Podívejme se dnes společně na jedno podobenství, které je zapsané jenom u Lukáše. Jedná se o podobenství o bohatém bláznovi (Lk 12,13–21).

Bezprostředním kontextem našeho příběhu je varování před pokrytectvím (Lk 12,1), především před pokrytectvím farizeů. V tomto příběhu Ježíš přesouvá své varování k další oblasti, která byla pro farizeje velmi důležitá – k majetku:

• Někdo ze zástupu ho požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ (Lk 12,13)

Někdo ze zástupu prostě říká, nebo možná lépe řečeno přikazuje Ježíši: „Mistře, domluv mému bratru!“ Zdá se, že to je dost arogantní člověk. Člověk, jemuž jde pouze o jednu jedinou věc. Jde mu o své vlastní dědictví. O nic jiného. Celou jeho bytost proniká pouze tato jedna jediná starost.

Nejrůznější lidé přicházeli za Pánem se svými starostmi, ale nikdo z nich nebyl takto arogantní. Malomocný muž padl tváří k zemi a prosil Pána (Lk 5,12), římský setník požádal židovské starší, aby se za něj přimluvili u Krista (Lk 7,3-7), Jairos padl Pánu k nohám a „úpěnlivě ho prosil“ (Lk 8,41-42) a nějaký jiný neznámý, bezejmenný muž ze zástupu volal:

• Mistře, prosím tě, ujmi se mého syna, vždyť je to mé jediné dítě. (Lk 9,38)

Tito lidé přicházeli k Pánu se svými bolestmi nebo se zoufalými starostmi, které měli buď kvůli svým problémům, nebo kvůli problémům svých nejbližších. Ale o co jde muži v našem příběhu? O dědictví! Jak se ho domáhá? Velmi nekompromisně a arogantně. A tak se vůbec nemůžeme divit Ježíšově následující odpovědi:

• Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím? (Lk 12,14)

Nevíme, zda žádost toho muže byla oprávněná nebo ne. A Ježíš nám to neříká. Dokonce odmítá problémy tohoto člověka řešit. A dělá to nejméně ze dvou důvodů:

Jednak proto, že nechce zasahovat do pravomoci místních autorit. Pokud zde je nějaký oprávněný problém, tak ať ho řeší místní autority. Ježíš se nebude plést do jejich práce. Zákon stanovil jasná pravidla rozdělování dědictví a tak nebylo jistě těžké obrátit se na starší města a celou záležitost vyřešit. Nicméně to vypadá, že tento muž nechtěl čekat, ale chtěl majetek hned.

Tím druhým důvodem byla skutečnost, že Ježíš nepřišel řešit právní spory a věci týkající se našeho vlastnictví nebo našeho majetku, ale „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“ (Lk 19,10). Ježíš přišel proto, aby vyřešil problém lidského hříchu a nikoliv proto, aby řešil něčí problémy s dědictvím. Rozumějte mi dobře. Nechci říci, že se Pán nezajímá o naše životy, které žijeme nyní. Bohu na nás záleží. Ale když byl Pán tady na zemi, tak tu nebyl proto, aby řešil věci týkající se dědictví po otcích, ale aby vyřešil naše nebeské dědictví. Jeho obětí jsme vykoupeni a byli jsme přijati za syny. Přijali jsme Ducha svatého:

• Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. (Ř 8,16–17)

Proto slyšíme ta chladná slova: Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem? Ale Ježíš nejenom že odmítá řešit problém tohoto muže s jeho dědictvím, On jde ještě dál a odhaluje něco z jeho nitra. Slova, která říká, nesměřují přímo k tomuto muži, ale v kontextu Ježíšova rozhovoru s ním je těžké nevztáhnout je i na něj:

• Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má. (Lk 12,15)

Motivací muže, který mluvil s Ježíšem, byla touha po majetku. Jeho chamtivost ho hnala pořád dopředu. Jeho chamtivost ho přivedla ke Kristu, Spasiteli a dárci života. O co tento muž žádá? O dědictví! Před ním je zdroj věčného života a co chce on? Trochu peněz nebo majetku. To je naprosto pošetilé. Proto Ježíš znovu přichází s varováním – tentokrát před chamtivostí. Řecké slovo pro chamtivost je vlastně složenina dvou slov – příslovce víc a slovesa mít, tedy mít víc. Chamtivost je trvalá nespokojenost s tím, co mám. Je to spojení závisti a hrabivosti. A to byl problém farizeů. Ale byl to i problém muže, který přišel za Ježíšem. Chamtivost může být také náš problém a může se projevit stejně snadno jako u tohoto muže.

Možná tady bylo legitimní právo na dědictví. Nevíme. Ale z prosazování legitimního nároku se snadno může stát cíl lidského života. Proto není vždy nutné prosazovat své právo. Někdy prostě nemusíme. O co jde především? O motivy. Proč to chci? Co je tím motorem, který mě žene dopředu? Je to jenom touha po prosazení spravedlnosti? Nebo je to touha mít víc? Tady je jenom velmi, ale opravdu velmi tenounká hranice mezi oprávněným požadavkem a chamtivostí. Proto Ježíš zdůrazňuje, abychom se měli na pozoru. Buďte na stráži, dávejte velmi dobrý pozor, protože nikdy nevíte, kdy tu tenkou hranici překročíte. Proto se mějte na pozoru. Vždyť Bůh se o nás postará.

• Nedejte se vést láskou k penězům; buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘ (Žd 13,5)

To je přesný protiklad chamtivosti – onoho „mít víc“. Ale vedle varování před každou chamtivostí zde Ježíš říká ještě mnohem víc: mluví o zajištění života. Někdy se totiž chamtivost může skrývat pod takovým pěkným nátěrem starosti o zajištění. Nezapomeňme na to, že se pohybujeme v kontextu pokrytectví. Něčeho, co navenek vypadá jinak, než jaké je to uvnitř, jaké je to doopravdy. Velmi často se totiž chamtivost skrývá za oprávněnou starostí o lidský život. A znovu musíme připomenout, že tady je jenom velmi tenká hranice.

• I když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má. (Lk 12,15)

Ježíš říká, že život člověka není zajištěn nadbytkem. Není zajištěn ani tím, co člověk má. Nic z toho, co máme, ani cokoliv z toho, co nemáme, ale chtěli bychom mít, nic z toho nemůže zajistit náš život. Náš život není závislý na našem majetku. Majetek v něm rozhodně hraje svou roli, ale není to, co zajišťuje náš život.

Aby to Ježíš dobře vysvětlil, použil podobenství. Řecké slovo pro podobenství znamená doslova „položit (hodit) vedle“. Dát něco vedle sebe tak, aby na srovnání těch dvou věcí jasně vyniklo, co chceme říci. Podobenství má většinou ilustrovat jednu jedinou věc. Nejinak je tomu i našem případě. Ovšem to neznamená, že takové podobenství má pouze jednu jedinou aplikaci, což také uvidíme v našem textu. Ježíš tedy vypráví podobenství o jednom muži a na jeho příkladu ilustruje to, co právě prohlásil:

• Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘ Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘ (Lk 12,16–19)

Je zde příběh nějakého bohatého člověka, zemědělce. A Ježíš ho uvádí jako negativní příklad. Proč? Kvůli tomu, že ten člověk byl bohatý nebo úspěšný? To rozhodně ne. Písmo nikde nenapomíná bohaté Boží muže kvůli jejich bohatství. Můžeme se podívat na Abrahama, Jákoba, Šalamouna, Jóba, Josefa z Arimatie a mnohé další. Nikde nenajdeme jedinou výtku z Boží strany, která by směřovala k jejich bohatství. A podobné je to s úspěchem. Co tedy tento muž? Všimněme si, že už na začátku našeho příběhu je tento muž bohatý. A za to, že se jeho bohatství znásobilo, nevděčí své vlastní chytrosti ani šikovnosti či píli. Vděčí za to pouze a jedině Bohu.

A to je velice zajímavá věc. Ten muž je zemědělec. A každý zemědělec vám řekne, že i kdyby se snažil sebevíc, úspěch prostě není zaručen. Když je člověk zručný řemeslník nebo třeba finančník, může se domoci úspěchu svou vlastní pílí nebo chytrostí. Ale když je člověk zemědělec, tak může dobře orat, dobře hnojit, sít, okopávat, prostě dělat všechno, co je potřeba, ale stále ještě to neznamená, že bude mít úspěch. Stačí více deště nebo naopak méně deště, více slunce nebo méně slunce, více škodlivého hmyzu, nebo méně hmyzu, který opyluje rostliny, stačí jedno krupobití – a je po úrodě. Stačí jeden jarní mrazík a všechno vyjde nazmar. A tady máme takového zemědělce. Co se na něm Bohu nelíbilo?

Zaprvé tento člověk vůbec nezná sám sebe. Možná spíš nechce znát. Jako kdyby vůbec nechápal, že žije v těle, které směřuje ke smrti. Vypadá to, že se rozhodl žít věčně. Teď má velké zásoby na mnoho let. Copak neví, nechápe, že stárne a od svého narození směřuje k smrti? Neví, že jednoho dne bude muset předstoupit před Boha a vydat Mu počet ze svého života?

Další věc, kterou nechápe, je skutečnost, že množství úrody, množství dobrých věcí, nedokáže uspokojit jeho duši. Jeho duše z toho všeho nemá a nebude mít vůbec nic.

Dále si všimněme jeho soustředění se na sebe. V originálním textu tento muž mluví osmkrát o sobě – já, já, já. A čtyřikrát je tam přivlastňovací zájmeno – „svou úrodu“, „své stodoly“, „své obilí“ a „řeknu si“ (dosl. „řeknu své duši“). Všechno se točí jenom a jenom kolem něj samotného. Míru sebestřednosti rychle rozpoznáte v každém rozhovoru. Lidé vyprávějí o sobě. Tohle zažili, tohle chtějí a tamto by rádi dělali, a tak dále.

Rozhodně se máme sdílet s druhými o tom, co prožíváme, ať již je to dobré nebo zlé – a máme se modlit jeden za druhého. Ale tahle sebestřednost je něco jiného. To je život, který se točí jenom kolem mě a nikoliv kolem mého Boha. Tento boháč vůbec nemyslí na druhé. Na ty, kteří jsou v nouzi, na ty, kteří nemají takové štěstí, jako má on sám. Na ty, kteří potřebují pomoct. Myslí jen na sebe a na to, jak by zabezpečil sám sebe.

Tento bohatý muž je bez ohledu na to, čemu věří, praktikujícím ateistou. Stejně jako mnoho křesťanů dnes. Tvrdí, že něčemu věří, chodí někam do církve, ale Bůh v jejich životě nehraje vůbec žádnou nebo jen velmi malou roli. To je praktický ateismus. Tento muž je toho zářným příkladem. Není zde žádná vděčnost, žádná chvála Bohu za hojnost úrody, žádný dík za poskytnuté požehnání. Jako by Bůh v jeho životě nehrál vůbec žádnou roli.

Ale skutečnost se teprve ukáže. Poslední věc, na kterou chci poukázat v životě tohoto muže, je jeho sen, jeho vize. Víte, on je velmi akční, velmi kreativní. Je to velmi dobrý podnikatel. Ví, co má dělat a hned to také dělá. A má svůj velký sen. Bude milionářem, rentiérem. A pak – pak si prostě bude užívat. Klidně si bude žít, jíst a pít a bude veselý a v pohodě. A pohleďte! Tento jeho sen se stává skutečností! On si za ním jde a naplňuje ho.

Jeho sen má ovšem jeden vážný, asi musíme říct naprosto zásadní nedostatek – nejde ruku v ruce s realitou. Vůbec se v něm nepočítá s Bohem. A proto jeho sen končí dříve, než tento muž mohl alespoň trochu okusit jeho sladkost. Tento muž se pohyboval ve smyšlené realitě své mysli, ale naprosto mimo skutečnou realitu života před Boží tváří. Byl to krásný sen, ale byl to jen sen, který se mu zdál. A rozplynul se velmi rychle. Podívejme se na to, jak tohoto člověka vidí Bůh.

• Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ (Lk 12,20)

Bůh tohoto skvělého bohatého a velmi šikovného podnikatele hodnotí jedním slovem – blázne. Hlupáku, pošetilče, člověče nemoudrý, ano – hloupý. Tohle má pro něj Bůh. Když se dívá na jeho život, jak si ho chce zabezpečit podle svého, má pro jeho jednání jediné slovo – blázne. Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude, cos nashromáždil? Vidíme člověka, který nechtěl myslet na smrt a na setkání s Bohem. Myslel na život – klidně si žij. Buď v pohodě. Máš na to, tak se nestresuj. Ale Bůh ho velmi rychle vyvedl z jeho poblouznění. Ještě dneska v noci! To je skoro strašlivé slovo. Ale tady můžeme vidět dozvuky toho, co Ježíš vyučoval své učedníky před malou chvílí:

• Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte! (Lk 12,5)

Myslíš si, že jsi v bezpečí? Že tě tvůj majetek může zabezpečit? Boj se Boha, protože jenom s Ním jsi opravdu v bezpečí. Jan Kalvín napsal:

„Hříchy, ovládající lidský život, jsou nesčetné a nesčetné jsou i možnosti smrti, které ho ohrožují. Nemusíme chodit příliš daleko – naše tělo je nádobou tisíce nemocí, a dokonce v sobě zárodky těchto nemocí přechovává, a proto člověk nemůže žít bez břemene různých podob své vlastní zkázy, žije jakoby obklopen smrtí. Vždyť ani prochladnout a zpotit se nemůže, aniž by mu nehrozila nějaká choroba. Ať se podíváme kamkoli, všude narážíme na věci, jimž se nejen nedá důvěřovat, ale které nás i přímo ohrožují a hrozí nám okamžitou a náhlou smrtí.“

Na co tedy spoléháme? Na svůj majetek? Na bankovní konto? Blázne, říká Bůh. Čí bude, co jsi nashromáždil? Kdo to zdědí? Kdo se bude přít se svým bratrem o dědictví po tobě?

• Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem. (Lk 12,21)

Tady se dostáváme k rozuzlení celého příběhu, obou příběhů – muže, který se přel se svým bratrem o dědictví, i bohatého zemědělce, jemuž se velmi urodilo. Oběma chyběla jedna věc – bohatství před Bohem. Bez tohoto bohatství jsme naprosto ztraceni!

Vidíme, že majetek může způsobovat ohromné problémy. Dokonce rozdělovat celé rodiny. Kvůli včas nevyřešeným majetkovým věcem se zde přou dva bratři. To by nás mělo vést ke zodpovědnosti při nakládání s naším majetkem. Svým majetkem můžeme druhým lidem způsobit problémy, i když už tady nebudeme. Proto máme udělat včas „pořízení o svém domě“ (viz 2Kr 20,1) – pomůžeme tak nejenom svým bližním, ale můžeme svým majetkem pomoci také práci na Boží vinici, kterou by možná naši dědicové tak radostně nepodpořili.

Z celého příběhu vidíme, že majetek má velkou moc. Majetek nebo peníze samy o sobě jsou prostředkem. Jsou prostředkem, který potřebujeme, ale také prostředkem, skrze nějž s námi Bůh jedná. Mohou být požehnáním, ale i prokletím. Ony tím nejsou sami o sobě. Ale snadno se tím mohou stát. Bohatému mládenci (z Lk 18) se jeho majetek stal prokletím. Ježíš mu řekl, ať rozdá, co má, chudým a potom Ho následuje. A ačkoliv se předtím ptal na království Boží, nyní:

• … se velice zarmoutil, když to slyšel, neboť byl velmi bohatý. (Lk 18,23)

Jeho bohatství se pro něj stalo prokletím, které mu zabránilo následovat Krista. Proto musíme pamatovat na Ježíšova slova, která nám měla vyniknout v dnešním podobenství:

• I když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má. (Lk 12,15)

To je výzva k určitému životnímu stylu. Bůh chce, abychom žili moudře, bez pokrytectví. Jednoduše. Máme přemýšlet o věcech, které používáme. Klást si otázku, proč je používáme? Zda je potřebujeme? Znovu se nacházíme na tenkém ledě a blížíme se k velmi jemné hranici. Je třeba dát si pozor na to, co máme uvnitř – jaké jsou naše motivy.

Tento příběh by nás neměl vést k lehkovážnosti, lenosti nebo k nějakému lajdáctví. Bůh chce, abychom pracovali dobře, pilně a svědomitě. A v tom všem Mu důvěřovali a vzdávali Mu chválu. To je jediná cesta k tomu, jak se můžeme stát bohatými nikoli před lidmi, ale před Bohem. Znamená to pochopit zásadní věc, kterou nechápali ti dva lidé z našeho příběhu. Totiž že všechno, co máme, je od Boha a Jemu za to patří chvála a Jemu budeme skládat účty z toho, jak jsme s tím naložili.

Co je tedy tím opravdovým bohatstvím před Bohem? Jediné skutečné bohatství nacházíme v Kristu. V Něm máme naprosto všechno.

• Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. (1Tm 6,6)

I kdybychom přišli o všechno, v Něm máme dostatek a v Něm můžeme být naprosto spokojení. Dalším bohatstvím je rozdělit se o to, co mi Pán Bůh svěřil, s druhými.

• Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa. (Jk 1,27)
• Těm, kteří jsou bohatí v tomto věku, přikazuj, ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme; napomínej je, ať konají dobro a jsou bohatí v dobrých skutcích, štědří, dobročinní, a tak ať si střádají dobrý základ pro budoucnost, aby obdrželi pravý život. (1 Tm 6,17-19)

Mít zájem o druhé, zvláště chudé a nemohoucí, a podílet se na šíření evangelia, především skrze místní církev – to je cesta, kterou můžeme shromažďovat své poklady před Bohem. Varujte se každé chamtivosti! Amen.