Tato zvěst velikonoční proměnila zármutek těch, kteří pod křížem Páně plakali a kvíleli nad zmařenými nadějemi. Vstal! Zvěstovali andělé, vstal Pán právě! Potvrzovali jeden druhému, ale i on sám přišel živý mezi ně a mluvil s nimi. Pochybnost byla zaplašena, a srdce jejich jásalo v plné jistotě, že Pán, který umíral na kříži a pohřben byl, vstal z mrtvých a je živ. A od té doby v plné jistotě svědčili, že Ježíš Kri­stus umřel za hříchy naše a vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše. A když doplňovali počet apoštolů po odchodu Jidášově, bylo jim jasné, že musí zaujmout místo mezi nimi a s nimi jeden, který byl spolu s nimi svědkem jeho vzkříšení (Sk 1,22). Ba, zvěst o zmrtvýchvstání Pána Ježíše je podstatná část evangelia, a kdekoliv se vypravuje o Spasiteli, tam se musí vypravovat o jeho kříži a o jeho zmrtvýchvstání. A mluvilo-li by se o všem krásném, co Ježíš kázal, co konal a scházelo-li by tomu, že z mrtvých vstal, to by nebylo evangelium. Ba, tak důležité je, že Kristus z mrtvých vstal, že apoštol potvrzuje, že všecko ostatní je nic a všecko rozplývá se v dým bez této stěžejní základní pravdy spasení. „ A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších“ (1K 15,14.17).

Co by bylo platné kázat o těch pěkných podo­benstvích Kristových, co o jeho krásném životě, co o jeho smrti na kříži, kdyby konec všeho byla smrt a zetlení v hrobě? My cítíme, že bychom neměli žádné naděje, nebylo by vysvobození z hříchu, neměli bychom žádné vyhlídky na do­mov, na spatření svatého Boha. Nebylo by žádné jistoty, že jeho oběť na kříži byla by co platná, nebylo by žádného života věčného. Apoštol před­kládá Korintským všechny důsledky toho, kdyby byl Kristus nevstal. Ó, jak smutný by byl všechen život. Jaká tma v duši, jaká hrozná budoucnost, jaká smutná věčnost. Všecko by bylo daremné. Kázaní o Kristu a o Bohu daremné. Co by bylo platné kázat o Kristu, který nemá žádné síly, žádné moci, který nemůže vysvobodit, potěšit, vytrhnout ze smrti.

Ó, pak naši miláčci zahynuli, a není s nimi shledání. Ó, pak není proč sušit slzy a není naděje, že bude vyrovnání všeho, co nás kdy zaráží, ba není odpuštění hříchu, ještě jsme ve svých hříších a není možnosti sejít se s Bohem. A doufat jen v Krista jako v reformátora, učitele, učence, kazatele, spravedlivého, hodného člověka, ó, jak málo nás může potěšit v zklamáních života, na prahu hrobu, v nemoci i v umírání, tváří tvář věčnosti!

Apoštol praví: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ (1K 15,19). Ale Kristus vstal z mrtvých! To je jásavý vý­křik apoštolův ke všemu, co ho trápilo, sou­žilo, co mu stálo v cestě, a to je to, co mu dávalo odvahy a radostné jistoty, když zvěstoval evan­gelium Boží o Synu Božím, který se prokázal být Synem Božím mocně podle Ducha posvěcení skrze zmrtvýchvstání (Ř 1,6). To je právě průkaz, důkaz, že ten, který zmíral na kříži, byl sám Pán z nebe. Proto, že je to Syn Boží, o němž se káže, je to evangelium moci a proto se za ně Pavel nestyděl, nestyděli se za ně apoštolové, ne­styděli se za ně, kteří tvořili řady prvních svěd­ků: „Je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ‘“ (Ř 1,16-17). Ten, který zvítězil nad smrtí, nad hrobem, nad všelikou mocí hříchu a pekla, je silný Spasitel a jistotně netřeba se stydět za něj ani se obávat, že dílo své pro nás a v nás nedokoná.

V první řadě zmrtvýchvstáním Páně je nám zaručeno, že život Pána Ježíše nebyl marný, a že to, co o něm Písmo předzvěstovalo, také skuteč­ně naplnil. Oč tu šlo? Proč zmíral na kříži? Pro­to, že Hospodin uvalil na něj nepravosti nás všech. On ho učinil naším zástupcem, Beránkem, aby sňal a nesl náš hřích. „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. položil svůj život v oběť za vinu“ (Iz 53). Dal život svůj mzdu na vykoupení za mnohé (Mt 20,28). Na odpu­štění hříchů našich vylita byla jeho krev (Mt 26,28). V něm máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů podle bohatství milosti jeho (Ef 1,7). Kříž Ježíšův je naše spojení s Otcem, „na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. Jeho rány vás uzdravily“ (1Pt 1,24). Krev Krista Ježíše, Syna Božího, očišťuje nás od všelikého hříchu (1 J 1,7).

Ó, jaké to skvostné věcí zvěstuje nám smrt Syna Božího! Jaké milostné poselství s kříže! Jaká to velikost toho, že na místě našem zmíral, že vinu naši shladil, Božím požadavkům zadost učinil, s Bo­hem nás smířil. Apoštol to vyjadřuje slovy: „I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony“ (Ko 1,21-22). Kdo to všechno může popsat, vystihnout, vyložit, co všecko znamená smrt Pána Ježíše na kříži! Kri­stus jednou je obětován k shlazení mnohých hříchů. „Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony - to jest obětováním svého těla. Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný“ (Žd 10,19-23).

Ó, jak slavné věci nám to získala smrt Kristo­va, jaké slavné očištění od hříchů, jaké vzácné spojení s Otcem. A je tomu skutečně tak? Toho jistotu nám dává zmrtvýchvstání Páně. „Toho Ježíše vzkřísil Bůh, jehož my všichni svědkové jsme,“ svědčil Petr v den vylití Ducha svatého. Kdyby byl nevstal, byli bychom nadále ve svých hříších, nebylo by seslání Ducha svatého, nebylo by té radostné jistoty, že hřích je shlazen, Bůh smířen, a že smíme s radostí k němu se hlásit: Otče náš, který jsi v nebesích. Víra v živého Krista je to, co nás v Duchu sv. obživilo.

A jako jeho vzkříšení je jistotou a zárukou našeho smíření s Otcem, našeho odpuštění hříchů a vysvobození od nich, naší svobody a našeho měšťanství v nebesích, tak je také našeho vítěz­ství nad smrtí a našeho vzkříšení. To je naše ve­liká radost. „Neboť jako v Adamovi všichni umí­rají, tak i skrze Krista všichni obživeni budou.“ A ta naše útěcha nad hrobem našich milých. Není třeba lkát. Přijali-li jsme živého Krista za svého Spasitele, přijali jsme s ním i život. „Jestliže pak Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, ve vás přebývá, tedy ten, který vzkřísil Krista z mrtvých, obživí i smrtelná těla vaše pro přebý­vajícího Ducha jeho ve vás“ (Ř 8,11). „Nebo poněvadž jsme s ním vštípení připodobněním smrti jeho, tedy i vzkříšeni budeme“ (Ř 6,5). I to naše porušitelné tělo účastno bude nepo­rušitelnosti těla Kristova. „Tak bude i vzkříšení z mrtvých. Rozsívá se porušitelné, vstane nepo­rušitelné: rozsívá se tělo tělesné, vstane tělo du­chovní.“ „Musí zajisté toto porušitelné tělo ob­léci neporušitelnost a smrtelné toto obléci ne­smrtelnost – a tehdy se naplní řeč, kteráž za­psána jest: Pohlcena je smrt ve vítězství.“ (1K 15,53.54). Ó, není potřebí rmoutiti se jako ti, kteří naděje nemají. „Neboť jako věříme, že Ježíš umřel a z mrtvých vstal, tak Bůh i ty, kteří by zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním.“ (1Te, 4,14).

Ono velikonoční jitro bylo jitrem života, ví­tězstvím nad smrtí. „Kde je, smrti, osten tvůj? Kde je, peklo, vítězství tvé? – Ale Bohu dík, který dal nám vítězství skrze Pána našeho Jezukrista.“ (1K 15,55.57). Jeho vítězství je naše, jeho život je náš život, jeho smrt a co skrze ni učinil, je naše, Kristus ukřižovaný je náš, Kristus vzkříšený je náš. Ó, jak bychom se neradovali a netěšili nad tím velikým dnem vzkří­šení a nechápali, proč církev hned v dobách apo­štolských slavila první den v týdnu a vzpomí­nali vděčně, že Pán vstal v neděli ráno.

Zmrtvýchvstání Páně je zárukou, že smrt jeho je naše vykoupení, je zárukou i našeho zmrtvýchvstání, a zmrtvýchvstání Páně je naší radostnou jistotou, že je živ a že slyší nás, že nás zastupuje u Boha, že je naším veleknězem a pomocníkem. Je s námi po všecky dny naše. Je živ! A jako apoštolové byli naplnění jistotou, že jejich Spasitel je živ, jsme naplněni jistotou i my. Náš Spasitel je živ. A jestli kolem nás vi­díme pomíjitelnost všeho, vidíme-li, že nelze opřít a spolehnout se na veliké, mocné lidi, že poměry a okolnosti se mění, my smíme stálí zů­stat a pevně stát na skále. Pán praví: Já živ jsem, i vy živi budete. V něm je naše skála. On neumírá, Ježíš Kristus včera i dnes tentýž i na věky. „A víme, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsme v tom pravém i v Synu jeho Ježíši Kristu, On je ten pravý Bůh a život věčný“ (1J 5,20). Je živ! V dobách zármutku naplnila tato ji­stota srdce zkormoucených učedníků. Naplnila srdce sklíčených svatých. Toto velikonoční poselství je poselstvím radosti i pro tebe. Proč tesknit, proč se bát? Ježíš je živ. A jeho pozdrav platí i dnes: Pokoj vám! „Co se strašíte a proč myšlení vstupují na srdce vaše? Vizte ruce mé i nohy mé.“ (Lk 24,38.39). A jako tenkrát zradovali se učedníci vidouce Pána, tak i dnes radujeme se. Je živ, je blízko nám, je mezi námi a Duchem svým chce přebývat v našich srdcích skrze víru. Nebudiž nevěřící, ale věrný! A patře na něj, na toho živého Krista, a přijímaje od něho moc vzkříšení (Fp 3,10), nebudeš mocí jinak než říci, svému Pánu: „Pán můj a Bůh můj“ (J 20,28) a budeš svědkem jeho vzkříšení.

V první pak řadě budeš nevýslovně šťasten, že Ježíš je živ a pak povíš o tom jiným, že Ježíš je živ, že vstal z mrtvých v pravdě.