Jestli jste Pána Boha nikdy nezklamali, tato slova nejsou určena vám. Ale jestli jste mu někdy něco slíbili a neudělali; jestliže jste se rozhodli, že skoncujete se starým hříchem, ale opakovaně jste prohráli, jestliže vás provází vina za minulé hříchy, pak jsou tato slova určena právě vám. Dnes můžete od Boha přijmout opravdovou naději.

Marek zaznamenal dění kolem Kristova vzkříšení a přidal dvě slova určená – „zvláště Petrovi“, která jsou nadějí nás všech, kteří jsme selhali a někoho zklamali:

• Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: „Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.“ Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály. (Mk 16,7-8)

Zde se můžeme ptát, proč se anděl, který mluvil s ženami u prázdného hrobu, zaměřil právě na Petra? Jsem přesvědčen, že tato slova měla Petrovi připomenout, že Pána |Ježíše Krista strašlivě zklamal, když jej zapřel. Vždyť to byl právě Petr, kdo se svojí oddaností a věrností vychloubal, ale nakonec selhal daleko více, než všichni ostatní ustrašení učedníci. Petr na svá slova jistě nezapomněl. A teď přicházejí ženy s radostnou novinou, že hrob je prázdný. Petr se zřejmě krčí někde v koutku naprosto zdeptaný a v totální depresi. A pak slyší z úst žen svoje jméno. To jej vytrhlo ze zasmušilosti a zkroušenosti. „Co jste to řekly?“ Jste si jisté, že anděl vyřkl moje jméno? Zopakujte přesně, co jste slyšely? Je to doslovné?“

Znalci Markova evangelia potvrzují, že bylo psáno pod Petrovým vlivem. Představte si Marka, jak píše, asi brkem: „jděte, řekněte učedníkům“. Petr se mu dívá přes rameno a Markovi říká: synu, nezapomeň napsat „zvláště Petrovi!“ Pamatujete, je to tentýž Marek, který Petra na jeho první misijní cestě zklamal. Chce si být jistý, že každé slovo bude pečlivě a přesně zaznamenáno. A právě tato dvě slova nás budou provázet tímto zamyšlením.

Vzkříšený Spasitel je nadějí všech, kteří selhali a Boha zklamali. Z Petrova života můžeme vysledovat tři vhledy na to, jakým způsobem může být selhání proměněno v naději:

1. Žádné selhání nemůže zůstat skryto před zrakem vzkříšeného Spasitele. Od Adamova prvního hříchu, přirozená lidská reakce při selhání je, skrýt se před Bohem. I když je to nesmyslné a nemožné, vždy to zkusíme. Zkuste zvážit následující:

A. Ježíš věděl o Petrově selhání dříve, než se to stalo. Připomeňme si rozhovor, který se mezi nimi odehrával. Petr si byl jistý sám sebou a řekl: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím tobě, že dnes, této noci, dřív než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mě třikrát zapřeš.“ On však ještě horlivěji prohlašoval: „I kdybych měl spolu s tebou umřít, nezapřu tě.“ (Mk 14:29-31) To, co se odehrálo později, Petra překvapilo, ale nepřekvapilo Krista. Ten znal Petra daleko lépe, než on sám sebe.

B. Pán Ježíš Petrovo selhání zaznamenal ve chvíli, když k němu došlo. Lukášovo evangelium popisuje celou epizodu, která předcházela ukřižování. Petr pozoroval vše z povzdálí, Ježíš ještě nedokončil svoji promluvu, když kohout zakokrhal poprvé, podruhé a potřetí. Petr v konfrontaci s těmi, kteří jej poznali, po každém zakokrhání zapřel. Ježíš se k Petrovi obrátil a ten si vzpomněl na slova, která mu byla určena dříve. V celé episodě jde o mnohem víc, než o několik slov. Je zde skryt soucit, láska i pokárání. Není divu, že Petr z místa odcházel a hořce plakal.

C. Pán Ježíš Petrovo selhání použil až potom, co se tak stalo. To plyne ze slov „řekněte učedníkům a zvláště Petrovi“. Pán Ježíš se netvářil jako by se nic nestalo. Tuto skutečnost nepřehlížel ani neignoroval. Právě naopak, vrátil se k ní. Ani my nemůžeme svá selhání a přestoupení před zrakem Spasitele skrývat. On ví mnohem více, než my sami. On zná každou naší špatnou myšlenku ještě dříve, než se v naší hlavě zrodí. On ví, dříve než vyslovíme to, čeho budeme později litovat. On ví, zda ho zklameme za týden nebo za rok. On ví o každém našem selhání, ví o všem, co právě činíme, na co myslíme, a očekává, že mu svá selhání vyznáme. Nestalo se vám ještě, že vám Bůh připomněl něco, co jste už dávno zapomněli právě uprostřed nějakého dění nebo když jste něco nebo někoho uviděli?

Kdysi jsem četl příběhy „Božího vanutí“ od Raymonda Davise, kde popisuje probuzení v Etiopii ve 30. a 40. letech. Protože byla válka a jídla byl nedostatek, zemi pustošili vojáci. Jeden etiopský křesťan musel opustit svoji rodinu, aby našel nějakou práci. Když se po roce vracel domů s  veškerým výdělkem, byl přepadem lupiči a o vše přišel. Byl tak rozčilen a rozhněván, že zapomněl na svoje křesťanské principy a vydal se za mocným čarodějem jménem Alemu, aby ty, kteří jej zbili a okradli, proklel.

Čaroděj po léta nevycházel z domu, kde žil jako poustevník v temnotě. Nemyl se a nestříhal si vlasy. Sotva do jeho domu vstoupil křesťan, pocítil přítomnost duchovní moci. Dříve než promluvil, čaroděj naléhal, aby mu prozradil jméno jeho boha. Křesťan se zastyděl a začal vysvětlovat, proč za ním vlastně přišel. Čaroděje křesťanův problém vůbec nezajímal. Chtěl pouze vědět o duchovní síle, která s ním vstoupila do domu. Když se zahanbený a pomstychtivý křesťan trochu vzpamatoval, začal hovořit o Kristu. Když řekl, že Ježíš Kristus byl vzkříšen z mrtvých, Alemu byl velice rozrušen. Uslyšel odpověď na to, na co tak dlouho čekal – existuje někdo, kdo je mocnější než satan. Otevřely se mu oči, uvěřil dobré novině Pána Ježíše Krista, začal docházet do církve a časem patřil k vedoucím osobnostem společenství.

I když si myslíme, že se svého selhání nějak zbavíme, náš Pán nám jej v pravý okamžik připomene. On má své způsoby, jak nás upozorní, abychom se s tím, co před ním skrýváme, konečně vypořádali. Klameme sami sebe, jestli si myslíme, že před vzkříšeným Spasitelem něco navždy skryjeme. Nezavírejme oči před svými poklesky, ale vyznávejme je okamžitě. To je první krok k nápravě.

Teď si možná říkáte, jestliže před vzkříšeným Spasitelem nemůžeme vůbec nic skrýt, moc naděje nemám. Neklesejte na mysli a vytrvejte! Slova „zvláště Petrovi“ nám ukáží, že nic není ztraceno.

2. Osobní selhání nás nemohou oddělit od Boží lásky. To mohu říci protože:

A. Petrovo selhání mohlo být sotva horší. Nechci poukazovat na chudáka Petra, stejně se mohl zachovat kdokoli z nás. Kdybychom byli ve stejné situaci, asi bychom také selhali. Sotva si dovedeme představit větší selhání, než to Petrovo. Téměř tři roky byl v Ježíšově přítomnosti. Slyšel, co vyučoval. Viděl zázraky, které vykonal, byl jedním z nejbližších dvanácti učedníků. Na vlastní oči viděl Ježíše na Hoře proměnění. Jestli kdy Pán Ježíš potřeboval lidskou oporu, bylo to v noci v Getsemanské zahradě a Petr byl u toho. Místo toho, aby se modlil, usnul stejně jako ostatní přítomní. Ježíšova poslední slova byla o tom, že jej zapře. Na vlastní oči viděl vše, co následovalo. Je strašné mít v paměti poslední slova toho, koho nadevše milujete a žít s tím, že jste udělali něco, co jste udělat nechtěli. Ta temná noc a slova odhalení a naplnění, slova zapření a naprostého selhání, byla určena Petrovi! Jeho příběh nám má ukázat, že i přes naše nejhorší selhání a pády, nejsme diskvalifikováni! Možná, že někteří z vás jste hluboce věřící, znáte svého Pána a Spasitele, ale v minulosti jste udělali něco strašného, co vás nepřestává trápit. Toto tajemství nosíte v srdci a nedokážete je někomu vyznat. Stydíte se, že nemůžete stát před tváří Pána a lidí. A právě ta dvě slova, „zvláště Petrovi“, nám dávají naději, že nás žádné selhání nemůže oddělit od lásky vzkříšeného Krista. I když Petrovo selhání bylo tak vážné:

B. Kristova láska byla větší, než jeho selhání. Boží láska je vždy větší než naše selhání. Všimněme si tří projevů Ježíšovy lásky k Petrovi, která se vztahuje i na nás:

• Kristova láska zná každého hříšníka jménem. Většina z nás může citovat Janovy verše 3:16: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh nám sděluje, že každý, tedy i já a vy, patříme k množině jednotlivců, kteří věří. Svoji neobyčejnou lásku nám projevoval i tehdy, když jsme byli ještě hříšní. Římanům 5:8:  Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Bůh není jako komiksový charakter, který rozčileně křičí: „Mám rád lidstvo, ale ty lidi nemohu vystát“! Bůh miluje jednotlivce, nenávidí jejich hřích, přesto jim prokazuje milosrdenství a jedná. Při jiné příležitosti k Petrovi, tehdy ještě Saulovi promluvil: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ“ (Sk 9:4-5). Boží slovo, které slyšíte, promlouvá se stejnou naléhavostí i k nám, ke každému jednotlivci, který ještě není na cestě za svým Spasitelem a Pánem. On vás volá k sobě vaším jménem.
• Kristova láska jedná s každým hříšníkem osobně a privátně. Ježíš nepostavil Petra před ostatní učedníky na pranýř. Je pravda, že Petrovo selhání se odehrálo na veřejnosti, ale Hospodin s ním také jednal osobně. Všichni známe Ježíšovu třikrát opakovanou otázku v přítomnosti ostatních apoštolů: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“  Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“  Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce!“ (Jan 21:15-17).

Petrovo pověření předcházelo nejedno osobní setkání. Pán Ježíš jednal s Šimonem, apoštolem Petrem osobně a privátně. Vzkříšený Ježíš se nejdříve ukázal Petrovi a teprve potom ostatním učedníkům (Lk 24:34 a 1 K 15:5). O těchto setkáních neznáme další podrobnosti, zřejmě šlo o tak osobní a důvěrné rozhovory, že nebyly zaznamenány, ale jedno je jisté, došlo k usmíření a pověření k další službě. Stejně musíme být s Bohem na osobní rovině usmířeni i my. Nikdo jiný to za nás nemůže udělat. V Boží přítomnosti musíme vyznat své hříchy, prožít a pocítit Jeho odpuštění. Jeho zájmem není, aby nás před ostatními zostudil nebo abychom své hříchy vynášeli na světlo veřejně. Pokud se jedná o obnovu důvěry, kdy je třeba něco veřejně vyznat, učiňme to s pokorou, lítostí a Boží pomocí. Primární je osobní setkání se Spasitelem, kde vyznáváme, že jsme se provinili proti Jeho svatosti.

• Kristova láska je založena na milosti ne na lidském úsilí. Pán Ježíš nekáral Petra slovy: „No tys tomu dal, styď se!“  Nikdo z nás nemůže své hříchy odčinit. Nepomohou nám žádné odpustky ani pokusy o nápravu. Účinné je jedině Boží milosrdenství, které na selhání nehledí. Nikdo z nás nemůže vykonat, učinit nebo něco odčinit, čímž bychom si je zasloužili. I kdybychom se snažili sebevíc, kdybychom slíbili nebo si odepřeli, nemůžeme si Boží milosrdenství zasloužit. Milost můžeme pouze přijmout! Přijmout ji tak, že s lítostí vyznáme, že jsme zhřešili proti Jeho svatosti. Bůh nikomu nic nedluží a jediné, co pro svoji nápravu můžeme vykonat je, důvěřovat, že svatý Bůh je milosrdný, láskyplný a spravedlivý. Žijme s vědomím, že Pán Ježíš Kristus zemřel na mém místě, že nesl můj trest. Nikdo jiný nám nemůže hříchy odpustit. Jeho očišťující moc je jako vlna z oceánu. Lidská přirozenost nemůže přijmout koncepci Boží milosti a Jeho milosrdenství. Mnozí lidé žijí v iluzi, že mají Boha na své straně, protože jsou slušní nebo výjimeční. Bůh si své milované nevybírá podle zásluh, nevybírá si ani ty, kteří patří do klubu ctihodných a vážených. To, co „je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné (1 K 1:27). Jeho milost nás na jedné straně pokořuje a na druhé povznáší. Jen tak může veškerá sláva patřit Bohu: „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem (1 K 2:14). Jen Hospodin může pozvednout i největšího hříšníka a uvést ho do rodiny Božích dětí. Díky Pánu Ježíši Kristu nás žádné selhání nemůže od Boží lásky oddělit. A konečně:

3. Selhání nás nevylučuje se služby vzkříšeného Krista. Náboženský systém založený na lidských zásluhách by Petra vyloučil z řad apoštolů. Při trošce velkorysosti by možná stanul na nejnižší příčce apoštolské důležitosti. Na Petrově příkladu vidíme, že Bůh používá právě ty, kdo selhali nejvíce, aby z nich učinil trofej milosti, jako viditelný příklad pro všechny ostatní. Byl to právě Petr, kdo na letnice kázal, zapřísahal a napomínal naslouchající, aby přijali Boží slovo, byli pokřtěni a v jednom dni se přidalo na tři tisíce následovníků. Pavel se stal Božím nástrojem. Na letnice byla ustavena církev (Sk 2:36-47). Z toho plynou dvě ponaučení:

A. Bůh používá naše selhání, aby nás něco naučil. V časopise Křesťanství dnes jsem četl násludjící ilustraci: Jeden z nadějných manažérů v IBM se pustil do riskantního projektu, který způsobil firmě ztrátu deseti milionů dolarů. Když si jej zakladatel firmy Tom Watson st. pozval na pohovor, mladý muž vyhrkl: „Myslím, že očekáváte moji rezignaci?“ Watson odpověděl: „To nemyslíte vážně. Právě jsme za vaše školení utratili deset milionů!“

Z Písma je nad jakoukoliv pochybnost zřejmé, že Petrovo „školení“ skrze selhání nebylo zbytečné. Zaměřme se spíše na příčiny Petrova selhání. Jeden z důvodů, proč k němu došlo, byla jeho osobní pýcha a sebedůvěra. Dnes bychom řekli, že patřil mezi ty, kdo mají „zdravé sebevědomí“. Petr řekl: „I kdyby všichni odpadli, já ne“ (Mk 14:29). Náležitě poučen řekl později: „Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť `Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost´. 6  Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas“ (1 Pt 5:5-6). Byl to Petr, kdo selhal v Getsemanské zahradě. Místo aby se s Ježíšem modlil, usnul. Později napsal: „Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám“ (1 Pt 4:7). Byl to právě Petr, kdo chtěl zbrkle zabránit nespravedlivému Ježíšovu zatčení, vytasil meč a „zasáhl jednoho veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ten sluha se jmenoval Malchos“ (J 18:10). Jaký obrat v něm musel nastat, když později píše: „Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích“ (1 Pt 2:20-21).  Petr byl překvapen a zaskočen, když zapřel Ježíše před obyčejnou služkou. Stejný Petr později napsal: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, a čiňte to s tichostí a s uctivostí“ (1 Pt 3:15). Petr se ze svých selhání poučil. Když říkám, že pro ty kdo selhali, naděje trvá, nikoho nenabádám, aby selhání považoval za nezbytnou cestu k růstu a posvěcení. Selhání nevede ke svatosti, o níž máme usilovat. Bůh často používá naše osobní selhání proto, abychom se naučili poslušnosti. Jestliže se z každého selhání poučíme stejně jako Petr, pak nás Bůh bude používat jako své služebníky.

B. Bůh používá naše selhání, aby se z nich ostatní poučili. Vzpomeňme si rozhovor Pána Ježíše s Petrem, když mu řekl, že si jej satan vyžádal ke zkoušce a že selže. Petr na vlastní uši slyšel následující slova: „ Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“ (Lk 22:32). I přes toto ujištění selhal. Selhal, ale Pán Ježíš nad ním nezlomil hůl, ale počítal s tím, že se obrátí. Proto jej pověřil následující službou: „Buď pastýřem mých ovcí!“ (J 21:16) Pán Ježíš používá ospravedlněné hříšníky, aby posílil a povzbudil ty, kteří selhali. Umíte si představit, jak se asi cítil Petr o letnicích? Mezi přítomnými mohli být ti, kteří slyšeli Petrovo zapření Pána Ježíše v tu noc, kdy byl všemi zrazen. Petr si mohl říci: „Jak mohu promlouvat k těmto lidem, kteří znají moji minulost?“ Petr se nevydal vlastním myšlenkám, ale věřil, že hříšník, kterému bylo odpuštěno, musí o hojnosti milosrdenství Pána Ježíše Krista povědět ostatním. Skutečnost, že nám Hospodin odpustil naše viny a selhání je dostatečným důvodem, abychom nesli dobrou novinu spasení a naději i těm, kteří si naše minulé hříchy pamatují.

Na závěr

Možná nepatříte k těm, kteří selhali kolosálním způsobem. Svědky vašeho selhání nejsou davy lidí, možná o nich ani nikdo neví. Jedno je však jisté. V přítomnosti Boží svatosti jsme všichni grandiózně selhali. Nezdráhejme se tuto skutečnost poznat, tak jako apoštol Pavel, který napsal: „Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě,  avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života.“ (1 Tm 1:15-16). Apoštol Petr se mohl dohadovat s apoštolem Pavlem, kdo z nich je větší hříšník, ale určitě by se nepřeli o to, jak úžasná milost jim byla prokázána. Slova anděla: „jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi“ by měla promlouvat i k nám. Výzvou zůstává, zda jsme ochotni přijmout odpuštění za všechna selhání a vykročit aby se naplnila její druhá polovina.

Otázky k zamyšlení

1. Jsou některé hříchy natolik závažné, že jsou neodpustitelné?

2. Znamená to, že Boží milost také odstraní následky hříchů a selhání? Pokud ne, je to opravdová milost? Viz Ga 6:7.