Dobrý den. Máme dnes významnou příležitost, kdy se jako křesťané můžeme společně podívat do Božího Slova a uctívat Boha skrze slyšení Jeho Slova a poslušnost vůči němu. I dnes chceme vzít Jeho Slovo, které je světlem pro naše nohy a nechat se jím usvědčit, kde je to potřeba, povzbudit ve víře a hlavně nasytit, abychom jím rostli ke spasení (1Pt 2,2). Pojďme tedy otevřít Písmo a budeme číst z Janova evangelia 20. kapitolu.

Opustili jsme text Janova evangelia na sklonku pátečního dne a viděli jsme dva nové odvážné vyznavače Krista – Josefa z Arimatie a Nikodéma. Vyžádali si na Pilátovi tělo Ježíše a pochovali ho do nového hrobu, který byl blízko popraviště. A Matouš (Mt 27,60) podotýká, že to byl Josefův nový hrob, který si nechal vytesat ve skále. Zdálky to vše sledovaly ženy, které stály pod křížem. Potom byla sobota a všichni zachovali sobotní odpočinek. Všichni, kromě jedné malé skupiny lidí.

A tak zatímco Ježíšovi učedníci, kteří před několika hodinami statečně vyznávali „půjdeme za tebou až na smrt“, se nyní rozprchli a schovávali se před židovskými vedoucími, projevili tito vedoucí mnohem více víry, než učedníci Ježíše. V sobotu šli za Pilátem.

• Nazítří, po dni příprav, se vrchní kněží a farizeové sešli u Piláta. „Pane,“ řekli mu, „vzpomněli jsme si, že když ten bludař ještě žil, řekl: ‚Po třech dnech vstanu.‘ Nařiď tedy, ať je hrob hlídán až do třetího dne, aby snad v noci nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu: ‚Vstal z mrtvých!‘ To by byl ještě horší blud, než ten první!“ „Máte stráž,“ odpověděl jim Pilát. „Jděte a hlídejte, jak umíte.“ A tak šli, zapečetili kámen a obsadili hrob strážnými. (Mt 27,62-66)

Všimněte si zajímavé věci – nepřátelé Krista říkají, že si vzpomněli na jeho slovo! Oni si pamatovali, co Kristus řekl, a jednali podle toho (v negativním smyslu) zatímco jeho nejbližší přátelé, učedníci, nevěnovali pozornost jeho slovům a šli hledat živého mezi mrtvé. Jeho nejbližší jednají ve své vlastní troufalé „víře“, která byla totální nevěrou vůči Kristu.

I. Prázdný hrob

• První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. (J 20,1-10)

Hned z rána, ještě za tmy, šly ženy pomazat mrtvé tělo Ježíše. Nevěděly, že u hrobu stojí stráž a přemítaly nad tím, kdo jim odvalí ten těžký kámen, kterým byl hrob zakrytý. Jako první ke hrobu dorazila Marie Magdaléna. Je pravděpodobné, že se ženy v pátek domluvily, že se sejdou u Ježíšova hrobu a pomažou Ježíše k pohřbu. Chtěly pomazat mrtvé tělo, ale už nikdy neměly příležitost to udělat. Přesto Ježíš nebyl bez pomazání.

Marie, sestra Lazara, pomazala Ježíše. Vylila to nejvzácnější, co měla, na Ježíše. Vzala svůj poklad a obětovala ho Ježíši – Jan to popisuje ve dvanácté kapitole a Ježíš při té příležitosti řekl, že ho Marie pomazala k pohřbu (J 12,7). A vzpomínáte si na to, co se potom stalo? Jidáš to odsoudil! Potřebujeme mít postoj jako Marie, takže neváhejme a vylejme svůj poklad na Ježíše, kdykoliv se naskytne příležitost. Někdo to možná odsoudí, ale ať neskončíme jako ženy, které chtěly sloužit Ježíši, ale už to nebylo možné.

Tyto ženy šly k hrobu v nevěře. Nevěřily totiž ani tomu, co říkal Ježíš (že vstane z mrtvých), ani tomu, co se dozvěděli u hrobu. Podívejte se na to, jak tyto události komentuje Matouš:

• Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví. Anděl řekl ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to.“ Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. (Mt 28,1-8)

Anděl řekl ženám, že Ježíš vstal z mrtvých. A přirozenou reakcí na prázdný hrob je říci to ostatním. Marie Magdaléna spěchala za učedníky. A Jan zapsal, co Marie učedníkům řekla: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili“ (J 20,2). To je popis zarmoucené nevěry. Ježíš o tom mluvil, hrob byl prázdný, anděl řekl ženám, co se stalo, ale co říká Marie? „Nevíme, kam Pána dali.“ To je šokující! A učedníci stejně nevěřili jejím slovům. Dokonce, i když se později setkala se vzkříšeným Ježíšem a znovu mluvila s učedníky, jejich reakce byla stále stejná. Bylo tady těch jedenáct, kteří s ním byli tři roky a kteří tolikrát slyšeli, že zemře a vstane z mrtvých. Byli to oni, kdo prohlašovali, nikdy tě neopustíme. Jak nyní reagovali?

• Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. (Lk 24,11)

Oni nevěřili, byli skeptičtí, potřebovali důkaz. To je šokující obraz – Ježíšovi nepřátelé brali Jeho slova vážněji než Jeho přátelé. Říkali, že si pamatují, co tento ‚podvodník‘ tvrdil, že vstane z mrtvých a že chtějí, aby se proti tomu nějak zakročilo. Naproti tomu jeho nejbližší, jeho přátelé, přišli, aby pomazali jeho mrtvé tělo, byli zmatení, když viděli prázdný hrob a nevěřili tomu, co jim tvrdil anděl. To ukazuje, jak moc špatně na tom je lidské srdce – dokonce i srdce učedníků. Ale náš text říká, že zde byli dva učedníci, kteří přece jen zareagovali ještě nějak jinak. Petr a Jan se rozběhli ke hrobu. Učedník, kterého Pán velmi miloval a učedník, který svého Pána velmi zklamal.

Zastavme se tu na chvíli a zamysleme se nad tím, proč tolik pospíchali ke hrobu. Oba se potřebovali přesvědčit, že Pán je živý. Jan miloval Pána, a když viděl prázdný hrob – uvěřil. Petr také miloval Pána, ale myslím, že nyní běžel ke hrobu, ještě z dalších důvodů. Jsem přesvědčený o tom, že poslední dvě noci Petr velmi špatně spal. Myslím, že kdykoliv zavřel oči, viděl Ježíšův pohled ve chvíli, kdy tvrdil příbuznému Malchose, že Ježíše opravdu nezná. Petr věděl, že to prohrál na celé čáře.

Nyní Petr slyší senzační zprávu – Pán žije! Jeho reakce je okamžitá – potřebuje mít jistotu.  Petr neví přesně, co má hledat u prázdného hrobu, ale běží za Ježíšem. Petr zhřešil proti Pánu a potřebuje narovnat svůj vztah s Pánem. Proto utíká k Ježíši. Petr vyřešil svůj vztah s Pánem až o několik dní později na břehu Galilejského moře. Teprve tehdy, když ho zarmoutilo Pánovo slovo, mohl být obnoven. Nyní jenom běží k prázdnému hrobu.

Co se to vlastně stalo, že Petr tak jednoduše zapřel Pána? Třikrát – jak Pán předpověděl – tvrdil, že nezná „toho člověka“. Malá služka na nádvoří velekněze ho usvědčila z jeho nevěry. Jak se to stane, že člověk takto dramaticky selže? Nikdy se to neděje jen tak. Obvykle je tu nějaký proces. Podívejme se v rychlosti na to, proč Petr selhal v následování Pána, a vezměme si poučení z Božího Slova.

1. Spoléhání na sebe

• Šimon Petr mu řekl: „Pane, proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím.“ (J 13,37)
• Na to mu řekl Petr: „Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!“ (Mt 26,33)

To byla obrovská sebechvála – ostatní možná, ale já nikdy. Petr spoléhal sám na sebe. Chodit v duchu ale znamená, že na sebe člověk vůbec nespoléhá. Petr bláhově vyznává sám sebe. Marek (14,31) dodává, že ostatní dělali totéž. Ta sebedůvěra, která byla v Petrovi, ovlivnila druhé. Petr spoléhal sám na sebe. Kdykoliv spoléháme na sebe, vede nás to k další věci:

2. Absence modlitby

Petr se nemodlil. Ježíš žádal učedníky, aby se modlili spolu s ním. Třikrát je nalezl spící. Často se modlíme jenom tehdy, když jsme v krizi. Je to proto, že spoléháme jenom sami na sebe. Minulou neděli jsme mluvili o modlitbě a viděli jsme, jak moc se potřebujeme modlit – a nejvíce právě za ty věci, které nám připadají nejlehčí, nejjednodušší, nejobyčejnější. Modlitba ukazuje, že spoléháme na Pána a na jeho vedení, nikoliv na sebe.

3. Tělesné jednání

Spoléhání na sebe a život bez modlitby vedly k tomu, že Petr jednal tělesně. Vzpomínáte si, jak se vrhl proti velkému zástupu ozbrojených lidí? Jak zasáhl sluhu velekněze a usekl mu ucho? Petr byl přirozený vůdce a dodával lidem důvěru, ale Pán viděl lépe. Dotkl se useknutého ucha a uzdravil ho. Sebedůvěra vede k tomu, že se nemodlí a potom jedná tělesně – může to vypadat zbožně, ale je třeba to konfrontovat Písmem.

4. Následování z bezpečné vzdálenosti

Petr se krok za krokem propadal hlouběji. Spoléhal na sebe, nemodlil se, jednal tělesně a to vše vedlo k tomu, že přes všechna svá velká prohlášení o tom, že položí život za Ježíše, nakonec následoval Ježíš zpovzdálí. Petr většinu času chtěl být v čele, chtěl vést, ale nyní následuje z bezpečné vzdálenosti. V určitém okamžiku úpadku chce následovat Ježíše, ale jenom zdálky, aby ho nepoznali. Nechce, aby někdo věděl, že je následovníkem Krista. Tyto věci ho nakonec dovádí do společenství s nepřáteli Krista.

• Když zapálili uprostřed nádvoří oheň a sesedli se okolo, přisedl mezi ně i Petr. (Lk 22,55)
• Šimon Petr stál ještě u ohně a zahříval se. Řekli mu: „Nejsi i ty z jeho učedníků?“ On to zapřel: „Nejsem.“ (J 18,25)

Petr si ohříval ruce. Když následujete Ježíše zpovzdálí a nechcete, aby to někdo věděl, tak se vám brzo stane, že se budete na bitevním poli ohřívat u špatného ohně. Jako kdyby Petr chtěl být co nejméně podobný Kristu a co nejvíce podobný nepřátelům. Chtěl vypadat jako jeden ze světa. A na tomto místě, v tuto chvíli Petra zasáhl Ježíšův pohled a on se hořce rozplakal. To se stalo tu noc před ukřižováním Pána. Nyní Petr hledá Pána, kterého zradil. Petr chtěl napravit své selhání, a tak utíká ke hrobu. Ovšem Petra hned tak něco nepřesvědčí. Petr potřeboval dospět k tomu, že nemůže spoléhat sám na sebe. To se stalo teprve v následující kapitole, kdy ho Pán Ježíš konfrontoval a nakonec obnovil svým slovem:

• Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce!“ (J 21,17)

Teprve zde – o řadu dní později Petr naprosto kapituloval před Pánem. Když ale v neděli ráno Petr uviděl prázdný hrob, žasl. Byl udivený nad tím, co se stalo. Petr tomu na rozdíl od Jana ještě nevěřil. Jen žasl. O něco málo později, pravděpodobně během cesty od hrobu, se Petr setkal se vzkříšeným Pánem. Ale k úplnému obnovení došlo až u jezera v Galileji. 

Naproti tomu Jan, když viděl prázdný hrob a složená plátna, která ukazovala na to, že Ježíšovo tělo nikdo neukradl, uvěřil. Přesto ani Jan si nedokázal dát věci dohromady, jak čteme v 9. verši:

• Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. (J 20.9)

Přesto tady vidíme první zázrak víry ve 20. kapitole. Vedle zoufalé nevěry Marie Magdalény a troufalé nevěry učedníků i Petra je tady záblesk víry. Jan uvěřil. A to nás vede k dalšímu nadějnému setkání:

II. Ježíš a Marie

• Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“ (J 20,11-18)

Marie se dívá na anděly. Brečí. Já nevím, kde je Pán. Otočila se a tam je Pán. Ale ona ho nepoznala. Proč pláčeš, ptají se andělé. Ale ona je více zaujatá mrtvým Ježíšem než živými anděly. V patnáctém verši jí Ježíš říká jménem: Marie. Když zavolá její jméno, ona se k němu otočí. Proč se od něho obrátila, když s ním předtím začala mluvit? Možná jen chtěla skrýt svůj zármutek. Možná však byla zaujata jinou podívanou. Marie nepoznala Pána, ale andělé ano. Když přišel Ježíš, andělé se nepochybně klaněli a ona se možná jen užasle dívala na to, co dělají. Do toho zní Ježíšův hlas: MARIE! Ona volá Rabbuni. Ještě se mě nedotýkej. Ještě jsem nevystoupil k Otci, ale jdi k bratřím. Je tam veliká sláva a veliká milost. Nebyl to jenom Petr, kdo sliboval, že zůstane. Přesto Ježíš říká: Jdi k mým bratřím a řekni jim, že vystupuji k Otci svému a Otci vašemu. Spasení se uskutečnilo. Už je to i váš Otec.

 Jde o to být v pravý čas tam, kde máte být. Bůh se postará o zbytek. Bůh zjevuje svou velikost a slávu tím, že používá ty, kdo nejsou velicí a mocní. Když je cílem závislost, tak slabost je ohromnou výhodou. A Marie je velice slabá. Marie hledala špatnou věc. Ve skutečnosti hledala tu nejhorší věc. Hledala mrtvé tělo Pána v den, kdy On řekl, že bude živý. Byla zničená, když nemohla najít to nejhorší. A když nalezla Ježíše, tak ho nepoznala! Co hledáme my, moji milí? Co hledáš ve svém životě?

Marie chtěla obejmout Pána, vrhnout se mu do náruče, ale ještě nebyl ten pravý čas. Jestliže máme být ve službě, tak Ježíš bude chtít, abychom přestali dělat věci, které nás těší a zdají se být velmi duchovní. Ježíš jí říká, přestaň. Není nic nebezpečnějšího, než když někdo dělá něco, do čeho povolal sám sebe, než když dělá něco jenom pro své potěšení a svou radost a vydává to za službu. Varujte se služebníků, kteří ke službě ustanovili sami sebe.

Musíme dělat to, k čemu nás povolal Ježíš. A až na výjimky k tomu budeme potřebovat také jeho tělo, církev – aby rozpoznala naše povolání a ustanovila nás pro službu Kristu. A když jednáme na základě Kristova povolání, bude to znamenat, že opustíme místo bezpečí a budeme dělat to, co Pán řekl. Všimněte si, že On nás posílá od sebe, ale jde s námi, je vedle nás, je před námi.

V Janovi 6 od Pána odcházejí lidé, kteří se nemohou srovnat s Jeho učením. V okamžiku, kdy porozumíme evangeliu, jsou před námi jenom dvě možnosti. Tito lidé si vyvolili jednu možnost a šli pryč. Jaká je ta druhá možnost?

• Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,18-20)

On je v tom s námi – až do skonání tohoto věku. A to nás vede k setkání:

III. Za zavřenými dveřmi

• Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (J 20,19-23)

Byl to velmi nabitý den tento první den po sobotě. Bylo zde mnoho setkání Pána s učedníky – setkal se s ženami u hrobu, s Marií Magdalénou, s Petrem, Jan uvěřil, když spatřil prázdný hrob, Ježíš měl vynikající biblické studium se dvěma učedníky, kteří šli do Emauz, ale hlavní bod programu měl teprve přijít.

Učedníci měli nespočet důkazů, přesto byli nesmírně ustrašení a ze strachu před židovskými vedoucími se sami uvěznili. Víte, strach je tím nejlepším žalářníkem a dokáže nás uvěznit i mimo zdi vězení. Ale ten, který o sobě říká „Já jsem dveře“, nepotřebuje dveře. Ani učedníci nepotřebovali dveře. Měli Krista, který nyní stojí uprostřed nich za zavřenými dveřmi a který jim přináší milost. Říká jim „Pokoj vám“. Ukazuje jim rány. Učedníci se radují. Ježíš potvrzuje svou milost a znovu jim dává svůj pokoj. Ale spolu s tím přichází také závazek, úkol, poslání. Požehnání znamená také vyslání:

• Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. (J 20,21)

Nebylo to naposledy, kdy je Ježíš vyslal a ubezpečoval o JEJICH, resp. o NAŠEM poslání. Když se s nimi loučil v Matoušovi 28, jak jsme to četli před chvílí, nebo jak to zapsal Lukáš:

• … ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. (Sk 1,8)

Když Ježíš vysílá své učedníky, naplňuje se jeho modlitba ze 17. kapitoly Jana, kdy se Ježíš modlí k Otci a říká:

• Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. (J 17,18)

Pán vysílá své učedníky do světa, Pán posílá nás. Přijde den, kdy budeme jenom s ním, v jeho přítomnosti a bude čas na to, abychom se těšili jenom z jeho přítomnosti, oslavovali ho a radovali se z něj. Ale nyní je největším úkolem církve i jednotlivých věřících nést evangelium do celého světa.

IV. Můj Pán můj Bůh

• Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pána a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (J 20,24-29)

Tomáš nebyl s učedníky, když tam byl Pán. Nevíme proč, ale asi by neměl dobrou omluvu, protože se snaží nějak omluvit sám sebe. Dělá to stejně jako mnoho lidí v naší zemi – popře identitu Ježíše. A jde ještě dál – nežádá jenom důkaz viditelnosti, ale chtěl to ještě zakusit. I dnes slyšíme čas od času výmluvu lidí – dokud si na to nesáhnu, neuvěřím. Ovšem je to jenom hloupá výmluva. Stačí, když se jich zeptáme, jestli si někdy sáhli na svou prapraprababičku. Přesto je nemusíme přesvědčovat o tom, že je.

Pro Tomáše to musel být strašný týden. Tomáš nebyl zbabělec ani zatvrzelý nevěřící. Tomáš pochyboval. A celý ten týden si musel připadat jako blázen. Ostatní tvrdili, že viděli Pána a on s nimi trávil svůj čas. Tomáš čekal na důkaz. A byl to právě on, kdo po týdnu pochybností potřeboval slyšet Pánovo „Pokoj vám“. Muselo to být jako balzám pro jeho uši. V okamžiku, kdy uviděl rány Ježíše, nepotřebuje další důkazy. A jeho srdce volá: „Můj Pán, můj Bůh!“ To je volání srdce usvědčeného milostí Pána Ježíše Krista.

Toto volání je voláním křesťanů. Toto volání znamená nejenom vyznání Krista, ale také pokoření se pod mocnou ruku Boží, znamená uznání jeho autority, uznání jeho vlády, znamená to podřízení se Kristu, poslušnost a následování Pána. To znamená, že on je Pán. Tomáš vyznává, protože viděl Krista a Pán říká, že jste blahoslavení, když jste neviděli a uvěřili. To je smysl Janova evangelia. Proto ho napsal. To je také poslední bod dnešního kázání:

V. Naše reakce

• Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. (J 20,30-31)

Jan popisuje důvod napsání svého evangelia. Důvodem je seznámit nás s Kristem, ukázat na jeho velikost, na jeho nádheru, na jeho slávu. Vidět dílo vykoupení, které pro nás připravil. A Jan to ukazuje nejenom na Pánu, ale také na lidech, kteří jsou proměněni Jeho mocí.

I my jsme dnes viděli čtyři příběhy lidí – troufalou nevěru Petra a Jana, kteří spěchali ke hrobu, ale také víru Jana, který viděl prázdný hrob. Zoufalou nevěru Marie Magdaleny, kterou nahradilo smělé svědectví víry. Ustrašenou nevěru učedníků, zavřených ze strachu před pronásledováním, která byla proměněna v životní poslání víry. Nyní již budou neohroženě získávat učedníky pro vzkříšeného Pána. Viděli jsme pochybovačnou nevěru Tomáše, která se mění ve zvolání víry: „Můj Pán a můj Bůh!“ To je moc vzkříšeného Krista. Jenom On má moc od základu proměnit náš život.

Volá nás k tomu, abychom odložili svou nevěru a věřili. Volá nás k tomu, abychom se spolehli na něj a dokonané dílo kříže, abychom odložili svůj hřích, činili pokání, tedy odvrátili se od svých hříchů a žili pro něj a pro jeho království. Čiňte pokání a věřte evangeliu! Nepochybuj a věř! To je výzva Krista. Jak se k ní postavíte?

• Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! (2K 5,20)

Amen.