Když se řekne „česká reformace“, většina lidí, včetně Čechů, si vybaví Jana Husa. Ano, mistr Jan Hus byl odvážný reformátor, který tak neohroženě zdůrazňoval autoritu Písma nad domnělou, neprávem uzurpovanou autoritou papeže, že to ho nakonec stálo život. Zdaleka však nebyl první, kdo v českých zemích poukazoval na pokleslost církve a na potřebu reformy. Historikové titul prvního českého reformátora připisují poměrně neznámému středověkému knězi, Janu Milíči z Kroměříže, jehož kazatelská služba významně ovlivnila již zmíněného Husa a pozdější husitské hnutí.

Život Jana Milíče na pozadí 14. století

Milíč žil v období pozdního středověku (asi 1320–1374), v době bouřlivé politické nestability, společenského úpadku a duchovní povrchnosti. Evropu sužovala turecká tažení a mnohé epidemie, na které zemřela až třetina obyvatel. Papežství procházelo nechvalně proslulým obdobím, známým jako „babylonské zajetí“. Všichni tři papežové žili rozmařile, soupeřili o moc i bohatství a vzájemně se proklínali. Hluboký úpadek římskokatolické církve přinášel jedovaté duchovní plody i v řadách běžného duchovenstva.

Klerici se běžně scházeli v hospodách, zatímco farníci se oddávali sexuálním nemravnostem. Kněží často porušovali slib celibátu, měli konkubíny a nezákonné vztahy. Někteří z nich pak trávili více času péčí o své nemanželské děti než péčí o své farnosti.

Do duchovně pokleslé atmosféry přichází z Boží prozřetelnosti na scénu Jan Milíč. Nemáme mnoho informací, jak prožil svá mladá léta. S největší pravděpodobností se narodil kolem roku 1320 a vyrůstal v moravském městě Kroměříž.  První písemná zmínka o něm pochází z roku 1358. Bylo mu asi 40 let a sloužil v císařské kanceláři Karla IV. v Praze. Pravděpodobně to byl právě Milíčův vhled do života vysoké politiky a také jeho pozdější funkce dozorčího nad pražskými kostely, která mu otevřela oči vůči hlubokému církevnímu i společenskému úpadku. Milíč však nepropadá zoufalství. Je přesvědčen, že kázání je Bohem darovaný prostředek k nápravě zlořádů v církvi a společnosti, a proto se náhle vzdává slibné kariéry i veškerého majetku a vydává se na cestu kazatele.

Milíčova kazatelská služba

Pozdně středověké kazatelství v Milíčově době bylo v žalostném stavu. K této situaci vedly dvě teologické hnací síly známé jako theologia scholastica a theologia mystica. Scholastické vzdělání typické pro středověké kazatele často vedlo k abstraktním, nesrozumitelným myšlenkovým labyrintům, které byly pro obyčejného člověka v podstatě nepochopitelné. Argumentace se až příliš odvolávala na rozum a neapelovala na změnu srdce. Mystická teologie, která byla v mnoha ohledech reakcí na suchopárné kázání scholastiky, zdůrazňovala druhý extrém – mystické, extatické duchovní prožitky. Ani tento apel na mystickou jednotu s Kristem však sám o sobě nebyl sto napravit církevní situaci.

Kromě toho se kázání stalo doménou mnišských řádů, které ovšem neustále bojovaly o vliv nad lidmi i jejich penězi a často jim kázaly jen z církevních kazatelských příruček, nikoliv z Bible. O propasti, která následně vznikla mezi středověkou teologií a prostým lidem, svědčí i některá dobová kázání, která obsahují poznámky jako například „babo, nespi“![1]  Zřejmě se běžně počítalo s nezájmem posluchačů.

Milíč si uvědomoval propast mezi církevním učením a životem prostého lidu a začal zdůrazňovat úřad kazatele oproti jiným duchovním pozicím (např. kněžím). Byl přesvědčen, že na rozdíl od ostatních duchovních funkcí je kazatel tím, kdo má lidi vzdělávat. Velká část Milíčových kázání se zabývá podstatou a významem kazatelské služby. Věřil, že kazatel nekáže ve svém vlastním jménu, ale ve jménu Ježíše Krista. Úkolem kazatele je zachránit lidi před věčným trestem. Podobně jako pozdější reformátoři byl přesvědčen, že ústy kazatele mluví Bůh. Kazatel je hlavní komunikační silou, mluví na místě Boha a jako takový má tedy schopnost skutečně měnit životy lidí a reformovat církev.

                Na základě svého přesvědčení Milíč také jedná. Po poměrně krátkém období přípravy, kdy se zaměřil na studium Písma a církevních otců, začíná kázat v jednom z pražských kostelů. Začátky byly těžké. Zejména mniši a scholastici se mu smáli, že není dostatečně vzdělaný, a opovrhovali jím, protože kázal v českém jazyce. S vědomím, že i Kristus byl opovrhován, Milíč vytrval a nadále pracoval na obsahu svých kázání i na přednesu.

                Obsah kázání byl obvykle inspirován nějakým biblickým veršem nebo učením církevního otce. Většina kázání obsahuje tři části: 1. Prolog (Prologus), 2. Úvod tématu (Introductio thematis) a 3. Rozdělení kázání s vysvětlením (Divisio thematis cum partium deductione). Hlavní Milíčova síla však spočívala v jeho homiletických schopnostech. Dokázal posluchače zaujmout nebojácným a vášnivým kázáním, v němž apeloval na rozum i cit. Legenda praví, že si jeho kázání (O Posledním soudu) přišel poslechnout sám císař Karel IV. Milíč na něj tehdy odvážně ukázal prstem a nazval ho „Antichristus Magnus!“ (což ho podle očekávání dostalo na nějakou dobu do vězení, ze kterého byl však nakonec propuštěn). Milíčova kazatelská píle brzy přinesla ovoce. Posluchačů neustále přibývalo, a tak musel začít kázat ve větších kostelech.

Milíčův odkaz

Milíč kázal česky a oslovoval především prostý lid. Kromě češtiny a němčiny kázal také latinsky. Právě latinská kázání přitahovala studenty teologie.

Z těch se postupně vytvořila skupina kazatelských učňů známá jako „Milíčův kruh“. V pozdějších letech života dostal Milíč k dispozici malý komplex budov, kde se staral o kající se prostitutky. Toto místo nazval „Jeruzalém“. Právě zde se soustředila výchova kazatelů.

Milíč byl známý povzbuzováním dalších dobrých kazatelů. Laskavě jim radil a ochotně se s nimi dělil o nové poznatky z Písma. Když jeho žáci kázali, povzbuzoval ostatní, aby si je šli poslechnout a volal: „Kéž by celý národ prorokoval!“[2]

Milíčův kruh se tak stal nositelem jeho služby a reformních důrazů. Po Milíčově smrti v Avignonu (1374), kam se vydal, aby se obhájil před obviněními, která vznesli pražští klerikové, byl „Jeruzalém“ zbořen. Jeho následovníci však pokračovali ve stavbě nové, brzy slavné kaple, kterou pojmenovali Betlém (tj. „dům chleba“). Postavili ji především pro kázání Nebeského chleba, Božího slova. Právě zde, v Betlémské kapli, později kázal Jan Hus, který navázal na Milíčovo dílo nejenom důrazem na kázání, ale také pranýřováním církevních zlořádů. Vztah Mistra Jana Husa k Milíčovi potvrzuje i jeho povzdech při kázání v Betlémské kapli, jímž parafrázoval Ježíšův povzdech: „Ó Praho, Praho ... která vraždíš své proroky … Milíče, Konráda a Matěje a kamenuješ je!“[3] (srov. Mt 23,37). Hus byl tedy s kazatelskou službou Jana Milíče dobře obeznámen a sám v ní vědomě pokračoval.

A tak, ačkoli bylo Milíčovo učení stále ještě zakořeněno ve středověké teologii, Bůh si jeho kazatelskou službu a kritiku tehdejších poměrů v církvi použil k přípravě půdy pro další postup české reformace. Když Milíč volal církev, aby se vrátila k životu evangelia, stal se jedním z prvních pramínků reformace, který se brzy rozmohl v obrovskou řeku a zavlažil duchovně vyprahlou Evropu. Jeho volání po kázání Božího slova a životu dle požadavků evangelia je dnes třeba vyslyšet více než kdy předtím.