Každoročně pořádá náš sbor (Biblický sbor křesťanů Kladno) letní anglický kemp, na který přijíždějí ochotně lektoři ze Spojených států a Austrálie. Všichni jsou věřící a jejich jedinou motivací pro tuto činnost je služba Pánu. Tyto kempy jsou velmi populární a známé. Ten loňský už byl téměř nezvládnutelný. Přes 140 studentů mělo možnost slyšet nejen kvalitní angličtinu, ale hlavně evangelium a osobní svědectví jednotlivých lektorů. To je i důvod, proč píši tento dopis. Jedno z těch svědectví mě hluboce oslovilo a nestydím se přiznat, že i rozplakalo. Bylo to pro mě zvlášť obtížné, protože jsem svědectví překládala, a když jsem viděla, jak hluboce zapůsobilo i na ostatní, byla jsem Bohu vděčná, že mi k tomu dal sílu.

Svědectví Jima D. z USA začínalo otázkou: Zabili jste už někdy někoho? Já ano!

Před téměř dvěma tisíci lety jsem ukřižoval Krista. Možná jsem to neudělal osobně, ale nesu stejnou vinu jako ti, kteří to učinili. A během posledních více než padesáti let jsem ho přibíjel na kříž svými hříšnými slovy, myšlenkami i skutky. To, proč tu před vámi stojím, je má touha podělit se s vámi o některé podrobnosti z mého života a prosím, abyste chápali, že to nebude snadné ani pro mě.

Vyrůstal jsem v rodině vojáka z povolání a pocit něčeho trvalého a jistého jsem neznal. Můj otec sloužil 30 let v americkém námořnictvu a obvykle byl na moři šest měsíců za sebou. Když nebyl na moři, našel si vždy nějakou činnost, aby nemusel být doma. Až do své dospělosti jsem nikdy neměl příležitost svého otce poznat, ale maminka se mnou byla vždy. Na rozdíl od mého otce byla oddanou katoličkou. Vzpomínám si, jak mou sestru, bratra a mě vodila každou neděli do kostela. Tam jsem seděl, poslouchal latinsky slouženou mši, strašně jsem se nudil a byla-li možnost, doháněl jsem tam tolik potřebný spánek. I přes nejlepší maminčiny snahy jsem zůstal vůči náboženství chladný. Jak jsem rostl, hodně jsem se toho naučil a dokázal jsem si s mnoha věcmi poradit sám. Ve skutečnosti bylo jen málo toho, co jsem nedokázal. To vedlo k mé arogantní jistotě, že mohu všechno. Byl jsem pánem svého osudu. Měl jsem kontrolu nad svým životem a nechtěl jsem, aby mi někdo říkal, co mám dělat!

V období dospívání se vztahy mezi mnou a mými rodiči značně vyhrotily. Odešel jsem ze střední školy a v 17 letech jsem vstoupil do americké armády. Už jsem toho měl doma plné zuby. Myslel jsem si, že když už mám poslouchat rozkazy, mohu za to být alespoň placený. Jakmile jsem dovršil osmnácti, ocitl jsem se v pěchotní jednotce ve Vietnamu. Tam jsem viděl ty nejkrásnější části jihovýchodní Asie skrz hledáček M-16. Tam nastaly situace, kdy jsem v Boha věřil. Když jsem se ocitl v nebezpečné situaci, prosil jsem Boha, aby mi z ní pomohl. Když se vše v dobré obrátilo, Boha jsem nepotřeboval, a tak jsem o Něm dál nepřemýšlel.

Ve Vietnamu jsem zjistil, že život má jen malou cenu a smrt byla všudypřítomná. Během roku, kdy jsem tam sloužil, jsem byl svědkem mnoha hrůz. Z toho jsem vyvodil, že jestliže Bůh něco takového dovolí, nechci s ním mít nic společného. Bylo to období, kdy bylo velmi obtížné navázat jakékoli přátelství s ostatními vojáky. Jakmile jsem se s někým sblížil, buď ho zabili, nebo vážně zranili. A tak jsem dospěl k názoru, že když nebudou přátelé, nebudou ani jejich ztráty. Po nějaké době jsem začal toto myšlení aplikovat i do svého života. Měl jsem psa, přišel o život. Měl jsem jiného psa, přišel o život, měl jsem dalšího přítele, přišel o život. Přestal jsem navazovat přátelství. Ve skutečnosti jsem ale přestal mít zájem úplně o všechno. Nezáleželo mi ani na vlastním životě. Ještě dnes se mi zjevují hrůzy z Vietnamu, jak jsme se brodili řekou plnou hadů a pijavic, teplota okolo 43°C a vlhkost vzduchu byla 95%. Také si vzpomínám, jak jsme šli 93 dní džunglí v jednom oblečení a bez teplého jídla. Byla to doba, kdy jsem si přál, aby mě někdo zabil a zbavil mně toho utrpení. A tak jsem se dobrovolně hlásil do těch nejnebezpečnějších misí, které se naskytly. Jako krysa v kanále jsem naháněl Viet Congy; pouštěl se do průzkumných akcí, kdy jsme napadali nepřítele ze zálohy; létal jsem ve vojenské helikoptéře jako kulometčík. Čím větší nebezpečí, tím lépe. Ale přes veškeré úsilí mě Bůh nechával na živu. Já jsem si jen řekl, že mám štěstí!

Dalších patnáct let jsem pracoval jako vyšetřovatel u kriminální policie. To byla možnost vidět z první ruky, jak vzácný je život pro vrahy, násilníky a jejich oběti. Byla to doba, kdy jsem byl zcela chladný vůči násilí. Skepse, která se u mě rozvíjela od nejútlejšího věku, se zvrátila v cynismus. Jak jsem se snažil porozumět tomu, co člověka motivuje k životu, procházel jsem studiem odlišných a netradičních náboženských směrů. Během těch patnácti let jsem jen zjistil, že lidé jsou ochotni zabít, aby získali moc, ovládli druhé a dosáhli jakéhosi osvícení. Vůči náboženstvím a bohům jsem byl netečný a rozlišoval jsem je asi tak, jako rozlišujeme cizí měny.

Dvacátého října 1993 ve 3:30 ráno zazvonil telefon, který zcela změnil můj život. Můj syn Matouš, kterému bylo osmnáct let, měl vážnou autonehodu a na místě zemřel. V žádném ze svých světských plánů jsem nepočítal s tím, že budu pohřbívat svého syna. Byl jsem zdrcen a neschopen najít úlevu od bolesti. Nebylo nic, co bych mohl udělat ani kam jít, abych se zbavil té nepolevující bolesti. A to byl čas, kdy mě Pán Ježíš Kristus zlomil. Ocitl jsem se na samotném dně temné propasti života. Tehdy se stala ta nejúžasnější věc. Zjistil jsem, že když jsem úplně na dně, jediné místo, kam se mohu dívat, je vzhůru. A uprostřed tohoto zoufalství jsem zvedl svou hlavu a uviděl Pána, jak mě volá. Pozvedl mě z hlubin hříšného a prázdného života, který byl v troskách, a můj strach nahradil Jeho silou a mé zoufalství Jeho nadějí. Tehdy jsem Ho skutečně poznal.

Nyní je Kristus Pánem mého života a nic už není důležitější než On. Celý život jsem hledal pravdu, ale hledal jsem ji na špatném místě. Faktem zůstává, že Pravda byla celou dobu nablízku, ale já byl slepý a neviděl jsem Ji. V Janově evangeliu 14:6, mi dal Ježíš poznat, že On je ta cesta, pravda i život a že nikdo nepřichází k Otci, než skrze Něj. Ve chvíli, kdy jsem přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, poznal jsem Jeho pokoj - pokoj, který přesahuje veškeré chápání.

Samozřejmě stále prožívám chvíle slabosti, zoufalství a úzkosti. Ale už se nespoléhám na svou vlastní sílu a moudrost, neboť největší sílu a moudrost nacházím v Božím slově. Kdykoli Krista potřebuji, stačí pozvednout zrak a On mi dá sílu - neboť Jeho síla je zdokonalena v mé slabosti.

Před několika lety zemřel můj otec na rakovinu plic. Dobře si vzpomínám na den, kdy odešel. Seděl jsem u jeho postele a viděl, jak v mučivých bolestech lapal po každém dechu. Vzpomínám si také, jak jsem se modlil, aby Bůh to trápení ukončil. Byla to jedna z nejtěžších modliteb, kterou jsem se kdy modlil. Můj otec totiž neodevzdal svůj život Ježíši Kristu a já věděl, že na něj čeká věčná smrt. Všechny pokusy přesvědčit ho o Kristově pravdě byly neúspěšné. Jak jsem tak držel svého otce a díval se, jak z něj uniká život, zoufale jsem si přál, abych měl alespoň ještě jednu možnost podělit se s ním o spásnou milost Ježíše Krista. Bylo však pozdě. Ježíš říká, že soud přijde jako zloděj v noci a že nepoznáme tu hodinu, kdy se to stane. Teď je na vás, abyste si odpověděli na otázku. Víte, kdy to bude?

- Dana Vondrušková -