• Bratří, nesnižujte jeden druhého. Kdo snižuje nebo odsuzuje bratra, snižuje a odsuzuje zákon. Jestliže však odsuzuješ zákon, neplníš zákon, nýbrž stavíš se nad něj jako soudce. Jeden je zákonodárce i soudce; on může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, že odsuzuješ bližního? (Jk 4,11-12)

Sotva najdeme v Písmu verš, který je nesprávně chápán, než tento:

• Nesuďte, abyste nebyli souzeni. (Mt 7,1)

A sotva najdete v Písmu jiný verš, který je tak často porušován samotnými křesťany. Sám jsem se léta modlil, abych ani v srdci neodsuzoval někoho jiného, ale své předsevzetí jsem sám mnohokrát porušil. Jsem si jistý, že zdaleka nejsem sám. Vím, že je to hřích, i když si své myšlenky nechám jen pro sebe. Jak je to tedy s křesťanskými soudy? Žijeme v době, kdy tolerance, jednota a „láska“ většinou znamená, že se máme ke všem lidem chovat ohleduplně a nikoho nekritizovat. Písmo však učí, že kazatel je bez lásky, když dovolí vlkům, aby škodili stádu, nebo dovoluje hříšným věřícím, aby nakazili celé stádo. Nesoudit neznamená, že nemůžeme stát v cestě hříchu. Dobře víme, že kazatelé a starší nesou odpovědnost za ty, kterým slouží:

• Prosím vás, bratří, abyste si dali pozor na ty, kdo působí roztržky a chtěli by vás svést od učení, které jste přijali. Vyhýbejte se jim! Takoví lidé totiž neslouží Kristu, našemu Pánu, nýbrž svému prospěchu a snaží se krásnými a pobožnými řečmi oklamat mysli bezelstných lidí. (Ř 16,7-18)

Někteří lidé jsou přesvědčeni, že bychom se nikdy neměli snížit ke konkrétní kritice těch, kteří svým chování Boží slovo znevažují. Každému z nás by mělo jít o zachování čistoty Božího slova, protože jde o zachování víry a dobrého svědomí, jímž někteří lidé pohrdli a tak ztroskotali ve víře. (1Tm 1,19-20)

Může se stát, že za své posuzování zaplatíte cenu – přijdete o přátelství, někteří lidé mohou ze sboru, kde se netoleruje hřích, dokonce odejít. Apoštolové často konfrontovali a řešili hříšné praktiky ve sborech, ale vždy měli důvod k oprávněným zásahům. Nikdy nešlo o pomluvy z doslechu. Proto musíme být obezřetní, než uděláme závěr, kdy jde o hříšné chování nebo falešné učení.

1. Nikoho tím neodsuzujeme, když mluvíme o jejich hříchu nebo falešném učení.

Mnoho lidí se nechce doktrinálními otázkami zabývat. Jejich omluvou nebo spíše výmluvou je citace veršů: kdo jsi bez viny, hoď kamenem první apod. Když uvidíte dítě, které by vběhlo pod auto, uděláte vše, abyste jej varovali a zabránili střetu. Když uvidíte svého bratra, jak hřích ničí jeho život, nebo jak se zaplétá do sítí falešného učení, měli byste jej varovat. Přesně to má Jakub na mysli, protože jde o záchranu duše!Jakub nikoho neodsuzoval, když v církvi označoval hřích, ale nabádal:

• Bratří moji, zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů. (Jk 5,19-20)

Na osobní rovině, je taková konfrontace odpovědností každého věřícího. Nejde o volbu podle našeho uvážení, ale je to naše odpovědnost:

• Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. (Ga 6,1)

Pokud hřešící člověk, který se vydal na scestí, neuposlechne, naše povinnost nekončí:

• Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď‘. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. (Mt 18,15-17)

Dobrým pravidlem konfrontace hříšníka s Božím řádem je, aby o situaci byli informováni jen ti, kdo mohou pomoci, aby hříšníka uvedli na správnou cestu a uchránili tak ostatní od hříchu. Nikoho svévolně neodsuzujete, ale láskyplně napomeňte, konfrontujete falešné učení v církvi, pro záchranu duší. Zachovávejte doktrinální čistotu a dělejte vše tak, aby byl Bůh oslaven:

2. Nikoho neodsuzujete, když posuzujete jeho duchovní vyspělost a doktrinální kvalifikaci pro službu nebo pastýřské účely.

Někdy je nezbytné zvážit osobní kvality, bezúhonnost a duchovní zralost jednotlivce, abychom předešli možným problémům. Podívejme se nejdříve na to, kdy je odsuzování druhých špatné?

A. Motivy

Když někoho soudíte nebo kritizujete z žárlivosti,zatrpklosti, sobeckých ambicí, nebo jiných hříšných pohnutek, místo toho, abyste dotyčného budovali v Kristu. Jinými slovy, motiv posuzování je nadevše důležitý. Pomluvy a jejich šíření, které znevažují reputaci člověka, je vždy hřích. Může se stát, že můžete mít dokonce pravdu, ale pokud soudíte, abyste sami vynikli a vypadali lépe, je to hřích.

B. Okolnosti

B. Každý, kdo někoho odsuzuje a nezná všechny skutečnosti, nemusí mít vždy pravdu. Pokud neznáte všechny okolnosti, zdržte se soudů, obzvláště těch za zády dotyčného.

C. Měřítka

druhých místo Božích, dopouštíte se nepravosti. Nestačí zaměřit se pouze na viditelné projevy, když neznáte srdce člověka. Můžete sami zachovávat tisíce přikázání, která nemusí být nutná pro spasení, a dopouštíte se odsuzování, protože „… nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat“ (Mt 23,23). Dejme si pozor, aby o naší osobní horlivosti neplatila následující slova:

• …jak je psáno: „Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými. „Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.“ A ještě řekl: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici“! (Mk 7,7-9)

3. Neodsuzujte hříšné chování, dokud nejednáte se svým hříchem.

Křesťané se dopouštějí odsuzování nevybíravým způsobem velmi často. Například odsuzují ty, kdo kouří, ale to, že jsou sami obézní, protože nekontrolují svoji chuť k jídlu a pití, za hřích nepovažují. Citují verše o tom, že naše tělo je Boží chrám, ale své slabosti přehlížejí. Jsme příkladem ostatním ve všem, co děláme a jak jednáme? Jak je to s naším sebeovládáním, přemýšlíme o tom, jak hospodaříme s tím, co nám Bůh svěřil? Jak nakládáme se svým časem, finančními prostředky, časem pro odpočinek, studium Božího slova? Sloužíme Bohu a bližním nebo vidíme jen chyby druhých? Je snadné poukazovat očividné na druhých, ale je téměř nemožné přiznat to, co je skryté v nás. Proto často platí:

A. Sebezkoumání

Odsuzujete někoho neoprávněně, když nesoudíte nejdříve své hříchy. Následující varování je na místě:

• Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: `Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka´ - a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (Mt 7,1-5)

Co může být spravedlivějšího a zároveň strašnějšího, než soud vlastním standardem?

B. Soukromí

Soudíte neprávem, když šíříte dál důvěrné nebo osobní informace s vedlejšími úmysly. Nejběžnější návnada je, když někdo řekne: „Byl bych rád, abys věděl o této situaci, modli se za ní“, přestože dotyčný nemá nejmenší potřebu tuto informaci vědět, protože se jej nijak netýká. Ona osoba chce zdůraznit vlastní důležitost o tom, že je dobře informován. Jindy se podobná situace rozvíjí jen proto, abychom vyhráli lidi na svoji stranu. Pak může jít i o zkreslenou informaci, která má skrýt vlastní hříchy.

C. Sebeospravedlnění

Špatné soudy vynáší ten, kdo z vlastního sebeospravedlňování někoho kritizuje nebo poškozuje kvůli malichernostem nebo nedůležitým záležitostem. Je snadné se takových soudů dopustit, když jsme sami ničím podobným neprošli. Mluvit za zády někoho jiného, je hřích odsuzování. Někdy je lépe mlčet než mluvit. V Písmu najdeme mnoho testů, jak zkoumat sebe sama, dříve než promluvíme a vyneseme soudy:

D. Zatracování

Kdo soudí druhého člověka autoritativně a definitivně (tedy jako by měl poslední slovo on) a vyjadřuje se o jeho věčnosti zatracujícím způsobem, dopouští se nepravosti. Můžeme se domnívat, že dotyčný na základě viditelného ovoce, žije bezúhonným životem a můžeme přepokládat, že ve víře vytrvá až do konce. Pokud však konfrontujeme někoho, kdo nežije bezúhonným způsobem, nemůžeme bez okolků říci: „Jsi zatracen, půjdeš do pekla“. Místo odsouzení můžeme říci např.: „Na tvém místě bych se zamyslel, jak je to s tvým spasením.“ Nezapomínejme na to, že o věčnosti rozhoduje Bůh. Před Bohem nejsme nikdy soudci, ale dlužníky. Naše slova by měla vždy ukazovat Boží milosrdenství a lásku. Proto nám Jakub říká:

4. Podřiďte se Bohu, protože On je jediný zákonodárce.

Kdo se podřídí autoritě Božího slova, bude projevovat lásku k druhým nejen slovy, ale i činy. Mít někoho rád neznamená, že jej budeme kritizovat a ponižovat, ale naopak se máme navzájem budovat v lásce ke Kristu. Božímu slovu se nepodřizujete, když se povyšujete nad ostatními. Proto nám Pán Ježíš říká:

• A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. (Mt 10,28)

Pokud vám někdo ublížil, nesuďte, protože soud patří Bohu! Snažte se odpustit a modlete se za něj s vědomím, že soudit druhého člověka je hřích proti Bohu, který jediný má právo někoho soudit a odsoudit třeba i do pekla. Odsuzovat druhé je výsledkem naší tvrdosti a arogance. Bůh bude spravedlivě soudit i toho, koho vy zatracujete; odsuzovat není naším právem. Nezapomínejte, že Bůh mohl soudit i vás. Pokořte se před Bohem!

5. Jak tedy můžeme žít tak, abychom před vším nezavírali oči?

Vyvarujte se některých návnad sudičství a toho, jak s informacemi o druhém člověku naložíte. Často se stává, že člověk se sudičskými sklony bude testovat vaši duchovní zralost otázkami jako: „Co si myslíš o tom či onom člověku“? Následně vás může požádat o radu, jak dotyčného napravit. Buďte na pozoru, když zjistíte, že stejné sítě rozhazuje i mezi ostatní. Hranice mezi pomluvami a všetečností není snadné stanovit. Proto je důležité položit protiotázku:

(1) Proč mi něco takového říkáš? Pokud máš jediný důvod, abych se za tuto situaci modlil, nemusím znát každý detail.

(2) Odkud máš tuto informaci? Pokud neodpoví, může jít o pomluvy z nevěrohodných zdrojů. Ověřte si záměr otázkou:

(3) Mluvil jsi s dotyčným přímo, co na to řekl?

(4) Ověřil sis osobně všechna fakta? Ten, kdo jedná za zády a kdo si informace neověřuje, obvykle nemá zájem pomoci. Kdyby chtěl skutečně pomoci, nehledal by ji na více místech. Obvykle takovou konverzaci ukončím slovy: „Až budeš s dotyčným jednat osobně, dej mi vědět.“ Tím se sudič stává odpovědným za své chování. Další možná otázka:

(5) Mohu citovat to, co jsi mi řekl, než si tuto informaci ověřím? Pokud dotyčný jen šíří falešné soudy nebo polopravdy, nebude si přát, aby byl právě on označen za iniciátora celé akce.

Takže dříve než budete někdy v pokušení zaplést se do souzení druhých, vězte, že se nechtěně můžete stát příčinou rozbitých vztahů. Mějme vždy na paměti, stejně jako Jakub otázku: Ale kdo jsi ty, že odsuzuješ bližního?

Na závěr dvě otázky k zamyšlení:

1. Kde je hranice mezi biblickým rozlišováním, posuzováním a přílišnou kritikou?

2. Jak poznáme, kdy Bůh chce, abychom s někým o jeho hříšném chování nebo omylech otevřeně promluvili a kdy bychom se měli jen modlit?