Během minulých týdnů jsme obdrželi řadu dopisů, ve kterých se vine téma – jak je to se spásou jinověrců. Zde je přímé vyjádření katolického autora jak je to se spasou nekatolíků. Všechna podtržení jsou ze ZODu. Prosíme, než začnete číst, přečtěte si krátké prohlášení „Rozdílné postoje“ na str. 23.

Jak máme rozumět výroku Florentského koncilu (1438-1445):

Nejsvětější římská církev pevně věří, vyznává a hlásá, že nikdo z těch, kdo jsou mimo katolickou církev, nejen pohané, ale také židé, heretici a schismatici (schisma: svévolné rozdělení jednoty církve¹), se nikdy nemohou podílet na věčném životě, ale půjdou do věčného ohně, 'připraveného ďáblu a jeho andělům' (Mt 25,41), pokud se k ní před smrtí nepřipojí

; a že jednota jejího církevního těla je tak důležitá, že pouze ti, kteří jsou uvnitř této jednoty, mohou mít prospěch ze svátostí církve pro spásu, a že jenom oni mohou obdržet věčnou odměnu za své posty, almužny a další skutky křesťanské zbožnosti a povinnosti křesťanského bojovníka. Nikdo, ať je jeho dobročinnost jakkoli velká, nikdo, dokonce ani když prolije krev kvůli Kristovu jménu, nemůže být spasen, pokud nežije v lůně katolické církve a jednotě s ní?

Je zřejmé, že správný výklad nemůže být v protikladu s tímto stanoviskem, neboť dikce i forma jeho vyhlášení ukazuje na jeho neomylný charakter. Tento výrok Florentského koncilu však nebyl vyřčen bez kontextu, neboť k téže otázce se vyjadřovali již mnozí církevní otcové (sv. Ambrož, sv. Augustin) i středověcí teologové (sv. Bernard, Petr Lombard, sv. Tomáš Akvinský), když dokazovali, že je možné, aby byl spasen nepokřtěný člověk. Sv. Augustin poukazuje na příklad setníka Kornelia (Sk 10,44-47), který byl naplněn Duchem svatým před přijetím křtu. Lze tedy, jak vidíme z tohoto příkladu, obdržet milost posvěcující před vlastním křtem vodou. Stejně jako Kornelius, tak každý, kdo si je vědom nezbytnosti křtu, je povinen křest přijmout; jeho odmítnutím by Kornelius milosti posvěcující okamžitě pozbyl. Jak je to ale s těmi, kdo o nezbytnosti křtu nevědí? A jak je to s možností spásy těch, kdo jsou sice pokřtěni, ale jsou členy heretických nebo schismatických společností a vyznání?

Pro všechny smrtelníky platí, že nutnou podmínkou spásy je milost posvěcující, ke které patří vlité nadpřirozené ctnosti víry, naděje a lásky. Sv. Pavel v 1. listu Timoteovi (2,3-4) píše:

• Tak je to dobré a milé Bohu, našemu Spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.

Tentýž Pavel také píše, že

• bez víry se však Bohu nelze líbit (Žd 11,6).

Pochopitelně, že zde nehovoří o jakékoliv víře, ale o víře pravé a nadpřirozené. Takový člověk nemusí znát celé zjevení, musí však věřit všemu, co ze zjevení zná. Vlitá ctnost víry v tomto případě nenaklání duši jen k poznání pravdy, ale také odmítnutí omylu. Uveďme příklad, kterým vhodně demonstrujeme působení Boží milosti. Pokud bylo dítě platně pokřtěno v protestantském kostele, pak obdrželo spolu s milostí posvěcující i nadpřirozenou ctnost víry. Při pozdějším vlastním užívání rozumu je tato milost posvěcující bude posilovat k odmítnutí omylů, které protestantská vyznání konstituují. Nebude-li s touto vnitřní milostí spolupracovat a bude vědomě a dobrovolně vyznávat bludy protestantismu, ctnost víry ztratí a spolu s ní milost posvěcující. Pokud tento člověk zůstane nerozhodnutý a ve vyznání protestantismu nejistý, pak je to známkou působení přítomné milosti v jeho duši, posilující jej k úplnému odpoutání se od protestantského prostředí a konverzi ke katolické církvi.

I když se v dějinách církve setkáváme s ojedinělým názorem, že ke spáse je nezbytně nutné být pokřtěn vodou a náležet do viditelného společenství církve, církev sama toto v úzkém slova smyslu nikdy neučila. Různá nepochopení jejího učení v této otázce snad plynou z nedostatečného rozlišování objektivního a subjektivního řádu spásy. Z hlediska objektivního řádu je jedinou společností spásy katolická církev a jediným jejím prostředníkem je Ježíš Kristus. Každá alternativa ke Kristu a církvi, kterou založil, je objektivní překážkou spásy, jak nám připomíná i dokument Kongregace pro nauku víry z roku 2000 Dominus Iesus. V tomto smyslu nelze hovořit o tom, že jsou i nekatolické společnosti „prostředky spásy“, neboť to, co je jim vlastní, je omyl, nikoliv případné pravdy, které jejich příslušníci vyznávají. Nekatolické společnosti a vyznání jako takové božskou ctnost víry nezprostředkovávají! Jsou-li jejich vnější členové v milosti posvěcující, je to navzdory omylům, které jsou jejich společnostem vlastní. Také musí platit, že se těchto omylů v daný okamžik přidržují bez vědomého a dobrovolného souhlasu své vůle (omyl, pokud není tvrdošíjný, ještě nemusí být v rozporu s ctností víry).

Subjektivní řád spásy odkazuje k vnitřnímu stavu člověka, k tomu, do jaké míry přijímá Boží milost a řádné prostředky spásy, pokud je poznal. K tomu, aby člověk došel svého cíle, kterým je podíl na životě Božím, musí smýšlet a jednat v touze plnit vůli Boží ve všem, co jako vůli Boží poznává. Církev učí, že přináležitost k církvi, která je pro spásu nutná, není výlučně přináležitostí vnější (in re), ale že je též možná přináležitost vnitřní (in voto). Proto například nominální protestant může být in voto, tedy v touze, katolíkem. Připomeňme si také, že „de eternis Eclesia non iudicat“, tedy že ani církev nemůže soudit o vnitřním stavu člověka, neboť ten zná pouze Bůh. Není proto možné mít jistotu o tom, že člověk, který zemřel, aniž přijal křest vodou a stal se viditelným členem církve, je zavržen. Bůh může milost posvěcující zprostředkovat i mimořádným způsobem, pokud mu člověk neklade překážky. Ano, Bůh není omezen prostředky, které ke spáse ustanovil!

Dnes jsme však svědky toho, že jsou mimořádné prostředky spásy zaměňovány s prostředky řádnými, jako by těch řádných ani nebylo zapotřebí. Tento spásný optimismus je však popřením pravdy víry „mimo církev není spásy“ i reality dědičného hříchu. Tridentský koncil sice učí, že je člověk v padlém stavu schopen vyhnout se každému jednotlivému těžkému hříchu, tedy že není předurčen jim jednotlivě podlehnout, ale zároveň učí, že bez milosti Boží není možné se vyhnout všem hříchům jako celku. Také z toho důvodu je třeba považovat misijní příkaz Kristův jít do celého světa, křtít a učit zachovávat vše, co učil, jako závaznou normu pro jednání církve a jejích údů v nekatolickém prostředí. Kristus svým učedníkům neřekl, aby se usadili v Palestině a nikam nevycházeli, neboť udělí „křest touhy“ všem národům.

(1)Definice „schisma“ Blackwellova Encyklopedie moderního kř. myšlení, str. 565, Návrat domů 2001

– Michal Semín –
Mezinárodní report, str. 36, Únor 2004