• „Abychom nebyli oklamáni od satana; neboť nejsou nám myšlení jeho neznámá…“ (2K 2,10-11)
• „Střízliví buďte, bděte; neboť protivník váš ďábel, jako lev řvoucí obchází hledaje, koho by sežral.“ (1Pt 5,8)

Když se zřítí nějaká železná stavba například železniční most, který se zdál být obzvláště pevný, a celý vlak i s živými lidmi uvrhne do propasti, tedy se nás to mocně dotkne a jakýsi pocit nejistoty se nás zmocní. Avšak mnohem trapnější je dojem, když muž, jehož povaha nebudila v nás žádného podezření, objeví se nám pojednou jako ničema. A když tak pohlížíme na nějakou, byť i nejtrpčí ztrátu a porovnáme s ní zříceniny oné krásné budovy charakteru, jehož ztráta je daleko smutnější než ztráta majetku – pak se tážeme úzkostlivě: Komu smíme ještě důvěřovat?

Dnes hodlám pomlčeti o tom, jakým způsobem lze dospěti k řádnému charakteru. Dejme tomu, že jste s pomocí Boží, dobrými zvyky a obyčeji, trpělivostí a sebezkušováním a obzvláště skrze víru vystavěli takovou budovu, z níž vychází dobrý charakter, budovu, již jste nezbudovali na písku nepravého sebevědomí nebo domnění, jako byste se sami spasiti mohli činěním skutků, jichž zákon vyžaduje, nýbrž na pevné skále živé víry v Pána našeho Ježíše Krista, Spasitele hříšníků.

Připusťme například, že jste přijetím chleba života věčného skrze víru získali nejvzácnější ze všeho časného majetku, totiž zralý, počestný a pevný křesťanský charakter. Také nemíním se zaměstnávati dnes otázkou, zda přece konečně k spasení přijdete.

Jste-li skutečně následovníci Páně, tedy On nedopustí, byste se od něho příliš daleko na cestu nepravosti uchýlili, že byste se s pomocí Boží opět ku pravdě navrátit nemohli. Život se pak má začíti znovu, třeba byla již i hodina jedenáctá. Věčná smrt může i na smrtelné posteli skrze pravé pokání odvrácena býti. Kdo by si přál takto vejít do nebes, být totiž prostě zachován se ztrátou všeho, co hodno je křesťanského života? Účel tohoto kázaní je dát výstražné slovo, „abychom nebyli oklamání od satana; neboť nejsou nám myšlení jeho neznámá.“ „Střízliví buďte, bděte; nebo protivník váš ďábel, jako lev řvoucí obchází hledaje, koho by sežral.“

Úvaha má týká se hlavně náhlých bouří a návalů na charakter. Je dobře stavěná loď dostatečnou zárukou bezpečnosti? Je vše jen v moci rozburáceného větru? Záleží toliko na náhodě, jestli se navrátíme domů dokonavše počestnou smrtí a slavným zakotvením v přístavu odpočinku?

Je-li tomu tak, pak je to politováníhodné postavení. Nepamatuji se, že bych byl kdy slyšel o smutnějším obrazu ze života lidského, než jaký jeden časopis přinesl. Vyprávělo se totiž o ženě, která se po mnohá léta s trpělivostí a sebezapíráním snažila vytrhnout manžela svého z nadvlády opilství. Konečně se jí to podařilo a z jejího muže se stal řádný a střídmý člověk. Avšak když se sama roznemohla, byla jí podána jakožto lék – kořalka. Po čase pak vešla do téhož hrozného hrobu opilství, z něhož prvé manžela vysvobodili. Ó, bratří a sestry! Což nelze těmto věcem odpomoci? Což jsou v bouři a návalu pokušení světa dobré mravy bezmocné? Je tu vznešený účel ničím? Jsou snad podněty čisté a řádné duše bezcenné? Jsou tu dřívější vítězství nad zlem ničím? Je tu snad láska k Pánu našemu Ježíši daremná?

Na tyto vážné a hluboko sahající otázky musíme odpovědět, že má charakter skutečně jistou cenu. Třeba by nám výhradně nezaručoval dokonalou bezpečnost, tož přece činí nám možnějším pokušení odporovati. Budeme se považovati za stejně bezpečné vydati se na cestu do Ameriky po nějakém prámu, protože se některý parník ztroskotá?

Muž, jenž sobě vytkl vysoký ideál a celkový život tomu přizpůsobil, a sice podlé biblického pravidla, nebude od pokušení tak mocně napaden, jako člověk nechvalného charakteru. Na něho nikdy pokušení tak zle účinkovati nebude, neboť on má jakousi určitou moc, pokušení odolati; v duši jeho vládne jakýsi živel, který se bez odkladu staví na cestu pravou a snaží se zbaviti v každém okamžiku pokušení. A proto se také satan nikdy takového srdce nezmocní, leč po velikém namáhání.

A tu ještě musí být poražen celý voj dobrých myšlenek, zásad a posvátných citů prve, než duše taková úplně do poddanství satanova upadne. Avšak nade všechny jiné prostředky chrání nejlépe duši naši a k bezpečí dopomůže láska k Pánu našemu Ježíši Kristu. Láska tato posilňuje. Přece ale byl ap. Petr na omylu, když se domníval, že láska k Mistru jeho bude jej chrániti před zapřením Pána. Nelze nikterak tvrditi, že by pevný, na křesťanských základech zbudovaný charakter byl beze vší důležitosti v mravním boji s pokušeními. Jest ale úkaz velice smutný, že i v tom nejlepším lidském charakteru vládne jakýsi zmalátňující živel. „Bděte tedy, abyste nebyli oklamáni od satana“, napomíná ap. Petr.

Následovník Pána Ježíše má ovšem v srdci svém přátele a přívržence svatosti, kteří by se nikdy nevzdali leč po krutém boji; ale má v srdci svém také zrádce, kteří tajně číhají, čekajíce na příležitost, aby mohly otevřít brány jeho nepříteli. Ještě se nenarodil člověk (vyjma Syna člověka, totiž Pána Ježíše), jenž by v srdci svém takovýchto zrádců neměl. Matka Achillova prý učinila syna svého nezranitelným, až na jedno místo, totiž na patě, za níž ho držela. A takovou zranitelnou patu možno nalézti na charakterech, které se zdají všemu pokušení nepřístupnými. Pohleďme tedy bedlivěji na onen oslabující živel anebo spíše na živly, neboť brzy shledáme, že příčinu slabosti té přičísti můžeme spíše živlům několika. Pán Ježíš mluvě v zahradě Getsemanské k Petrovi, pravil (Mt 26,41): „Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení; duch zajisté hotov jest, ale tělo mdlé.“

Tělo jest slabé, nemocné — ach, to satan dobře ví; to také věděl dobře ap. Petr ze zkušenosti a proto dí ve své první epištole (5,8): „Střízliví buďte, bděte; nebo protivník váš ďábel, jako lev řvoucí obchází hledaje, koho by sežral.“

Když Pán náš v zahradě Getsemanské pronesl ono slovíčko „tělo“, nemínil tím tělo přirozenosti fysické. Slovo „tělo¨“, jak je Duch svatý užíval, má obyčejně význam jiný. Víme zajisté, že naše duševní přirozenost jest skryta a uzavřena v přirozenosti fysické. Mysl a tělo stále na sebe účinkují. Tělo však více podléhá podnětům a živlům, které pak jsou sto duši zcela přetvořiti. Tělo zachycuje jiskru padající na troud tělesných žádostí, aby roznítila požár, v němž by celá budova charakteru k zničení přišla. Je třeba, jak se praví, toliko čtrnácte dnů, by člověk úplně v náruživost požívání opia upadl. To znamená: je třeba čtrnáctkráte po sobě, každého dne v určitou hodinu, povolit touze po onom ohavném léku, abychom způsobili onu fysiologickou změnu, která je pak příčinou oné neukojitelné vášně.

Takto nabytý zlozvyk nedá se tak snadno odstranit a zmaří se tu mnohé pokusy té nejšlechetnější mysli, snažící se ho vykořenit; povolí-li se mu ale, zničí celou naši mravní povahu a vymaže z duše naší každou stopu obrazu Božího, jakož i vyhladí všecky rysy pravé lidskosti s tváře naší. Nesmíme ale též zapomenout, že jsou v těle též přirozené žádosti skryty, na něž satan působit může mocí ne menší, až by duši naši úplně opanoval. Tělo jest nemocno a „ďábel jako lev řvoucí obchází hledaje, koho by sežral.“ I my musíme cítit s apoštolem Pavlem nutnou potřebu ovládání těla svého a úplného jeho podmanění. Ó, milá duše, ty máš v srdci mocného nepřítele! To jest důležitá pravda, na kterou následovníci Páně často zapomínají a to ke své veliké škodě, že totiž nehledíce na své znovuzrození a uhostění se Ducha svatého v srdcích svých, vlekou i nadále tělo, totiž toho „starého člověka“ hříšné přirozenosti, s sebou. Ačkoliv ono již smrti propadlo, má přece dosti síly, aby se vzpíralo a protivilo svému podmaniteli. To je ten pravý zrádce v obci. To ostatní byla jen slabost nedostatečné posádky, ale toto je zřejmá, podlá zrada. Zde vidíme jasná znamení, jež se dávají z nitra našeho vnějšímu nepříteli, aby přišel a ujal se vlády. Kéž by se mohlo říci, že toto hříšné tělo, toto zpupné, marnivé, lakotné a svůdné tělo samo v sobě toliko slabé jest! Žel však, že tomu tak není. Ono je silné dost, aby uneslo pokušení vnitřní a dosti silné ku pomoci pokušení vnějšímu. V jak velikém to jsme nebezpečí! – Satan v srdci a satan vůkol hledá stále, koho by sežral! Pozor! Bděte! Buďte střízliví!

Pokud jsme v tomto těle, a to budeme až do své smrti, nemůžeme se nikdy opírati o svůj pevný charakter a říci: „Je nemožné, abych podlehl tomu neb onomu pokušení.“ Ó, milá duše, to se může snadno státi. Petrovi se také příčilo pomýšlení, že by měl zapřít Pána svého – a přece se tak stalo. A i když jste na cestě počestnosti, čistoty a pobožnosti zešedivěli, nejste přece ještě oprávněni se honosit, říkajíce: „Jsem příliš starý, a zásady mé jsou dosti pevně o pravdu a počestnost opřené, abych povolil tomu neb onomu pokušení.“ Dokud toto tělo, jež se tak snadno k nepatřičným skutkům pohnouti dá; dokud tato hříšná část bytosti vaší s jejími pohnutkami, názory a útoky; dokud ten starý člověk, prosáklý samými hříšnými žádostmi – dokud toto tělo odloženo nebude – nejste mimo nebezpečí.

Ďábel nedá v životě tomto pokoje. Snad jste již zestárli, avšak on vás může napadnout třeba až ve čtvrtém nočním bdění; ponechej jen hlídače na jeho stanovišti, až by se rozednilo. Nepřítel uvnitř, nepřítel vůkol, nepřítel všude! Tato smutná pravda nabádá nás na jedné straně k zmužilosti a na druhé straně k ostražitosti. Loď je třeba pevně stavěna, a přece i mnohá nejpevněji zbudovaná loď se o skryté úskalí rozbila. Dům je snad dobře z kamene a železa zbudován, avšak nalézají se v něm také různé hořlavé látky. Obyvatelé města jsou snad lidé dobří a řádní, ale jsou mezi nimi též nepoctivci. A co že byste řekli kapitánu oné lodi, majiteli onoho domu a starostovi onoho města? Dozajista byste je napomenuli k větší opatrnosti a bdělosti, aby je satan neoklamal, neboť on nikdy nespí, ale ustavičně obchází hledaje, koho by sežral. Milí přátelé, třeba byste byli tak silni ve své bezúhonnosti jako např. Job, Daniel anebo apoštol Pavel, tož přece „bděte, abyste nevešli v pokušení.“ Kdo může spočíst všecky ty nehody, které se udaly následkem přílišné důvěřivosti? Kdo je s to popsat všecky ty zříceniny nadějí a charakterů, které povstaly přílišnou jistotou bezpečnosti? Bible Páně mluví často ve smyslu našeho textu: „Dej pozor! Dej pozor!“ Všecka nebezpečí, jichž se máme vystříhat, možno zahrnout v jediné slůvko, totiž „pokušení“, pokušení ze srdce a pokušení od satana. A pomůže nám co bdění proti pokušení? Ano, ono nás často od něho vystříhá a kde to není možné, pak alespoň nás připraví na způsob, jak se s ním potkati máme. Avšak i při největší opatrnosti se stává, že na nás pokušení doráží. Ve světě tomto je vůbec nemožno nepřijít s pokušením do styku. Ono je součástí životní kázně.

Člověk je jist, že se na pouti tímto světem právě tak s pokušením potká, jako se setkává s ledovci a sněhovými pláněmi na cestách po krajích severního moře aneb s dravou zvěří ve vnitru Afriky; je to již povahou té které krajiny. Ostražitost oslabí sice nátlak pokušení, není ale s to, pokušení zcela vyhladiti. A co tedy? „Kdo jest varován, je již ozbrojen.“ Charakter zbudovaný na dokonalém křesťanském pořádku je přece jen v ustavičném nebezpečí, že ho nějaké veliké a náhlé pokušení, přemůže. A proto musíme být bedliví toho, abychom pokušení hned v dáli se přibližovati spatřili, aby se duše naše na jeho útok jak náleží připraviti mohla. Stává se však často, že satan, chtěje se zmocnit takového charakteru, užije spíše úskoku, než aby náhle na oběť svou udeřil a ponouká tudíž k malým hříchům. A nejen to, že pokušení přicházet i musí, ale ona mají také moc. Nepoznali jste snad ještě, co to znamená utkat se v boji s pokušením a podlehnout v něm? Milost Boží zbavila některé z nás velkého pokušení, avšak mnozí, a mohou to být třebas nejlepší lidé, pocítí časem tak mocně záchvat pokušení, že se až kolena jejich chvějí a studený pot na čele vystoupí. Ale nepodceňujte boje takové vy, kteří o takových pokušeních ničeho nevíte! Ony jsou zajisté hrozné. Takovýto boj očekává duši tvou třebas dnes, ano v nejbližším okamžiku. Dnes je obloha jasná, ale zítra ji může kaliti černý mrak. „Proto bděte a modlete se, abychom nebyli oklamáni od satana.“

Ó, přátelé milí! Buďme Bohu za to vděční, že máme to právo, na modlitbách o pomoc z nebe žádati! A můžeme-li důvěrně do budoucnosti pohlížeti a míti jistotu, že náš dobrý charakter před nájezdy satanovými je bezpečen, pak je to jen proto, že otěže osudu našeho leží v rukou Hospodinových a že oko Pána našeho spočívá na spravedlivých a ucho Jeho k jejich volání nakloněno jest. Jak potěšitelné je zaslíbení toto: „Věrný je Bůh, který nedopustí, vás pokoušeti nad vaši možnost; ale způsobí s pokušením také i vysvobození, abyste mohli snésti.“

Slovo Boží zaslibuje následovníkům Páně dostatečné jistoty a bezpečnosti, ale na sliby ty nemají práva duše lhostejné a tím méně ty, jež modlitbou opovrhují. Chceš-li pomoc proti satanu s nebe obdržeti, pak musíš jedině podle nebeského slova žít, totiž podle této knihy, knihy to Páně.

Vystoupit na nebetyčný Mont Blank je pro jeho ledovce a příkré sněhové stráně podnikem nanejvýše nebezpečným; zde ani ta největší opatrnost nenahradí pomocnou ruku; tu je potřebí průvodčího. Modlitba je také takovým strážcem na nebezpečné pouti života. Bdění bez modlitby nikterak nedostačí. Ve velikých městech amerických jsou tak zvaná „nebezpečná skladiště“, o nichž se může vzhledem k jejich pevné stavbě právem tvrdit, že je to jedno místo pod nebem, kam se zloději vloupat nemohou. Ale důvěřují snad majitelé oněch sklepení zdem, vratům a zámkům? Nikoliv. Ve dne i v noci obchází těmito kamennými chodbami hlídač a neodváží se ve své celoroční obchůzce ani na pět minut ustati, dobře věda, že kdyby se to vyzradilo, byl by svého místa zbaven. Vy ale řeknete: „Co by mohl on samojediný činit, kdyby se někdo o proražení zdí pokusil? Houfec zlosynů by asi málo dbal jeho osoby.“ Ach, plané řeči! Vždyť tam za dveřmi ve zdi je umístěn telegrafní aparát, který má spojení s policejní strážnicí. Jakmile by hlídač podezřelý šramot zpozoroval, potřebuje jenom sáhnout na knoflík v telegrafní skřínce a v pěti minutách má po ruce silnou stráž, která svěřený mu majetek před zlosyny uchrání. A to je ten nejbližší krok lidského důmyslu, který zajišťuje pokladům tohoto světa úplnou bezpečnost. Milí přátelé! Příklad tento nepotřebuje žádného bližšího výkladu. Chcete-li pokladům duše své bezpečí zajistit, pak vystavte hradby a závory z řádného a počestného srdce křesťanského a sice tak pevné jak jen možno a k tomu ještě bedlivě hlídejte. Při nejbližším znamení hrozícího nebezpečí volejte z celého srdce slova modlitby a ta přivolá vám pomoc Boží s hůry.

Ó, milá neobrácená a nevěřící duše, tvé nebezpečí je veliké, neboť jsi vystavena moci pokušení, ale ty kráčíš ještě jinému, hroznějšímu nebezpečí vstříc a to je věčné zahynutí.

Před nedávnem nalezla jistá žena ve Švýcařích svého Spasitele a v něm též pravý pokoj duše. Patřila ke třídě těch, již žijí jenom tomuto světu; pečovala sice o všemožné věci, ale zanedbávala jedné a to nejnutnější věci. Jedné noci, když byla samotná ve svém pokoji, zpozorovala, kterak lampa, jež dosud jasně svítila, náhle uhasíná. Ač byla samotná v pokoji, pravila nahlas, myslíc toliko na nehodu, v níž se ztrátou světla ocítila: „Není v lampě oleje!“ Slova tato se sice po světnici rozlehla a zazněla v jejích uších, avšak s novým významem. Přišlo jí na mysl podobenství o oněch pěti bláznivých pannách, jež nevzaly s sebou oleje, pročež lampy jejich při příchodu ženichově zhasly. Od onoho okamžiku tkvělo ono slovo Boží: „nevzaly s sebou oleje“ v duši její jako šíp trčící v boku jelena, jenž prchá pryč od lovce. Připadlo jí opět a opět na mysl: „Ne, nemám oleje ve své lampě; ach, co se se mnou stane? Nemám milosti Boží v srdci svém.“ Zmocnila se jí bázeň, počala se modliti a Bůh otevřel jí oči a osvědčil svou milost. Brzo skrze pravé pokání a pevnou víru nalezla svého Spasitele.

Pán Bůh otevři tobě oči, milá duše, abys viděla, jak veliká je hříšnost tvá, abys pak celým srdcem hledala svého Vykupitele – Pána Ježíše. Amen.