8. Původní hřích

Avšak aby toto vše nebylo mluveno o věci nejisté a neznámé, určeme hřích původní. Nemám ale v úmyslu, rozbírat jednotlivá vyměření, jak je spisovatelé podali, nýbrž předložím toliko jedno, o němž se mi zdá, že se nejlépe srovnává s pravdou. Objevuje se tedy hřích původní jako dědičná zkaženost naší přirozenosti a převrácenost, která zasahuje do všech částí duše, která nás činí předně vinné Božímu hněvu, a pak i skutky v nás plodí, které Písmo nazývá skutky těla (Gal 5,19). A to je vlastně to, co Pavel nejčastěji nazývá hříchem. Skutky však z toho pocházející, jako je smilstvo, cizoložství, krádeže, nenávist, vraždy, obžerství, nazývá podle tohoto způsobu ovocem hříchu; ačkoli se také jinde, jak v Písmech, tak i od samého apoštola, nazývají hříchy.

Proto se sluší zachovat toto rozdělení: protože jsme ve všech částech své přirozenosti tak poskvrněni a převráceni, již pro samotnou tuto zka­ženost jsme právem uznáni za odsouzené a zavržené před Bohem, jemuž není příjemného nic jiného než spravedlnost, nevinnost a čistota. A to není přičtení cizího provinění. Neboť když říkáme, že jsme pro hřích Adamův propadli Božímu soudu, tomu se nesmí rozumět tak, jako bychom ne­vinně a nezaslouženě obdrželi vinu jeho přestoupení. Ale protože jeho přestoupením všichni jsme pohříženi v zlořečenství, praví se, že on nás v ně zapletl.

Z něho však na nás přešel nejen sám trest, nýbrž v nás má své sídlo nakažení jím vštípené, což právem zasluhuje trest. Proto Augustin, ačkoli ho často nazývá cizím hříchem, aby tím jas­něji ukázal, že na nás přechází plozením, přesto také tvrdí, že je vlastním hříchem jed­noho každého. A apoštol sám velmi zřetelně osvědčuje, že proto smrt na všecky přišla, poněvadž všichni zhřešili (Ř 5,12), to jest, že jsou zahrnuti v původní hřích a jeho poskvrnami znečištěni.

Pro to samo také i nemluvňátka, přinášejíce s sebou své odsouzení z života matky, ne cizím, ale svým vlastním hříchem jsou obtížena. Neboť ačkoli ještě nevydala ovoce své nepravosti, přece mají v sobě zavřený jeho zárodek, ano celá jejich přirozenost je semenem hříchu, proto nemůže být jiná než ohavná a Bohem zatracení hodná. Z toho vyplývá, že se to vlastně před Bohem počítá za hřích, neboť bez viny by nebylo odsouzení.

K tomu přistupuje také další věc, totiž že tato převrácenost v nás nikdy nepřestává, nýbrž pilně vždy plodí nové ovoce, totiž dříve připomenuté skutky těla, stejně jako zapálená pec vysílá plamen a jiskry, nebo pramen vydává vodu bez konce. Proto ti, kdo popisovali původní hřích jako ztrátu původní spravedlnosti, která měla být v nás, ačkoli do toho zahrnuli všechno, co k věci patří, přece nenaznačili dost významně jeho moc a působení. Neboť naše přirozenost není toliko prázdná a zbavená dobrého, nýbrž je také tak plodné a vydatná ve všem zlém, že nemůže být nečinná. Kdo tvrdili, že původní hřích je zlou žádostí, neužívali tak velmi nepřiměřeného slova, jen když se k tomu připojí (což většina přinejmenším připouští), že cokoliv se v člověku nachází, od rozumu až k vůli, od duše až k tělu, to všechno je touto žádostí poskvrněno a naplněno. Jinak – krátce - řečeno, že celý člověk sám od sebe není nic jiného než zlá žádost.

9. Rozsah lidské zkaženosti

Proto jsem řekl, že všecky části duše jsou propadlé hříchu, a to od chvíle, kdy Adam odpadl od pramene spravedlnosti. Neboť ho nevábila toliko nižší žádost, nýbrž nevýslovná bezbožnost opanovala samý hrad duše a pýcha vnikla do vnitřního srdce (Ř 7,11). Je tedy hloupé a nesmyslné omezovat zkázu, která z toho vyplynula pouze na smyslné věci, jak ří­kají. Nazývali ji troudem, který jen smyslnou část, jak to nazý­vají, k hříchu vábí, vzbuzuje a táhne. V čemž prozradil hrubou nevědomost Petr Lombardský, když hledal sídlo zkaže­nosti, neboť si bere za svědka Pavla a praví, že sídlo hříchu je v tělesnosti, ale není z ní samotné, ale je zde proto, že se v tělesnosti více objevuje. Jakoby Pavel měl na mysli jenom část duše, a ne celou přirozenost, která stojí proti milosti nadpřirozené.

A Pavel sám odstraňuje všelikou pochybnost, když učí, že zkaženost nepřebývá pouze v jedné části, nýbrž že nic není čisté a zachráněné před tímto smrtelným morem. Když tedy mluví o zkažené přirozenosti, neodsuzuje pouze nezřízená hnutí nižších žádostí, které se jsou vidět navenek, nýbrž dokazuje především, že rozum je podmaněn slepotě a srdce zlosti (Ef 4,17-18). A třetí kapitola epištoly k Římanům není nic jiného, než popsání původního hříchu. To vysvítá ještě jasněji z obnovení člověka. Neboť Duch, který stojí naproti starému člověku a tělu, nezna­mená pouze milost, která napravuje nižší anebo smyslnou část duše, nýbrž obsahuje úplné napravení všech částí. Protož napomíná Pavel (Ef 4,23), abychom odložili nejen hrubé žádosti, ale také se obnovili duchem v mysli; stejně i jinde přikazuje, abychom se proměnili obnovením své mysli (Ř 12,2).

Z toho vyplývá, že ta část, v níž se nejvíce zjevuje důstojnost a sláva duše, je nejen zraněna, ale tak zkažena, že potřebuje nejen, aby byla zhojena, nýbrž aby oblékla docela novou přirozenost. Jak daleko hřích ovládá rozum i srdce, brzy uvidíme. Tuto jsem chtěl toliko krátce podotknout, že celý člověk od hlavy až k patě je jako potopou tak zaplaven, že žádná část není prosta od hříchu. Proto cokoli z něho pochází, za hřích se počítá; jak praví Pavel (Ř 8,7), že všechny žádosti těla, i myšlení jsou nepřátelstvím proti Bohu a proto smrtí.

10. Původ naší hříšnosti

Takže nyní vám, kteří se osmělujete do svých hříchů zaplést Boha, říkáme, že lidé jsou hříšní ze své přirozenosti. Převráceně zkoumají Boží dílo v jeho padlém stavu, ačkoliv by měli hledati v ještě nepo­rušené a nezkažené přirozenosti Adamově. Proto z viny našeho těla je naše zkaženost, nikoli z Boha, poněvadž jsme žádnou jinou příčinou nezahynuli, než proto, že jsme se zvrhli od svého prvotního postavení. Nereptej tu někdo, že Bůh mohl o naše spasení lépe pečovat, kdyby byl pád Adamův předešel. Neboť tato námitka musí být předně pro svou odvážnou pošetilost všem zbožným duším v ohavnosti. Potom se také dotýká tajemství vyvolení, o kterém se bude pojednávat později.

Protož pamatujme, že musíme připisovat svůj pád zkaženosti své přirozenosti, abychom neuvalovali vinu na samého Boha, původce přirozenosti. Je sice pravdivé, že tato smrtelná rána vězí v naší přirozenosti, ale je veliký rozdíl v tom, vešla-li do ní odjinud, anebo vězela-li v ní od svého původu. Je však známo, že byla způso­bena hříchem. Nemáme tedy nad kým si stěžovati než sami nad sebou, což Písmo bedlivě poznamenalo: neboť Kazatel (7,29) dí: „Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky.“ Je zřejmé, že se člověku samému musí připisovat jeho zahynutí, neboť ačkoliv přijal Boží dobrotivostí přímost, upadl vlastní svou pošetilostí v marnost.

11. O přirozenosti hříchu

Proto říkáme, že je člověk zkažen přirozenou hříšností, která však nevyplynula z přirozenosti. Že by byla z přirozenosti vyplynula, toho nepřipouštíme, abychom naznačili, že je více případnou jakostí, která k člověku přistoupila, než podstatnou vlastností, která by od počátku v člověka vložena byla. Nazýváme ji však přirozenou, aby se někdo nedomníval, že si ji každý zjednává zlým zvykem, zatímco všechny drží právem dědičným. A to nečiníme bez vyššího svědectví; nebo z téže příčiny učí Pavel, že všichni jsou synové hněvu ze své přiro­zenosti (Ef 2,3). Jak by se měl Bůh hněvat na tvora ze všech nej­slavnějšího, když se mu líbí i nejnižší skutkové jeho? Ale on se hněvá více na zkaženost svého díla, než na své dílo. Protož nepraví-li se ne­moudře, že člověk pro hříšnou přirozenost lidskou je z přirozenosti Bohu ohavný; neřekne se tedy nejapně, že je od přirozenosti zkažený a hříšný; Augustin se neostýchá, za příčinou zkažené přirozenosti, nazývat přiroze­nými hříchy takové, které v našem těle nutně panují, když schází Boží milost. Tak zmizí zpozdilý Manichejců výmysl, kteří blouzníce o podstatě zla v člověku, osmělili se vymyslet jiného učinitele zla, aby se nezdálo, že připisují spravedlivému Bohu příčinu a počátek zlého.