Toto je úryvek z mé knihy A Christian’s Pocket Guide to the Papacy (Fearn: Christian Focus Publications, 2015), Křesťanský kapesní průvodce papežstvím, která právě vychází.

Papežství mělo v průběhu staletí vždy své kritiky. Je však spravedlivé podotknout, že to byla právě protestantská reformace v 16. století, která dokázala předložit nejúplnější a nejsilnější argumenty proti papežství, kdy za tímto účelem spojila biblická, doktrinální, historická, morální a instituční vlákna. Protestantská kritika dosáhla svého vrcholu, když ztotožnila papeže s antikristem. Podle Nového zákona je antikrist někdo, kdo je proti Kristu a Jeho církvi a chce zaujmout Jeho místo a zničit Jeho dílo (2. Tesalonickým 2). Pro křesťany je antikrist nepřítelem par excellence. Toto přirovnání vypůsobilo více náboženských emocí než mnohé menší teologické spory. Protestantská reformace nebyla prvním hnutím, které mluvilo o papeži jako o antikristu. Existovala silná středověká evropská tradice - od Valdenských přes Wycliffa až k Husitům, která tímto radikálním způsobem papeže odsuzovala. Současný římskokatolický a luteránský dialog ve Spojených státech tuto skutečnost potvrzuje: „Tím, že raní luteráni nazývali papeže „antikristem“, se připojovali k tradici, které sahala až do 11. století. Nejen disidenti a heretici, ale dokonce i svatí nazývali římského biskupa „antikristem“ ve svém rozhodnutí kritizovat jeho zneužívání moci.^[1] Dokonce ani v tomto případě nepřišli reformátoři nezbytně s něčím novým, ale spoléhali na předchozí myšlenkové proudy dobře doložené v církevních dějinách. Jan Kalvín argumentoval proti papežství takto:

Francouzský reformátor Jan Kalvín jednal s římskokatolickými zástupci v různých dobách a různými způsoby.^[2] Jeho hlavní dílo Instituce křesťanské víry (první vydání v r. 1536) obsahuje častou interakci s římskokatolickými doktrínami a praktikami. Kalvín zde rozvíjí své tvrzení, že papež je antikrist (Instituce IV, 7, 25). Papež, který působil za Kalvína, byl Pavel III (1534 - 1549), ale Kalvínova kritika se nikdy nesoustředí na jeho osobu, spíše na papežský úřad. Po zdůraznění faktu, že antikrist ustanovuje svou krutovládu v opozici vůči duchovnímu Kristovu království, Kalvín píše, že antikrist „neruší jméno Krista ani Církve, ale spíše používá Kristovo jméno jako záminku a láká jménem církve jako v přestrojení“ tím, že okrádá Boha o Jeho čest. To je podle něj jasný popis papeže, a proto uzavírá slovy, že „je jisté, že římský papež si opovážlivě přivlastnil nejzvláštnější vlastnictví Boha a Krista, proto nemůže být pochyb, že je vůdcem a vlajkonošem bezbožného a nepřátelského království.“ Kalvín nemluví o určitém historickém papeži, ale ukazuje na papeže coby zástupce papežského úřadu.

Protijed na papežství

Kalvínova hlavní kritická analýza papežství se nachází zejména ve dvou dílech. V roce 1543 Sorbonská teologická fakulta vydala dvacet pět článků, pod něž se uchazeč musel podepsat jako pod přísahu věrnosti katolické církvi. Rok poté vyvrátil Kalvín toto shrnutí katolické doktríny ve své Articuli a facultate sacrae theologiae parisiensi, kde uvedl každý článek a k němu kritickou recenzi, tedy „protijed“.^[3] Článek XXIII pojednává o nadřazenosti biskupského stolce a vyjmenovává katolické důkazy pro něj. Kalvín ve své reakci argumentuje, že zatímco Písmo často mluví o Kristu jako Hlavě církve, nikdy tak nemluví o papeži.^[4] Jednota církve je založena na jednom Bohu, jedné víře a jednom křtu (Ef 4,4), ale nikde není zmínka o nutnosti papeže k tomu, aby církev mohla být církví. Navíc, Pavel v seznamu služeb a úřadů církve o současném a budoucím papežství mlčí. Petr byl Pavlův spolupracovník, ne jeho papežský vůdce. Univerzální biskup církve je jen Kristus. K tomuto biblickému důkazu o Kristu jako Hlavě Kalvín přidává historické odkazy na některá díla církevních otců, která podporují stejný novozákonní pohled. I Cyprián z Kartága, jenž je často pokládán za církevního otce podporujícího ranou podobu papežství, nazývá římského biskupa „bratrem, spolukřesťanem a kolegou v episkopátu“, a tím ukazuje, že nemá na mysli nadřazenost, která byla později papeži připsána. Tento druh biblických a patristických tvrzení proti papežství lze nalézt i u dalšího velikána protestantské reformace 16. století, totiž u Pietra Vermigliho (1499 - 1562), obzvláště v jeho Trattato della vera chiesa e della necessita di viver in essa (Pojednání o pravé církvi a nutnosti žít v ní) z roku 1542. ^[5] Vypadají jako standardní kontroverzní pojednání autoritativní reformace.

Co je na papežství špatného?

Zpět ke Kalvínovi - další jeho dílo, které pojednává o papežství, bylo napsáno v roce 1549. Když se Karel pokoušel najít kompromisní řešení Augsburgského mezidobí, Bucer a Bullinger naléhali na Kalvína, aby reagoval. Napsal pojednání Vera Christianae pacificationis et Ecclesiae reformandae ratio, ve kterém popsal doktríny, které by měly být prosazovány, zejména doktrína ospravedlnění jen vírou. Při výkladu doktríny o církvi se Kalvín v jedné části věnuje papežství. Zde kritizuje způsob, jakým katolíci čtou Jana 21, novozákonní text, který považují za jeden z biblických důkazů pro papežský úřad. V komentáři k textu Kalvín poznamenává, že trojitý příkaz Petrovi, aby pásl ovce, má být spojován s trojitým zapřením Ježíše Petrem. Tento úřad není výhradní vzhledem k tomu, že Petr napomíná své spolu-starší, aby dělali to samé (1Pt 5,2). Navíc, podle Kalvína je papežství zcela pomýlené, protože v Novém zákoně se nevyskytuje žádný pokyn Petrovi, aby si v právním smyslu našel následovníky. K zachování jednoty církve je Kristus vším, co potřebujeme. Kalvín potom komentuje výběr Říma coby vybraný Biskupský stolec. „Proč Řím?“ ptá se. V dopise Římanům Pavel zmiňuje mnoho jednotlivých jmen, ale Petr na seznamu není. A i kdyby později Petr do Říma přišel, proč bylo toto město vybráno jako zvláštní a ústřední místo pro budoucí papeže? Proč ne Jeruzalém? Nebo Antiochie? Kalvín však neřeší politickou a historickou důležitost Říma jako důvody k usídlení papeže právě zde.

Nakonec Kalvín ještě jednou nazývá papeže antikristem pro jeho „despocii“, „zničení pravdy“, „porušení uctívání Boha“, „porušení Jeho nařízení“ a „rozptýlení pořádku Jeho církve“. Zde nacházíme mnoho podobností s Lutherem až na to, že u Kalvína není apokalyptický tón tak silný a je méně zřetelný než u německého reformátora. Ve své snaze utkat se s papežstvím se Kalvín spoléhá na jasné teologické a biblické argumenty, spíše než na vášnivé eschatologické záležitosti.

Vatican Files no. 98

Překlad Julie Petrecká