Hlavním přínosem Jakubova listu je jeho důraz na to, že křesťanská víra se musí projevovat skutky. Minule jsme se zamýšleli nad tím, kde a jak můžeme hledat a nalézt Boží moudrost. Probírali jsme téma vnímavé srdce, Boží slovo a lidský hněv. Dnes se podíváme na ryzí srdce a poslušnost.

• Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači - to byste klamali sami sebe!  Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky. Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná. Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa. (Jk 1,22-27)

21. verš Jakuba nás nabádá, abychom odhodili všechnu špatnost a v tichosti přijímali zaseté Slovo, které má moc spasit naše duše. V následujících verších Jakub zdůrazňuje, že nestačí naslouchat, ale měli bychom konat to, k čemu nás Písmo vybízí. Pro lepší pochopení vysvětluje, že se sice můžeme tvářit zbožně, ale pokud například neumíme zvládnout vlastní jazyk, klameme sami sebe. Upozorňuje, že pouze slovní zbožnost je k ničemu. Je důležité, abychom si uvědomili, že Jakub nehovoří k pohanům, ale oslovuje ty, kteří do církve nějakým způsobem již patří. Tím, že šlo o židovské křesťany, kteří vždy dodržovali nejrůznější rituály a zachovávali mnohá vnější přikázání, pravidelně naslouchali Božímu slovu, hrozilo nebezpečí, že se budou povyšovat nad ty, kteří se církvi zdaleka vyhýbali. Noví židokřesťané byli pokřtěni, přijímali chléb a víno při památce Páně, nekradli, nezabíjeli, nedopouštěli se manželské nevěry, žili příkladným životem, přesto s jejich zbožností nebyl Jakub spokojen a říká:

1. Slyšet Boží slovo bez činění vede k sebeklamu (1,22-24.26)

Poslušnost je vždy výsledkem slyšení a aplikace biblického studia nebo kázání. Správné pochopení výkladu toho, co slyšené slovo říká, musí být zabudováno do praktické akceschopnosti. Studovat Boží slovo jen proto, abychom získali intelektuální znalost, bez následného použití a aplikace získaného, může způsobit zkrat v Božím záměru toho, proč vůbec bylo Slovo napsáno. Dokonce i ty pasáže Písma, které se zdají být bezvýznamné a nepraktické, jako jsou např. biblické rodokmeny, jsou užitečné k rozjímání. Když z nich nepochopíme nic jiného, alespoň si uvědomíme, že jsme všichni smrtelní. Boží slovo se nikdy nevrací s prázdnou a má mít nad námi moc:

• Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2 Tm 3,16-17)

Jakub dává tři varování těm, kdo jen slyší, aniž by činili:

A. Ti, kdo jen naslouchají, pouze zahlédnou to, co by si měli vrýt trvale do mysli.

Používá k tomu ilustraci člověka (z řeckého originálu víme, že jde o muže, ne ženu), který se podívá na svou tvář v zrcadle, spěchá a hned zapomene, co viděl. Možná má na tváři dvoudenní strnisko, nebo si přeležel vlasy, zaspal a teď spěchá. Vlastně mu ani nevadí, jak vypadá, jen si rychle upraví, co má na hlavě. Zrcadlo mu ukázalo, že není upraven, ale nic s tím neudělal. Spěchá! Stejně Boží slovo, které kolem našich uší jen prosviští, nedovoluje, aby se hluboké myšlenky a předsevzetí vrývaly do srdce, aby přinesly nějaký užitek. Boží slovo, kterému nevěnujeme dostatečnou pozornost, zůstává ležet ladem. Takový křesťan zůstává sám sebou, žije podle svého, není proměněn. Chybí očividná změna:

• Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Žd 4,12)

Uspěchaný, povrchní, pomíjivý postoj odhaluje, kam je upřena lidská pozornost. Soustředí se na sebe, na naše sobectví a odhaluje naši povrchnost – pýchu a vlastní důležitost. Odhaluje nezájem o Boha, o druhé a vyjadřuje nedostatek zájmu a citu pro dobro. Pokud se na Boží slovo díváme vždy jen ve spěchu, nic z něj nepoužijeme tak, jak jsme jím nabádáni, nemůžeme očekávat žádnou změnu. Neznalost Božího slova vzbuzuje hříšný hněv, hrubou mluvu a tvrdost, která odhaluje lidský sebeklam.

Když Bůh promluvil k Adamovi a Evě, okamžitě začali svádět svoji vinu na druhé. Oba bez pochyb slyšeli, přesto udělali to, co dělat neměli. Odpovědnost za znalost, která jim byla svěřena, svým postojem zapřeli. Ten, kdo nežije tím, co slyší, se chová stejně – stojí mimo definici křesťanské víry. Soustředění a činění toho, co člověk slyší, vyžaduje velké soustředění a úsilí. Jinak to prostě nejde:

B. Ti, kdo jenom slyší, rychle zapomínají na to, co slyšeli.

Je to totéž, jako když zahlédneme svoji tvář v zrcadle. Není to chyba zrcadla, to jen zobrazuje skutečnost – vidíme, jak vypadáme a jak je naše pozornost pomíjivá. Obraz zmizí. Ten, kdo jen slyší, zahlédne, co vidí, a nečiní, co by činit měl, není člověk, kterému neslouží paměť, ale ukazuje člověka, jehož priority nejsou správně nastaveny. Nevěnuje pozornost tomu, co viděl v zrcadle, protože to nepovažuje za důležité. Bůh, nebe, věčný život a mnohé další doktríny v Písmu mohou být zajímavé a pěkné záblesky, ale nejdříve se musím postarat o svůj profesionální růst, musím budovat kariéru, zabezpečit rodinu, … vydělávat peníze, dokud mohu, … no a abych se z toho všeho nezbláznil, mám několik koníčků a hraček, které mi přinášejí v životě potěšení. Takoví formální nebo nábožensky založení lidé nevěnují pozornost tomu, co říká Písmo o hříchu, protože to ve srovnání se současným životním stylem, není tak důležité. Zcela jim uniká poučení, které má dalekosáhlé následky:

• Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží. (1 K 10,31)

Ten, kdo se tváří zbožně a žije si podle svého, nemyslí na Boha s vděčností v srdci dnem i nocí, a hřeší bez ustání. Takový člověk Boha není hoden! Proto je důležité, abychom měli životní priority uspořádány podle Božích instrukcí. Jen tak můžeme mít pokoj s Bohem a očekávat životní požehnání. Jinak hrozí člověku velké nebezpečí:

C. Ten, kdo Božímu slovu jen naslouchá, klame sám sebe.

Jakub tuto myšlenku opakuje dvakrát a říká, že nebezpečí hrozí všem, kdo mají vzorné náboženské návyky, ale prakticky žijí ve světě svým životem. Jaká je odpověď na toto dilema?

2. Slyšení slova a musí být dovršeno jeho vykonáním (1,25.27)

Ti, kdo slyší slovo, by neměli zapomínat na to, co slyšeli, ale musí to naplňovat skutkem. Z toho vyplývají čtyři závěry:

A. Blaze bude tomu, kdo pozorně vnímá Boží slovo.

Místo zběžných pohledů do duchovního zrcadla, se věřící zastaví a pozorně studuje a přemýšlí o tom, co se v jeho životě a životě bližních děje. Žijeme a činíme to, k čemu nás Písmo nabádá? Využíváme všechny příležitosti ke službě, které nám Bůh připravuje? Ten, kdo se setkal s Kristem, nemůže zůstat beze změny! Je pravda, že ten, kdo se jen dívá, může vidět mnoho zajímavého. To platí i o biblickém studiu. Platí to i o nedělních kázáních. Někteří si je přečtou nebo poslechnou opakovaně. Pak se setkají s něčím překvapivým a ptají se sami sebe, jak to, že jsem to dříve viděl jinak? Odpověď je asi následující: kdo pouze slyší a nečeká na to, jak jej Bůh povede do konkrétních situací, staví sám sebe před Boha, což je stejné jako kdyby zapřahal vozík před koně. Proto, když studuješ Boží slovo, nejdříve se ptej Boha, aby ti pomohl pochopit, co autor sděloval původním posluchačům. Nemůžeš text uplatňovat sám pro sebe, pokud nechápeš souvislosti a okolnosti, za nichž byl psán. Je nezbytné, abychom rozlišovali mezi učením Starého a Nového zákona. Ne vždy se můžeme řídit stejnými pravidly. Umíme na Boha čekat a v Písmu hledat, jak můžeme uvést to, co již víme do praxe? Pokud jste nepochopili, o co jde, ptejte se Boha přímo. On vám ukáže, kudy vede cesta.

B. Blaze je tomu, kdo slyší a činí, nejen navenek, ale i uvnitř svého srdce (v. 25).

Kdo však zahlédl dokonalý zákon svobody a drží se jej, blaze jemu ve všem, co dělá! Nezapomíná totiž, co slyšel, ale naplňuje to skutkem. Nestačí dokonalost zahlédnout, je třeba držet se jí ze všech sil. Platí o nás, že pozdě přicházíme a první odcházíme, jen abychom nemuseli někde přiložit ruku k dílu? Boží slovo, které se dotýká našich srdcí skrze Ducha svatého, nás osvobozuje z otroctví hříchu (J 8,31-36). Když chceme s hříchem bojovat a zvítězit, musíme začít na úrovni slyšení a činění – myšlenek, které začínají v srdci (Mk 7,21-23).

C. Požehnaní jsou ti, kdo slyší a vrývají si Boží slovo do srdce.

Jinými slovy, jsou to ti, kdo nevyhledávají Boží slovo jen pro okamžité řešení svých problémů, ale ti, kdo Božím slovem žijí celoživotně. Písmo musíme neustále uvádět do praxe. Ten, kdo našel zalíbení v Božím slově, v jeho přikázáních, přemýšlí o nich dnem i nocí. A nakonec,

D. Požehnaný posluchač, který se řídí podle Božího slova, je viditelně proměňován.

Mění se jeho chování i charakter. V kontrastu stojí bezcenné lidské náboženské úkony. Tato oblast se týká navíc i pastorační služby. V Žalmu 68,6 je Bůh nazýván Otcem:  „Otec sirotků, obhájce vdov je Bůh v obydlí svém svatém.“ Oslovení Bůh Otec se týká vztahu k bezmocným a slabým. Jakub kontrastuje oslovení s těmi, kteří berou Boží jméno nadarmo a využívají náboženské konání proto, aby na sebe upozornili.

(1) Aplikované Boží slovo způsobí nesobecké chování.

Výraz „navštěvovat“ vdovy a sirotky (ČSP) neznamená obyčejnou společenskou návštěvu. Základem slova je význam ve smyslu „dohlížitel“, což popisuje službu starších, kteří dohlížejí, pečují a projevují zájem o stav bližního. Starat se o vdovy a sirotky vyžaduje mnohem více, než vědět, že mezi námi jsou. Obyčejně ti, kdo tuto službu vykonávají, neočekávají odměnu, ani vrácení vynaložených prostředků. Prakticky to znamená, že tam, kde byla zaseto Boží slovo do srdce, tam se projevuje soucit a praktická pomoc. Přestaneme se dívat sami na sebe a budeme nesobecky sloužit druhým. První praktická rada mezi předsevzetím a skutečnou službou nebo péčí je, znamená udělat první, konkrétní krok.

(2) Slovo v srdci nás odděluje od světa, od satanovy domény, která je v opozici Bohu.

Jako Boží lid máme být ve světě, ale nejsme jeho součástí.:

• Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. (J 17,16-18)

Abychom žili čistým životem, nemusíme zrovna vstoupit do kláštera, abychom nebyli světem ušpiněni. Co má Jakub na mysli je, aby se světské cíle, priority a dočasné hodnoty nestaly našimi hodnotami. Být oddělený od světa také znamená, že bychom si měli velmi hlídat to, na co se díváme v televizi, co čteme, co posloucháme, s kým se stýkáme. Vše, co se vkrádá do našich domovů a odvádí naši pozornost od Božího slova, bychom měli soustavně a vědomě potlačovat.

Na závěr jsme opět připravili dvě otázky k zamyšlení:

1. Jak si můžeme být jisti, že význam Písma je správně aplikován? Jaká pravidla výkladu platí:

2. Často se stává, že v oblastech neposlušnosti zůstáváme k určitým věcem slepí. Jak poznáme, které oblasti přehlížíme?