Z předmluvy k amsterodamskému kancionálu 1659

Zbývá tedy, abych dal zprávu o vzdělavatelném užívání svatých zpěvů. To je předmětem sedmi bodů.

1. Předem je potřeba si uvědomiti, že Pánu Bohu mají ke cti i zpívati všichni lidé, staří i mladí, muži i ženy, vrchnosti a poddaní, protože se jedná o Boží věci a proto jsou všichni povinni oslavovati Boha duchem i tělem (1 K 6,2b). Nechť každý říká se Sirachem: „Pán dal mi jazyk, kterým chváliti jej budu“ (Sir 51,30), také je záhodné, aby dobré křesťanské dítky si prostě zvykly, aby se naučily zpívati: „Hosana“, poněvadž Pán dokonává chválu z úst nemluvňat (Mt 21,14). Ženám sice nedopouští, aby mluvily a učily ve shromáždění, za to je jim dána možnost ke zpěvu (1 K 14,34; Ž 148,12). Proto ženy si mají vynahraditi toto mlčení mnohem vroucnějším zpěvem. Králové David a Šalomoun složili nejvíce písní a žalmů a předcházeli všechny horlivým zpěvem; je tedy zřejmé, že ani vrchnosti se před svými poddanými nemají styděti za tuto Boží službu a chtějí-li od Boha býti více poctěni, mají zpěv míti za čest a dobrým příkladem předcházeti všechny ostatní. Ani světská starozákonní Míkal (2 S 6,14) nesmí nikomu překážeti v chválení Boha.

2. Chválení Boha zpěvem je křesťanskou povinností. Příkladem toho je opět David, jenž rád zpíval doma, při stádu, na poli i před stánkem Páně, a to také i jiným přikazoval slovy: „Plesati budou svatí Boží v slávě a zpívati v pokojích svých“ (Ž 149,5). Stejně Kristus Pán zpíval po svaté večeři (Mt 26,30), a apoštolé v žaláři (Sk 16,26). Obzvláště pak má podle příkazu Davida býti pěstován svatý zpěv v chrámích, a to jak před kázáním Božího slova, tak i po kázání, protože se tím rozněcují dary Ducha svatého, jak ukazuje příklad Elizeův (2 Kr 3,15). Zpěv před kázáním slouží k nastrojení a rozhorlení srdcí pro Boží službu, po kázání pak srdce dotčené Božím slovem má Pána Boha chváliti ještě vroucněji. Když před Jerichem troubili všichni kněží na své trouby a lid křičel velikým křikem, padly zdi toho města (Jz 6,5-20). Tak padají hradby těla, světa a pekla, kdekoli všichni lidé volají k Bohu vroucími modlitbami a písněmi.

3. Podle příkladu Davidova má Boží lid zpívati vždycky. Zpívati budu Hospodinu, pokud jsem živ, žalmy Bohu svému zpívati budu, pokud mne stává.“ „Libé bude o něm přemyšlování mé, rozveselovati se budu v Hospodinu“ (Ž 104,33). A opět: „Dobrořečiti budu Hospodinu každého času i každého večera, ve dne i v noci“ (Ž 92,2-4). Kdo nemá v oslavování Hospodinových skutků libost, je podle Žalmu 92,7 člověkem hovadným. Ale tam, kde je srdce podobné Davidovu podle Božího srdce – tam není za těžko volati k Bohu večer, ráno i o poledni (Ž 55,18), nýbrž i v noci takového muže provází písnička (Ž 42,9), byť měl vstáti i o půlnoci k oslavování Boha ze zvláštní příčiny (Ž 119,62), anebo se k tomu uprázdniti za den sedmkrát (Ž 119,164).

4. Hospodin rozveseluje svými skutky ty, kteří rádi zpívají Jeho jménu a proto je zpěv potěšením ducha a povinnosti každého (Ž 92). Zpěv je tedy činnosti andělskou, začátkem věčného života a prožíváním neskonalých rozkoší v Bohu. Vykoupení Hospodinovi zajisté půjdou na Sion s prozpěvováním a veselé věčné bude na hlavách jejich (Iz 51,11). Kdokoli tedy rád plesá v Bohu, má v pravdě začátek věčného veselí. A kdo zakládá potěšení v Božích chvalách, má znamení, že patři do počtu upřímných a spravedlivých (Ž 31,1).

5. Svatý zpěv se má konati uctivě a vážně, bez ohlížení se sem a tam, anebo přemítání v mysli o něčem jiném. Při zpěvu je přítomen Bůh a andělé a tak podle příkladu Davidova, nutno oslavovati Pána celým svým srdcem a před mocnými zpívati Jemu žalmy (Ž 138,1). Zvláště se klade důraz na slova: „Celým srdcem.“ V původním textu zní slova „před mocnými“ – před bohy, jimiž se neomylně rozumějí andělé, kteří jsou vždycky přítomni všem Božím poctám, jinak se tomu nemůže rozuměti. Co se děje bez příslušného pozoru, jest cizím dílem a nemůže býti milé Bohu, který hledí k srdci. Proto apoštol praví: „Plesati budu duchem a plesati budu myslí“ (1 K 14,15) a sv. Bernard napsal: „Aliud canto, aliud cogito? Me mihi, qui ibi peco, ubi pecata emendare debeo“ (Běda mi, zpívám-li jinak a jinak smýšlím, protože tu hřeším, kde jsem měl napravovati hříchy). Je tedy trojí stupeň v pozornosti při zpěvu. První na noty a slova, aby vše bylo pověděno slušně a bez omylů. Za druhé ve smyslu slov, aby každý rozuměl všemu, co se zpívá. A konečně za třetí, aby byla zachována nejhlubší uctivost k Bohu a Jeho přítomnosti. Příklad dávají andělé, kteří při zpěvu před Božím trůnem, zastírají nejen své nohy, ale i tváře, aby ukázali hlubokou pokoru a uctivost vůči svému velebnému Pánu (lz 6,2-3).

6. Sluší se, aby každý při zpěvu projevoval horlivost a živost s veselím a vroucností ducha. Proto se v Písmě často jmenuje zpěv plesáním. Nesmí však tato veselost ducha vycházeti z vnějšího halekání anebo zvuků hudebních nástrojů, ale z rozvažování Božích skutků a pociťování sladkosti Jeho milosrdenství. Stůjtež tu slova apoštola: „Naplněni buďte, aneb opojeni buďte Duchem svatým, mluvíce k sobě vespolek v žalmích, chvalách i písničkách duchovních, zpívajíce a plesajíce v srdcích svých Pánu“ (Ef 5,18). Praví se tu „Pánu“, protože jedině takovým má býti toto svaté rozveselení, které vychází z opojení Duchem svatým, aby sám Bůh byl rozveselen naší veselostí (Ž 104,31.33).

7. Nakonec musí býti naše zpívání spojeno s takovou důvěrou k Bohu, že Jej ctíme, když Jej oslavujeme zpěvem, protože rozkošné chváliti Boha a ozdobná Jeho chvála (Ž 147,1), a konečně, že oběť chvály je Jemu vzácná (Ž 50,14). Oběť plesání je nade všechny oběti (Ž 27,6), a chvály s prozpěvováním jsou Mu příjemnější než dobytče určené k zápalné oběti (Ž 69,31-32). Je však zapotřebí i při tom pokory, abychom se nedomnívali, že tím před Bohem získáváme nějakou zásluhu, ale tak činíme pro vlastní potěšení v Bohu. Co pak by přidalo naše chválení Tomu, který převyšuje všelikou chválu?

V souhrnu je tedy potřebí, aby každý křesťanský zpěvák k náležitému zpívání Davidových žalmů měl také Davidova ducha. To znamená, že každodenním zpytováním zákona nabýval vždy víc a více Božího světla, Bohu připisoval vždycky všecko, ať se děje cokoliv, stále se k Němu vinul v štěstí i neštěstí a oddával se cele do Jeho vůle. To dělal David a tím dal všem příklad. Jsme-li pak někdy k tomu zpozdilí a přemýšlíme jinak, pak jest nám dobré, abychom nějakým trápením získali Davidova ducha (Ž 119,61) a aby milosrdenství slíbená Davidovi zůstala i nám věrná (Sk 13,34).

Nechť si nikdo nemyslí, že mu nepatří všecky věci, které jsou obsaženy v žalmech a písních. Každému člověku je potřebné věděti a souditi o všem, co se zpívá o Bohu, Jeho dobrodiních, spravedlivém hněvu a pomstách, a to z jedné strany pro potěšení v Bohu a z druhé strany pro bázeň k Němu. Pán Bůh dobře činíval pobožným. Kteří chodili Jeho cestami, stejně tak, budeme-li choditi podobně, učiní i nám. Trestal-li zuřivě hříšníky, stejně se tak stane i nám, nebudeme-li činiti pokání.

Nuže tedy naplňte i vy, milí Čechové, v této částce Boží vůli. Užívejte této pomoci k prospěchu své duše, rádi zpívejte Pánu, zpívejte všichni a zpívejte zvučné. Zpívejte svaté žalmy se starými svatými, s novou pak církví zpívejte písně nové, kde hodný Pán, Bůh celé země, dává příčiny k velebení, ať již dobrodiním nebo tresty.

Neříkejme, že není vhodný čas ke zpěvu. Apoštol nařizuje zpívati těm, kteří jsou dobré mysli (Jk 5,13). I když Izraelští v Babyloně zavěšovali na vrby své nástroje (Ž 137,2), přece apoštol napsal: „Radujte se v Pánu vždycky“ (Fp 4,4). Máme-li ve svém Bohu příčinu k radosti, tak vždycky můžeme zpívati. Není každý zpěv zpěvem radosti, máme písně a žalmy k jiným časům, jako Ž 2; 6; 13; 22; 77; 88 a j. A kdy David složil nejvíce žalmů? Na poušti a v těžkých okolnostech svého života. Ukazují to záhlaví mnohých žalmů. V Žalmu 119,54 praví: „Ustanovení tvá jsou písničky mé na každém místě putování mého.“ I já, když chodím sem a tam, rád používám práva ke zpěvu. Můžete tedy i vy míti za vlastní písničky a zpívati je na každém místě svého putování. Všichni pamatujte, že jsme na světě jen příchozí, jako byli naši otcové (Ž 39,13), a dostane-li se komu z vás do ruky tento kancionálek, nepohrdejte touto pomocí.

Pán Bůh pak dej vám všem pro své milosrdenství tu milost, abyste prošli tímto světem šťastně a dostali se do zástupu triumfujících v nebi – jak jej viděl apoštol Jan v Zjevení 7,9. Amen, amen.

V Amsterodamě 28. dne měsíce března roku 1659