• Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,39–43)

V následujícím textu vidíme ukázkový příklad Ježíšova učení o ospravedlnění. Takto ospravedlňuje Ježíš:

• Těm, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,9–14)

Posluchači museli být v šoku! Ti, kteří byli považováni za příklad spravedlnosti, protože se zdálo, že naplňují všechna nařízení Zákona, farizeové, jsou najednou mimo hru! Ospravedlněný odchází ten, který se vírou upnul na Boží milost.

Ospravedlnění – to je Boží prohlášení. Celníkovo ospravedlnění bylo dílem okamžiku. Nebyl zde žádný očistný proces, který by trval nějakou dobu – on „se vrátil domů ospravedlněn“. Ne proto, že by cokoliv vykonal, ale proto, že něco bylo vykonáno pro něj. Celník věděl, že si sám nemůže nijak pomoci, jeho dluh vůči Bohu byl větší, než jaký by kdy mohl zaplatit. Jediné, co mu zbývalo, bylo činit pokání a prosit o milost.

Ospravedlnění – jedině vírou. Celník se vrátil domů ospravedlněn a nemusel činit žádné skutky, ani vykonávat rituály, ani si ospravedlnění nemusel nějak vysloužit. Byl ospravedlněn jedině skrze víru. Vše nezbytné pro jeho vykoupení a očištění od hříchů již bylo učiněno (v čase bude) Kristem. Vidíme zde kontrast mezi farizejem, který se snažil učinit ze sebe člověka pro Boha přijatelného, a celníkem, kterému bylo jasné, že nemá nic, co by mohl Bohu dát. Ať se farizeus snažil, jak jen mohl, ospravedlněn domů neodešel.

Ospravedlnění – je skrze připočtenou spravedlnost. Ježíš říká:

• Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Mt 5,20)

Farizeové byli zosobněním dodržováním Zákona, co víc může člověk ještě udělat? A najednou je tu celník, zloděj a hříšník, který byl ospravedlněn. Jak to? Nabízí se nám jediné vysvětlení: obdržel spravedlnost, která nebyla jeho. Spravedlnost mu byla připočtena skrze víru:

• … abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře. (Fp 3,9)

Bůh prohlásil celníka za spravedlivého, připočetl mu Kristovu spravedlnost, jeho vlastní nespravedlnost mu odpustil a vysvobodil ho ode všeho odsouzení. On teď stojí před Bohem na základě dokonalé spravedlnosti, která mu byla připočtena. To je evangelium – ospravedlnění z víry, které je stejné od pádu v Edenu až dodnes.

• Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích. (Ř 8,3)

Kalvín k tomu poznamenává:

Bůh nás přijímá do své přízně, prohlašuje za spravedlivé, což obsahuje jak odnětí hříchů, tak i přičtení Kristovy spravedlnosti.

Dochází tady k určité záměně. Syn Boží přišel z nebe, aby s námi sdílel slávu Boží.

• On toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám, abychom se my v něm stali Boží spravedlností. (2 K 5,21; B21)

Ježíš vzal na sebe naše hříchy a učinil je svými a vzal svou spravedlnost a učinil ji naší. Naše hříchy byly přičteny Kristu. Proto na kříži nesl Boží hněv a veškerý Boží hněv byl obrácen proti Němu.

Skrze tuto Kristovu ctnost je Jeho spravedlnost naše, takže je nám odpuštěno, jsme přijati a je nám dán status spravedlivého člověka. Luther tuto záměnu popisuje takto:

Kristus byl učiněn největším hříšníkem, který kdy žil. Je to pro vás urážka? Ten krásný, svatý, milý Ježíš. A najednou je učiněn tím největším zlodějem, nejhorším vrahem a násilníkem. Lhářem, podvodníkem a smilníkem. A to všechno pro nás!

Dávno před Kristem o tom mluvil prorok Izajáš.

• ... Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. ... „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných. (Iz 53,1–12)

Jakým způsobem Bůh uskutečňuje ospravedlnění hříšníka?

3. Způsob ospravedlnění: jedině vírou!

Ježíšova zástupná smrt je jediný základ našeho spasení a jedině vírou jej přijímáme. Víra je vědomé uznání naší vlastní nespravedlnosti před Bohem. Víra se na tomto základě upíná na Krista jako na naši spravedlnost a vede k důvěře v biblické zaslíbení věčného života těm, kteří věří. Víra je živý vztah s Kristem – není zaměřená do nitra člověka, ale na Krista.

Víra musí být nahlížena jako něco, co samo o sobě nemá žádnou hodnotu. Tu získává jedině ve vydání se Kristu. Jednoduše nalézá jedinou naději mimo sebe sama (člověk) v osobě a díle Krista. V žádném případě není původcem ani základem ospravedlnění. Je nástrojem ospravedlnění, a ne jeho podmínkou. Nejsme zachráněni, protože věříme, ale pro to, v co věříme. Vidíte ten rozdíl? Jsme zachráněni kvůli objektu naší víry, jejímu cíli – Ježíši Kristu.

V jádru problému leží otázka: „Je víra skutkem člověka, nebo je to dar Boží?“

• Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět. (Fp 1,29)
• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,8–9)

Kdyby byla víra podmínkou spásy (tzn. za zásluhy), pak by došlo k překroucení evangelia. Bůh by nás omilostnil na základě naší víry. Bůh však nepřijímá nikoho, kdo nemá dokonalou víru. Ta naše je vždy dokonalosti vzdálená. To by nás Pán nemohl přijmout. Je vaše víra dokonalá?

B. B. Warfield to vyjádřil následovně:

Víra odvozuje svou hodnotu z objektu víry, tzn. z Ježíše Krista. Spasitelná moc víry tak neleží v ní samotné, ale ve všemohoucím Spasiteli, na kterém závisí. Není to tedy víra, co zachraňuje, ale víra v Krista. Přesněji, není to ani víra v Krista, co zachraňuje, ale je to Kristus, který zachraňuje skrze víru.

• Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše. (Ř 3,21–26)

Ospravedlnění není nikdy na základě víry, tedy proto, že máme víru (proto nás Bůh omilostní), ale vždy SKRZE víru v činy jejího objektu: Krista.

Ospravedlnění je Boží prohlášení, že hříšníkům, kteří věří v Krista, je plně odpuštěno, jsou zcela zproštěni obžaloby a veškeré viny a stojí před Bohem v právním postavení spravedlivých, na základě toho, co Bůh učinil v Kristu Ježíši.

4. Útoky a hereze

Co je evangelium evangeliem, podnikají jeho nepřátelé útoky na tuto pravdu. Zmíníme dva nejčastější.

a) antinomianismus

Už v časech reformace, stejně jako dnes, tento názor říká: „Ano, byl jsem ospravedlněn skrze víru v Ježíše Krista a tak jsem to u Boha vyhrál.“ Ale na životě takového člověka se jeho víra nijak neprojevuje. Žije, jako by Boha nikdy nepoznal. Zní nám to povědomě. Na tento názor reagoval už i apoštol Pavel:

• Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít? (Ř 6,1–2) 

Tam, kde byla člověku připočtena Kristova spravedlnost, se tato událost projevuje v životě křesťana:

Nese ovoce Ducha svatého:

• Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. (Gal 5,22–23)

Posvěcuje se:

• Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. (Žd 12,14)

Koná skutky víry:

• Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. (Jk 2,17)

Nesmíme zaměnit víru se skutky, které z ní vycházejí, za skutky, které by tuto víru způsobily.

b) římský katolicismus

Svou současnou pozici definovali římští katolíci na Koncilu v Tridentu (1545–1563) jako reakci na protestantské pojetí ospravedlnění.

Ospravedlnění vidí jako proces, v jehož průběhu je hříšník UČINĚN spravedlivým. Nejde tedy jen o odpuštění hříchů, ale i o vnitřní posvěcení a obnovení člověka. Trident tvrdí, že nástrojem ospravedlnění není víra, ale „svátost křtu“. Při křtu Bůh udělí hříšníkovi do srdce milost, která se projeví lidskou spravedlností. Tato spravedlnost musí být neustále v životě zlepšována, posléze i v očistci. Pokud člověk zhřeší, musí projít svátostí pokání a vyznání hříchů, aby proces mohl pokračovat. Na základě takto vypěstované spravedlnosti nakonec Bůh člověka k sobě přijme.

Písmo však nic takového neučí, ba dokonce nazývá takový způsob ospravedlnění, založený na snaze člověka, jako „jiné evangelium.“

• Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. Vždyť i David prohlašuje za blahoslaveného člověka, jemuž Bůh připočítává spravedlnost bez skutků. (Ř 4,4–6)

Apoštol Pavel si je vědom tohoto pokušení a tak zdůrazňuje:

• A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře. (Fp 3,8–9)

Podle Písma je posvěcení důsledek ospravedlnění, ne jeho podmínka. Ti, kdo věří, že dostali Kristovu spravedlnost, obdrží její ovoce – království Boží. Ti, kdo věří ve svou spravedlnost či Kristovu smíchanou se svou vlastní, obdrží také ovoce takové víry – vše ostatní, jen ne dokonalé království Boží.

Není třeba se bát nějaké organizace, která někoho proklíná (Trident), ale je třeba se bát prokletí samotného Boha:

• Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet! (Ga 1,9)
• Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! ‚Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?‘ ‚Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?‘ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen. (Ř 11,33–36) 

– Jan Suchý –