Peter Cameron Scott byl talentovaný mladý pěvec, jehož snem bylo stát se hvězdou operní scény. Jednoho dne stoupal po schodišti opery, aby se přihlásil na inzerát hledající zpěváky do sboru, když se náhle ocitl před klíčovým rozhodnutím svého života. Ruth Tuckerová o tom vypráví (R. Tuckerová: From Jerusalem to Irian Jaya [Zondervan], s. 300): Věnuje svůj život honbě za vlastní slávou a potleskem v záři reflektorů zábavního světa, nebo jej zasvětí službě Bohu bez ohledu na to, v jak skromných podmínkách a bezvýznamném postavení bude muset žít? Byl to v životě tohoto mladého muže okamžik krize, ale jeho rozhodnutí bylo konečné. Rozhodl se, že bude sloužit Bohu. Scott se přihlásil na New York Missionary Training College. Když ji v roce 1890 absolvoval, odplul do Afriky. Zanedlouho se k němu připojil bratr, kterého ale těžké podmínky rychle připravily o život. Peter pro bratra vlastníma rukama zhotovil rakev a vykopal hrob. Brzy ale kvůli podlomenému zdraví sám odcestoval do Anglie. Tam navštívil hrob Davida Livingstona ve Westminster Abbey a dostal novou naději, když si přečetl nápis na náhrobku: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince.“

Scott se vydal do Ameriky získat další lidi, kteří by se připojili k jeho úsilí oslovit Afriku evangeliem. V říjnu 1895 se vrátil do Afriky, a spolu s ním sedm dalších, mezi nimi i jeho sestra. Ve zprávě za první rok uvedl, že byly otevřeny čtyři stanice, že byly uvedeny do chodu vzdělávací a zdravotní programy a misionáři dosahují pokroků ve znalosti místních jazyků. Ale krátce po odeslání této optimisticky vyznívající zprávy Scott, nyní devětadvacetiletý, onemocněl a v prosinci 1896, pouhých čtrnáct měsíců po návratu do Afriky, zemřel. Brzy po něm zemřelo několik dalších pracovníků. Další byli ze zdravotních důvodů nuceni odejít. V létě 1899 zbýval na misijním poli jediný misionář. Oblasti se začalo říkat „hřbitov bělochů“. Během těchto prvních let zemřelo více misionářů, než kolik bylo lidí, kteří se stali křesťany.

Přicházeli ale další misionáři, a jako zavazadla na své osobní věci používali rakve. Afričané žasli nad jejich odhodláním. „To musí být pořádně důležitá zpráva, že kvůli ní podnikají takové věci,“ říkali si. V roce 1971 se z Africa Inland Mission (Africká vnitrozemská misie) stala Africa Inland Church (Africká vnitrozemská církev) s místními lidmi ve vedení, čítající asi jeden a půl miliónu členů. (Příběh spojuje informace R. Tuckerové, s. 300-304, a Global Prayer Digest, říjen 1984.)

Kdyby nám to dovoloval čas, mohl bych vám vyprávět jiné příběhy o víře statečných misionářů, která zdolává překážky. Náš text mluví o víře Mojžíše a izraelského lidu, když vyšli z otroctví v Egyptě. Ponaučení zní:

Víra vytrvale zdolává nezměrné překážky, protože vidí neviditelného Boha. Autor jmenuje tři překážky, které víra musí zdolat: První překážka: Mohutný odpor

1. Víra zdolává mohutný odpor, protože vidí neviditelného Boha (11,27).

Mojžíš opustil Egypt dvakrát: poprvé tehdy, když zabil egyptského poháněče otroků, a podruhé v rámci exodu. O kterém odchodu je v tomto verši řeč? Chronologická posloupnost spolu s jednotným číslem („vyšel“) hovoří pro první případ. Ale Exodus 2,14-15 říká, že Mojžíš dostal strach, když zjistil, že se už o jeho zločinu ví, a proto uprchl před faraónem, který ho chtěl dát zabít. Tvrzení, že se nedal „zastrašit královým hněvem“, tedy svědčí spíš pro druhý případ.

Ti, kdo zastávají první možnost, vysvětlují, že důvodem Mojžíšova útěku nebyl osobní strach před faraónem, ale vědomí, že je mu souzeno, aby byl vysvoboditelem lidu smlouvy. (Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 497-499.) Mne to nepřesvědčuje. Autor už v této kapitole obrátil sled událostí dvakrát (jednak v 11,17-21 oproti 11,13, jednak v 11,21). Jednotné číslo používá i verš 11,28, který mluví o hodu beránka, i když ho slavil všechen židovský lid. Proto verš 11,27 chápu jako zmínku o exodu, kdy se Mojžíš faraónovi odvážně postavil. Verše 11,28-29 mluví o dvou událostech, ke kterým došlo v rámci exodu. Z verše 11,27 se dovídáme tři věci:

A. Víra nás často staví do konfliktu s mocnými silami.

Mnozí křesťané odněkud – nevím přesně odkud – získali naivní představu, že když člověk podřídí svůj život Bohu a začne sledovat jeho záměry, všechny jeho problémy se vypaří! Možná za to může „marketingový slogan“: „Chcete život v hojnosti? Následujte Ježíše!“ Člověk si řekne: „Jo, takový život v hojnosti by se mi docela hodil!“ Takže se přihlásí do programu, načež ho čekají jenom samé zkoušky v hojnosti. Než uvěřil v Krista, byl jeho život proti tomu, co přišlo pak, ještě docela v pohodě!

Sloveso přeložené „vyšel“ lze přeložit také jako „zřekl se“. V tom případě popisuje to, co jsme už viděli v 11,24-26: Mojžíš se odmítl nechat nazývat synem faraónovy dcery, a tak zavrhl bohatství Egypta. Když se vzdal Egypta, nijak si nepolepšil. Místo toho uvízl ve složité situaci, ve které bez Boží moci neměl šanci uspět. Vzepřít se faraónovi se rovnalo sebevraždě – pokud Mojžíš nebyl pod Boží ochranou. Zavést dva milióny lidí bez potravin a bez vody do pouště se rovnalo genocidě – pokud nebyli pod Boží ochranou. Farao byl mocný vládce, který měl k dispozici armádu vyškolených válečníků. Mojžíš vedl neuspořádaný houf necvičených, bezbranných otroků. Z lidského hlediska se ani nedá mluvit o tom, že by pro faraóna mohl být soupeřem.

Tím, že uvěříte evangeliu a podřídíte se Ježíši Kristu, se prohlásíte za nepřítele vládce nadzemských mocí, který velí armádě zlých duchů a je odhodlán vás zničit. Proto je křesťanský život často popisován jako bitva. Odpor by vás neměl překvapit; počítejte s ním!

B. Víra nám umožňuje nebát se a poslouchat Boha.

Mojžíš se střetl s královským hněvem. Kdykoli se pokusíte jít po Boží cestě pro váš život, někdo se na vás rozhněvá. V Mojžíšově případě to byl farao. Ve vašem případě to může být člen rodiny, zaměstnavatel, profesor na vysoké škole nebo třeba přítel. Čím mocnější dotyčná osoba je, tím těžší je bát se Boha víc než jí. Přísloví 19,12 poznamenává: „Jak řev mladého lva je králova zlost…“ Kdyby mezi vámi a řvoucím lvem nebyly mříže, dokázal by vám jeho řev nahnat pořádnou hrůzu! Mojžíš se ale stanul před faraónem a nebojácně mu oznámil: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid…“ (Ex 5,1).

A. W. Pink poznamenává: „Víra a strach jsou protiklady, a přece je kupodivu často objevíme v jedné a téže hrudi. Ovšem tam, kde jedno převládá, to druhé dřímá.“ (A. W. Pink: An Exposition of Hebrews [Ephesians Four Group, CD], s. 804.) Mojžíšovi se pravděpodobně aspoň trošku svíral žaludek, když se chystal předstoupit před faraóna. Martin Luther na wormském říšském sněmu přemáhal pocity úzkosti, když se dovolával Písma a řekl: „Na tom stojím. Nemohu jinak. Bůh mi pomáhej.“ Díky víře v Boha dokázali tito dva muži přemoci strach a uposlechnout ho. Strach mívá různé podoby. Ne vždycky to bývá tak dramatické jako Mojžíšovo vystoupení před faraónem. Když jsem si připravoval osnovu a pouštěl se do psaní tohoto kázání, zavolal mi můj lékař. Sdělil mi, že podle výsledků posledních testů PSA4 mám s pravděpodobností jedna ku pěti rakovinu prostaty, a doporučil, abych se objednal na biopsii. Kdysi jsem napsal článek o nebezpečnosti kázání. Nazval jsem ho “The Gospel Boomerang” (Bumerang evangelia); myslíte si totiž, že svým kázáním míříte na druhé, ale Bůh ho otočí zpátky a napřed s ním zasáhne vás! On vážně má takový únavný zvyk přinutit mě, abych si to, co kážu, vyzkoušel v praxi! Kde vzít takovou víru, která přemůže strach z mohutného odporu, ať se objeví v jakékoli podobě?

C. Víra zdolává mohutný odpor, protože vidí neviditelného Boha.

Mojžíš se nebál králova hněvu, protože „zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl“. V tomto prohlášení zaznívá úmyslná ironie. „Boha nikdy nikdo neviděl…“ (1J 4,12). Mojžíš viděl hořící keř, ve kterém se mu ukázal Bůh. Mluvil s ním „tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“ (Ex 33,11). Později Boha prosil, aby na něj směl pohlédnout, a Bůh mu dovolil spatřit ho „zezadu“ (Ex 33,22-23). Ježíš řekl Dvanácti: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (J 14,9).

Když tedy máme strach, potřebujeme přijít vírou do blízkosti Pána Ježíše. Spojení „vidět Neviditelného“ nás zavádí zpět k Židům 11,1, kde se říká, že víra znamená „být si jist tím, co nevidíme“ či „důkaz skutečností, jež nevidíme“ (NBK). Víra je jako dalekohled, který přibližuje vzdálené předměty do našeho zorného pole. Pokud váš strach převyšuje vaši víru, věnujte čas tomu, abyste přistoupili do Boží blízkosti v jeho slově a v modlitbě. Jak nám říká Pavel ve Filipským 4,6-7: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ Nezapomínejte na to děkování! Tím ve svých modlitbách vyjadřujete svou víru a podřízenost Bohu. Víra zdolává mohutný odpor, protože vidí neviditelného Boha. Druhá překážka: Nadcházející Boží soud

2. Víra spoléhá na Boží oběť jako prostředek vysvobození od jeho soudu (11,28).

Mojžíš právě odolal královu hněvu; teď potřebuje být zachráněn před Božím hněvem. „Věřil, a proto ustanovil hod beránka a dal pokropit dveře jeho krví, aby se zhoubce nemohl dotknout prvorozených.“ Když pohromy vrcholily, dal Bůh Mojžíšovi pokyny ohledně toho, jak má Izrael slavit hod beránka (Ex 12). Ústředním bodem tohoto svátku byla oběť jednoletého beránka bez tělesné vady. Jeho krví měly být potřeny veřeje a nadpraží každého domu. Bůh Mojžíše varoval, že té noci projde egyptskou zemí a v domech, kde na dveřích nenajde krev beránka, zabije každého prvorozeného člověka i domácí zvíře mužského pohlaví.

Nový zákon dává jasně najevo, že Kristus je velikonoční beránek, který byl obětován za nás (1K 5,7). Jestli jste někdy viděli představení Jews for Jesus (Židé pro Ježíše) nazvané “Christ in the Passover” (Kristus v hodu beránka), pak víte, že nejen beránek, ale prakticky každý detail obřadu hovoří o Ježíši Kristu a o jeho oběti na kříži. Právě při slavnostní večeři hodu beránka vzal Ježíš víno a chléb a ustanovil Večeři Páně jako památku své smrti. Všimněme si tří aplikací verše 11,28:

A. Nadcházející Boží soud hrozí každému.

Blížící se Boží soud smrti prvorozených nehrozil jen Egypťanům, ale také Židům, kdyby nebyli potřeli veřeje svých dveří krví velikonočního beránka. Nikdo nebyl ušetřen prostě proto, že se narodil jako Žid. Nikomu nebyla udělena výjimka proto, že to byl slušný, tvrdě pracující člověk, který nikdy nespáchal žádný zločin. Verš 11,28 sice mluví o Mojžíšově víře, ale pod jeho víru se nemohly schovat všechny židovské domácnosti. Každá domácnost musela buď použít krev beránka, jak Bůh přikázal, nebo nést příslušné následky.

V Římanům 3,23 Pavel říká, že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Každý člověk se rodí ve stavu odcizení od Boha. Jak pohanské národy, tak náboženští Židé jsou svou přirozeností dětmi hněvu (Ef 2,3 KMS, NBK). Ať si to uvědomujeme nebo ne, všichni jsme už od narození Božími nepřáteli (Ř 8,7-8). Za této situace nás jenom tlukot našeho srdce dělí od toho, abychom propadli jeho věčnému soudu. Spoustě lidí, kteří se pokládají za křesťany, se tato pravda nezamlouvá. Dělá jim problémy představa, že by „Bůh lásky mohl soudit lidi, kteří nikdy neslyšeli“. Mojžíš varoval Izraelce ohledně smrti jejich prvorozených, ale Egypťané žádné takové varování nedostali.

Někteří by řekli, že když Bůh soudil faraóna, bylo to v pořádku, protože farao zatvrdil své srdce, ale když Bůh nechal zemřít syny všech Egypťanů, nebylo to fér. Bůh ale zahubil každého prvorozeného v každém egyptském domě, aby ukázal, že dělá rozdíly mezi Egyptem a Izraelem (Ex 11,7; 12,29-30).

Obvinění, že Bůh není fér, když soudí hříšníky, snižuje jak Boží svatost, tak hříšnost každého člověka na zemi. Kdyby Bůh poslal každého hříšníka přímo do pekla, bylo by to naprosto fér. Nikomu spasení nedluží, protože si je nikdo nezaslouží. Boží svrchované vyvolení nebrání nikomu, kdo se chce dostat do nebe, aby se tam dostal. Kdyby totiž ponechal Bůh lidi sobě samým, nikdo by ho nehledal (Ř 3,10-12). Kdyby nás nevyvolil, setrvali bychom ve své vzpouře proti němu až do dne své smrti. Výsledkem vyvolení je to, že do nebe přijdou milióny lidí, kteří by se tam jinak nikdy dostat nemohli (viz Ef 1,4-5; 2,5; Zj 5,9).

B. Jako prostředek osvobození od svého soudu stanovil Bůh krev náhradníka.

Ony komplikované instrukce ohledně toho, jak slavit hod beránka, mohly některým připadat jako trochu moc zbytečných cavyků. Za prvé to nebylo laciné. Každá rodina měla obětovat beránka, ledaže to byla příliš malá rodina – ta se mohla dát dohromady s jinou takovou (Ex 12,4). Krví bylo třeba natřít veřeje a nadpraží. Bůh jim dal výslovnou výstrahu: „Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi“ (Ex 12,13). Krev velikonočního beránka byla samozřejmě předobrazem krve Ježíše Krista. Když Ježíš zemřel na kříži, zemřel jako náhradník za hříšníky. Jak napsal Jan: „On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa“ (1J 2,2). Jinými slovy, nabídka platí pro každého hříšníka, ať je Žid nebo pohan. Samozřejmě to neznamená, že Ježíš skutečně zaplatil za všechny hříchy všech lidí, protože jinak by byli spaseni všichni, což Písmo jasně popírá. Spíš to znamená, že Kristova oběť „se týká všech, kdo vírou přijímají evangelium“. (Jan Kalvín: Calvin’s Commentaries [Baker], komentář k 1. listu Janovu 2,2, s. 173.) Tudíž…

C. Aby Bohem stanovený prostředek vysvobození účinkoval, musí být uplatněn vírou.

Aby je krev beránka vysvobodila, museli Mojžíš a ostatní Izraelci uvěřit Božímu slovu a udělat, co jim řekl. Kdyby s tím někdo polemizoval a tvrdil: „Že by postříkání zárubní krví mělo zachránit mého nejstaršího syna před smrtí, to nedává smysl,“ jeho syn by zemřel. Nestačilo říct si duchu: „Věřím,“ a veřeje krví nenatřít. Aby člověk uchránil svou rodinu před zhoubou, musel Božímu varování uvěřit a krev patřičně použít.

Totéž platí o Kristově krvi. Můžete tvrdit, že Bůh je Bohem lásky, a ne Bohem soudu, a že tedy ke spáse Kristovu krev nepotřebujete. Přijde den, kdy příliš pozdě zjistíte, že je Bohem, který soudí hříšníky. Možná jste vyrůstali v křesťanské rodině a jste věřící v obecném smyslu, ale nikdy jste osobně nehledali útočiště pod křížem. Jakub nás varuje, že tímto způsobem věří i démoni, kteří ovšem spaseni nebudou (Jk 2,19). Na rozdíl od onoho prvního hodu beránka nestačí, aby za vás věřil váš otec.

Abyste byli spaseni, musíte uznat, že jako hříšníci si zasloužíte Boží soud. Musíte se vzdát veškeré důvěry v sebe sama nebo ve své dobré skutky jako prostředek spásy. A musíte se spolehnout na to, že Kristovou krví Bůh zaplatil za vaše hříchy. Každý hříšník musí vírou vztáhnout Kristovu krev na své vlastní srdce, aby byl uchráněn před Božím soudem.

A konečně je tu… Třetí překážka: Neřešitelné problémy

3. Víra spoléhá na Boha, že odstraní neřešitelné problémy (11,29).

V tomto verši přechází autor od Mojžíšovy víry k víře Izraelců. Nevím, proč to neudělal už ve verši 11,28, když v oběť velikonočního beránka musel věřit celý Izrael. Tak jako tak se tu setkáváme s obtíží, která spočívá v tom, že pokolení, které vyšlo z Egypta, bylo, jak už nám autor řekl, zlé a nevěřící (3,8-12). Apoštol Pavel vysvětloval, že když Izraelci prošli mořem, byl celý Izrael, dá se říct, pokřtěn v Mojžíše, a přesto „se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť ‚poušť byla poseta jejich těly‘“ (1K 10,2.5). Zde ale autor naznačuje, že Rudým mořem prošli vírou. Řešení pravděpodobně spočívá v tom, že je řeč o víře věřícího zbytku, která byla zevšeobecněna, protože měla dopad na celý národ. (John Owen: An Exposition of Hebrews [The National Foundation for Christian Education], sv. 7., s. 170. K podobnému řešení dospívá i Kalvín, s. 299.) Podobnou situaci nacházíme i v Novém zákoně, když byli díky Pavlově víře zachráněni všichni, kteří byli na lodi s ním, i když v Boha nevěřili. V obou případech to bylo pro nevěřící pouze dočasné vysvobození. Exodus je ale duchovním obrazem toho, jak nás pravá víra vysvobozuje z neřešitelných problémů, počínaje spasením našich duší. Všimněme si v krátkosti dvou věcí:

A. Vírou se neřešitelným problémům nevyhneme; naopak, víra nás často zavádí přímo do nich.

Kdyby byli Izraelci zůstali v Egyptě, nedostali by se do té kaše, ve které se ocitli před Rudým mořem. Někteří nevěřící mezi nimi se Mojžíše dokonce sarkasticky ptali: „Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti?“ (Ex 14,11). Ve skutečnosti je ale do té zapeklité situace, ve které se nacházeli, nezavedl Mojžíš – zavedl je sem Bůh a Bůh také zatvrdil faraónovo srdce, aby je do pouště pronásledoval (Gn 14,1-9)!

Takže Bůh dostal svým přímým jednáním tenhle houf bezbranných otroků do situace, kdy před sebou měli Rudé moře a zezadu na ně dorážela faraónova armáda. Kdyby Bůh nezasáhl (což měl v plánu), měli to spočítáno. Potřebovali se ale naučit, že záchrana pochází výhradně od něj. Nebyl tu nejmenší prostor pro lidskou vynalézavost ani pro nějakou důmyslnou únikovou strategii. Bůh je do této zoufalé situace zavedl, aby je naučil, že se na něj musí spoléhat jako na svou jedinou možnost.

Právě takhle Bůh dává naší víře růst. Ve své mysli víme, že mu musíme naprosto důvěřovat, ale v praxi tomu nevěříme, dokud nás neuvrhne do situace, ze které není úniku, pokud se on nerozhodne jednat. Potřebujeme se poučit z vlastní zkušenosti, že spasení náleží Hospodinu (Ž 3,8, zvláště KR).

B. Boha těší proměňovat naše neřešitelné problémy v ukázky své nesmírné moci, když mu důvěřujeme.

Situace, o níž se nepřátelé domnívali, že povede k jejich snadnému vítězství, jim přinesla porážku. Bůh zázračně vyzvedl vodní stěny po obou stranách do výšky, aby Izraelci mohli projít po suché zemi (Ex 14,21-22). Dokud všichni neprošli, chránil je zezadu oblakovým sloupem. Potom teprve za nimi pustil Egypťany zaslepené vzteky. Měli se pořádně rozhlédnout, a hned by viděli past, do které se ženou. Jak ale postřehl John Owen (s. 173-174): „V lidských srdcích není žádný tak zaslepující, tak zatvrzující chtíč, jako je nenávist k Božímu lidu a touha o jeh zničení.“ Egypťané zahodili zdravý rozum i opatrnost a k vlastní zkáze se vrhli do moře. A tak byl bezmocný, bezbranný, neuspořádaný dav dvou miliónů otroků zachráněn před mocnou, dobře vyzbrojenou armádou. Pro Hospodina není nic nemožného (Jer 32,17)!

Závěr

Víra tedy vytrvale zdolává nezměrné překážky, protože vidí neviditelného Boha. „No ale,“ vrtá vám možná hlavou, „co takový Peter Cameron Scott a všichni ti ostatní misionáři, kteří zemřeli v mládí, když se snažili přinést do Afriky evangelium? Ty jejich víra nevysvobodila!“ Pěkně na tuto otázku odpověděl John G. Paton (1824–1907), který odešel z rodného Skotska, aby přinesl evangelium kanibalům na Nových Hebridách. Když se chystal k odjezdu, jeden starší přítel se ho od toho opakovaně pokoušel odradit. Své argumenty vždycky korunoval slovy: „Ale ti kanibalové! Sežerou vás kanibalové!“ Paton mu nakonec odpověděl: „Pane Dicksone, vy sám jste již pokročilého věku a jistě počítáte s tím, že brzy ulehnete do hrobu, kde vás sežerou červi. Přiznám se vám, že bude-li mi jen dopřáno žít a zemřít ve službě a ke cti Pána Ježíše, bude mi úplně jedno, jestli mne sežerou kanibalové nebo červi. A v onen velký den vstane mé vzkříšené tělo v podobě našeho zmrtvýchvstalého Vykupitele stejně čisté jako to vaše.“ (J. G. Paton Autobiography [Banner of Truth], s. 56.) Staňme se i my, tak jako Paton a Mojžíš, lidmi víry, která zdolává překážky, lidmi, kteří vytrvají, protože vidí neviditelného Boha!

Otázky k diskuzi

1. Proč je pro křesťany důležité, aby očekávali odpor a obtíže? Proč si mnozí naivně myslí, že křesťanský život by měl být bezproblémový?

2. Je strach vždycky hřích? Může být strach tam, kde je víra? Jak můžeme strach přemoci?

3. Proč bylo od Boha fér, že Egypťany postihl svým soudem, aniž je předem varoval? Proč má právo vybrat si jako svůj lid Izrael (nebo nás)?

4. Někdo řekne: „Spousta křesťanů spoléhala na Boha, a byli zabiti, ne vysvobozeni. Proč bych měl spoléhat na takového Boha?“ Jak byste odpověděli?