XIII. 

Dne 1. března.

Tetička poslala pro nás všechny, abychom dnes u ní obědvali na oslavu Luciiných patnáctých narozenin. Od té doby, co se Lucie zachovala tak statečně s malou Emou skutečně zachránivši její život, Arnošt praví, že tetička nemůže ani dost pro ni učinit. Ditě to se do mne nějak nevysvětlitelně zamilovalo, a když jsme se tam dostavili, vyšla mi vstříc s jakousi srdečností, což je dost divné.

„Matinka mi dovoluje, abych vám přinesla příjemnou novinu,“ pravila, „ježto mám narozeniny. Přítelkyně, kterou velice milujete, právě přišla a touží vás obejmout.“

„Obejmout mne?“ zvolala jsem. „Ty dětino!“ A v následujícím okamžiku jsem se ocitla v náručí matčině!

Prostřednictvím té opovrhované Lucie se mi dostalo té radosti. Zdá se, že tetička jí ponechala, aby sama volila častování o narozeninách, a že po vážném přemítání přišla k náhledu, že opětné spatření mé matky bude nejpříjemnější věcí pro mne. Neřekla jsem ti nikdy, drahý deníku, proč jsem nešla domů loni v létě, a také nikdy neřeknu. Chceš-li mít domněnku, že jsem k tomu neměla prostředků, můžeš.

Nuže, nebylo to krásné spatřit matku a číst v její drahé, milující tváři, že je spokojena se svou ubohou, svéhlavou Katuškou, a že ji miluje jako kdy jindy?

Toužila jsem jen, aby Arnošt přišel, aby nás mohla vidět pohromadě a vidět, jak mne miluje.

Přišel; letěla jsem mu v ústrety a vtáhla ho dovnitř. Ale zdálo se, jako by byl zhloupl a stal se nemotorným. Po celý oběd jsem čekala na nějaký milující pohled, který by měl dokázat matce naši dobrou shodu, ale čekala jsem marně.

„Časem se to dostaví,“ myslila jsem. „Až budeme samotni, matka uvidí, jak mne miluje. Ale „časem“ nezměnilo se nic. Byla jsem nesvá. Maminka to asi postřehla, a proto se tázala, je-li mi dobře. Bylo to zajisté ode mne velice pošetilé, ale já jsem jí přec chtěla dokázat, že mne stále ještě miluje přes všecky mé chyby. Mimo to musila jsem si vyčítat nespravedlnost, jak jsem posuzovala Lucii. Protože nebyla samý oheň a vášnivá jako já, proto už jsem nemusela se domnívat, že je bez srdce. Takováto jsem já; doufám, že na příště nebudu už soudit tak ostře.

Dne 30. dubna.

Maminka právě odjela. Její návštěva mi byla k nesmírnému prospěchu. Ihned objevila něco pomilováníhodného při otci, potom i něco při Martě. Praví, že otcova utrpení jsou skutečná, ne předstíraná; že jeho omyl spočívá v tom, že neví, kde hledat sídla své nemoci, a že se moří hlady jeden týden a přejídá druhý týden. Varovala mne, abych na se nemalovala výčitek pro budoucnost posuzujíc ho nyní křivě, a napomínala mne, abych s ním jednala tak, jak se na dceru sluší nedbajíc v tom nejmenším, váží-li si toho čili nic. Co se pak týče Marty, nemám prý ani ponětí, jak ona hospodářstvím zmenšila naše výdaje, aby udržela domácnost v pořádku a ušetřila nás starostí.

„Ale, matinko,“ pravila jsem. „pozorovala jsi, jaké hrozné máslo máme? A to vše je její vinou!“

„Ale máslo nebude trvat věčně,“ odvětila. „Nedělej se nešťastnou pro takovou maličkost. Mně pak se velice ulevilo, když vidím, že při svém slabém zdraví máš tuto pevnou a silnou oporu, na níž se můžeš spolehnout.“

„Mé zdraví není slabé, matinko.“

„Jistě, vypadáš bledá a hubená.“

„Ovšem,“ pravila jsem. A nyní následovaly všelijaké rady, abych nelezla po žebříku, nestoupala na židle, nešila mnoho a pod.

Dne 15. června.

„Počasí nebo něco mne činí dosti mdlou a neohrabanou. Začínám poznávat, že Marta není zcela jen pro mrzutost v domě. Právě jsem byla u pí. Campbellové. V odpověď na mou litanii nářků vzala knihu a čtla mi článek, myslím, že nadepsaný: „Čtyři stupně k pokoji.“

„Chtěj raději činit vůli jiného, než svoji.“

„Dávej přednost mít raději méně, než více.“

 „Hledej vždy nejnižšího místa, a buď menší než druhý,“

„Přej si vždy a pros za to, aby vůle Boží byla tobě cele naplněna.“

Byla jsem nesmírně dotčena těmito pokyny, ale pravila jsem sklíčeně:

„Může-li být pokoje dosaženo jen ke konci tak tvrdých cest, jsem jista, že budu vždy nešťastna.“

„Jste nešťastna nyní?“ tázala se.

„Ano, právě nyní jsem. Nemyslím, že bych nepociťovala naprosto štěstí; míním, že mé srdce je rozerváno, unaveno tím, že jen stále jde tímtéž koloběhem podléhajíc týmž hříchům, vyznávajíc totéž a nečiníc žádného pokroku.“

„Má drahá,“ pravila pochvíli, „máte dokonale ustálené poznání o tom, čím jest Kristus lidské duši?“

„Nevím. Rozumím, ovšem že více nebo méně dokonale, že mé spasení závist na Něm samém, — že je Jeho darem.“

„Vidíte s toutéž zřetelností, že vaše posvěcení musí být plně jeho dar, zrovna jako spasení?“

„Ne,“ pravila jsem po krátkém rozmýšlení. „Pociťovala jsem, že On již učinil Své při mně, nyní že já musím učinit své.“

„Má milá,“ pravila s velikou něžností a soucitem, „pak přední povinnost je, abyste se naučila znát Krista.“

„Ale jak?“

 „Na svých kolenou, mé dítě, — na svých kolenou!“ Byla unavena, i odešla jsem; a opravdu jsem byla na svých kolenou.

Dne 1. července.

Domnívám se, že jsem již začala, pravda že jen nejasně, ale opravdu rozumět, že tato hrozná práce, kterou jsem se sama snažila vykonat, je Kristova práce, a že jen On ji může vykonat a také vykoná. Myšlenka ta mě těší, jen divím se, proč to bylo skryto přede mnou po celý ten čas, zvláště potom, co dr. C. byl řekl ve svém dopise. Ale chápu to toliko mlhavým, neuspokojivým způsobem. Jestliže Ježíš musí vše sám učinit, co musím já činit? A nebylo mi řečeno opět a opět, že život křesťanský je život bojování, a že musím bojovat jako ctný rytíř?

Dne 5. srpna.

Dr. Cabot přišel v okamžiku, kdy jsem ho nejvíce potřebovala. Toužila jsem po opětné rozmluvě s ním, která mne vždy tak potěšovala. Cítím velikou tíhu sklíčenosti, jež tíží mne i ubohého Arnošta, který po mnohých návštěvách u nemocných potřebuje navrátit se k veselé ženě. Ale potěšuje mne ujištěním, že to je pouhá kleslost mysli, a že to přejde samo sebou. Jak je laskav, ba i něžný! Mé srdce dostává vše z něho, čeho potřebuje, jen já jsem tak pošetilá, že ho nedovedu potěšovat, jak bych měla. Také otec mluví mnohem méně o svých nepříjemných pocitech, a zdá se, že má o mne strach. Co se pak týče Marty, musím vyznat, že jsem se vzdala snahy získat její náklonnost, nebo dokonce lásku. Mám za to, že nemůže za to, že je na mne velice tvrdá a odměřená ke mně; toužím vydat se jí na milost a dostat od ní malý úsměv na ujištění, že mi odpustila, že jsem manželkou Arnoštovou a to tak rozdílnou od té, kterou by byla pro něho vyvolila.

Dne 4. října 1838.

Dr. Elliott pí. Mortimerové.

Má drahá Katuščina matko, - budeš se radovat s námi, sdělím-li Ti, že jsme se stali šťastnými rodiči roztomilého hošíčka. Má nejmilejší ženuška posílá Ti tisíc pozdravení a vzkazuje, že bude psát sama — zítra. Což já pravděpodobně nedovolím, jak si můžeš představit. Krásně se zotavuje i máme za co být vděčni.

Tvůj oddaný syn

J. E. Elliott.

Pí. Croftonová pí. Mortimerové:

Jsem jista, má drahá sestro, že doktor nenapsal více než pět řádek o veliké události, která způsobila takové vzbouření v našem domácím kruhu. Tudíž musím se pokusit podrobněji Ti vypsat, co bys jisté chtěla vědět. Nepotřebuji dodávat, že naše milá Katuška se chovala opravdu statečně.

Její sebezapření a ohled na ostatní byly opravdu skvostné po celou tu dobu onoho výjevu. Doktor může věru být na ni hrd; a neopomenula jsem mu říci totéž v přítomnosti té jeho strašné sestry. Nikdy ve svém životě jsem se nesešla s takovou hranatou, nepříjemnou osobou. Nerozumí Katušce a nikdy nebude; a těžko si mohu představit, že by pobyt s takovou osobou mohl být užitečnou školou, o kterou se má více stát, než o sebe rozkošnější domácnost ... A přec vím, že to není snad pouze mravní říkání, ale vidím, že je tomu tak ve skutečnosti. Katuška se učí sebeovládání i trpělivosti, a její křesťanský charakter se vyvíjí způsobem, který mne uvádí v úžas. Musím důvěřovat, že ji Bůh za čas vysvobodí z této zkoušky. Vskutku, cítím se ubezpečena, až to vykoná u ni svůj blahodárný vliv, Bůh to od ní odejme. Marta Elliottová je hodná žena, ale její dobrota je bez půvabu a krásy. Stará se výtečně o Katušku, hledí, aby vždy vypadala, jako když ji ze škatulky vytáhne, jak se říkává, a má vždy její pokoj v úplném pořádku.

Ale co u ní pohřešíš, je laskavé slovo, mysli dodávající úsměv, něžný, trpělivý ohled, který by měl zdobit každý pokoj s nemocnou a osvětlovat ho, jako pravým svitem slunečním. Je zde však jedna útěcha, totiž, že já mohu naši drahou Katušku rozmazlit podle libosti své.

Maličký pak je roztomilý pacholík a jeho matka nachází v něm tolik štěstí, že nepotřebuje jiného potěšení. Budu psát opět v několika dnech. Zatím budiž ujištěna, že miluji Katušku skoro tak, jako Ty, a strávím s ní většinu času, pokud by se zcela nesebrala.

Jakub své matce:

To se ví, že dosud ještě nikdy nebylo takového dítěte na tváři země! Katuška je téměř bez smyslů radostí, tak že jí nemůžete přimět ani k jídlu ani ke spaní ani k čemu jinému, jež by se dle její roztomilé švagrové za těchto okolností slušelo. Neviděla jsi nikdy ničeho tak hezkého, jak ona nyní vypadá. Doufám, že ji doktor zrovna tak má rád jako já. On je nejlepší muž na světě, a Katuška je zrovna vhodná žena pro něho.

Dne 4. listopadu.

Mému miláčku je dnes měsíc. Nikdy jsem neviděla tak báječného děcka. Miluji ho tak, že bývám vzhůru po celé noci, a hlídám ho. Marta praví svým suchým způsobem, že bych lépe dokázala svou lásku k němu, kdybych více spala a jedla; a Arnošt praví, že budu, jakmile zesílím. Ale nezotavuji se, a to mne znepokojuje.

Dne 26. listopadu.

Cítím se jaksi více při sobě a jako bych mohla psát s menší námahou. Zažila jsem v těchto posledních týdnech takovou spoustu utrpení a takovou záplavu radosti, že rozum smrtelníkův stěží může pochopit. Svět, ve kterém nyní žiji, je novým světem; svět, plný utrpení, které vede do nevýslovné blaženosti. Och, to drahocenné, rozkošné dítě! Jak mám dosti děkovat Bohu za to, že mi je dal!

Poznávám, proč vložil několik trnů do mého domácího života; neboť nebýt jich, byl by ten život příliš šťastný. Nezdá se být chvíle k naříkání; a přece, nemohu-li o tom mluvit k žádnému, je to úleva, veliká úleva, mohu-li psát o svých zkouškách .

Za celé choroby Marta byla tak tvrdá, tak chladná, bez účastenství, že se mi někdy zdálo, že můj kalich utrpení nesnese už ani kapky. Vyhnala mne z postele, když jsem byla tak slabá, že mě vše nesmírně tížilo, až jsem omdlévala. Slyšela jsem, že pravila sama k sobě, že prý nemám pořádné soustavy, a že jsem se ani vdávat neměla. Nejhorší ze všeho je to, že za té hrozné noci, než dítě přišlo, neustále nabádala Arnošta, aby si lehl a odpočinul, jak že se tím zabije a podobně, kdežto pro mne neměla ani slova soucitu. Ale ach, k čemu je mi to dobré, abych jitřila své srdce! Proč pak nemohu připoutat zcela své myšlenky na svého mazlíčka, drahého manžela a k ostatním pramenům radosti, jež obšťastňují můj domov přes všechen tento nesoulad! Doufám, že se učím užitečným naučením ze své radosti i utrpení a že mne to oboje učiní a zachová vážnější.

Dne 4. prosince.

Měli jsme potíže, jak pojmenovat své ubohé dítě. Očekávala jsem, že mu budeme říkat Raymund po mém drahém otci, jak by se rozumělo samo sebou.

Připadalo mi to jako malá odměna pro matku v její opuštěnosti. Drahá matka! Jak málo jsem si toho byla vědoma po všechna ta léta, co jsem ji stála! Ale zdá se, že od nepaměti byl v rodině Jotham. Vždy nejstarší syn odevzdával jméno svého otce nejbližšímu pokolení; a Arnoštovo skutečné jméno je Jotham Arnošt! Zvláštní spojení! Jeho matka prosadila druhé jméno, přes všechen odpor. Arnošt zachoval se velmi dobře ve sporu o jméno, řka, že mu to je zcela lhostejné. Ale byl velmi potěšen, když jsem se rozhodla zachovat rodinný zvyk, tak že mi to bylo dostatečnou odměnou za oběť, již jsem přinesla. Otec je zas v nejtemnější náladě. Když jsem dnes seděla mazlíc se s hošíčkem, pravil mi:

„Dcero Kateřino, doufám, že je předmětem tvých modliteb, aby vás Bůh chránil od modlářství.“

„Ne, otče,“ odvětila jsem. „Modla je něco, co stavíme na Boží místo, a já tam svého dítka nepostavím.“

Zavrtěl hlavou a pravil, že srdce jest nejoklamavatelnější ze všech věcí a hrozně zlé.

„Slyšela jsem od maminky, že můžeme milovat nějaký zemský předmět, jak se nám líbí, jen musíme Boha milovat více,“ byla bych mohla dodat, ale neučinila jsem tak ovšem, že se každodenně modlím za to, abych milovala Arnošta a dítě více a lépe. Ubohý otec zdál se být zasažen a zarmoucen mými slovy a po krátkém přemýšlení pokračoval:

„Všemohoucí je veliká a hrozná Bytost. Nemůže snést soupeře. Chce mít celé srdce, nebo ničeho z něho. Když vidím mladou ženu tak zaujatou předmětem Jím stvořeným, jako ty jsi zaujata hošíkem i jinými přáteli, pak se musím chvět pro vás — chvět!“

„Ale, otče,“ odporovala jsem, „Bůh mi dal toto dítě, a On mi dal srdce takové, jaké právě je.“

„Ano; a toto srdce potřebuje obnovení.“

„Myslím, že je obnoveno,“ řekla jsem; „leč vím, že tu musí být vykonána ještě velká práce; a čím účinněji se koná, tím více rostu v lásce. Nemyslíte, otče? Nemyslíte, že čím více budu podobna Kristu, tím více budu naplněna láskou ke každé bytosti?“

Potřásl hlavou, ale přemýšlel dlouho, jak obyčejně činívá o něčem, co se mu zdá být opovážlivé. Mne pak mrzí, že se znovu a znovu opovažuji s ním se přít; obávám se, že se chlubívám tou nepatrnou moudrostí, již jsem tu a tam nasbírala. Kromě toho, má hora nestojí tak pevně jako dříve. Snad přece jen si dělám modlu z Arnošta a maličkého.

Dne 16. ledna 1839.

Toto jest druhé výročí naší svatby. Neočekávala jsem mnoho od něho po zklamání minulého roku. Otec byl velmi zachmuřen při snídani a odešel hned po ní do svého pokoje. Nikdo se k němu nemohl dostat, aby upravil jeho lože, též nechtěl ani přijít dolů k obědu. Divím se, že Arnošt mu to vše dovoluje. Ale zdá se mi, že má pravidlo ponechávat každému plnou svobodu — pro mne ji jistě ponechává. Po obědě mi dal knihu, kterou jsem chtěla před nějakým časem a žádala ho za ní, „Následování Krista“. Vždy od onoho dne u paní Campbellové pociťovala jsem, že by se mi líbila přes to, že jsem zpočátku myslívala, že jsou v ní příliš tvrdá slova. Přečetla jsem mu na hlas: „Čtyři stupně klidu“. Pravil, že to je obdivuhodné a pak vzal knihu sám a četl pro sebe na několika místech. Cítila jsem, že drahé okamžiky, kdy jsem ho měla zcela jen pro sebe, minuly, a ztrácela jsem trpělivost s ním, když slova: „Neustále chtějte mít méně než více,“ zasáhla mou mysl. Domnívám se, že toto pravidlo směřuje k světským požitkům; ale já zavrhuji peníze i lidi, kteří je milují. Bohatství, o které stojím, není ani stříbro ani zlato, ale láska a úcta mužova; a těch mám žádat méně, anebo více? Marně jsem se namáhala touto otázkou; ale když jsem prosila tiše Boha, aby mě uspokojil tím, co se mi uvolil dát z toho bohatství, po čemž toužím, — ano, lačním a žízním, — jistě cítila jsem sladkou spokojenost, aspoň na čas mne, uspokojující a utišující. A právě když jsem se tak utišila, Arnošt odhodil knihu, přišel a uchopil mne do náručí.

„Děkuji Bohu,“ pravil, „má rozmilá ženo, že jsem si tě vzal toho dne. Nejmoudřejší věc, kterou jsem kdy učinil, bylo to, že jsem se do tebe zamiloval a stal se pošetilcem!“

Jaká to slova u mého nemluvného, starého miláčka! Kdykoli něco řekne nebo udělá nezvyklého na svou povahu a cele mne překvapí, jak je rozkošným. Nyní je svět krásným světem, a rovněž krásným je každý v něm. Potkala jsem Martu na schodech, když Arnošt odešel, uchopila jsem ji a políbila. Vypadala naprosto udiveně.

„Jakou náladu má to dítě!“ slyšela jsem ji šeptat samu k sobě; „jak rychle z nálady tak do nálady.“ A zavzdychla. Může to být, že pod ztuhlou a tvrdou korou může být skryta láska a snad i žal? Spěchala jsem za ni a otázala se ji co nejlaskavěji: „Proč jsi vzdychla, Marto? Rmoutí tě něco? Učinila jsem něco, co tě zarmoutilo?“

„Děláš, jak co nejlepšího dovedeš,“ pravila a mihla se mimo mne do svého pokoje.

Překlad Alois Adlof

Ostatní kapitoly