Pro dobrou odpověď musíme do Písma. Velmi vhodný oddíl je list Římanům, kapitola desátá. Budeme se držet úzce tématu, které zní, kde se bere víra. Odkud pochází, kde je její zdroj. Na otázku podstaty víry, tedy co je víra a jak se projevuje, si odpovíme v reakci na další otázku, která se tím zabývá. V Ř 10,9–20 stojí psáno:

Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: „Kdo v něho věří, nebude zahanben.“ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť „každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen“. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: „Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!“ Ale ne všichni přijali evangelium. Už Izajáš říká: „Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?“ Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova. Ptám se však: To snad nikdy neslyšeli zvěst? Ovšemže slyšeli! „Po celé zemi se rozlehl jejich hlas, do nejzazších končin jejich slova.“ Ptám se tedy: Nepochopil Izrael, co mu bylo zvěstováno? Nepochopil; už u Mojžíše se přece říká: „Vzbudím ve vás žárlivost na národ, který není národem, proti národu pošetilému vás popudím k hněvu.“ A Izajáš má odvahu říci: „Dal jsem se nalézti těm, kteří mě nehledali, dal jsem se poznat těm, kteří se po mně neptali.“ (Ř 10,9–20)

V našem oddíle na prvním místě vidíme, že biblická víra je vyznání srdce, neochvějné přesvědčení o tom, že Ježíš Kristus, Boží Syn, byl ukřižován za hříchy svého lidu (Mt 1,21). Vstal z mrtvých (Ř 10,9). Svou smrtí nás ospravedlnil a vzkříšením uvedl do nového života ve spravedlnosti a svatosti pravdy (Ef 4,24). Není žádný rozdíl v biblické víře mezi lidmi: kulturní, sociální, národnostní ani rasový. Všichni křesťané, tedy ti, co se narodili z Boha, mají tutéž spasitelnou víru.

Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (J 1,12)

Bůh a Pán Ježíš Kristus je ke všem stejně milostivý a štědrý (Ř 10,13–14). O tom, kde se víra bere, odkud se bere, hovoří text Římanům 10,14–17. Dozvídáme se tam následující pravdu. Víra je ze zvěstování a slyšení evangelia! Nelze uvěřit v Pána Ježíše Krista, pokud jsem nikdy neslyšel evangelium. Nebo jsem ho nečetl třeba v Písmu.

Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: „Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!“ (Ř 10,14–15)

Evangelium je tedy nutné zvěstovat, šířit, rozsévat všemi směry, tedy všem lidem. A všemi možnými způsoby. To je také velké poslání církve Pána Ježíše. Jít do celého světa a zvěstovat evangelium všemu stvoření (Mk 16,15–16). A Římanům 10,17 to potvrzuje, když říká:

Víra je ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova!

Pavel, apoštol Kristův, potvrzuje povolání církve zvěstovat evangelium, když začíná list Římanům následujícími slovy: 

Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia… (Ř 1,1)

Takže víra je ze zvěstování a slyšení evangelia. Takto se víra ve světě rodí. Zvěstováním Bůh pověřil svůj lid. Evangelium je v Písmu označováno několika způsoby. Například jako evangelium Božího království (Mt 4,23), jako evangelium Boží (Mk 1,14), jako evangelium Boží milosti (Sk 20,24) a evangelium Kristovo (Ř 15,19). Evangelium bychom tedy mohli označit za Boží vlastnictví. Je z Božího pověření a je to evangelium Boží. Jde o evangelium Božího Syna, evangelium jeho království a evangelium jeho milosti! A to potvrzuje i náš text. V Římanům 10,16 čteme:

Ale ne všichni přijali evangelium. Už Izaiáš říká: „Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?“

Samotné zvěstování a slyšení nestačí. Ne všichni, kteří uslyší, také spasitelně uvěří. Tento fakt je potvrzením, že evangelium je Boží vlastnictví a je evangeliem jeho milosti! Mnozí tak jako Izrael nepochopí a neuvěří. Ve druhém listu Korintským čteme:

Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání. Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí. Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu. (2K 2,14–16)

 Mnohým zůstane jen pláč a skřípění zubů nebo žárlivost a zášť, jak čteme ve verši Římanům 10,19, přestože slyšeli. Verš dvacátý nám jasně ukazuje právě na Boží milost a vyvolení, které je klíčové, aby člověk spasitelně uvěřil. Není to člověk, který nalézá Boha, dokonce i když slyšel a má k dispozici pravdu evangelia. Je to Bůh, kdo se dává z milosti nalézt těm, kteří ho nehledají ani se po něm neptají. Izajáš to s odvahou říká.

A Izajáš má odvahu říci: „Dal jsem se nalézti těm, kteří mě nehledali, dal jsem se poznat těm, kteří se po mně neptali.“ (Ř 10,20)

Spasitelná víra tedy je dar od Boha, kdy Bůh protesá člověku uši a otevře jeho srdce. Dá mu nové srdce Ez 36,26. V Písmu čteme:

Poslouchala nás i jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která věřila v jediného Boha. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval.(Sk 16,14) 

Kéž tedy každý člověk Boha pokorně prosí o milost, o spasitelnou víru. To je zodpovědnost všech lidí (Sk 17,30–31).  A jedině Bohu buď sláva za každého spaseného člověka. Amen!