• Výnos, který přijal ve vidění prorok Abakuk. (Ab 1,1)

Bůh má ve svých rukou celou historii a používá všechny věci tak, aby Mu z nich vzešla sláva a aby lid, který si vyvolil před stvořením světa, došel spasení, byl posvěcován a byl svědectvím o veliké Boží milosti.

Bůh jedná tak, jak On sám chce. Jeho záměry jsou neuchopitelné, je úplně jiný, než jsme my (Iz 55,8–9). Abakuk přijal od Boha výnos, Bůh na něj vložil břemeno – břemeno poznání Hospodina, Jeho velikosti a slávy, Jeho jednání v okolnostech kolem nás. Bůh je veliký ve své moci a slávě, ve své milosti, ve svých plánech, je veliký ve své svatosti a spravedlnosti, což je něco, čemu velmi málo rozumíme. Máme stejný problém jako Abakuk – nechápeme, kdo je Bůh a jak jedná v událostech kolem nás!

Boží mlčení (v. 2–4)

• Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ. Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš? Doléhají na mne zhouba a násilí, rozrostly se spory a sváry. Proto je tak ochromen zákon a nikdy se neprosadí právo. Spravedlivého obkličuje svévolník, proto je právo tak překrouceno. (Ab 2,2–4)

Prorok pláče a naříká, když vidí, co se kolem něj děje. Nejde o vyložené bezpráví, nejde o to, že by vládla anarchie a chaos, jako tomu bylo v Izraeli o něco později. Zdá se, že věci fungují více méně tak, jak mají. Ale Bůh dal prorokovi nahlédnout pod pokličku. I my máme demokracii, svobodu, zákony, policii, obchodníci obchodují, výrobci vyrábějí, máme se celkem dobře. Ale když se zadíváme trochu lépe, můžeme vidět i jiné věci – vzrůstající násilí ve společnosti, nejrůznější ničemnosti a trápení. Zhouba, násilí, neustávající spory a sváry… Prorok volá k Bohu a Bůh neodpovídá. Je ochromený zákon a převrací se právo. Zdá se, že Bůh nic neříká.

Dnes je to stejné jako v Abakukově době. Vypadá to, že lidé, kteří jsou náboženští jenom na povrchu, mají navrch. Lidé, kteří dovedou využít náboženství ve svůj prospěch – a je jedno zda záměrně nebo nezáměrně – mají hlavní slovo. Těm, kteří dovedou ve věcech dobře chodit, se daří. Falešní učitelé, kteří kážou nesmysly a vytahují z lidí peníze, mají plné sály. Církve, které upřednostňují zábavu, psychologii a zaměření na člověka, mají plná shromáždění. Převrací se právo, ochromen je zákon a spravedlivého obkličuje svévolník. Klademe si stejnou otázku jako Abakuk: „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš!“

Má vůbec smysl věřit? Vždyť to přináší jenom problémy a těžkosti. Mám zapotřebí chodit do sboru, kde se pořád mluví o hříchu a svatosti, o poslušnosti Bohu a studiu Písma? Není lepší si najít nějaký lepší sbor, kde bude víc zábavy a míň povinností? Je opravdu dobré uchovávat si sexuální čistotu až do manželství? Není daleko lepší si vyzkoušet, jak vypadá manželský život dříve, než si někoho vezmu?

Modlíme se za probuzení v naší zemi, a místo toho vidíme, jak se ve viditelné církvi rozmáhá hřích, kompromis, sektářství, jak upadá zbožnost a poznání Boha. Setkáváme se s lidmi, kteří se prohlašují za křesťany, ale věří naprostým nesmyslům nebo dělají věci, které mají s biblickým křesťanstvím jenom málo společného: míchají dohromady nejrůznější náboženství, mluví o tom, že všechny cesty vedou k Bohu, nebo že Bůh Bible je stejný jako Bůh muslimů nebo bůžci pohanů. Ptáme se, jak může Bůh dopustit, aby se takové věci děly v Jeho jménu. Lidé, kteří tvrdí, že jsou křesťané, dělají naprosto nekřesťanské věci, nacházíme je uprostřed nejrůznějších kompromisů, na okraji propasti hříchu. Jsme zmateni, zraněni, zklamáni, leží na nás břemeno, voláme k Bohu, usilovně se modlíme, a naše modlitby jako by zůstávaly bez odpovědi. Co se to děje? Kde je Bůh? Jak to, že neodpovídá?

Máme před sebou stejnou otázku jako Abakuk: „Copak s tím, Bože, nehodláš nic dělat? Bude to takhle trvat věčně? Copak se to nikdy nezlepší? Už dlouho volám o pomoc a ty, Bože, stále mlčíš!“ Nevíme, proč Bůh neodpovídá. Stejně jako Abakuk se ptáme, jak dlouho to ještě bude trvat. A stejně jako Abakuk máme nějakou svou představu o Boží odpovědi, a proto často nevidíme, že Bůh odpovídá.

Boží jednání (v. 5–10)

Bůh ale nemlčí, i když se nám to tak někdy může zdát. Skutečně to může někdy vypadat, jako by Bůh nebyl, jako by nejednal, jako by se nezajímal. Ale:

• Pohleďte na pronárody, popatřte! Ustrnete údivem nad tím, co vykonám za vašich dnů. Nebudete věřit, až se o tom bude vypravovat. (Ab 1,5)

Bůh nestojí nikde stranou, ani není netečný. Bůh má svůj plán a podle tohoto svého plánu jedná. Jedná tak, aby byl vyvýšen, aby bylo oslaveno Jeho jméno a aby byl zachráněn Jeho lid vyvolený z milosti. Bůh se nikdy neopozdí ve svém jednání, ale všechno dělá ve svém čase.

Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy, aby dokonal dílo vykoupení. Poslal ho v tom nejlepším čase, jaký mohl být. Poslal ho potom, co řečtí a římští filozofové představili svou lidskou moudrost, potom, co selhala lidská náboženství, potom, co selhaly všechny lidské snahy zachránit se skrze zachovávání zákona. Poslal svého Syna, když Římané vybudovali veliké impérium, které žilo v relativním míru, které bylo dobře spravované, v němž byl vybudovaný systém silnic a kde vládl jeden úřední jazyk, takže se dobrá zpráva mohla velmi dobře šířit všemi směry a do všech částí světa. Bůh jedná přesně tak, jak On sám chce a kdy On sám chce, a používá k tomu všechny věci kolem nás. Používá nástroje, o nichž si my myslíme, že by je Bůh nikdy nemohl použít! Použil nejkrutější římský popravčí nástroj, kříž, aby na něm vylil svůj hněv na svého Syna kvůli našim hříchům. Pro Židy v Ježíšově době, dokonce i pro učedníky samotné bylo naprosto nemyslitelné, že by zaslíbený Mesiáš byl zabit na římském kříži.

Pro Abakuka bylo nemyslitelné, že by Bůh pro nápravu zla v Božím lidu mohl použít ještě něco horšího, než je to zlo, které se děje uprostřed Božího lidu. Proto odpověď, kterou Bůh dává Abakukovi, je neuvěřitelná, šokující. „Ustrnete údivem, nebudete tomu věřit.“ To jsou věci, které udělá Bůh. Bůh si nezakrývá oči před zlem, Bůh není netečný. Bůh je svatý a naprosto spravedlivý (Ab 1,12–13). Bůh nemůže mlčet, kdy se děje bezpráví.

Apoštol Pavel říká, že „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu“ (Ř 1,18). Boží hněv se stále zjevuje z nebe proti hříchu. Není chvíle, kdy by tomu tak nebylo. Bůh nemůže nechat bez povšimnutí žádné zlo ani žádné bezpráví. Ale to nutně neznamená, že k potrestání zla Bůh vždy použije jenom to, co se v našich očích jeví jako spravedlnost a právo. Bůh může k potrestání zla a k výchově svého lidu použít všechny prostředky. A ať už použije jakékoliv prostředky, bude to vždy dobré, spravedlivé a svaté, protože všechno, co Bůh dělá, je dobré, spravedlivé a svaté. Naším problémem je, že tomu ne vždy rozumíme, a proto nám někdy Boží odpověď přijde naprosto šokující. Právě tak se Boží odpověď jevila Abakukovi:

• Já totiž povolám Kaldejce, pronárod krutý a prchlivý, jenž projde široširou zemí, aby se zmocnil příbytků, které mu nepatří. Je příšerný a hrozný, vyhlašuje vlastní svrchované právo. Jeho koně jsou hbitější než levharti, dravější než vlci za večera; jeho jezdci uhánějí tryskem, jeho jízda se zdaleka žene, letí jako orlice, jež spěchá za kořistí. Každý z nich se žene za násilím, dychtivě míří vpřed. Sebral zajatců jak písku. Z králů si tropí žerty, hodnostáři jsou mu k smíchu, každé pevnosti se směje, nahrne prach a dobude ji. (Ab 1,6–10)

Zde je Boží odpověď Abakukovi. Bůh říká Abakukovi: „V Božím lidu se rozmáhá nepravost, zlo, převrací se zákon, spravedlnost a právo? Myslíš si, že jenom mlčky přihlížím a nezajímá mě to? Velmi se mýlíš! Připravuji národ, Chaldejce, národ krutý, tvrdý, nelítostný, příšerný a hrozný. Tímto národem vymetu z mého lidu nepravost a hřích!“ Bůh vládne nad národy a jedná v nich tak, jak se Mu líbí. Jedny pozvedá a druhé ponižuje, jedněm dává povstat a druhé vyhlazuje z povrchu zemského.

• On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum. (Dn 2,21)

Bůh svrchovaně vládne nad dějinami a nad všemi okolnostmi a používá je ke spasení, k výchově a k posvěcení svého lidu. Někdy k takovým věcem používá tak strašný národ, jako byli Chaldejci. Abakukovi bylo jasné, že Bůh musí nějak potrestat hřích svého lidu, ale nedovedl si představit, že by mohlo nastat něco tak hrozného – že Bůh dá povstat krutému vojsku Chaldejců, které zničí izraelská města, povraždí obyvatele a zbytek odvede do zajetí.

I my někdy předepisujeme Bohu, jak má odpovědět na naše modlitby. Ale vidíme, že Bůh odpovídá způsobem, jaký bychom vůbec nečekali. Někdy v dobrém slova smyslu a my žasneme, někdy ale Bůh odpovídá způsobem, který nám nepřipadá úplně dobrý, a potom býváme zděšeni. V odpovědi na naše modlitby Bůh někdy dopouští, že věci se ještě zhorší. Vede nás do konfrontace s chaldejskou armádou. Proč to tak je? Protože se máme naučit spoléhat se jenom na Hospodina, jenom na evangelium, jenom na dílo našeho Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty.

Bůh je tak milostivý, že někdy na naše modlitby odpoví způsobem, který bychom vůbec nečekali, a úplně opomine to, co bychom tolik chtěli a tak očekávali. Bůh tak jedná proto, aby odhalil naše nitro, aby nás vychovával ke svatosti, aby nás učil pokoře a závislosti na Něm samotném. Nevydává nás teroru našich vlastních přání a tužeb, ale učí nás vystačit si jenom s Ním. Bůh přivádí Chaldejce, aby nám dával růst ve víře. K tomu směřuje celé své dílo v dějinách, k tomu směřuje své jednání s národy, s králi, s teroristy, s Islámským státem, s Tureckem, s vašimi spolupracovníky, sousedy, s vaším nadřízeným, s politickou situací v naší zemi, s naší vládou… To je Boží dílo!

Dnes jsme svědky ohromného zesvětštění a odpadnutí církve, jak v naší zemi, tak v celé Evropě. Liberalismus, humanismus, kompromisy, politika, ekumenické hnutí, genderové hnutí, rozbití rodiny, oddávání homosexuálních párů, ženy na místě starších, církve závislé na státu, rozvody, nevychovávané děti, tolerování hříchu, ředění evangelia, laciná milost… to je obraz viditelné církve v naší zemi i v celé Evropě. Nemůžeme se divit, milovaní, že Bůh posílá „Chaldejce“. Vidíme invazi muslimů do Evropy. Vidíme Araby, kteří třináct století usilovali o to, aby vojensky ovládli Evropu, jak nyní přicházejí po statisících. Vidíme, jak roste moc Turecka. Vidíme Boží soud, který přichází. Bůh bude pročišťovat svůj lid – a už to dělá. Soud už začal od Božího domu. Bůh posílá svůj meč, aby posílil to, co ještě zůstalo, volá nás k pokání, k tomu, abychom Mu vydali své životy, abychom naslouchali Jeho slovu a zachovávali ho. Svět kolem nás se otřásá v základech. Přicházejí nejrůznější zprávy, a my nevíme, co si o tom všem máme myslet. Ale tady je vysvětlení: Bůh volá svůj lid k pokání, k horlivosti a ke spolehnutí se na Něj.

Lidé kolem Abakuka možná říkali: „Pokoj, pokoj, nic nehrozí. Neděste se slov bláznivého proroka, Bůh by přece nic špatného nedopustil. My to zvládneme! Totéž říkali lidé na proroctví Abakukova současníka, proroka Jeremiáše. Ale Bůh měl svůj plán. A co si Bůh připravil, to také udělá.

Boží soud (v. 11)

• Potom přelétne jak vítr a táhne dál obtížen vinou, za boha má vlastní sílu. (Ab 1,11)

Bůh používá jako metlu Chaldejce. Bůh dal povstat Chaldejcům, Bůh je povolal a dal jim moc, aby ji používali. Bůh dal rychlost jejich koním, dravost jejich srdcím, sílu jejich jezdcům. K čemu je to vedlo? K aroganci, k pýše, k tomu, že se vysmívali králům, že jim pevnosti byly k smíchu, že ze své vlastní síly si udělali boha, kterého uctívali! To, co jim Bůh dal, je vedlo k modlářství a k uctívání sama sebe jako boha, místo, aby uctívali Toho, který je povolal svou mocí. Bůh vydal zemi Chaldejcům, ale oni nebudou bez viny. Bůh je bude soudit a odsoudí je za jejich tvrdost, pýchu, aroganci, krutost, za násilí, jehož se dopouštěli. Zde se nachází význam Pavlova přirovnání, že jsme hlínou v rukou hrnčířových, že on si tvoří každou nádobu právě takovou, jakou ji chce mít a přesně k těm účelům, k jakým ji chce použít. Takto Bůh připravil vašeho kolegu nebo kolegyni v práci, vašeho šéfa nebo vaše podřízené či zákazníky, aby je použil k vašemu posvěcení, aby je používal k vašemu růstu.

Bůh je vládce lidských dějin. On je naplánoval, vytváří je, řídí je, vede je ke svému cíli, k vyvýšení Krista, ke spáse Božího lidu, k okamžiku, kdy se celému stvoření zjeví sláva Božích synů, Kristovy nevěsty, církve. To je vyvrcholením Bohem připravených dějin. K tomu celé dějiny a všechny okolnosti kolem nás směřují.

Všechno, co se děje ve světě kolem nás i v našich životech, má svůj význam jenom ve vztahu k finálnímu Božímu dílu – všechno se vždycky nějak vztahuje ke Kristově církvi, ať už mluvíme o církvi jako o celku nebo o životech jednotlivých křesťanů. Taková je perspektiva, kterou si potřebujeme osvojit a kterou se musíme dívat na své životy. Perspektiva, která staví do centra dění Boha, a nikoliv člověka. Potřebujeme se naučit ptát se, jaký význam mají věci s ohledem na Boží království. Potom můžeme například velmi dobře rozumět tomu, proč zástupy muslimů proudí do Evropy – je to Boží metla na straně jedné, a je to příležitost, jak vyvolení z těchto národů budou moci slyšet evangelium a být spaseni na straně druhé.

Můžeme vše vidět také v osobní rovině a ptát se, jaký význam mají události v našem životě ve vztahu k Bohu. Proč Bůh dopouští některé věci v našich životech? Má mě to vést k pokání? Odhaluje to moji tvrdost? Světskost? Mé modlářství? Mou závislost na člověku? Na lidech kolem mě? Někdy Bůh dopustí opravdu velmi těžké věci, aby odhalil naše srdce, aby nás naučil tomu, že musíme být závislí jenom na Něm samotném, že máme jednat správně navzdory tomu, co se děje kolem nás nebo v nás samotných, navzdory tomu, jak se cítíme a co bychom chtěli. V tom, co se děje kolem nás, se nám Bůh dává poznat – potřebujeme jenom otevřít oči a vidět Jeho ruku. Nemáme pochybovat o Jeho lásce a Jeho dobrotě – Bůh své děti nikdy nepustí ze své ruky a všechny dovede až do cíle. Ani jediná ovečka se Mu neztratí. Bohu na nás záleží. Kvůli nám poslal svého Syna, aby byl smírnou obětí za naše hříchy. Záleží Mu na nás a chce nás připravit pro své království. Miluje vás, jako otec miluje své děti. Nikdy se vás nevzdá, nikdy vás neopustí a nikdy se vás nezřekne. Abakuk to nakonec pochopil, a proto vzdává Bohu chválu:

• I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. (Ab 3,17–18)