Vážení,

v závěru minulého týdne jsem se e-mailem obrátil jednotlivě na každého z členů Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR s žádostí o zamítnutí církevních restitucí v té podobě, v níž jsou navrženy. V dopise, který nyní zasílám i pro Vaše potřeby, jsem uvedl řadu důvodů, které mě k tomuto kroku vedly. Rovněž jsem se v dopise nijak netajil, že jsem členem Českobratrské církve evangelické a od roku 1991 také členem ODS. Působím v radě Města Lysá nad Labem, jsem i členem staršovstva lyského farního sboru výše uvedené církve.

Petr Kopecký

Sídliště 1427/8,  289 22 Lysá nad Labem

tel.: 608 974 985,  325 637 259,  e-mail: petrqkopecky@seznam.cz

JMÉNO ADRESÁTA

poslanec Parlamentu ČR                                                                                              25. 8. 2012

Věc:    Žádost o zamítnutí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými  společnostmi

Vážený pane poslanče,

poslední týdny, vlastně již měsíce, žije česká společnost církevními restitucemi. Přesněji jde o návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který byl schválen Poslaneckou sněmovnou ČR ve třetím čtení v červenci, ale po zamítavém stanovisku Senátu ve středu 15. srpna se návrh vrací zpět sněmovně. Ta jej bude opět projednávat na své zářijové schůzi.

Po prostudování dostupných materiálů k tomuto tématu včetně samotného návrhu zákona a připojené důvodové zprávy, po sledování debaty ve sdělovacích prostředcích a reakcí přátel a lidí, s nimiž se pravidelně setkávám, jsem se rozhodl obrátit na všechny členy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se žádostí o ZAMÍTNUTÍ jmenovaného zákona v podobě, v níž je navržen a projednáván. K této žádosti mě, člena Českobratrské církve evangelické a od roku 1991 také člena Občanské demokratické strany vedou následující důvody:

1. Zákon z církví, jichž se dotýká, činí privilegované restituenty. Jiných právnických osob se restituce netýkaly vůbec nebo v daleko menší míře. Finanční kompenzace pro fyzické osoby byly mnohem nižší. Církve mají získat zpět do svého vlastnictví větší část majetku a za zbývající, který dnes není ve vlastnictví státu (cca 44 %), jim mají být vypláceny finanční náhrady v neuvěřitelné výši 59 mld. Kč. Výši této náhrady a tedy i požadavky církví pokládám za zcela neadekvátní, přinášející nerovnost mezi jednotlivé skupiny restituentů a nespravedlnost vůči daňovým poplatníkům, kteří se k žádné z dotčených církví nehlásí! Církve přitom vůbec nemusí prokazovat, že jim finančně kompenzovaný majetek před 25. únorem 1948 skutečně patřil. Soupis původního církevního majetku určeného k restituci či náhradám prý vytvořit a předložit z různých důvodů nešlo, je potom záhadou, jak bylo možné spočítat výši náhrad? Církve zároveň na rozdíl od restituentů z 90. let nebudou mít vydávaný majetek zatížen žádnými závazky.

2. Je třeba zvážit, o jak obrovský zásah zvláště v některých regionech (např. jihozápadní Čechy) do majetkového uspořádání v ČR návrh přináší a jaké důsledky to může vyvolávat.  Myslím, že tento aspekt není předkladatelem vůbec doceňován.

3. Výhoda neprokazovat vlastnictví majetku, za který má být vyplacena náhrada může v praxi velice snadno vést k tomu, že bude prolomena restituční hranice - 25. únor 1948. Předkladatel - vláda, konkrétně ministerstvo kultury - by proto měl jednoznačně vyvrátit pochyby o rozsahu majetku, který primárně Římskokatolické církvi před touto restituční hranicí patřil. Celkovou výměru pozemků 254 tis. ha, jak o ni předkladatel v důvodové zprávě mluví a na základě které mimo jiné vypočítává finanční náhrady, je v rozporu s odhadem arcibiskupa Berana z 26. února 1948. Správnost jeho odhadu přitom potvrzují ve svých pracích i někteří historici (Karel Kaplan) a také pracovníci České biskupské konference (Mojmír Kalný, 1995). Podle odhadů arcibiskupa Berana církev tolik majetku, o jakém mluví předkladatel, neměla ani před 1. pozemkovou reformou.

4. Nerovnost mezi různými skupinami restituentů může navodit nijak nevyvrácená námitka, že alespoň část majetku vyvlastněná Římskokatolické církvi na základě zákona 142/1947 jí byla uhrazena, jak tento zákon předpokládal (viz Václav Pavlíček: Církevní restituce nebo další destrukce suverenity státu? Právo, 18. 4. 2012).

5. Dle toho, co jsem uvedl v bodech 1, 3 a 4 lze mít pochyby nad výší finančních náhrad. Pochybná je i metoda, pomocí které předkladatel tuto výši spočítal a kterou uvedl v důvodové zprávě. Finanční náhrada by dle mého mínění měla být vypočtena podle stejné legislativy jako se to dělo u ostatních restitucí.

6. I sám fakt, že je zákon 142/1947 o revizi první pozemkové reformy uveden jako první v seznamu skutečností, v jejichž důsledku mělo dojít v rozhodném období k majetkovým křivdám - § 5 písm. a) navrženého zákona - je dle mého nepřijatelné a  přinejmenším relativizuje restituční hranici. Příslušné místo návrhu zní: „odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi pozemkové reformy...“ Tento zákon náhrady jasně zahrnoval. Co tedy bylo vyvlastněno bez náhrady, nebylo vyvlastněno v souladu s tímto zákonem. Doplňuji, že tento zákon byl účinný již v létě 1947 a nutné doprovodné vyhlášky byly schváleny do listopadu téhož roku.

7. Alespoň část odborné veřejnosti tvrdí, že majetek Římskokatolické církve měl před rokem 1948 veřejnoprávní charakter, popřípadě že církev byla různými způsoby omezena při nakládání s ním. Vrácením dle navrženého zákona však tento majetek získá soukromoprávní charakter bez jakéhokoli omezení. Potom ovšem nejde o restituci v pravém slova smyslu, když bude mít obnovené vlastnictví jinou kvalitu. Dokud tedy není v otázce charakteru vlastnictví církevního majetku před rokem 1948 jasno, neměl by být zákon s podobným rozsahem vráceného majetku schválen.

8. Před rokem 1948 nebyla v ČR Římskokatolická církev registrována jako taková, působily zde pouze jednotlivé její složky jako samostatné právní subjekty. Dnes mají být majetky těchto subjektů vráceny často jiným církevním právnickým osobám. Návrhem tedy ČR bude akceptovat, že jednotlivé části této církve a jejich majetky podléhají zastřešujícímu ústředí, které ovšem sídlí mimo území ČR ve Vatikánu. Tak tomu totiž je i podle vnitřního (kanonického) práva této církve. Není tedy pravda, že v ČR nezíská vliv cizí mocnost. Dá se přitom předpokládat, že i smlouvu o vypořádání, kterou návrh zákona předpokládá, bude za tuto církev schvalovat Vatikán, chcete-li Svatý stolec - subjekt mezinárodního práva. Tímto krokem dle mého také minimálně hrozí vliv kanonického práva v právním řádu ČR. Z podobných důvodů si právě předválečná ČR vymohla veřejnou kontrolu nad touto církví vyjádřenou mimo jiné v podmínce souhlasu se jmenováním biskupů. Vedle těchto skutečností si ještě kladu otázku, zda znění smlouvy o vypořádání bude doopravdy závazné pro všechny subjekty této církve, včetně řeholních řádů atp.

9. Návrh zákona neřeší jen restituce a vyplácení náhrad po dobu třiceti let, ale přichází i s postupným rušením příspěvku na podporu dotčených církví a náboženských společností. Tristní je už sám fakt, že tato skutečnost se nijak nezmiňuje v názvu navrhovaného zákona. Přitom se tím vnáší „do hry“ také řada komplikací, nejasností a dalších nerovností:

a) Do finančních náhrad jsou zahrnuty všechny církve, které dnes dostávají zmíněný státní příspěvek. Mezi nimi jsou i ty, které u nás do roku 1948 ani neexistovaly a tedy v jejich případě vlastně nejde o kompenzace za nevrácený majetek, ale o dar bez udání důvodu! Sice se mluví o tom, že je tomu proto, že se Římskokatolická církev vzdala části finančních náhrad ve výši cca 20 % ve prospěch menších církví, ale to není v zákoně nijak zmíněno. Právní řád ovšem tvoří schválené zákony, nikoli důvodové zprávy. Jak může na základě navrhovaného zákona církev, která byla původně bez majetku, uzavírat se státem smlouvu (§ 16 návrhu), v níž říká, že jejím uzavřením jsou veškeré její nároky za původní majetek registrovaných církví vypořádány, když nic nevlastnila a proto ani nemůže nic nárokovat. U takové církve přece ani neplatí, že příspěvek se jí vyplácí právě za vyvlastnění majetku po roce 1948.

b) Většina dalších dotčených církví získá finanční náhradou výrazně víc, než by odpovídalo majetku, který se jim nevrátí. Šlo o církve s nesrovnatelně menším majetkem, než měla Římskokatolická církev. I zde je to proto, že tato se vzdala části finančních náhrad ve prospěch menších církví. Jak jsem ale již uvedl, zákon to nijak nezmiňuje, takže i zde půjde o nijak neodůvodněný dar od státu.

 c) Paragraf 16 navrženého zákona počítá s uzavřením jednotlivých smluv o vypořádání s dotčenými církvemi, v nichž se má stát mimo jiné zavázat k vyplácení příspěvku po dalších 17 let. Navrhovaným zákonem se také ruší zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem z roku 1949. Návrh ale přitom vůbec neřeší možnost, že by některá z církví nakonec smlouvu nepodepsala. Otázkou také je, zda církve mají nyní nějakou smlouvu na jejímž základě tento příspěvek přijímají. Pokud nikoli, není důvod, aby byl ve smlouvě jakkoli zmiňován. Stačí, že jeho postupné zrušení zákon stanoví. Návrh mimochodem neřeší ani teoretickou možnost, že by některá z dotčených církví zanikla ještě v době účinnosti smlouvy, kdy ještě nebudou vypořádány všechny závazky.

 d) Domnívám se však, že chybný je již sám koncept uzavírání nevypověditelných smluv s církvemi, zvláště má-li jejich účinnost trvat po dobu 30 let, po kterou se bude splácet finanční náhrada úročená výší inflace. Tímto krokem stát dobrovolně omezuje svoji suverenitu ve vztahu k těmto církvím právě na zmíněnou dobu, a to i pro případy, kdy se zcela změní jeho politická vůle. Jako občan ČR si nepřeji, aby stát uzavíral podobné vnitrostátní smlouvy s jakýmkoli subjektem a kladl jej tak naroveň sebe sama! To platí zvláště v situaci, kdy ústředí Římskokatolické církve je samo subjektem mezinárodního práva a podléhají mu i všechny její součásti působící a mající sídlo v ČR (viz bod 8).

e) Tím, že se tento návrh zákona týká jen 17 jmenovaných církví, staví ostatní církve a náboženské společnosti jednoznačně do nerovného postavení minimálně na dalších 17 let, po které má být ještě státní příspěvek vyplácen. Tento fakt je dle mého soudu v rozporu s ústavou. Nikde také není vysvětleno, proč se těchto církví nijak netýká rozdělení části finančních náhrad za majetek původně složek Římskokatolické církve. Toto se týká samozřejmě i všech církví, které mohou kdykoli vzniknout.

f) Státní příspěvek se má dotčeným církvím vyplácet dalších 17 let, první 3 roky dokonce v plné výši, přestože bude stát přitom již splácet náhrady. Tento souběh pokládám opět za nespravedlivý vůči ostatním církvím, jiným restituentům i daňovým poplatníkům. I v posledním 17. roce bude dle znění návrhu zákona příspěvek dosahovat plných 35 % dnešní výše. Tato skutečnost zpochybňuje všechny argumenty předkladatele, že způsob vyplácení náhrad je pro stát finančně výhodný. Pro zajímavost příspěvek státu církvím se dnes pohybuje okolo 1,5 mld. Kč ročně. Je to částka, která se rovná cca 2,55 % z celkové sumy 59 mld. Kč předpokládaných náhrad. Vyvstává tak otázka: Jak často se státu podaří půjčit si peníze za úrok nižší nebo alespoň rovný 2,55 %? V porovnání s těmito čísly je tak možné za chabý argument pokládat i strašení veřejnosti, že státní příspěvek církvím poroste.

g) Za zmínku stojí i skutečnost, že církve již nějaký majetek získaly zpět v 90. letech, přitom se jim státní příspěvek nesnižoval. Naopak se zvýšil mimo jiné i kvůli vyššímu počtu duchovních v jednotlivých církvích. Jejich počet stoupá, i když církve za posledních 20 let zaznamenaly obrovský pokles počtu věřících.

 h) Již dnes existují 4 církve, které mají ze zákona na státní příspěvek právo, ale z vlastního rozhodnutí jej nepobírají.

 ch) Církve jsou dnes dotovány i z jiných zdrojů, nikoli jen ze státního příspěvku. Pobírají dotace na zajištění provozu církevních škol i zařízení působících v sociální oblasti. Rovněž obdržely značné dotace na rekonstrukce a opravy kulturních památek i jiných staveb - kostely, fary, další movité i nemovité památky, dokonce i na výstavbu nových objektů, a to z veřejných zdrojů na všech úrovních od obcí přes kraje a stát až po fondy EU.

Uvedené body a) - ch) mě vedou k závěru, že by bylo nanejvýš vhodné restituce řešit samostatně a nikoli dohromady se státním příspěvkem vypláceným dle zákona 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem.

10. V souvislosti s církevními restitucemi se mluví o odluce církví a státu. V návrhu zákona přitom odluka není zmíněna. Navrhovatel nenaznačil ani žádnou představu, co si pod pojmem odluka představuje. Má jít jen o soběstačnost církví v otázce platů duchovních nebo o radikálnější představu, kdy si církve ze svých zdrojů hradí úplně všechno, nebo dokonce dle mého nepravděpodobnou úplnou „politickou“ odluku, kdy třeba vůbec nepůsobí na veřejných školách (výuka náboženství), veřejných nemocnicích, v armádě...?

11. V návrhu zákona nechápu také § 5, písm. h): „vyvlastnění za náhradu, pokud věc existuje a neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna“. Pokud byla věc vyvlastněna za náhradu, není důvod ji vracet a ještě zdarma, aniž by restituent naopak vracel zpět tu náhradu!!!

12. Za chybu pokládám, že se stát k něčemu zavazuje na dobu třiceti let. To je doba přesahující jednu generaci. Tento závazek tak skončí téměř 100 let po roce 1948. V té době již nebude žít žádný z aktérů komunistického vyvlastňování. Jak bude stát lidem z „neproviněných“ generací vysvětlovat, proč platí ze svých daní za viny lidí, které ani nepoznali, a to přitom subjektům, k nimž mohou mít různý, tedy i negativní vztah? Takovýto závazek státu v sobě již automaticky zahrnuje budoucí oprávněné pocity křivdy dnešních mladých lidí a dětí včetně těch ještě nenarozených.

13. V souvislosti s restitucemi se vždy mluvilo o zmírnění majetkových křivd, a tak také byly prováděny. Církvím však má být vráceno či vykompenzováno vše, dle některých oponentních hlasů vlastně i více (viz výše). Úplná náprava křivd vyjádřená heslem „Co bylo ukradeno, má být vráceno!“ je však po desítkách let v principu nemožná a její realizace nutně povede k dalším křivdám. Značná část veřejnosti odmítala již restituce provedené v devadesátých letech, nyní v případě církví a zvláště z důvodu navrhovaného způsobu provedení restitucí je to již jednoznačná většina občanů. Pokud ovšem k takovému kroku neexistuje většinová shoda hlavně ve společnosti, nikdy nebude pokládán za věc správnou či spravedlivou. Naopak! Bude přijat jako něco vnuceného a ve výsledku ještě více zhorší vztahy mezi církvemi a většinou občanů! Nelze přeci prosazovat církevní restituce za cenu oslabování společenské soudržnosti!

14. V souvislosti s výše uvedeným bodem 13 dodávám, že veřejná debata o způsobu a šíři církevních restitucí byla nedostatečná, pokud vůbec nějaká byla. Předkladatel se o nějaké vysvětlování veřejnosti vůbec nepokusil, jeho zástupci nanejvýše pronášeli morální odsudky nad těmi, kteří si restituce v navržené podobě nepřejí, nebo strašili možnými žalobami ze strany církví způsobem, jimž předjímali rozhodnutí soudů v těchto sporech, když naznačoval, že by je církve jistě vyhrály. Přitom se opírali o vyjádření ústavního soudu v odůvodnění jednoho z rozsudků, v kterém ovšem neříkal nic jiného, než právě to, že by se církve mohly a měly na soudy obracet. Veřejnosti nebyly předloženy žádné přehledy o majetku, který by měl být vydán nebo finančně nahrazen, žádné posudky právníků a odhadců s výjimkou návrhu zákona a důvodové zprávy. Stručný dokument ministerstva kultury nazvaný „Deset důvodů proč přijmout zákon o církevních restitucích“ z 20. 6. 2012 je jako vysvětlovací kampaň zcela nedostatečný, svým obsahem nemůže navrhované restituce obhájit a nijak nevyvrací námitky oponentů, spíše naopak. Netransparentnost a snaha předkladatele návrh zákona schválit za každou cenu „silově“ přes námitky opozice a řady občanů a bez jakékoli diskuse budí o to větší podezření a negativní reakce ve veřejnosti.

15. Stát církvi majetek zabíral v minulosti často, nejen po roce 1948 a nejen u nás, ale i v jiných zemích včetně těch demokratických (Rakousko - Uhersko, Německo, Francie). Ale tyto kroky nikdo nezpochybňuje a nikde se tu nevolá po restitucích. Nikdo za to tyto státy neodsuzuje jako zlodějské, nespravedlivé, které se nevypořádaly se svojí minulostí.

16. Za obzvlášť nešťastné pokládám, že návrh zákona přichází s tak vysokými finančními náhradami v době hospodářské recese a snahy vlády o snížení schodků státního rozpočtu, tedy vládních škrtů a zároveň zvyšování daní včetně DPH. Tyto zásahy se dotýkají naprosté většiny lidí, především těch s nízkými příjmy, tedy důchodců, zdravotně postižených a rodin s dětmi. Jsou umocněny dalšími chybami státu v minulosti, které na tyto občany uvalují další finančně nákladné povinnosti včetně snad nejkřiklavějšího a nesmyslného dotování „zelené“ elektřiny. Naproti tomu přichází stát s další výdajovou položkou v podobě finančních náhrad pro církve. Že se další zvyšování DPH projednává v Parlamentu ČR ve stejné době jako restituce, je zdá se víc než symbolické. Opravdu klade stát zájmy církví nebo spíše jejich představitelů nad zájmy občanů, nad zájmy potřebných, na které se paradoxně křesťanské církve obracejí s otevřenou náručí nejpředněji? Opravdu je státu jedno jakou nedůvěru (mám obavy, že často i nenávist) takto pojaté restituce vzbudí mezi církvemi na straně jedné a ostatní společností?

17. Lze souhlasit s argumentem, že dlouhodobé neřešení církevních restitucí přináší obrovské problémy značné části obcí, v jejichž území zvláště v intravilánech nebo lokalitách určených územními plány k nové zástavbě, se nachází blokovaný majetek. Stagnuje zde rozvoj a stavby bez jasného vlastníka chátrají či jsou v havarijním stavu. Sám v takovém městě žiji, byť se ho tento problém zdaleka nedotýká tolik, jako příkladů uvedených v důvodové zprávě. Celkově špatný návrh zákona ovšem nelze hájit tím, že se tak vyřeší tento problém, pro který lze najít i jiné možnosti, aniž by vznikaly problémy jiné.

18. Pro mě jako křesťana je nepřijatelné, aby měly návrhem zákona dotčené církve v ČR privilegované postavení, byť jsem členem jedné z nich. Zvýhodňování jedněch se děje vždy na úkor jiných.

19. Naopak jsou pro mě důležité křesťanské hodnoty, které se v naší zemi v minulosti osvědčily, a nepřeji si nic, co by mělo tyto hodnoty či roli křesťanství zpochybňovat. Právě toto se církevními restitucemi stane. Odmítavý postoj, dle mého oprávněný, většiny společnosti k navrhovanému způsobu restitucí nakonec poškodí nejen církve a jejich představitele, kteří jej podporují a s předkladatelem dohodli, ale poškodí i křesťanskou víru samotnou a s ní vše pozitivní, co reprezentuje.

20. Církve jsou produktem víry, nikoli obráceně. Je mi líto, že si to předkladatel, ale zvláště představitelé křesťanských církví neuvědomují a podporují něco, co důvěryhodnost právě křesťanské víry v ČR poškodí. Za sebe ovšem konstatuji, že pokud snad někdy nemám být v oblibě mezi ostatními lidmi, protože jsem křesťan, ať je to tedy proto, jakým hodnotám se snažím podřizovat svůj život, nikoli pro zarputilé usilování o církevní majetek, s jehož způsobem navrácení či finančního odškodnění nesouhlasím.

Vážený pane poslanče, v závěru svého dopisu bych Vás chtěl ještě jednou požádat o důkladné posouzení návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Věřím, že alespoň některé z argumentů, které uvádím výše, pro Vás budou dostatečným důvodem pro jeho zamítnutí.

Za délku dopisu se omlouvám.

Zdraví Vás

Petr Kopecký