Jákob už je dvacet let ze svého domova. Dvacet let slouží u Lábana. Prvních čtrnáct let sloužil za své ženy a dalších šest let sloužil za stáda. Nyní jsme na konce těchto dvaceti let a před námi se otevírá nová etapa Jákobova života. Podobný nový začátek jsme viděli v předchozí kapitole. Po čtrnácti letech služby Jákob vidí, že se přiblížil čas, kdy se vrátí do své země, do domu svého otce. Ale nechtěl a myslím, že ani nemohl odejít s prázdnou. Potřeboval se postarat o svou rodinu, zajistit jí. Potřeboval mít vlastní stáda, vlastní práci, vlastní byznys. Nevěděl, co ho čeká doma. Asi to tušil – jak to uvidíme v následující kapitole. Počítal s tím, že Ezau asi bude i nadále rozzlobený, netušil, jak to vypadá s jeho otcem a matkou, nevěděl, zda získá nějaké dědictví od svého otce – nemohl se spolehnout na nic z toho. Neexistoval žádný státní sociální systém, který by zabezpečil jeho velmi početnou rodinu. Jákob chtěl pracovat a nakonec se domluvil se svým tchánem na podmínkách, za nichž bude moci pracovat zároveň pro svého tchána Lábana i pro sebe a pro svou rodinu. Znamenalo to mnohem více práce, mnohem více starostí i napětí. Ale Bůh byl s Jákobem a žehnal mu na každém kroku, tak jako to dělal i v předchozích letech, kdy se Jákob staral jenom o Lábanovo stádo.

• Tak se ten muž převelice vzmohl a měl mnoho ovcí a koz, i služky a služebníky, i velbloudy a osly. (Gn 30,43)

I. Boží čas (v. 1-18)

Minule jsme viděli, jak se Jákob učí rozlišovat. Mělo to své přirozené, ale i duchovní příčiny i důsledky. Také v tomto oddíle Jákob rozpoznává Boží čas.

A. Tři faktory změny (v. 1-3)

Hned na začátku našeho textu můžeme vidět tři věci, které Jákoba vedou k tomu, aby se vrátil domů. V předchozím oddíle to byla ještě jeho touha, která může být sama o sobě velmi silným hybatelem a jejíž pomocí můžeme také rozpoznávat, zda už nastává Boží čas. Zde to jsou:

1. Změna atmosféry – pomluvy (v. 1). Jákob se doslechl, jaké se to šíří řeči. A ty řeči byly skutečně nechutné. Lábanovi synové tvrdili, že Jákob okradl jejich otce o všechno. A že všechno, co Jákob má, je Lábanovo. V takové atmosféře se nedá dlouho žít. Ty věci se jistě stupňovaly a to ukazovalo Jákobovi, že je čas odejít. Ale kromě toho tady byla:

2. Změna Lábanova postoje (v. 2). Jákob viděl, že Lában svým synům tyto pomluvy věří. Vztahy mezi oběma muži byly čím dál napjatější. Když už to bylo k neunesení, tak do celé situace zasáhl Bůh. Bůh zde znovu zasahuje a jedná ve prospěch Jákoba. Celá kapitola je o tom, jak Bůh zasahuje.

3. Boží příkaz (v. 3). Bůh řekl Jákobovi – vrať se domů. Já budu s tebou. Zapamatujme si tato slova – ještě je dnes uslyšíme a vrátíme se k nim. Bůh k Jákobovi promluvil a řekl: Jdi. Co na to Jákob? Co na to my, když nás Bůh někam pošle? Když vidíme jasné slovo Písma a víme, že to je právě teď právě pro nás, že nyní k nám mluví Bůh a mluví do konkrétní situace v našem životě? Jak reagujeme? Co udělal Jákob?

B. Poslušnost (v. 4-16)

Jákob ve vztahu k Bohu jednal tím nejlepším způsobem, jakým mohl jednat – poslechl Boha a svůj život podřídil Boží vůli. Mimochodem je to ten jediný způsob, jak může jednat opravdový křesťan. Znovuzrozený křesťan nemůže žít v neposlušnosti Bohu – může neposlechnout a potom činit pokání a vrátit se v pokoře zpátky k Bohu, ale nemůže žít v trvalé neposlušnosti.

1. Sdílená poslušnost (v. 4-13) – Jákob vede svou rodinu. Když Bůh promluvil k Jákobovi, tak Jákob zavolal své dvě ženy – Ráchel a Leu. Měl sice děti se čtyřmi ženami, ale ty další dvě byly otrokyně Leji a Ráchel. V tehdejší společnosti byly sice jejich děti uznány za právoplatné dědice, ale jim zůstalo jejich podřízené postavení a neměly velký vliv na dění v celé rodině. Jákob svým ženám vysvětluje, jak se věci mají, ukazuje jim na to, jak se změnil vztah jejich otce k němu (v. 5). A dodává: Bůh mého otce je se mnou. Podívejte se na to úžasné vyznání ve druhé polovině 7. verše:

• Bůh však Lábanovi nedovolil, aby mi provedl něco zlého. (Gn 31,7)

Bůh je věrný. Bůh slíbil svou blízkost Jákobovi, slíbil mu svou ochranu, slíbil mu své požehnání a všechno splnil. Nedovolil Lábanovi, aby Jákobovi provedl něco zlého! Vidíte, jak dobře vidí Jákob Boží jednání ve svém životě? Je to důsledek rozlišování, které začal dělat v předchozí kapitole. Jákob se oddělil od Lábana a Bůh mu dal milost více rozumět Božímu jednání. Podobně je to i s námi – kdykoliv se křesťané oddělili od hříchu, od světa, od kompromisů, od všeho, co je strhávalo k nebiblickému jednání nebo smýšlení, tak jim Bůh požehnal tím, že je vedl dále a vyučoval je o sobě samotném. Bůh Jákoba chránil – ale znamenalo to, že všechno šlapalo jako po drátkách? Že chodil domů s čistou hlavou a užíval si života plnými doušky? Podívejte se do svých Biblí do první poloviny sedmého verše a pak do osmého verše:

• Ale váš otec mě obelstil, desetkrát změnil mou mzdu. … Když říkal: ‚Tvou mzdou bude vše skvrnité‘, všechny ovce a kozy vrhaly mláďata skvrnitá. A když říkal: ‚Tvou mzdou bude vše pruhované‘, všechny ovce a kozy vrhaly mláďata pruhovaná. (Gn 31,7-8)

Lában chtěl stále ovládat Jákobův život. Dohodl s Jákobem mzdu, dal mu skutečně minimální základ, jak jsme to viděli minule, ale chtěl stále víc. To nebylo vůbec nic příjemného ani dobrého. Jákob byl pod neustálým Lábanovým tlakem, nemohl se spolehnout vůbec na nic z toho, co Lában řekl, protože Lában své sliby stále znovu měnil. Lában je tady jako hřích nebo jako svět, kterému když dáte prst, tak vás bude chtít sežrat celé. Jinou dobrou ilustraci najdeme také ve Starém zákoně. Když byl Saul pomazán za krále, tak se stalo, že:

• Přitáhl Náchaš Amónský a utábořil se proti Jábeši v Gileádu. Všichni jábešští muži Náchašovi řekli: „Uzavři s námi smlouvu a budeme tvými otroky.“ (1S 11,1)

Chtěli se stát otroky bezbožného pohana! Chtěli uzavřít smlouvu se světem, smlouvu s hříchem – že jim bude škodit jenom málo, ale nechá je žít. Mimochodem to je totéž, co udělal Jákob – jeho vlastní hřích v domě jeho otce a jeho zbabělost čelit důsledkům hříchu ho vedly k tomu, že odešel z domu svého otce k Lábanovi. Co chtěl Lában udělat Jákobovi? Bůh mu nedovolil udělat Jákobovi nic zlého! Lábanovy myšlenky nebyly o pokoji a požehnání! A podobně to pokračuje také v 1. Samuelově:

• Náchaš Amónský jim odpověděl: „Uzavřu ji s vámi tím způsobem, že každému z vás vyloupnu pravé oko. Tak uvedu pohanu na celý Izrael.“ (1S 11,2)

Když nemáte jedno oko, tak nemůžete dobře bojovat, protože nejste schopni jedné zásadní věci, a to je prostorové vidění, a s tím souvisí rozlišování vzdálenosti. Jednoduše řečeno, vidíte věci zkresleně. To je, bratři a sestry, to, co dělá lidem hřích. Když křesťan uzavře smlouvu se světem, aby mohl hřešit jen tak trochu, v rámci mezí, tak toto je cena. Ztráta duchovního rozlišování, ztráta schopnosti účinného boje. To je cena za kompromis. Hřích chce totiž vládnout. Podobně jako Lában nad životem Jákoba. Ale Bůh byl s ním a v tuto chvíli to viděly také Jákobovy ženy.

2. Podpora rodiny (v. 14-16). Jákob dostává plnou podporu ze strany svých manželek. Tyto ženy si uvědomují, že s nimi jejich vlastní otec jedná úplně stejně, jako jedná s jejich mužem. Používá je jako nástroj svých vlastních cílů. Jedná s nimi jako s otrokyněmi – v. 15 – prodal nás a stříbro shrábl! Možná tam zní i trochu jiný podtón než jenom čisté rozhořčení – možná tam můžeme slyšet i trochu z Lábanovy povahy, ale výsledek je celkem jasný – Jákobovy manželky se staví cele na stranu svého manžela. Rozumějí tomu, že věci nejsou v pořádku, zdá se, že vidí Boží jednání a Boží ruku v celé této záležitosti a souhlasí s tím, co Bůh řekl Jákobovi:

• Celé bohatství, které Bůh odňal našemu otci, patří nám a našim synům. Jen udělej všechno, co ti Bůh řekl.“ (Gn 31,16)

C. Akce (v. 17-18)

Jákobova poslušnost začínala v srdci. Ale nezůstala jenom tam – mnoho lidí dnes můžete slyšet říkat: Já bych poslechl Boha, ale … – to „ale“ je klíčem. Takové „ale“ znamená mrtvou víru, víru, která nemá skutky. Víru, která je prázdná, pro kterou Bůh ve výsledku vůbec nic neznamená! Pokud víra není spojená s poslušným jednáním, tak nemá smysl vůbec mluvit o víře nebo dokonce o lásce k Bohu.

• Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. (J 14,21)

Jestliže víru neuvádíme do svého života, tak to podle Pána Ježíše Krista znamená, že Ho nemilujeme. Můžeme svými ústy říkat, co budeme chtít, ale Kristus má pravdu. Když to není vidět na životě, není to ani v srdci! Bůh Jákobovi řekl, aby se hned sebral a odešel zpátky do Kanaánu. A Jákob jednal přesně podle Božího slova. Vzal ženy, děti, vzal svá stáda a své služebníky a vydal se na cestu. Je velmi pravděpodobné, že Lábanova stáda už v té době nepásl. Lában byl u svých stád, protože byla doba stříhání ovcí. Jákob byl u svých stád, která Bůh odňal Lábanovi. Jákob už nebyl zloděj, jako když chtěl okrást svého bratra o požehnání. Už je tu jiný Jákob. A to nás vede k další části našeho textu.

II. Běh bez Boha (v. 19-35)

Jákob se vydal na cestu s celou svou rodinou. Vydal se na cestu podle Božího příkazu, ale následující verše nám ukazují, že se nevydal na cestu s Bohem. Jákob utíká jako zločinec a to obvykle není Boží způsob jednání. Kromě toho ta cesta nezačíná úplně nejlepším způsobem – ačkoliv o tom ví jenom jedna jediná osoba – Ráchel.

A. Bůžci (v. 19)

Ráchel ukradla svému otci domácí bůžky. Šlo o nějaké modly, nějaké sošky, které měly sloužit k ochraně domu, kterých se pravděpodobně Lában doptával na různé věci spojené s významnými životními událostmi. I dnes jsou v naší společnosti lidé, kteří se nejprve poradí s horoskopem, s hvězdami, nebo jdou za čarodějnicí, přinesou dárek nějaké soše, … a teprve potom se rozhodují. To je pohanské modlářství. Možná Ráchel nechtěla, aby její otec věštil s pomocí těch sošek a zjistil, kam Jákob utíká, ale to by bylo velmi hloupé. Jákob mířil jediným směrem. Ráchel tady jedná jako pověrčivá žena, jejíž víra je velmi slabá. Jákobovi tyto bůžky dala až za několik let – a on je zakopal do země. Mimochodem, teprve potom Bůh otevřel její lůno podruhé a narodil se jí Benjamín. Ráchel podvedla svého muže i svého otce. Ale nebyla sama, kdo se snažil něco zamaskovat:

B. Jákob utíká (v. 20-21)

Podívejme se, co dělá Jákob – Jákob přelstil svého tchána a uprchl od něj. Tady se musíme na chvíli zastavit. Jsem přesvědčen o tom, že to nebylo správné, aby Jákob od Lábana utekl. Bůh mu přikázal, že má bezodkladně odejít a slíbil mu, že bude s ním, ale neřekl Jákobovi, že má utéct. Takové jednání nebylo správné. Jsem přesvědčen o tom, že by se Bůh postaral o Jákoba a jeho rodinu, kdyby se šel rozloučit s Lábanem. Možná by to bylo nepříjemné, zcela jistě by to bylo těžké, ale určitě by to bylo lepší, než tajně utéct. Proč si myslím, že bylo špatné, že Jákob utekl do Lábana? Dva důvody:

1. Bůh nás vede k pokoji se všemi lidmi. Boží slovo říká:

• Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. (Ř 12,18)
• Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. (Žd 12,14)

Křesťan by neměl být tím, kdo působí problémy. Evangelium působí problémy, protože odhaluje lidskou vzpouru proti Bohu a my jsme povoláni k tomu, abychom zvěstovali evangelium. Ale na tomto místě by mělo veškeré protivenství končit. Odtud bychom měli usilovat o pokoj. A to znamenaná přinejmenším tři věci: 1. Znamená to pokořit se před Bohem. 2. Odpustit. 3. Smířit se s druhým člověkem. Boží slovo nám ukazuje, že ne vždy jsou takové věci možné, ale také nám dává jasně najevo, že z naší strany musí být v těchto věcech všechno v pořádku.

2. Bůh nás vede k otevřenému a upřímnému jednání. Přísloví 2 varuje před těmi, kdo opouštějí přímé cesty (v. 13) a v další kapitole čteme:

• Neboť Hospodin má neupřímného v ohavnosti, s přímými však je v důvěrném obecenství. (Př 3,32)

A podívejme se ještě na další dva verše z knihy Přísloví:

• Z pošetilosti se raduje, kdo nemá rozum, kdežto rozumný muž chodí přímo. (Př 15,21)
• Králové mají zalíbení ve spravedlivých rtech, a toho, kdo mluví přímo, milují. (Př 16,13)

Lában nebyl králem, a jeho jednání neukazuje na to, že by miloval spravedlnost, přesto si myslím, že bylo správné, aby Jákob jednal s Lábanem přímo. I my takto máme jednat. Opačné jednání nakonec vždycky způsobí víc problémů a těžkostí. Všimněte si, že Jákob se vždy snažil vyhnout přímému střetu. Bůh mu dal své ujištění, že bude s ním, ale přesto se Jákob opět uchýlil ke lsti. Snažil se vyhnout konfrontaci s Lábanem, ale nemohl jí uniknout. K Lábanovi se dostal proto, že se snažil vyhnout konfrontaci s Ezauem. Ale víte, o čem je následující kapitola? Následující kapitola je o Jákobově setkání s Ezauem! 

I zde najdeme nejméně tři věci, které jsou nutné k tomu, abychom spolu mohli mluvit přímo, upřímně a otevřeně: 1. Laskavost, 2. Trpělivost, 3. Sebeovládání. To všechno je ovocem Ducha svatého, které se bude projevovat na životech křesťanů, a o něž mají křesťané také usilovat. Neměli bychom se snažit být tzv. upřímní bez toho, že bude laskaví a trpěliví. To potom naděláme víc škody než užitku a budeme dále zraňovat lidi kolem sebe. Přesto vidíme, že ani útěk, třeba ve formě uzavření se do sebe, není správným řešením. Ale Bůh je milosrdný a my to vidíme v následujících verších:

C. Bůh se zjevuje bezbožnému (v. 22-24)

Lában se samozřejmě dozvěděl o Jákobově útěku, svolal své bratry a začal Jákoba pronásledovat. Brzy ho také dohonil. Myslím, že kdyby Bůh chtěl, aby Jákob utekl bez rozloučení, tak by zabránil Lábanovi v pronásledování. Ale Boží vůlí bylo, aby došlo ke konfrontaci. Ale ještě než k ní došlo, tak si vzal Pán Lábana na paškál. Vzpomínáte si, jak to bylo, když Abraham zapřel svou ženu Sáru? Bůh to nezakryl a nedělal, že se nic neděje. Odhalil to a Abrahama musel čelit jak faraonovi, tak abímelekovi. Úplně stejně to bylo s Izákem. A pokaždé tam zasáhl Bůh a udržel rozzlobené vládce na uzdě. Tak je to i nyní.

• K Aramejci Lábanovi však přišel v noci ve snu Bůh a řekl mu: „Měj se na pozoru! Mluv s Jákobem jen v dobrém, ne ve zlém!“ (Gn 31,24)

Pohan a uctívač model Lában se tady setkává s Bohem. Lában měl duchovní zkušenost, kterou by mu dnes závidělo mnoho křesťanů. Byla hrůzostrašná duchovní zkušenost, protože vidíme, že Lában se skutečně bojí cokoliv udělat. Ale nebylo to proměňující setkání s Bohem – Lában zůstal stejným pohanem jako předtím. Dál hledá své modly a neuctívá Hospodina.

D. Konfrontace (v. 25-30)

Bůh tedy Lábana zastavil a zabránil mu, aby Jákobovi udělal něco zlého. A Lában takové úmysly skutečně měl. My to můžeme dobře vidět z jeho slov. Kromě toho – Bůh nedělá věci „co kdyby náhodou“. Kdyby nebylo potřeba zastavit Lábana, tak by se k němu Bůh nepromluvil. A i přesto, že s ním Bůh mluvil a varoval ho před špatným jednáním, tak Lában nejedná tím nejlaskavějším způsobem. Na jedné straně se velice drží, ale z jeho slov vidíme, že by Jákoba nejraději zabil a své dcery a vnuky jako válečné zajatce odvedl sám. Lában byl muž, který chtěl vládnout nad životy lidí kolem sebe. Kromě toho byl Lában také skutečně fanatickým modlářem – podívejte se do Písma:

• Když už jsi tedy odešel, protože se ti tolik stýskalo po otcovském domě, proč jsi ukradl mé bohy? (Gn 31,30)

Možná, že právě zde je ten největší důvod, proč Lában Jákoba pronásledoval. Myslím, že to můžeme vidět na dalším vývoji událostí. Člověk, který kvůli modlám neváhá cestovat šest set kilometrů, je skutečně fanatikem. Ale podobně fanatické náboženství můžete najít i mezi těmi, kdo si říkají křesťané. Tam Bůh jedná – honem tam jedeme. Tady ten služebník je takový nebo makový – honem za ním. Jsou jako Lában! Není to nic jiného než modlářství!

E. Ráchel zapírá (v. 31-35)

Lában hledá své modly a Jákob ze svých úst vypouští neuvážená slova:

• Ale u koho najdeš své bohy, ten nezůstane naživu! (Gn 31,32)

Boží milost je větší než lidský hřích. Jákob ještě nerozumí velikosti lidského hříchu. Nemá ještě duchovní porozumění o hloubce lidské zkaženosti – jinak by taková slova vůbec nevyslovil. Jákob je tady oklamán tou, kterou tolik miloval. Ráchel podvedla svého muže, svého otce a především Boha. Co asi prožíval Jákob o nějakých osm let později, když mu Ráchel přinesla tyto Lábanovy bůžky! ­­­Nyní se ale rozpoutává:

III. Bouře emocí (v. 36-43)

Lában dostihl Jákoba a jeho hněv držel na uzdě jenom Bůh. Nyní se ale rozzlobil i Jákob. Postavil se Lábanovi ve „spravedlivém“ hněvu. Moji milí, Bůh nám zde ze své milosti dává nahlédnout za to, co bychom snadno mohli nazvat spravedlivým hněvem. Z pohledu Jákoba se skutečně mohlo zdát, že Lában jedná opět nespravedlivě. Lában zcela jistě jednal nespravedlivě, ale Jákob ve svém hněvu zcela jistě nevěděl všechno. A to, co v tuto chvíli vypadá jako spravedlivý hněv, je ve skutečnosti výbuchem za léta nahromaděných emocí, zranění, bolesti a hořkosti. Tato hořkost je nyní pod záminkou „spravedlnosti“ vylita se vší zničující silou. Podívejte se na další pošetilá slova, která Jákob vypouští z úst:

• Jaký je můj přestupek? Jaký je můj hřích, že ses za mnou tak hnal? (Gn 31,36)

Jákobe, brzdi! Odešel jsi jako zloděj z domu svého tchána. Vůbec ses nerozloučil, nejednal jsi čestně, ale zbaběle jsi utekl! A tvoje žena ještě navíc tajně ukradla otcovy modly! Probuď se, chlape! Ne, nic takového. Podívejte se, jak to tady vypadá. Na jedné straně je rozzlobený Lában, který říká, mohl jsem tě zamáčknout jako červa, jsou to moje stáda, moje dcery, moji vnuci, já na to mám nárok, já na to mám právo, je to moje. Je to sobecký zlý muž. Ale na druhé straně? Co jsem udělal? Podívej se na to, jak jsem pro tebe makal! Mě byla zima, mě bylo vedro, já jsem dřel, já jsem neměl žádnou odměnu, mě si podvedl nejmíň desetkrát, a kdyby Bůh nezasáhl, tak bys mě propustil s holým zadkem! Zranění a hořkost nahromaděné za dvacet let se provalují navenek a ukazují neproměněné sobecké srdce. Spravedlivý hněv? Pozor na něco podobného, milí křesťané. Připomeňme si tři věci, které nám pomohou nebýt jako Jákob:

1. Hněváte-li se, nehřešte. To je první část tohoto verše. Na Jákobovi vidíme, že to je skoro nemožné. Když se podíváte do Písma na místa, která vypisují seznamy hříchů, tak tam najdete také hněv (Ef 4,31; Ko 3,8). A jiná místa hněv vylučují ze života ve zbožnosti: 1 Tm 2,8 – modlete se bez hněvu, nebo Jk 1,19. Příliš často je hněv hříchem, takže i když Ef 4,26 doslova říká: Hněvejte se a přitom nehřešte, tak musíme ještě více dávat pozor na své srdce, abychom byli pokorní před Bohem i před lidmi.

2. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce (Ef 4,26b). Usmiřte se! Boží slovo rozumí lidskému hněvu, i když s ním nesouhlasí v jeho hříšné podobě. Ale Bůh nám dal řešení. A tím je usmíření. A to souvisí s tím, že si všimnu trámu ve svém vlastním oku, než začnu vytahovat třísku z oka svého bratra. Usmiřte se dříve, než zapadne slunce. Usmiřte se dříve, než půjdete spát. Nerozcházejte se v hněvu – to je výzva Božího slova.

3. Nedopřejte místa ďáblu (Ef 4,27). Každý hřích je prostorem pro ďábla. Hněv dvojnásobně, protože ďábel je plný zlosti. On je určitým ztělesněním hněvu. Jeho touhou je krást, vraždit a loupit. Proto nás Bůh varuje, abychom mu nedopřávali žádné místo. Hněv je k tomu jako stvořený.

Hněv se vůbec nemusí projevovat hádkou jako u Jákoba a Lábana. To, co vidíme v našem textu v Genesis je určitým vyvrcholením. Ale ten hněv tam byl už dlouho předtím. Střádal se tam třináct let – od chvíle, kdy Lában oklamal Jákoba a místo Ráchel mu dal za ženu Leu. Takový skrývaný hněv zhořkne a stane se jedovatým kořenem v životě člověka:

• Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. (Žd 12,15)

Hněváte se? Potom to vyznejte Bohu, a pokud je to nutné – a ne vždy to nutné opravdu je, tak se usmiřte s druhými lidmi. Jinak se váš skrývaný hněv stane jedovatým kořenem, který bude otravovat nejenom váš vlastní život, ale otráví i životy lidí kolem vás. Jenom Kristova krev může vyrvat tento kořen.

IV. Boží milost (v. 44-54)

Nakonec Lában ustupuje. Nikoliv bez boje – v. 43 – to všechno je moje, ale co mám dělat. Jákob mu připomněl Boha ve v. 42 – Strach Izákův a Lában si jistě vzpomenul na setkání z předešlé noci. Proto usiluje o nějaké řešení.

• Nuže, uzavřeme teď spolu smlouvu, a Bůh ať je svědkem mezi mnou a tebou! (Gn 31,44)

Tato smlouva neznamená smíření. Daleko více znamená rozchod:

• Hospodin ať je na hlídce … že už spolu nebudeme nic mít. (Gn 31,49)

Oba muži se dovolávají Boha – Jákob toho, kterého zná, zatímco Lában se dovolává bohů svých předků: Bůh Abrahamův, bůh Náchorův, bůh jejich otce. Joz 24,2 mluví o tom, že předkové Abrahama sloužili jiným bohům. Znovu tedy vidíme, že Lában zařazuje Boha Abrahamova mezi ostatní bůžky a modly – je to jeden z bohů. A vedle toho se chce Lában také pojistit proti Jákobovi – nepřekročíš tento val proti mně se zlým úmyslem. Ale byly to Lábanovy zlé úmysly, které ho dovedly na toto místo! Staré rčení říká: Podle sebe soudím tebe. Zde je to dobře vidět.

• Jákob se zapřisáhl při Strachu svého otce Izáka. (Gn 31,53)

Jákob znal Boha. Znal ho čím dál lépe – a je zajímavé, že v tuto chvíli si připomíná Boha slovy Strach Izákův. Myslím, že mu pomalu docházelo, že to všechno bylo Boží dílo a znovu si připomněl tu bázeň, kterou měl při svém prvním setkání s Bohem v Bét-elu. Bůh není sladký usměvavý dědeček. Bůh je svatý. Bůh vzbuzuje bázeň. Nevěřící lidé toto potřebují vědět. A vždy je to Bůh, který se staví na stranu svého lidu. Proto můžeme vyznávat spolu s Davidem:

• S Bohem statečně si povedeme, on rozšlape naše protivníky. (Ž 60,14)
• Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Ř 8,31-32)

V. Závěr

Zatímco Jákobův vztah s Lábanem se zhoršoval, tak Jákobův vztah s Bohem se upevňoval. Lában chtěl Jákobovi ublížit, ale Bůh Jákoba chránil, povzbuzoval ho a dával se mu stále více poznat.

1. Bůh nás vede k tomu, abychom Ho znali stále lépe. Všimněte si jasné věci v našem textu – čím více Boha posloucháme, tím lépe Ho poznáváme. Tím více se nám On sám dává poznat.

2. Bůh nás vede k tomu, abychom se nebáli člověka. Může to být nepříjemné, ale Bůh je na naší straně. Může to znamenat problémy, ale Bůh v nich bude s vámi. Ale strach z lidí povede k daleko větším problémům!

3. Bůh nás vede k tomu, abychom jednali podle Jeho vůle a Jeho způsoby. Pokud si myslíme, že budeme naplňovat Boží vůli svým vlastním způsobem, tak se velmi pleteme. Proto potřebujeme rozumět nejenom tomu, co Bůh chce, ale také tomu, jak to máme udělat.

4. Bůh nás vede k tomu, abychom Ho uctívali. Jákob uctívá Boha uprostřed těch, kdo pravého Boha neznají. Bůh nás nevede k tomu, abychom ho zapírali nebo Ho nějak vylepšovali před nevěřícími – vede nás k tomu, abychom Ho uctívali v Duchu a v pravdě – takového, jaká doopravdy je.