Většina řadových věřících se příliš nezabývá otázkou, jak by měla být církev vedena. Říkají, „tak jsme to dělali vždycky" a „když to fungovalo, nechme to být". Rád bych vás tímto příspěvkem vyzval, abyste se nad podobnými postoji zamysleli. Tato studie může změnit způsob vedení sboru mnoha způsoby. Uvedu některé biblické argumenty, které říkají, že každý věřící je služebník.

Nejdříve stručná definice: místní sbor je tvořen věřícími, kteří vyznávají Ježíše Krista jako svého Pána. Dále, místní sbor je rodina věřících. Když napíši slovo „rodina", mám na mysli jeho intimní význam. Církevní rodina má společně něco mnohem hlubšího než jen obecenství; jde o spojení Novou smlouvou. A právě správné pochopení vztahu Nové smlouvy a církve je klíčem k vedení sboru. V Židům 10:11-18 autor (ať už je to kdokoli), popisuje spásné dílo Ježíše Krista jako Novou smlouvu. Autor staví do protikladu neúčinnost obětí levitských kněží s jedinou obětí Ježíše Krista, která přivedla k dokonalosti ty, které posvěcuje:

• Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, „až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu". (Židům 10:11-13)

Boží Syn nám vydobyl dokonalé odpuštění hříchů, zatímco levitští kněží nemohli přinést odpuštění ani těm, které před Bohem reprezentovali. Kristova oběť byla jedinečná, neopakovatelná a přinesla více než odpuštění hříchů:

• Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. (Židům 10:14)

Tento verš popisuje dvojí vítězství, která Kristus vydobyl pro ty, které před svým Otcem reprezentuje. Nejdříve hovoří o odpuštění hříchů, které před Bohem dokonale očišťuje každého věřícího. Tomu říkáme ospravedlnění. Dále říká, že každého věřícího přivedl k dokonalosti. To znamená, že Kristus vnesl do života každého věřícího skrze působení Ducha svatého progresivní svatost. Tomu říkáme posvěcení. Ospravedlnění a posvěcení nemůžeme nikdy oddělovat. Autor Židům identifikuje spojitost ospravedlnění a posvěcování jako Novou smlouvu citací veršů:

• Dosvědčuje nám to i Duch svatý, když říká: „Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu." Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti. (Židům 10:15-18)1

Kristova oběť na kříži a práce Ducha svatého v životě věřícího působí, že ospravedlněný a posvěcený člověk miluje Boha. A láska k Bohu spojuje všechny věřící v intimní Boží rodinu.

Nedokonalá smlouva a rebelující lid

Dříve, než dospějeme k dalšímu závěru, prozkoumejme Starou smlouvu a izraelský národ, abychom získali jasný obraz o tom, co Nová smlouva a Boží lid není. V Novém zákoně vidíme, jak je Nová smlouva kontrastována se smlouvou, kterou Bůh uzavřel s národem Izraele na hoře Sinaj skrze Mojžíše. Vidíme, že Stará smlouva nezabezpečila, aby lid Boha miloval; a můžeme říci, že to ani nebylo Božím záměrem, aby dodržováním zákona vznikl lid nebo národ opravdových věřících:

• Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nebylo by třeba připravovat druhou. Ale když Bůh kárá svůj lid, říká: „Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem izraelským i s domem judským uzavřu smlouvu novou, ne jako byla ta smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské. Neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se jich zřekl, praví Hospodin". (Židům 8:7-9)

Při čtení této biblické pasáže je těžké přehlédnout skutečnost, že v mojžíšovské smlouvě bylo něco nedokonalého. Nebyl sám Bůh autorem této smlouvy? Víme, že Bůh je dokonalý a chyby nedělá (Ef 1:1). Je to nepříjemná skutečnost, když o takové možnosti přemýšlíme. Bůh je dokonalý, a přesto udělal něco, co dokonalé nebylo? Jak máme tato slova chápat, aniž bychom poškodili Boží charakter? Navrhuji následující řešení: Stará smlouva byla uzavřena tak, jak si to Bůh přál. Z Jeho strany bylo rozhodnutí uzavřít „nedokonalou" smlouvu dokonalé. Pro vznik věrného a omilostněného Božího lidu byla Stará smlouva neúplná - tedy „vadná". Služba Pána Ježíše Krista nebyla naplněna. Stará smlouva nemohla před Bohem nikoho ospravedlnit, ani způsobit, aby lidé Boha opravdově milovali. A to je v naprostém souladu s 9. veršem, který potvrzuje, že Izraelité byli nevěrní. Verše 10-12 popisují kvality Nové smlouvy, jako je nová mysl, slitování, odpuštění a láska k Bohu:

• A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu. (Židům 8:10-12)

Můžeme skutečně charakterizovat izraelský národ jako nevěrný lid? Nebo to byl lid podobný nám, který sice Boha miluje, ale vede nerovný boj s hříchem? Na základě Božího slova musíme konstatovat, že Izrael jako národní celek Boha spíše nenáviděl, než miloval. Podívejme se na důležitá hodnocení některých klíčových událostí izraelské historie. Na sklonku svého života sám Mojžíš řekl na adresu Izraelitů, předtím, než vstoupili do zaslíbené země:

• Vždyť já znám tvou vzdorovitost a tvou tvrdou šíji: Hle, už dnes, kdy ještě mezi vámi žiji, vzdorujete Hospodinu; tím spíše po mé smrti! Svolejte ke mně všechny starší svých kmenů a své správce. Chci před nimi vyhlásit tato slova a dovolat se proti nim svědectví nebes i země. Vím, že po mé smrti zabřednete do zkázy a sejdete z cesty, kterou jsem vám přikázal. V posledních dnech vás pak potká zlo, protože jste páchali to, co je zlé v Hospodinových očích, a uráželi ho dílem svých rukou." (Deuteronomium 31:27-29)

Verše hodnotí Mojžíšovy zkušenosti s izraelským národem a předvídá, jaké mají vyhlídky do budoucnosti. Můžeme oponovat, že Mojžíš byl poněkud unavený a utrápený. Nesl obrovskou odpovědnost a jeho život nebyl snadný. Nakonec mu nebylo ani dovoleno vstoupit do zaslíbené země, po níž tolik toužil. Možná to byly jen neuvážené nářky zatrpklého starce. Vždyť Izraelité do zaslíbené země vstoupili a měli jistou míru úspěchu.

Když se podíváme do 2. Královské před pádem Judy a nástupem Babyloňanů, dozvíme se, že se dopouštěli ještě horších věcí než pronárody, které Hospodin před nimi vyhladil. Zde vidíme, jak se slova Mojžíše naplňují:

• Pozůstatek svého dědictví zavrhnu, vydám je do rukou jeho nepřátel, v lup a plen všem jeho nepřátelům, protože se dopouštějí toho, co je zlé v mých očích, a urážejí mě ode dne, kdy vyšli jejich otcové z Egypta, až dodnes. (2. Královská 21:14-15)

Chápeme hloubku těchto slov? Od chvíle, kdy vyšli z egyptského otroctví, skrze slavnou minulost, vidíme, že lid Izraele byl národem, který v Božích očích stále vzdoroval a činil zlo. Od ustanovení národa, až po jeho zničení, nikdy nemilovali Hospodina.

Nesmíme ale zapomenout na dobu obnovení. Izraelité vybudovali znovu Jeruzalém a chrám, začali znovu vyučovat Boží slovo. Byla to skutečná obnova a návrat části věřících, kteří po generace usilovali o to, aby mohli následovat Boha, kterého milovali? Když se podíváme do slov Malachiáše, který měl poslední slovo v knize Starého zákona, čteme o Izraelcích následující:

• Už za dnů svých otců jste se odchýlili od mých nařízení a nedbali jste na ně. Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám, praví Hospodin zástupů. Ptáte se: „Jak se máme vrátit?" (Malachiáš 3:7)

Izraelský národ se od svého vzniku, až po závěrečná slova posledního proroka, nenavrátil. Proto přichází soud!

• Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne, praví Hospodin zástupů; nezůstane po nich kořen ani větev. (Malachiáš 3:19)

Takové byly vyhlídky vzpurného izraelského národa. Jan říká velmi jasně, že ti, kdo vzdorují Bohu, nejsou věřící:

• Kdo říká: „Poznal jsem ho", a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. (1. Janův 2:4)

Samozřejmě nechci říci, že mezi národem Izraele nebyli nikdy opravdoví věřící. Vždy existoval malý ostatek! Když ale Nový zákon popisuje Izrael jako celek, vždy jej popisuje jako nevěřící lid. Na to poukazuje sám Ježíš:

• Když to Ježíš uslyšel, podivil se, a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů." (Matouš 8:10-12).

Mnozí teologové označují Izrael jako církev Starého zákona. Ohlížejí se zpět ke shromáždění Izraelitů a to se stává modelem jejich sborové práce. Mají shromáždění, kde kazatelé stojí za „svatým stolcem", vyvýšeni nad lidem, a vykládají Boží slovo způsobem proroků. Lidé sedí v tichosti, zatímco je prorok - kazatel napomíná. Podle mého názoru to není biblický model toho, jak funguje církev Nové smlouvy. Izrael NEBYL církví Starého zákona, ale jen předobraz skutečného Božího lidu, tj. církve Nové smlouvy. Již jsem řekl, Bůh neudělal chybu, když uzavřel Starou smlouvu, protože ta nemohla nikoho spasit. Ani se nemýlil, když uzavřel smlouvu s věčně rebelujícími Izraelity. Zatím můžeme říci, že Božím záměrem bylo, aby byl Izrael názornou lekcí lidu Nové smlouvy. Bůh nedává Mojžíšův lid za vzor hodný následování:

• Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť „poušť byla poseta jejich těly". To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni. A také nebuďte modláři jako někteří z nich, jak je psáno: „Usadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům." Ani se neoddávejme smilstvu, jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc. A také nechtějme zkoušet Pána, jako to dělali někteří z nich a hynuli od hadího uštknutí, ani nereptejte, jako někteří z nich, a byli zahubeni Zhoubcem. To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků. (1. Korintským 10:1-11)

Podle apoštola Pavla je Izrael příkladem toho, co nemáme dělat. Pravý Boží lid (Židé a Řekové) se dívá zpět jen proto, aby se poučil z důsledků hříšných návyků a nebyl jako oni.

Když se podíváme na Izrael Starého zákona, nevidíme církev. Teprve smrt Ježíše Krista vykoupila Boží lid (Sk 20:28). Nová smlouva oznamuje, že každý, za koho Ježíš zemřel, obdrží nové srdce a odpuštění hříchů. Z toho vyplývá, že každý skutečný věřící bude Boha milovat. Opravdový věřící, který žil v období Staré smlouvy a shromažďoval se se svými izraelskými druhy ke společnému uctívání, byl ve skutečnosti v menšině. Byl to věřící mezi nevěřícími; Boha milující mezi Boha nenávidícími. Lid Izraele, ke kterému se Bůh přiznal, byl předobrazem pravého Božího lidu. Každý, kdo je součástí pravého Božího lidu, bez ohledu na to, kdy žil, bude Boha milovat (Žalm 119:97-104, Skutky 13:21-22).

Církev jsou věřící s vyznáním víry

Během období reformace anabaptisté správně porozuměli tomu, že místní církev je tvořena pouze těmi, kteří podávají důkaz, že jsou účastníky Nové smlouvy. Proto pravé vyznání víry zahrnovalo nejen víru v Ježíše Krista jako jediného zachránce, ale také přání žít pro Ježíše Krista. Důkaz o proměně života byl nezbytnou součástí biblického vyznání víry. Anabaptisté nevěřili, že církev je obecenství složené jak z věřících, tak z nevěřících, jak to učili reformisté. Anabaptisté věřili, že malé děti nemohly vyznat biblickou víru, a proto nejsou součástí církve. Reformisté anabaptisty zase znevažovali, jak mohou věřit tomu, že církev je tvořena pouze skutečnými věřícími. Anabaptisté učili, že i nevěřící mohou být mezi věřícími přítomni, ale to jen proto, že svou víru předstírají. Písmo poskytuje návod, jak zacházet s těmi, kteří svou víru vyznávají jen slovy, ale ve skutečnosti Boha nemilují.

Zdá se, že i většina evangelikálních sborů vidí děti věřících jako součást církve. Ale ve světle učení Nového zákona bychom měli vědět, že děti věřících nejsou pravou součástí církve do té doby, než samy podají důkaz toho, že jsou účastníci Nové smlouvy. Podívejte se na následující verš:

• Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: „Poznej Pána", protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího. (Židům 8:11)

Tento verš věnuje pozornost spíše hloubce vztahu a skutečné lásce k Bohu, než věku člověka. To znamená, že lid Nové smlouvy nevyznává víru jen ústy, ale přináší ovoce opravdové lásky k Bohu. Ostatní „věřící" a děti věřících tedy nejsou součástí Božího lidu Nové smlouvy, ale jsou důležitým objektem modliteb a evangelizace.

Úloha starších v novosmluvních sborech

Funkce staršího má podvojnou roli; jednou jako pastor nebo pastýř (1Pt 5:1-3) a podruhé jako učitel (Tt 1:9). Starší může vyučovat tím, že aplikuje Boží slovo do života věřícího. Systematicky vybavuje věřící biblickými základy. V jedné osobě zastává roli „trenéra" i „hráče". Připravuje jednotlivce ke službě, ale nenese plnou odpovědnost za vedení celého sboru. Pracuje tak, aby připravil rodinu věřících na dílo služby při budování sboru. A nejen to. Když někdo z rodiny věřících zabředne do hříchu, pak je povinností staršího vystupovat jako odpovědný rádce. Každý člen Boží rodiny má pomáhat, napomínat a pečovat o dobro spoluvěřícího:

• Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. ... A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Efezským 4:7,10-16)

Ti starší, kteří se snaží dělat úplně všechno a zastávají většinu sborových povinností, neplní svou úlohu v rámci Kristova těla. Taková „obětavá" služba ve skutečnosti omezuje růst věřících. Starší by měl vést sbor takovým způsobem, že na něj nezbývá žádné břemeno služby, které nemohou zastat jednotliví obdarovaní bratři. Čím lépe starší delegují práci, tím lépe budou věřící vybaveni ke službě bližním, tím více se naučí a přispějí k hladkému chodu sboru. Jinak starší, kteří řídí sborové povinnosti od A do Zet, místo toho, aby vedli každého ke službě, vedou jednotlivce spíše k pohodlnosti a lenivosti. Ti, které ve sboru nikdo nepotřebuje ani nepostrádá, jsou ochuzeni o závazek Nové smlouvy. Je na čase, abychom odložili lidské představy o jedinečnosti profesionální duchovní sféry a označení „duchovenstvo" vrátili původní biblický význam. Každý věřící by měl nést odpovědnost za jistou Bohem danou službu:

• Z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Ef 4:16)

Novosmluvní vedení církve má být takové, aby byl zapojen každý podle svých schopností a možností, aby bylo celé tělo ve víře posilováno a zdravě rostlo. Služba ve sboru zahrnuje zvěstování evangelia, vyučování, napomínání, modlitby, povzbuzování, utěšování, pohostinnost, praktickou pomoc a řadu nejrůznějších úkolů, které jsou často přehlíženy nebo považovány za pracovní náplň kazatele a staršovstva.

Není nic nebiblického na tom zaměstnávat placené pracovníky v místním sboru. Ale tato skutečnost často vede k postoji, že když máme zaměstnance, nemusíme sami přiložit ruku ke společnému dílu. Pravda, sborová práce je časově náročná a často je obtížné získat členy sboru pro potřebnou službu. Skutečně je jednodušší zaplatit někoho jiného. Pak je i jednodušší kontrolovat pracovní výkony zaměstnanců, než službu neochotných nebo nespolehlivých dobrovolníků. Místní sbor by měl povzbuzovat, vybízet a připravovat každého, aby se do určité služby zapojil. A výsledek? Lidé se budou ve sboru vzájemně poznávat, budou pečovat jeden o druhého, prokazovat si vzájemnou pozornost a lásku nejen biblicky, ale i prakticky. Budou se cítit jako doma v rodině. Pokud si najmeme placené síly, připravíme sami sebe o radost z dobře odvedené práce. Budeme očekávat, že nám budou druzí sloužit, místo toho, abychom sloužili jedni druhým.

Mentalita „hloupých ovcí" nebo speciální jednotky?

V Kristově těle není nikdo, kdo by byl „hloupou ovcí". Nepěstujme mylné představy, že laici nepochopí hluboké teologické pravdy. Každý věřící je příjemcem zaslíbení Nové smlouvy. Všichni příjemci daru víry v Krista, lásky k Otci a touhy žít pro svého Pána, jsou proměňováni nadpřirozeným působením Ducha svatého. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Každý věřící je Bohem vybaven a motivován ke službě. Bůh připravuje každého pro službu rozšiřování Jeho království. Z věřících se postupně stávají experti pro úkoly, k nimž byli povoláni a připraveni. Každý by měl hledat to, co mu Bůh svěřil, a pak tento dar rozvíjet. Každý dar služby je vitální pro život Božího lidu:

• Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. (1. Korintským 12:7-10)

Místo toho, abychom připustili, že většina věřících jsou hloupé ovce, měli bychom vidět jeden druhého jako příslušníka „elitních jednotek", které prošly speciálním výcvikem pro zvláštní úkoly. Každý voják Boží armády je připraven nadpřirozeným způsobem (jde o duchovní boj) vykonávat svoji funkci. Do služby jsme byli povoláni. Nebyl to náš nápad přijít ve víře k Ježíši Kristu (Ef 1:4,5-11); nebylo to naše rozhodnutí, jaký dar obdržíme od Ducha (1K 12:11). Každému z nás byl svěřen určitý úkol. Být součástí Boží rodiny a nevědět, jak a komu sloužit, je v obecenství věřících Nové smlouvy nemožné. Náš svrchovaný Bůh rozhodl, že církev bude fungovat podle pravidel Nové smlouvy a mentalita „hloupých ovcí" nemá v těle Kristově žádné místo.

Pokud se chcete ujistit, že nejste součástí církve, kde mentalita hloupých ovcí přetrvává, stačí se podívat, kdo ve sboru připravuje závažná rozhodnutí a jak se na nich osobně podílíte. Řada církevních vůdců jednoduše nedůvěřuje tělu Kristovu. Obávají se, že když ponechají Kristovu tělu možnost rozhodování, otevřou Pandořinu skříňku a v církvi zavládne chaos. Mají obavy, že vzniknou spory, které mohou vést sbor až k rozdělení. Pokud se podobné trendy objevují i u vás, zřejmě nemáte společenství, které by naplňovalo literu Nové smlouvy. Ta je totiž jedinou zárukou, že každý věřící bude transformován a motivován Božím Duchem a ponese svoji míru odpovědnosti:

• Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. (Ř 8:5-14)

Písmo popisuje každého věřícího jako toho, kdo má „mysl Kristovu":

• Vždyť „kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat?" My však mysl Kristovu máme. (1K 2:16)

Představa, že církevní tělo representují spíše hloupé ovce, které nejsou kvalifikovány pro posuzování biblických pravd, je absurdní myšlenka. Rozhodování o sborových záležitostech není omezeno jen na radu starších. Bylo by velmi nerozumné, aby během procesu nebyla využita moudrost a zkušenosti rodiny věřících. Každý by měl nést svůj podíl odpovědnosti. Každý straší by měl znát a respektovat mínění ostatních. Proč bychom měli být ochuzeni o bohatší zdroj moudrosti, za který je odpovědný sám Duch Boží? Žádné staršovstvo nemůže být dostatečně obezřetné, aby dokázalo posoudit situaci ze všech stran. Kazatelé a starší sboru, kteří jsou přesvědčeni, že mohou tělo církve z procesu rozhodování vyloučit, umenšují Bohem danou autoritu věřících. A pokud máte skutečně nedůvěryhodné tělo církve, které by způsobilo chaos, zřejmě je něco nedůvěryhodného v samotném vedení.

Vžijme se jen na okamžik do manželské situace. Je jasné, že manžel je konečnou autoritou v manželském vztahu (Ef 5:22-23). Ale musíme přiznat, že žádný manžel nebude tak pošetilý, aby svou manželku vyřadil z procesu rozhodování. Brzy by poznal, že nezná všechno, co je třeba vědět, že jeho pohled na věc je jistým způsobem omezený a některé souvislosti nevidí vůbec. Jeho žena má zcela jiný úhel pohledu a ochrání ho před sebou samým. Stejně pošetilé je odmítnout rady zkušených a moudrých v rodině věřících, když chce vedení sboru dojít ke správnému rozhodnutí. Místní sbor má mít staršovstvo a záleží na něm, jaké bude konečné rozhodnutí (Žd 13:17), ale staršovstvo má respektovat poradní hlas rodiny věřících, na nichž Duch Boží vykonává dílo proměny, které bylo vykoupeno naším Spasitelem, pánem Ježíšem Kristem, nejvyšším veleknězem Nové smlouvy.

Závěr:

Všichni věřící jsou kněžstvem novosmluvního věku:

Izraelité mohli být svatým národem, pokud by vírou (Žd 11:16-33) dodržovali Starou smlouvu zákona:

• Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele. (Exodus 19:5-6)

Jak jsme již ukázali, synové Izraele Starou smlouvu s Bohem nedodržovali, ani dodržet nemohli, protože vyžadovala 100% poslušnost. Co je však odsoudilo bylo, že nevěřili ani Mojžíšovi, který psal o Kristu (J 5:39-47) - proto je Bůh zavrhl. Nikdy se nestali královstvím kněží ani svatým národem. V době Staré smlouvy mělo k Bohu přístup jen několik jednotlivců reprezentujících celý národ. Museli to být muži z kmene Levitů, ve věku 30-50 let, a nemohli být diskvalifikováni tělesnými abnormalitami. Bylo vybráno jen několik kněží, kteří měli přístup k Bohu skrze obětní obřady. Měli „svatý úkol" a lid doufal, že budou skrze kněžstvo požehnáni.

V době Nové smlouvy Bůh zaručuje, že každý věřící je podle Božího vyvolení knězem; skrze pokání a víru nemusí splňovat žádnou jinou podmínku. Ježíš ustanovil každého účastníka Nové smlouvy královským knězem a to bezpodmínečně:

Vy však jste „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu", abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste „vůbec nebyli lid", nyní však jste lid Boží; pro vás „nebylo slitování", ale nyní jste došli slitování. (1. Petrův 2:9-10)

V novosmluvním obecenství věřících zná každý jednotlivec Boha a reprezentuje Jej. To znamená, že každý věřící má svaté poslání služby v rámci Kristova těla. Bůh-Duch svatý sám proměňuje každého věřícího. Každý věřící je Duchem obdarován a povolán ke kněžské službě; každý věřící je duchovní. Jakákoli koncepce církevního sboru, která biblicky neakceptuje kněžství všech věřících, nepřináší čest Pánu Nové smlouvy.

[1] Mnoho teologů, především z řad smluvní teologie věří, že fráze: „Dám své zákony do jejich mysli a napíši jim je na srdce" znamená, že jde o desatero, což je „vrozená" znalost zákona všech věřících. Toto složité teologické téma nelze plně vysvětlit v tomto pojednání. Proto jen krátce sdělím osobní vyznání. Věřím, že tento verš jednoduše poukazuje na základní motivaci, kterou dává Bůh, aby věřící žili pro Boha. Pasáž nemá nic společného s intelektuální znalostí desatera, které zavazuje věřící k poslušnosti.

- Geoff Volker -

Journal of New Covenant Theology, Volume one Issue one / 2003