V předchozích kázáních jsme si řekli, že hlavním přínosem Jakubova listu je jeho důraz, že křesťanská víra se musí projevovat skutky. Minule jsme se zamýšleli nad tím, kde a jak můžeme hledat a nalézt Boží moudrost. Dnes budeme pokračovat na téma křesťanská vytrvalost ve zkouškách ve vztahu k chudobě a bohatství. Naší modlitbou je, aby se naše společné chvíle staly poučením, posilou a požehnáním. Úvodem si poslechněme výchozí verše:

• Jakubův 1:9-12  Ať se bratr, který je nízko, raduje ze svého povýšení a bohatý ze svého ponížení; pomine totiž jako polní květ. Když vyjde slunce a přijde žár, usychá tráva a vadne květ; ze vší té nádhery nic nezbývá. Právě tak uvadne boháč při všech svých počinech. Blaze člověku, který prochází zkouškou! Až se osvědčí, získá korunu života, kterou Pán zaslíbil těm, kdo ho milují.

Jakub předkládá věřícím bratřím několik testů opravdovosti jejich víry. Jak již víme, člověk pravé víry si zachová radostné postoje, i když stojí tváří v tvář obtížným zkouškám (Jk 1,2-4). Abychom ve zkouškách obstáli, máme hledat moudrost u Boha (Jk 1,5-8). Dnešní téma se týká radostných postojů ve vztahu k chudobě a bohatství. Jakub říká chudým, že jejich bohatství je v Kristu, a bohatým sděluje, že jsou chudí, protože nežijí v pokoře před Kristem. Jakub nás upozorňuje na kontrast mezi tím, co má trvalou hodnotu a co je pomíjivé. Náš život není jen o tom pozemském, ale především směřuje k tomu věčnému. Když vidíme dokumenty o životech slavných a bohatých, vidíme názorně světskou nestálost. Když sláva pomine, zůstává prázdnota, osamocení, zklamání a bezvýchodnost.

1. Jak tedy můžeme Boha oslavovat skrze zkoušky a pokoření?

Naše chlouba a radost vyplývá ze skutečnosti, že nám Bůh odhalil podstatu a hodnotu pravé radosti a spokojenosti. Bůh otevírá naše oči, abychom poznali pomíjivost života a vratkost světských jistot, které vyplývají z bohatství a úspěchu. To je prozření a rada k nezaplacení. Doufám, že se mnou souhlasíte. Pravá pocta je být služebníkem Pána Ježíše Krista. Před Bohem se nemáme čím pochlubit:

• Toto praví Hospodin: „Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost; to jsem si oblíbil, je výrok Hospodinův.“(Jr 9,22-23)

Pravá blaženost plyne z poznání Boha. Žít jen pro hromadění bohatství a uspokojování svých smyslů, je marnost nad marnost, která přináší jen dočasné a částečné uspokojení a slávu. Žalm 49 zesměšňuje boháče a každého, kdo touží po slávě a uznání zde na zemi, sám sobě gratuluje a chová se, jako kdyby se na zemi zabydloval navždy. Jsou přesvědčeni:

• …, že tu jejich domy budou věčně, jejich příbytky po všechna pokolení, svými jmény nazývají role. Ale člověk, byť byl ve cti, nemusí ani noc přečkat; podobá se zvířatům, jež zajdou.(Ž 49,12-13)

Autor všem připomíná, že nemají svůj život ve svých rukách. Důvod naší chlouby a potěšení je skutečnost, že nespoléháme na pozemské jistoty, ale na to, že v Kristu máme již teď zajištěno dědictví věčnosti:

• Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích, …(1 Pt 1,4)

To, co je pro nás připraveno v nebesích, nám nemůže nikdo odebrat.

2. Chudí i bohatí, kteří vytrvají ve zkouškách, mají před sebou Boží zaslíbení, připravené těm, kdo Boha milují a podřizují se mu:

• Blaze člověku, který prochází zkouškou! Až se osvědčí, získá korunu života, kterou Pán zaslíbil těm, kdo ho milují.(Jk 1,12)  

Výrazy zkoušky, blaženost, radost, požehnání jsou navzájem propojené. Být radostný vyjadřuje víc, než být jen spokojený.  Radost je víc, než chvilkové emoce. Blaženost a štěstí vyjadřuje trvalý stav, který nás podrží ve chvílích trápení, zármutku a bolesti. Korunu života získá jen ten, kdo se osvědčí v každé zkoušce. Z 12. verše vyplývají čtyři pravdy:

A. Obojí, chudoba i bohatství jsou testem víry. Nenasytnost, chamtivost, sobeckost nejsou jen nástrahami, které číhají na bohaté. Chudák může být stejně chamtivý a materialisticky založený jako boháč. Chudý obvykle dychtí po tom, co má člověk bohatší. Pokud je chudý i bohatý zaměřený na to, aby získali více peněz, více majetku, více moci a slávy, a toto je pro ně způsob, jak dosáhnout opravdového štěstí, nemají o Boží perspektivě ani ponětí.

Chudí i bohatí mají stejné sklony k pýše. Chudý křesťan může být pyšný a zakládat si na své chudobě pro věc Božího království, čímž se vlastně povyšuje nad ostatní. Myslí si, že je duchovnější než ten, kdo nějaký majetek má. Apoštol Pavel nás varuje, že touha po bohatství je to, co živí naši chamtivost a působí to, že se zaměřujeme stále víc na svět, než na Boha. Chudý i bohatý potřebují získat dávku pokory, která přichází ve chvíli, kdy nám dojdou vlastní síly, a skloníme se před Božím milosrdenstvím. Abychom úspěšně obstáli v Božích zkouškách, musíme poznat ponížení - a uvědomit si kde končí naše svébytnost a nezávislost.

B. Cesta opravdového požehnání není o tom, že budeme ušetřeni zkoušek a soužení, ale že v nich obstojíme. Jakub neříká „požehnaní jsou ti, kdo nikdo nepocítí výheň zkoušky“. Ani neříká „požehnaný je bohatý člověk“. Místo toho říká „požehnaný je muž, který ve zkouškách nezklame a vytrvá“. Když jde o zkoušky věřících, není rozdíl mezi chudým a bohatým. Zkoušky oběma pomohou, aby svoji pozornost zaměřili na věčné, ne pomíjivé hodnoty. Vrcholem křesťanské zralosti a oddanosti je o tom, že z Boží ruky přijímáme bez reptání absolutně vše. Bohatství nespočívá v tom, co máme, co nám patří, čeho jsme v životě dosáhli, ale čeho jsme ochotni se vzdát:

• I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla.(Ab 3,17-19)  

Na tomto světě nám nepatří vůbec nic - nepatří nám ani naši nejbližší. Vše, co máme, nám bylo dáno nebo dočasně svěřeno – může to být naše inteligence, naše povolání, naše zdraví, náš majetek, manžel, manželka, naši rodiče, naše děti, naši vnuci,  … Před Bohem nemají přednost:

• Člověk bude mít nepřátele ve vlastní rodině. ´Kdo má rád otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden. Kdo má rád syna nebo dceru více nežli mne, není mě hoden. Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mě hoden.(Mt 10,36-38)

Cena za víru je nesmírně vysoká. Proto je důležité, abychom ji znali a věděli, že byla vykoupena cenou nejvyšší. Proto máme mít od samého počátku cesty s Bohem před sebou perspektivu věčnosti, ne to, co nás k tomuto světu poutá. Jen tak můžeme obstát ve zkouškách, které se zdají být příliš těžké. Měli bychom je přijímat s pokorou, i když se nevyvíjejí podle našich představ. Měli bychom zaujmout stejný postoj jako apoštol Pavel:

• Třikrát jsem kvůli tomu prosil Pána, aby to ode mě odešlo, ale řekl mi: "Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti." Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova moc. S radostí snáším slabosti, příkoří, strádání, pronásledování a úzkosti pro Krista - vždyť má síla je v mé slabosti! Tím chlubením jsem ze sebe udělal blázna, ale vy jste mě k tomu donutili. (2 K 12,8-11)

Stačí nám Boží milost? Jsme připraveni stát se blázny pro Krista? Jen ten, kdo nelpí na všem pozemském, přijal Boží perspektivu věčnosti, jen ten může ve zkouškách obstát a zachovat si radostný postoj k životu, protože spasení je důležitější než pozemské soužení.

C. Korunu života Bůh zaslíbil jako odměnu těm, kdo ve zkouškách vytrvají až do konce. Vytrvat do konce znamená, že nás odměna čeká v nebi, ne na zemi. Koruna života nás čeká na věčnosti a budeme se radovat v Boží přítomnosti na věky věků. Abychom korunu života získali, musíme vydržet až do konce. Korunu věčného života nezískáme za naše zásluhy. Věčný život je Boží je dar, jsme Jeho dílo a jen Jemu patří všechna čest a sláva:

• Ale Bůh je tak nesmírně milosrdný! Zamiloval si nás tak velikou láskou, že spolu s Kristem obživil i nás, mrtvé ve vinách - jste spaseni milostí! Spolu s ním nás vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši, aby svou laskavostí k nám v Kristu Ježíši projevil v budoucích dobách nepřekonatelné bohatství své milosti. Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás - je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil, abychom konali dobré skutky, jež pro nás předem připravil. (Ef 2,4-10)

Každý z nás byl Bohem stvořen a postaven do jiné pozice. Nikdo z nás nerozhodoval o tom kdy, kde a komu se narodí. Každý z nás dostal svůj úkol a svoje poslání. Měli bychom neustále přemýšlet o tom, co od nás Bůh očekává a jak se zachováme v situacích, do nichž nás Bůh postaví. Nemusí být vždy příjemné:

Snášej útrapy jako dobrý voják Ježíše Krista. Nikdo v bojové službě se neplete do civilních záležitostí; jinak by s ním velitel nebyl spokojen. Ani žádný závodník nezíská věnec, nezávodí-li podle pravidel. I rolník musí těžce pracovat předtím, než okusí úrodu. Přemýšlej o mých slovech; Pán ti dá, abys to všechno pochopil. Pamatuj, že Ježíš Kristus z Davidova semene byl vzkříšen z mrtvých - to je mé evangelium. Pro ně snáším útrapy, dokonce i okovy jako zločinec; ale Boží slovo není v okovech. Proto jsem ochoten všechno vydržet kvůli vyvoleným, aby i oni došli spásy a věčné slávy v Kristu Ježíši. Toto je jistá pravda: Jestli jsme s ním zemřeli, budeme s ním žít. Jestli vytrváme, budeme s ním kralovat. Jestli jej zapřeme, i on nás zapře. Jestli jsme nevěrní, on zůstává věrný - nemůže přece popřít sám sebe! Tyto věci připomínej a zapřísahej bratry před Pánem, ať se nehádají o slova - nevede to k žádnému užitku, jen ke zkáze posluchačů. (2 Tm 2,3-14)

To neznamená, že pro nás Bůh připravil během pozemského života jen trápení a nemůže žehnat v každé době. Jakub nás upozorňuje na to, kde hledat zdroj síly:

D. Síla, kterou potřebujeme, abychom ve zkouškách obstáli, plyne z naší lásky ke Kristu. Mohli bychom očekávat, že Jakub řekne, že „korunu života“ Bůh zaslíbil těm, „kdo vytrvají“, nebo těm, „kteří se budou Jeho slovem řídit“, nebo těm, „kteří mu budou důvěřovat“. Místo toho říká, že patří těm, „kdo ho milují“. Proč něco takového říká? Nejspíš proto, abychom poznali, že láska ke Kristu nás uchrání od toho, abychom milovali svět. Láska ke Kristu nás motivuje, abychom ve zkouškách vytrvali. Láska ke Kristu je nutný důsledek víry:

Kdo nemiluje, nezná Boha - vždyť Bůh je láska. (1 J 4,8)

Nikdo z nás neumí představit, co nás čeká na věčnosti, až svůj úkol dokončíme. A právě o tom je křesťanova radost, která není závislá na okolnostech.

Na závěr ještě dvě otázky k zamyšlení:

1. V čem je chudoba testem víry?

2. Jak může být bohatství testem víry? V čem si je jedno i druhé podobné a v čem je rozdílné?