Nejprve se podíváme na to, jak porozumět biblickému zákonu. Když vyučuji, zdá se mi, že nejvíce matoucí je právě učení týkající se biblického zákona. Pojďme se podívat, jestli to dokážeme více pochopit. 1. Korintským 9,19–21:

Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.

Pavel tady popisuje svoji evangelizační strategii. Když evangelizuje žida, tak nebude používat slovo „vepřové“, protože by se ho tím dotkl. Říká, že není pod mojžíšovským zákonem. Židé však tvrdí, že stále jsou pod mojžíšovským zákonem. Sdílím-li se tedy s nimi o víře, budu hovořit tak, abych je neurazil. Pavel zde jasně říká, že on pod mojžíšovským zákonem není. Netvrdí ovšem, že by byl zcela bez zákona. Je pod Kristovým zákonem. To je rozdílná verze Božího zákona. V Novém zákoně se neustále rozlišuje mezi starou a novou smlouvou. Existuje tady verze Božího zákona, která je spojená se starou smlouvou – mojžíšovský zákon. A pak je tady verze Božího zákona, která je spojená s novozákonní dobou, a to je zákon Kristův. Ve smluvní teologii existuje způsob, jak popisovat Boží zákon, pomocí sylogismu. Proto smluvní teologie uvažuje takto: Celý zákon je založen na Božím charakteru, Boží charakter se nemění, a proto se nemění ani jeho zákon. Problém je v tom, že ačkoliv všichni souhlasíme s tím, že se Boží charakter nemění, jeho zákon se mění. Co bylo hříchem ve starozákonní době, není zákonitě hříchem v novozákonní době. Mojžíšův zákon je spojen se starou smlouvou, a tato smlouva se završila na kříži. Původní verze Božího zákona skončila.

Otázka: Co znamená, že skončila, a jaké to má důsledky pro dnešního křesťana?

Odpověď: Znamená to, že mojžíšovský zákon už v životě věřícího nemá autoritu. Podívejme se do Efezským 2,14–18:

V něm je náš pokoj, on dvojí spojil vjedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.

Ve 14. verši Pavel nazývá mojžíšovský zákon „zdí, která působí svár“, protože odděluje židy od pohanů. Ale na této straně letnic, v novosmluvní době, dal Bůh vzniknout novému Božímu lidu, což by ovšem mojžíšovský zákon nedovolil. Proto musel být zrušen. Mojžíšovský zákon byl určen pro židy, pro Izrael pod starou smlouvou.

Podívejme se do Židům 7,11–12. Zde autor Židům mluví o Kristu a o jeho službě jako o službě nového kněžství:

Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle řádu Áronova? Avšak mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona.

Mojžíšovský zákon dovoluje jenom jeden způsob, jednu verzi kněžství, a to kněžím z kmene Lévi, z rodiny Áronovy, mužům, kterým bylo mezi 30 a 50 lety. Ale Ježíš je z jiného kněžství – z kněžství Melchisedechova. To je kněžství, které něco koná. Starozákonní oběti nemohly odstranit hřích, ale Ježíš na kříži zaplatil za hříchy. Starozákonní oběti fungovaly jenom jako předobrazy. Proto autor listu Židům říká, že jestliže se mění kněžství, musí dojít i ke změně zákona. Mojžíšův zákon totiž nedovoluje nový druh kněžství. Proto potřebujeme nový druh zákona.

Otázka: Jak vysvětlíme Matouše 5,17–18?

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky, nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.

Odpověď: Poté, co jsem vystudoval seminář, jsem se stal presbyterním kazatelem. Posléze jsem změnil svůj pohled na křest, tak jsem musel opustit presbyterní denominaci. Kdysi jsem 17. verši rozuměl následovně: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon, nepřišel jsem jej zrušit, nýbrž naplnit.“ Ale tak to Ježíš neříká. Říká: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon NEBO Proroky.“ Když tady Ježíš říká, že nepřišel zrušit Zákon nebo Proroky, nemluví o poslušnosti zákonu. Mluví o naplnění účelu Zákona a Proroků. Označení „Zákon a Proroci“ je jenom jiný způsob, jak říct „Starý zákon“.

Podívejte se na 18. verš. Zde prohlašuje, že mojžíšovský zákon bude existovat do nejmenších detailů až do doby, než se všechno naplní. A kdy se všechno naplní? Máme dvě možnosti: buď je jeho naplněním druhý příchod, nebo kříž. Pokud jde o druhý příchod, máme velký problém. Jak jsme viděli v listu Židům, zákon se změnil. Tento verš však říká, že se zákon nezmění, dokud se všechno nenaplní, a proto musí jít o kříž. Ježíš žil v době staré smlouvy. Verze Božího zákona, kterou poslouchal, byl mojžíšovský zákon. Zde se tedy říká, že se bude mojžíšovský zákon naplňovat až do kříže, protože tehdy se všechno naplní, neboť kříž naplnil Boží vykupitelský plán.

Otázka: Když tedy v 17. verši mluví o Zákonu a Prorocích, liší se to od 18. verše, kde mluví už jen o Zákonu?

Odpověď: V 18. verši se mluví o mojžíšovském zákoně, jen zde Ježíš říká, že bude pokračovat v plné síle, až dokud se všechno nenaplní. Nemůže se jednat o druhý příchod, protože mojžíšovský zákon už nepokračuje v plné síle. Viděli jsme, jak se mění kněžství. V Efezským 2 se říká, že mojžíšovský zákon byl zrušen, protože jeho úkolem bylo připravit lidi na příchod Krista. Od Matouše 5,17–18 Ježíš naplňuje účel mojžíšovského zákona a Proroků. Ale podle Efezským 2 je mojžíšovský zákon zrušen, protože pro novozákonní dobu už to není vhodná verze Božího zákona.

Otázka: Co pohané, kteří se připojili k židovskému národu. Platil pro ně mojžíšovský zákon?

Odpověď: Pokud se pohan stal součástí židovského národa, to znamená, že byl obřezán, nahlíželo se na něj jako na Izraelce a byl poddán mojžíšovskému zákonu. Avšak mojžíšovský zákon nikdy nebyl dán pohanům, jenom Izraeli.

Otázka: Pokud tomu dobře rozumím, je to dobře vidět na obětech, které předepisoval mojžíšovský zákon, které musely být přinášeny opakovaně, protože nedokázaly odstranit hřích natrvalo. Zatímco v Kristu byla na kříži vykonána oběť, která jednou provždy očišťuje každého, kdo věří. Ježíšova služba byla dokonalá a ukončila mojžíšovský zákon.

Odpověď: Ano.

Otázka: Jak pohané přicházeli ke spasení ve starozákonní době?

Odpověď: Rád bych zdůraznil, že Izrael je nevěřící dočasný obraz Božího lidu. Když se díváme na izraelský národ v Bibli, vidíme nevěřící národ. Víme, že vždycky byl uvnitř židovského národa ostatek věřících, ale také víme, že jako celek byli nevěřící. Podívejme se do Římanům 9,30–10,4:

Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry; Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl. Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu, jak je psáno: „Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.“ Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.

Při četbě uvedeného textu bychom řekli, že v Izraeli nejsou žádní věřící, což není pravda. Vždycky je tam ostatek věřících. Obecně vzato je však Izrael nevěřící. Proto jsou v Božím plánu nahrazeni lidem, který věří. Podle Římanům 9, pokud jste věřící v Krista a následujete ho jako svého Pána, jste duchovní Izrael. Jste tím, čeho byl předobrazem fyzický Izrael.

Otázka: V Římanům 8,3 je napsáno, že Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost.

Odpověď: Mojžíšovský zákon nemá moc vás změnit. Když byl dán nevěřícímu Izraeli zákon na hoře Sínaj, změnilo je to k lepšímu nebo k horšímu? K horšímu. Podívejme se do Římanům 5,20–21. Pavel zde srovnává dílo Krista a dílo Adama:

K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Pavel říká, že mojžíšovský zákon byl dán, aby se hřích Izraele rozmnožil. Proč je to pravda? Podívejme se do Římanům 7,5. Tady je vysvětleno, co se stane, když se Boží zákon střetne s nevěřícím srdcem:

Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti.

Božím zákonem je v nevěřícím srdci vyburcován hřích, a my hřešíme ještě víc. To není chyba zákona. Zákon je dobrý, ale kvůli Adamovu hříchu se rodíme do tohoto světa se zlým srdcem, takže Boží zákon naši vzpouru vůči Bohu ještě více rozněcuje. Historickým předobrazem dané skutečnosti je, když Bůh na hoře Sínaj dává Izraeli svůj zákon. Dal jim ho, aby se rozmnožil jejich hřích, aby jim ukázal, že je snaha o záchranu na základě dodržování zákona beznadějná. Božím standardem je dokonalost, ale nikdo nedokáže být dokonalý. Stará smlouva je tedy smlouvou skutků. Nikdy nebyla dána jako cesta spasení. Byla to 1 500 let dlouhá ilustrace vyjadřující, jak beznadějná je snaha získat Boží spasení skrze dodržování zákona.

Otázka: Co přinášelo židům to nedokonalé dodržování zákona, kromě toho, že byli usvědčeni z hříchu?

Odpověď: Podíváme se do Deuteronomia 28. První generace Izraelců, kterou Mojžíš vyvedl z Egypta, zemřela. Než Izrael vstoupí do zaslíbené země, Mojžíš jim opakuje starou smlouvu. Deutoronomium 28,1–6:

Jestliže budeš opravdově poslouchat Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím, vyvýší tě Hospodin, tvůj Bůh, nad všechny pronárody země. A spočinou na tobě všechna tato požehnání, když budeš poslouchat Hospodina, svého Boha: Požehnaný budeš ve městě a požehnaný budeš na poli. Požehnaný bude plod tvého života i plodiny tvé role, plod tvého dobytka, vrh tvého skotu a přírůstek tvého bravu. Požehnaný bude tvůj koš a tvá díže. Požehnaný budeš při svém vcházení a požehnaný při svém vycházení.

Potom verše 15–19:

Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha, poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení: Prokletý budeš ve městě a prokletý budeš na poli. Prokletý bude tvůj koš i tvá díže. Prokletý bude plod tvého života i plodiny tvé role, vrh tvého skotu i přírůstek tvého bravu. Prokletý budeš při svém vcházení a prokletý při svém vycházení.

A ještě 45. verš:

Dopadnou na tebe všechna tato zlořečení a budou tě pronásledovat, dokud nebudeš zahlazen, neboť jsi neposlouchal Hospodina, svého Boha, a nedbal jsi na příkazy a nařízení, která ti udělil.

Účastnil jsem se svatby svého kamaráda. Kazatel, který svatbu vedl, chtěl udělat pro ten novomanželský pár něco zvláštního. Chtěl, aby všichni zvedli ruce a odříkali verše 3–6, jako kdyby recitovali požehnání. Nejde ale o požehnání, protože Bůh ti něco dává na základě dokonalé poslušnosti. Jestli nebudeš poslouchat dokonale, prokleje všechno, čeho ses jen dotkl, a potom tě sejme a zničí. Tento kazatel si nikdy neprověřil kontext a asi si říkal, že jde o áronovské požehnání. Ve skutečnosti se jedná o prokletí. Vlastně po nás chtěl, abychom nad těmi novomanželi vyhlásili kletbu. Toho jsem se nezúčastnil.

Stará smlouva znamená dokonalou poslušnost mojžíšovskému zákonu. V Písmu jsou dva druhy poslušnosti. Tu první nazýváme evangelikální poslušností. Tak popisujeme poslušnost, kterou má věřící. Věřící miluje Boha Písma. Věřící touží poslouchat Boha, ale nikdy to nedělá dokonale. Jeho srdce by však chtělo poslouchat. Druhý druh poslušnosti je starosmluvní poslušnost, což je dokonalá poslušnost. Tu vyžaduje stará smlouva daná Izraeli. Neexistuje způsob, aby jí kdokoliv z Božího stvoření dosáhl.

Ještě si vysvětleme rozdíl mezi starou smlouvou a Starým zákonem. Starý zákon je tvořen knihami od Genesis po Malachiáše, ale starou smlouvou máme na mysli období od Exodu do kříže. V Novém zákoně vidíme rozdíl mezi starou smlouvou a novou smlouvou. Nesrovnává se zde Starý zákon coby kniha s Novým zákonem coby knihou. Období staré smlouvy je od hory Sínaj až po kříž. Doba nové smlouvy je od letnic až do druhého příchodu. Tato dvě období kniha Nového zákona srovnává a dělá v nich rozdíl. Stará smlouva je obdobím přípravy na příchod Mesiáše. Kniha Genesis je kniha počátku. Dává na správné místo všechny nutné součástky, aby mohla začít stará smlouva. Stará smlouva je předobraz, nová smlouva je naplnění. Jestli tomu rozumíme, pak také rozumíme tomu, jak mohli být spaseni lidé žijící před letnicemi. Odpovědí je, že to nebyl čas víry. Nebylo tam žádné velké poslání. Velké poslání nám říká, že máme jít ke všem národům a nést jim evangelium. A jak zvěstujeme evangelium, tak ti, za které Kristus zemřel, uvěří, a tím dostáváme Boží lid. Ve starém zákoně se nevyskytuje poslání vyhledávat Boží lid. Na to by vám stačila GPS a zadat „Izrael“. Oni byli Božím lidem ve formě předobrazu.

Žiji v Arizoně ve Phoenixu. Je to poušť. V první lize amerického baseballu máme 32 týmů. Než začne sezóna, tak jedou na soustředění, které trvá měsíc. Půlka týmu jede na Floridu, půlka do Phoenixu. Po celý měsíc trénují, ale někdy uspořádají takový zvláštní zápas. Jeden z těch týmů se jmenuje Chicago Cubs. Starší muži utratí spoustu peněz, aby si na chvíli mohli myslet, že jsou součástí tohoto týmu. Dostanou dresy a jdou na hřiště hrát. Když je pozorujete, je vám jasné, že mají sice správné dresy, ale nejsou to opravdoví hráči, je to jen banda starších chlapíků. Podobné to bylo s Izraelem. Nosili dresy Božího lidu, ale za jejich hříchy nebylo zaplaceno, neměli nové srdce. Vždycky byli jen nevěřícím předobrazem Božího lidu. Bylo potřeba je nahradit skutečným Božím lidem.

Před letnicemi nebylo jasné, co je evangelium. Víme, že vždy existoval ostatek věřících, ale nebylo úplně jasné, jak evangelium funguje, protože nešlo o období víry, ale o období předobrazu. Tajemství bylo odhaleno až na této straně letnic. Dokonce ani při Ježíšově poslední cestě do Jeruzaléma, kdy učedníkům opakoval, že musí trpět, zemřít a vstát z mrtvých, od něj neslyšíme, co se vlastně odehraje na kříži. Ani evangelia o tom nehovoří zcela jasně. Potřebujete k nim vyučující texty Písma nové smlouvy. Vzpomeňte si na bohatého mladíka. Přichází za Ježíšem a ptá se, co má dělat, aby měl věčný život. Ptá se, jaké má činit skutky. Jaká je odpověď? „Dodržuj přikázání.“ Zní to, jako kdyby měl činit skutky. Ten mladík se ptá, o jaké skutky jde. Ježíš cituje některá přikázání z desatera. Mladík odpovídá, že je dodržoval od mládí. Víme, že lže, ale Ježíš ho při tom nechává a pokračuje. Říká mu, že je ještě jedna věc, kterou musí udělat: „Rozdej všechno, co máš, a následuj mě.“ A to samozřejmě bohatý mladík nechtěl udělat. Jak tomu rozhovoru rozumíme? Zdá se, že podle Ježíše, musí člověk, aby se mohl stát věřícím, uctívat Boha. Epištoly Římanům a Galatským přece říkají, že není možné být zachráněn skrze skutky. Danému oddílu prostě nemůžeme rozumět bez zbytku Nového zákona. Když jej čteme a máme v hlavě zbytek učení Nového zákona, pak rozumíme. Ve Starém zákoně nebylo zřejmé, co je to evangelium. Víme, že tam existovali věřící, protože Nový zákon nám to říká, ale nebylo jich mnoho. Období víry začíná o letnicích. To je čas naplnění.