Co byste si počali s devatenáctiletým křesťanským mladíkem, který si do deníku napsal: „9. rozhodnutí: Hodně a při každé příležitosti přemýšlet o své smrti a o okolnostech, které obvykle umírání doprovázejí.“? Mezi jeho sedmdesáti životními rozhodnutími najdete taková jako: „7. rozhodnutí: Nikdy nedělat nic, co bych se bál udělat, kdyby to byla poslední hodina mého života.“ „17. rozhodnutí: Že budu žít tak, jak si budu přát, abych byl žil, až přijde hodina mé smrti.“

Kdyby tenhle mládenec vyrůstal v moderní evangelikální rodině, jeho rodiče by se patrně začali pohlížet po nějakém dobrém křesťanském psychologovi, aby to dítě odvedl od soustředění na taková morbidní témata. Možná by bylo dobré, kdyby mu předepsal Prozac.

Tímto mladým mužem byl Jonathan Edwards, který se později stal velkým kazatelem Prvního velkého probuzení v USA. (Jeho rozhodnutí byla vydána v The Works of Jonathan Edwards (Díla Jonathana Edwardse) [Banner of Truth], sv. 1., str. xx-xxi.) I dnes, po třech stoletích, jsou jeho spisy pro věřící nesmírně užitečné. Abyste si o něm neudělali představu jako o depresivním škarohlídovi, měl bych upozornit, že částí jeho prvního rozhodnutí bylo: „1. rozhodnutí: Že budu dělat cokoli, co podle mne nejvíce přispívá k Boží slávě a k mému vlastnímu blahu, prospěchu a potěšení po celou dobu mého trvání bez zřetele na čas, ať nyní či v nesčíslných myriádách věků budoucích.“ Edwards si už jako teenager uvědomoval, že žít pro Boží slávu s ohledem na vlastní smrt a věčnost znamená dělat to nejlepší, co člověk může dělat pro své vlastní blaho, prospěch a potěšení.

Zdá se mi, že moderní evangelikální křesťané jsou až příliš soustředěni na ono zde a nyní. Ztratili jsme tu klíčovou perspektivu života s vědomím vlastní smrti a nekonečné budoucnosti po ní, kterou Edwards znal už ve svých devatenácti letech. Moderní pohled říká: „Nebe je hezká myšlenka, ale já bych si chtěl užít života už teď. Jestli mi Ježíš může pomoct, abych byl úspěšný v rodině, v zaměstnání a ve svém osobním emocionálním životě, tak o to bych stál! O nebi budu uvažovat, až mi bude osmdesát.“

V důsledku této krátkozrakosti si neumíme dobře poradit ve zkouškách. Jak bychom si vedli, kdyby církev potkalo pronásledování, je velkou neznámou, ale pravděpodobně by se nám na nedělních ranních shromážděních pár míst uvolnilo. Souhlasím s Johnem Piperem, který si před více než deseti lety povšiml (v přednášce o Charlesi Simeonovi; nahrávku lze objednat prostřednictvím http://www.desiringgod.org), že evangelikální pastýři bývají emocionálně až příliš křehcí. Když to schytáme, ať v podobě tvrdé kritiky nebo osobního napadání, míváme sklon ze služby rychle vycouvat. Jednou z příčin této slabosti je to, že se nesoustředíme na svou slavnou a nekonečnou budoucnost v Ježíši Kristu.

Hlavním praktickým tématem Listu Židům je vytrvalost ve zkouškách. Autor čtenářům často připomíná: „… pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději“ (3:6; srovnej 3:14; 4:14; 6:11-12). „Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno“ (10:36).

Aby čtenářům poskytl perspektivu, se kterou budou moci vydržet, soustřeďuje se pisatel listu na jejich věčnou budoucnost v Kristu. Ve verši 1:14, když ukazoval, že Ježíš je větší než andělé, upozornil na to, že úkolem andělů je sloužit „těm, kdo se mají stát dědici spasení“.

Ačkoli nyní máme spasení (pokud jsme uvěřili Kristu), značná část ho na nás čeká až na věčnosti jako naše dědictví. Řečeno Pavlovými slovy z Římanům 8:17-18, jsme nyní Boží děti: „A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ Abychom dokázali snášet současné utrpení, musíme se soustředit na slávu, která nás v Kristu čeká.

Takový je sled autorových myšlenek v Židům 2:5-9. Po stručném napomenutí, abychom se nedali unést proudem (2:1-4), se vrací k Ježíšově nadřazenosti nad anděly. Těžko říct, zda slůvko „přece“ (2:5 NBK) používá proto, aby navázal na verš 1:14 nebo na celou předchozí argumentaci. Je pravděpodobné, že měl na mysli nějakou námitku, kterou by někteří z jeho kolísajících židovských čtenářů mohli vznést. Možná uvažovali takto: „Jestli Boží Syn stojí výše než andělé, protože dostal mnohem vznešenější jméno než oni (1:4), tak jak se mohl stát člověkem, když lidé jsou níže než andělé? A jak navíc mohl zemřít na kříži, když andělé neumírají? V čem tedy Ježíš anděly převyšuje?“

Autor odpovídá poukazem na to, že Bůh nepodřídil svět andělům, ale člověku. Na podporu svého stanoviska cituje Žalm 8:5-7 podle LXX[1]. Uvádí-li tento citát konstatováním, že o Ježíši „je na jednom místě řečeno“, neznamená to, že by si nepamatoval, kdo a kde to řekl.

Cituje text doslova a do písmene. (V našich biblích oproti původnímu rukopisu listu pravděpodobně chybí závěr verše 2:7: „a ustanovil jsi ho nad dílem svých rukou“[2].) Jde mu spíš o to, aby upozornil, že citát pochází od Boha, místo aby zdůrazňoval Davida jako lidského autora. Žalm 8 se zabývá vysokým postavením, které Bůh člověku dal, když ho ustanovil nad celým stvořením.

„Nyní ovšem,“ dodává autor, „ještě nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno“ (2:8). Událost, která člověka o jeho vysoké postavení připravila, nejmenuje; tou je samozřejmě pád.

Ve verši 2:9 pak ukazuje, že Ježíš (zde používá Ježíšovo jméno v celé knize poprvé, očividně proto, aby zdůraznil jeho lidství) byl díky tomu, že zemřel na kříži místo nás, korunován ctí a slávou. Tak získal zpět to, co člověk pádem ztratil. V budoucím světě bude vykoupený člověk vládnout spolu s Ježíšem, tak jak to Bůh zamýšlel. Hlavní myšlenkou je tedy toto: Třebaže Boží původní vznešený záměr s člověkem byl znemožněn pádem, díky Ježíši Kristu bude znovu uskutečněn.

Vzhledem k tomu, že tok myšlenek v tomto oddílu není jednoduchý, musím text nejprve objasnit. Teprve potom přistoupím k praktickému uplatnění.

1. Boží původní záměr s člověkem byl ten, aby člověk vládl nad celou zemí (2:5-8a).

Autor listu zde říká dvě věci:

A. Člověk je určen k větším věcem než andělé (2:5).

„Andělům Bůh také nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme…“ O významu výrazu „budoucí svět“ se diskutuje. Řecké slovo pro „svět“ znamená „obydlená část země“. Někteří lidé toto spojení chápou jako název pro mesiášský věk zahájený Kristem při jeho prvním příchodu. Jiní v něm vidí pojem, označující budoucí tisícileté království.

V původním stvoření světa učinil Bůh člověka svým obrazem, aby si podmanil zemi a vládl na ní (1. Mojžíšova 1:26-28). Při pádu tato vláda přešla z rukou člověka do rukou satana, který se tak stal „vládcem tohoto světa“ (Jan 12:31; 14:30; 16:11; rovněž 2. Korintským 4:4; Efezským 2:2; 6:12; 1. list Janův 5:19). Na kříži zlomil Ježíš satanovu moc (Jan 12:31; 16:11). Kristovo vítězství bude završeno jeho druhým příchodem a vládou v jeho království. Na konci tohoto tisíciletého království bude satan nakrátko propuštěn, aby proti Kristovu království podnikl ještě jeden poslední útok, v němž bude poražen a navěky odsouzen (Zjevení 20:7-10). Proto chápu „budoucí svět“ především jako označení pro budoucí tisícileté království.

Nyní však v nebi probíhá válka o nadvládu nad zemí. Když v duchovním boji dobýváme satanovy tvrze, pak se účastníme tohoto konfliktu a podílíme se na Kristově vládě (Efezským 6:10-20; Daniel 10). Do té míry, do jaké je Kristus Pánem našeho života, zakoušíme vládu jeho království již nyní. Ovšem plné vyjádření Kristova království čeká na jeho návrat, kdy bude vládnout nad celou zemí. My pak budeme vládnout spolu s ním a budeme soudit anděly (1. Korintským 6:3). Naše konečné určení je tedy vyšší než určení andělů, protože spolu s Kristem budeme vládnout budoucímu světu.

B. Boží původní záměr s člověkem je popsán v Žalmu 8 (2:6-8).

David nejspíš stál pod noční oblohou a vzhlížel k onomu úchvatnému uskupení hvězd, když zvolal: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.“ (Žalm 8:2) Když pak porovnává svou vlastní nepatrnost s nesmírností celého vesmíru, žasne: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ (Žalm 8:5) David strnul ohromením, když si uvědomil, že navzdory tomu, jak je člověk v porovnání s bezedností vesmíru bezvýznamný, určil Bůh právě člověka, který stojí níže než andělé, aby nad stvořením vládl.

Slovo „maličko“ (Žalm 8:6) má v originále dva významy. Může znamenat buď „Učinils jej o málo menším než anděly“ (Židům 2:7 NBK, podobně KR), nebo „nakrátko jsi ho postavil níž než anděly“ (ČEP, podobně KMS). První význam odpovídá smyslu žalmu, tak jak se týká člověka, který na rozdíl od andělů nemá nadpřirozené schopnosti; druhý význam odpovídá smyslu žalmu, tak jak se týká Syna člověka, který nakrátko odložil svou slávu, aby na sebe vzal lidské tělo, když pobýval zde na zemi. (Philip E. Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], str. 85.) Své lidství si ponechává navěky, ale když vystoupil na nebe, přijal svou slávu zpět (Jan 17:5; Zjevení 1:12-18).

Jak se v žalmu postupně ukazuje, Bůh stořil člověka jako vrchol svého stvoření a zahrnul ho slávou a ctí. Dal mu postavení a autoritu vlády nad vším ostatním tvorstvem. Adam a Eva žili v dokonalém prostředí a v dokonalém vztahu se svým Stvořitelem. Toto původní vznešené postavení člověka ukazuje naprostou neomluvitelnost pádu. Co mohli Adam s Evou ještě chtít? Co jim scházelo? Měli významné postavení, vládli všemu, co bylo na zemi! A přece chtěli víc: chtěli být jako sám Bůh.

Když autor Listu Židům ocituje žalm až po slova „všecko jsi podrobil pod jeho nohy“, dodá na vysvětlenou: „Když mu tedy podrobil všecko, znamená to, že nezůstalo nic, co by mu nebylo podmaněno. Nyní ovšem ještě nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno.“ (2:8).

Otázkou je, zda se „mu“ vztahuje k člověku nebo ke Kristu? Pravděpodobně v pvní řadě k člověku, ale také dále za člověka: ke Kristu jako k Člověku, k představiteli lidstva (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], str. 37). Bruce říká (tamtéž): „Pisatel přiznává, že je těžké poznat v člověku onu bytost, kterou žalmista popisuje jako bytost korunovanou ‚slávou a důstojností‘, ustanovenou nad veškerým dílem Stvořitelových rukou.“ Jak se nám ale autor listu chystá vysvětlit ve verši 2:9, Boží záměr s člověkem bude naplněn v Kristu. O selhání tohoto záměru mluví ve verši 2:8b:

2. Boží původní záměr s člověkem byl znemožněn naším pádem do hříchu (2:8b).

Pád se rýsuje v pozadí slov: „Nyní ovšem ještě nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno.“

Podle autora listu tedy Žalm 8 hovoří o prvním Adamovi, stvořeném k Božímu obrazu, aby vládl nad Božím stvořením. Všechno bez výjimky mělo být podřízeno člověku. Takový byl původně Boží záměr, ale dnes to tak nevypadá. Člověk zhřešil a padl, čímž znemožnil, aby mu všechno ve stvoření bylo plně podřízeno.

Bůh na pád reagoval rozhodnutím, že země má být prokleta, aby ji člověk musel obdělávat v potu tváře (1. Mojžíšova 3:17-19). Adam a Eva byli vyhnáni ze zahrady a ztratili své vládnoucí postavení. Lidské pokolení bylo vydáno napospas chorob, úrazů a smrti.

Následky hříchu nakazily celé lidstvo, takže první syn Adama a Evy zavraždil svého mladšího bratra. Člověk se stal obětí jevů, kterým říkáme „přírodní katastrofy“, jako jsou zemětřesení, sopečné výbuchy, záplavy, požáry, tornáda, hurikány, sucha a teplotní extrémy.

John MacArthur to popisuje takto (The MacArthur New Testament Commentary, Hebrews [Moody], str. 57): Člověk je v každé hodině svého života ve vážném nebezpečí. Právě ve chvíli, kdy vystoupí na vrchol své kariéry, se v jeho mozku může náhle objevit nádor a udělat z něj slabomyslnou trosku. Právě ve chvíli, kdy už má jako atlet slávu na dosah, se může zranit a zničehonic je z něj bezmocný mrzák. Zápasí sám se sebou, zápasí s ostatními lidmi, zápasí se svou planetou. Dennodenně posloucháme a čteme o napětí mezi národy, o neschopnosti státníků dosáhnout shody ve světě, který trpí politickými a sociálními konflikty – nemluvě o ekonomických potížích, zdravotních rizicích a hrozbách války.

Slyšíme, jak němé tváře kňučí bolestí, a můžeme dokonce pozorovat, jak se stromy a byliny potýkají s nemocemi a škůdci. Máme množství nemocnic, lékařů, léčiv, pesticidů, pojišťoven, požárních a policejních sborů, pohřebních ústavů – a to vše svědčí o tom, že země je prokleta.

I když se ve verši 2:8b podíváme až za člověka, ke Kristu jako představiteli lidstva, stále nevidíme, že by mu bylo všechno podřízeno. Tato myšlenka se vztahuje až k verši 1:13, kde Otec říká Synu: „Usedni po mé pravici, dokud ti nedám nepřátele za podnož tvého trůnu!“

K tomu ještě nedošlo. Bůh ve svém svrchovaném plánu dovoluje, aby v tomto věku kladli zlí lidé a národy jeho Mesiáši zuřivý odpor. Ale přichází den, kdy je rozdrtí „železnou holí“ a rozbije „jak nádobu z hlíny“ (Žalm 2:9). A to vede autora listu ke třetímu článku jeho úvahy:

3. Boží původní záměr s člověkem bude znovu uskutečněn díky Ježíši Kristu (2:9).

Autorovy myšlenky se na tomto místě ubírají stejným směrem jako v Pavlově pojednání o Ježíšově pokoře a slávě ve Filipským 2:5-11. Tam Pavel popisuje, jak se Ježíš existující jako Bůh vydal ze své slávy, vzal na sebe podobu služebníka a břemeno poslušnosti, které ho dovedlo až k smrti ukřižováním. Proto ho Bůh vysoko vyvýšil a dal mu jméno, které převyšuje všechna jména.

Zde je Ježíš představen jako věčný Boží Syn (Židům 1), který se pokořil k tomu, že na sebe vzal lidské tělo, a tak se stal „nakrátko“ nebo „o maličko“ menším než andělé. U toho ale nezůstal. Podstoupil „utrpení smrti“, „neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky“. Proto je nyní „korunován ctí a slávou“. „Okusit smrt“ (či „smrti“) (Židům 2:9 NBK, KMS, KR) neznamená si ze smrti drobet uždíbnout, ale naopak zakusit na sobě smrt do té nejvyšší míry.

„Za všecky“ se týká všech, kdo uvěří a díky tomu ve svém životě poznají přínos Kristovy smrti – ony „mnohé syny“, které s sebou přivede do slávy (2:10).

Ježíš si po svém zmrtvýchvstání utahoval ze dvou svých učedníků na cestě do Emaus, že nevěřili všemu, co o něm proroci říkali. Pak jim řekl: „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“ (Lukáš 24:26). Petr řekl, že proroci „zkoumali, na který čas a na jaké okolnosti ukazuje duch Kristův v nich přítomný, když předem svědčí o utrpeních, jež má Kristus vytrpět, i o veliké slávě, která potom přijde“ (1. list Petrův 1:11). Jinými slovy, Ježíšova smrt nebyla nepředvídaná. Už starozákonní proroci předpovídali jeho smrt – a po ní jeho slávu.

Právě ona byla prostředkem, který Bůh zvolil, aby lidské pokolení zachránil z ničivých následků hříchu a aby nás navrátil do postavení, které pro nás původně zamýšlel. Pokud vírou zůstáváme v Kristu, pak jsme v něm také usazeni na nebeských výsostech. Pokud je nyní korunován slávou a důstojností, pak se na této slávě a důstojnosti podílíme i my, třebaže to dosud nepozorujeme (Židům 2:7; Žalm 8:5). Až se vrátí, aby vládl ve svém království, budeme vládnout spolu s ním. To je naše slavná budoucnost v Kristu!

Abychom to shrnuli: Kristovo vtělení a smrt v žádném případě nenaznačují, že by byl někým menším než andělé. Tomu nasvědčuje také to, že Bůh ustanovil, aby v budoucím světě vládli lidé andělům. Skutečnost, že takový byl Boží původní záměr s člověkem, ukazuje Žalm 8. Naplnění tohoto záměru zabránil pád, ale nyní byl obnoven a bude opět uskutečněn v druhém Adamovi, v Pánu Ježíši Kristu. Díky tomu, že zemřel, vstal z mrtvých, byl vyvýšen a přijde znovu, aby vládl v království, budeme spolu s ním vládnout i my.

Závěr

Nyní je snad myšlenkový postup našeho oddílu zřejmý. Jak bychom tedy měli tyto verše uvést do praxe?

Za prvé bychom neměli připustit, abychom kvůli zkouškám, kterými právě procházíme, zanedbávali své veliké spasení, protože jednoho dne budeme vládnout spolu s Kristem. A. W. Pink (An Exposition of Hebrews [Ephesians Four Group: Escondido, CA, 2000], elektronické vydání, str. 97) řekl: „Praktický dopad tohoto verše byl pro adresáty listu následující: ‚Nepřestávejte se pevně držet své oddanosti Kristu, protože se blíží chvíle, kdy ti, kdo tak činí, vstoupí do slávy převyšující slávu andělů.‘“ Jinými slovy: abychom dokázali své zkoušky v přítomnosti s radostí snášet, musíme se naučit a nesmíme zapomínat se na ně dívat z hlediska naší věčné slavné budoucnosti v Kristu. Jestliže Ježíš musel nejprve trpět, než vstoupil do slávy, nevyhneme se tomu ani my. Bůh použil utrpení, aby učinil dokonalým svého Syna (2:10), a totéž činí s námi. Jonathan Edwards měl pravdu: měli bychom se často soustředit na to, jak je život v porovnání s věčností krátký.

Když byla anglická královna Viktorie (1819–1901; královna od 1937) malá, dlouho před ní tajili, že se má stát příští vládkyní Velké Británie a Irska, aby z toho nezpychla. Když ji její učitel konečně nechal přijít na to, že se má jednoho dne stát anglickou královnou, její reakce byla: „Tak to budu hodná.“ Podřídila svůj život své budoucnosti.

Naše situace by se měla podobat té její. Naše budoucnost znamená vládu s Ježíšem Kristem, ne na několik let, ale navěky. Díky tomuto vědomí bychom měli být schopni snášet těžkosti a zkoušky v přítomnosti. Měli bychom žít podle toho, že jsme odděleni pro Krista, s pohledem upřeným na svou slavnou budoucnost.

Za druhé bychom se měli vírou dívat na Ježíše a žasnout nad tím, co pro nás udělal, a nad tím, že nyní jsme v něm (2:9). Opustil nebeskou nádheru a vzal na sebe lidské tělo.

A nejen to: dal se pro nás ukřižovat. „Tos, Bože, tak mne miloval, že život svůj jsi pro mne dal?“ (Charles Wesley). Proto náš Pán ustanovil na svou památku Večeři Páně, abychom si připomínali, co pro nás na kříži vykonal. Pavel řekl: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Galatským 2:19-20). Pavel měl denně před očima Ježíše, který kvůli němu podstoupil kříž. A sám sebe vnímal jako člověka, který je v Kristu, takže se na něj vztahuje všechno, čeho Kristus svou smrtí dosáhl. Tak bychom měli žít každý den.

Za třetí, pokud si v tomto zlém světě připadáte slabí, opovržení či bezvýznamní, hlavu vzhůru! V Kristu udatně vítězíme![3] I když je to těžko představitelné, v budoucích věcích budeme vládnout s Kristem v jeho království. Na tom, co si o vás myslí svět, vlastně vůbec nezáleží. Záleží na tom, co si o vás myslí Bůh. Pokud jste uvěřili Kristu jako Tomu, kdo na kříži nesl všechny vaše hříchy, pak vám Bůh udělil svou spravedlnost. Jste očištěni od svých hříchů. I když jste pouhým smítkem na planetě Zemi, která je pouhým smítkem v tomto obrovitánském vesmíru, můžete vědět, že Bohu na vás záleží a že má s vaším životem určitý záměr, který přesahuje náš krátký život v tomto těle a trvá až na věčnost v oslaveném těle, které obdržíme, až se Kristus vrátí.

Ale konečně je tu ještě jedna pravda, která se některých může týkat: Nejste-li v Kristu, měli byste se velice bát. Přestože jím dnes milióny lidí na celém světě pohrdají a nevšímají si ho, blíží se den, kdy budou volat, aby na ně padly skály a ukryly je před tváří Toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránka (Zjevení 6:16). On je tím nejdůležitějším úhelným kamenem, který stavitelé odmítli.[4] Kdo na něm postaví svůj život, bude stát v každé životní bouři na pevných základech (Matouš 7:24-25). Ale na koho ten kámen padne, toho rozdrtí na prach (Matouš 21:44). „Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají!“ (Žalm 2:12).

Otázky k diskuzi

1. Jak si můžeme v praxi udržet soustředění na svou věčnou budoucnost i v těžkých životních situacích?

2. Na základě Žalmu 8 bývá někdy vyučována nebiblická myšlenka takzvané „sebeúcty“. Reagoval David na tyto pravdy tím, že oslavoval sebe nebo Boha? Je správné mít jako bytost stvořená k Božímu obrazu pocit významnosti?

3. Do jaké míry přetrvávají ve věřícím následky pádu? Do jaké míry jsou odstraněny?

4. Jsou křesťanský život jenom samá „těšínská jablíčka“? Do jaké míry bychom měli prožívat život v hojnosti už nyní? Co přesně to znamená?

Překlad Jan Šraml