• Jestliže tedy zachováváte královský zákon, jak je napsán v Písmu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sám sebe,‘ dobře činíte. Jestliže však někomu straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestoupení. Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.  Vždyť ten, kdo řekl: ‚Nezcizoložíš,‘ řekl také: ‚Nezabiješ.‘ Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon.  Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem. (Jk 2,8-13)

Minule jsme se zaměřili na dva důvody, proč jsou předpojatost a upřednostňování jednotlivců nebo skupin ve sboru špatné. Řekli jsme si, že jednak popírá Boží svrchovanost, a za druhé, má velmi blízko k Božímu nepřátelství. Dnes se podíváme na třetí důsledek upřednostňování ve vztahu k bližním. A tím je skutečnost, že:

l. Boží zákon je láska a lidská předpojatost lásku narušuje (8-9).

Tím, že prokazujeme pozornost úspěšným a oblíbeným, nejednáme správně. Nemáme žít podle světských hodnot a měřítek, ale podle pravidel a zákona Božího království. Královský zákon je pro nás zapsán v Písmu a podle něho se máme řídit. Při studiu Božího slova máme vždy myslet na to, jak jej můžeme prakticky použít. Nový zákon království v mnohém převyšuje zákon staré smlouvy:

• Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. (Lv 19,17-18)

V Nové smlouvě se stejný verš o milování bližního opakuje šestkrát v evangeliích a také v Římanům 13,9 a Galatským 5,14. Soudy a posuzování hodnoty člověka nepatří nám, ale Bohu. Součástí biblické lásky k bližním je spravedlivost a nezaujatost. Podívejme se pozorněji na to, jak je to s láskou k Bohu a bližním podrobněji:

• On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ (Mt 22,37-39)

Dnešní „křesťanská psychologie“ přikázání milovat svého bližního posunula do jiné roviny – běžně se učí, že abychom mohli mít rádi někoho jiného, musíme se nejdříve naučit milovat sami sebe. Z čehož by pak vyplývalo, že nejde o dvě přikázání, ale o tři. V Písmu ale najdeme jen dvě přikázání:

(1) Miluj Boha a (2) miluj bližního svého.

Sebeláska, sobectví a další přirozené vlastnosti, které člověk má, nejsou nutné k tomu, abychom se řídili Božím příkazem. Právě naopak, Písmo říká:

• Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Ř 8,7)

Protože budeme všichni souzeni podle Božího zákona, máme žít ve světle nadcházejícího soudu a prokazování milosrdenství a ochranu chudým a slabým. Možná si říkáte, stejně jako ti, kterým Jakub psal, třeba jsem se nezachoval nejlépe vůči někomu, ale jde jen o malé nedopatření, prostě na to nemám, vždyť nepatřím mezi hříšníky, kteří se dopouštějí manželské nevěry, nikoho jsem nezabil, dodržují přikázání i světské zákony, … nepochopili jste Jakubova slova – a svým postojem a chováním se dopouštíte hříchu. Proto nám Jakub říká, že:

2. Porušení Božího zákona na jakékoliv úrovni je vážná záležitost (11).

Jakub nám sděluje, že nikdo není schopen zachovávat všechna přikázání. Dopustili bychom se omylu, kdybychom si mysleli, že všechna přikázání a zákony jsou stejně důležité, nebo že všechny hříchy jsou stejně špatné. Boží Zákon a přikázání jsou jako řetěz, stačí aby praskl jeden článek řetězu, výsledek je stejný:

• Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. (Mt 23,23)

Jakub poukazuje na to, že každý hřích z nás činí porušovatele zákona. Nespoléhejte na svoji slušnost člověka, který občas zhřeší a doufá, že Bůh zamhouří oko. Když porušíte zákon, když něco uděláte nebo neuděláte, co byste udělat měli, ponesete za své činy odpovědnost. Co nám chce Jakub říci, je, že bychom neměli brát hřích předpojatosti vůči ostatním lidem na lehkou váhu. Na druhé straně stojí věřící, zákoníci, kteří jsou přesvědčeni, že MUSÍ dodržovat každé nařízení. Mají seznam aktivit, které se smí a nesmí vykonávat - obzvláště pokud jde o neděli. I já jsem přesvědčen, že bychom se měli v tento den zabývat duchovními aktivitami, místo sekání trávy, ale pokud někdo pracuje v nepřetržitém provozu nebo veřejném sektoru a má službu, neodsuzujme jej. Kdybychom trvali na liteře zákona, soudili bychom lékaře, záchranáře, hasiče, policii, zaměstnance elektráren, atd. Povinnost dodržovat starosmluvní sabat pominula, ale to neznamená, že nemáme dbát na den odpočinku. Máme trávit oddělený čas s Bohem i v obecenství s ostatními křesťany, je to pro naše dobro, duchovní růst a službu bližním. Pokud se na den odpočinku díváme z této perspektivy, bude pro nás ctí a potěšením, ne povinností, že musíme všeho nechat a odsedět si v církvi povinnost naslouchání Božímu slovu. Jakub uzavírá tím, že:

3. Máme mluvit a jednat tak, jako ti, kdo kteří mají být souzeni zákonem svobody. (2,12-13).

Jakub myšlenku rozděluje na dvě části a říká, že:

A. Věřící budou souzeni zákonem svobody.

Na jedné straně sám Ježíš řekl:

• Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5,24)

Stejně jasně říká apoštol Pavel:

• Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, … (Ř 8,1)

Čeká nás soud. Bůh vidí do našeho srdce a bude nás soudit zákonem svobody. Naše hříchy byly souzeny a sejmuty na kříži skrze smrt našeho Spasitele Ježíše Krista, ale život a skutky věřících budou souzeny a hodnoceny:

• Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé. (2 K 5,10)

To, co jsme vykonali z lásky pro Krista a pro Jeho slávu, bude odměněno. To, co jsme udělali z našich sobeckých motivů, vyjde najevo jako bezcenné kupčení. I když se věřící nemusí bát Božího soudu, měli by mít stále bázeň před Hospodinem:

• Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka.  Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu.  Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. (2 K 3,12-15)

Již mnohokrát jsme si řekli, že jsme ospravedlněni jen vírou v Krista, ne vlastními skutky; ale živá víra, poslušnost a věrnost musí přinášet viditelné ovoce a životní změny. Lidé víry se výrazně liší od lidí všech dob, které popisuje Pavel:

• Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň. (2 Tm 3,2-5)

Každý věřící přijme časem zásady, podle kterých se bude řídit. Již dříve nám Jakub řekl, že ten, kdo se zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, není jen povrchní a zapomnětlivý posluchač, nýbrž podle toho co slyšel a co se naučil, také jedná, bude za své skutky odměněn. (1,25) Nová smlouva nás nezavazuje dodržovat zákon podle pravidel Staré smlouvy, ani konat dobré skutky, abychom si spasení zasloužili nebo se někomu zalíbili, ale proto, že přikázání lásky je vepsáno do našich srdcí. Vše co děláme, děláme z lásky k Bohu a bližním.

B. Ti, kdo odmítají prokazovat milosrdenství ostatním, čeká nemilosrdný soud.

Ti, kdo prokazují milosrdenství, budou omilostněni. Milosrdenství vítězí nad soudem. (2,13)

První část se týká nevěřících, druhá část, věřících. Ten, kdo prokazuje milosrdenství ostatním, ukazuje, že si uvědomuje, že byl sám omilostněn. Milost je podle definice něco, co jsme si nezasloužili, ale obdrželi jako dar z Boží ruky. Milosrdenství plyne od Boha k nám a od nás by mělo plynout k ostatním. Část Písma, která se týká věřících, říká, že tam kde milosrdenství chybí, zřejmě chybí i pravá a činná víra. Bůh zkoumá srdce, a kde není láska a milosrdenství, tam může jít pouze o nábožensky založeného člověka a nebezpečný sebeklam. Takový člověk se v církvi objevuje spíše ze společenských důvodů a navazování kontaktů. To vůbec neznamená, že věřící budou v milosrdenství dokonalí, vždyť každý z nás stojíme před Bohem jako dlužníci a spoléháme na milosrdenství v Kristu, který byl odsouzen a potrestán za nás. Vžijme se do chvíle druhého příchodu Pána Ježíš Krista, kdy uslyšíme Jeho hlas:

• Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král jim odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpoví i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života. (Mt 25,34-45)

Pro milosrdenství Boží nás Jakub varuje a nabádá, abychom svoji víru naplňovali skutky milosrdenství a láskou.

Na závěr dvě otázky k zamyšlení:

1. Jakou roli hrají pocity ve vyjádření křesťanské lásky? Je biblická láska pouze konání, nebo také vyžaduje soucit, aby byla opravdová?

2. Když Boží přikázání nemají stejnou váhu důležitosti, proč je to vážný přestupek, když se těmi méně důležitými neřídíme?