Rybáři bývají nevyléčitelnými optimisty. Ptá se takhle jeden druhého, jak mu berou. „Je to lepší,“ povídá ten druhý, „Minulý týden jsem tu seděl čtyři hodiny a nechytil jsem ani mřenku. Včera mi to netrvalo ani tři.“ (Reader’s Digest [8/87], s. 80.) Spousta lidí si plete biblickou naději s optimismem. Biblická naděje je optimistická, ale od světského optimismu nebo pozitivního myšlení se zásadně liší. Biblická naděje je optimismus založený na jistotě a na pravdě, ne na bezstarostné povaze se sklonem dívat se vždy na tu příjemnější stránku věci. Naděje, která se neopírá o nic než o sny, je bezcenná. Aby měla smysl, musí stát na pravdě a jistotě. Náš Bůh je Bohem naděje (Ř 15,13), a proto my, kteří ho zastupujeme před tímto světem, který naději nemá, musíme být lidmi naděje – ne prostě optimisty, ale lidmi, kteří jsou plni naděje, protože v Kristu máme jistotu, že Bůh své sliby splní.

Autor Listu Židům píše lidem, kteří pro svou křesťanskou víru čelí obtížím a hrozbě pronásledování. Někteří jsou v pokušení opustit Krista a vrátit se k judaismu. Vyzývá je, aby vydrželi a aby se soustředili na prvenství Ježíše Krista a na spasení, které nám zajistil. Snaží se jim vlít do žil biblickou naději – ne jenom pozitivní, optimistické založení – ale postoj trvalé radosti z toho, v co doufáme, protože nám to slíbil Bůh, který nemůže lhát.

Autor tu používá symbol, který v Bibli nikde jinde nenajdeme: kotvu. Jenže tahle kotva se nehází dolů do moře, ale proniká vzhůru do nebe, za oponu, kam za nás jako první vstoupil Ježíš. Ježíš se stal naším věčným veleknězem podle řádu Melchisedechova. Tak se autor ve svém pojednání vrací tam, kde ho na delší chvíli přerušil, aby své čtenáře napomenul a varoval (5:10); v příští kapitole toto téma dále rozvine. Tady ale říká: Naděje spočívající v jistotě našeho budoucího spasení je kotvou, která v bouřích tohoto života drží naši duši v bezpečí, zatímco čekáme na Boha.

Hlavní důvod, proč loď potřebuje kotvu, je ten, aby ji v bouři vítr neodchýlil z kurzu nebo s ní nehodil na nějaké skály či útesy poblíž. Dokonce i v bezpečném přístavu potřebuje loď kotvu, aby se neuvolnila, na něco nenajela a nepotopila se. Jak v životních bouřích, tak v přístavech klidných období všichni potřebujeme svou duši ukotvit, abychom si nezničili život.

Verš 6,19 začíná v řečtině slovy „což máme“ (srovnej KR). Někteří se domnívají, že se ono „což“ vztahuje k „mocnému povzbuzení“, jiní si myslí, že k „naději“ a další mají za to, že naší nadějí je Ježíš sám, a tudíž je naší kotvou on. Všechny tyto názory se poněkud překrývají a navzájem doplňují. Boží bezpečná zaslíbení nás mocně povzbuzují, abychom se chopili naděje nám dané. V konečném důsledku pak nedoufáme v naději, ale v Krista a všechno, co nám v něm bylo slíbeno. Zdá se mi ale, že autor kotvou míní naději spočívající v jistotě spasení, které nám Bůh v Kristu zajistil. Když se v bouřích života chopíme naděje na jeho spásu, poskytneme tím svým duším oporu, kterou potřebujeme, abychom vydrželi.

1. Naše naděje na budoucí spásu je jistá

Autor zřetelně a důrazně hlásá, že naše spasení je absolutně jisté. Jako příklad člověka, který pro svou víru a trpělivost obdržel zaslíbené dědictví, uvádí Abrahama (6,12). Vrací se do Genesis 22,16-17, kde Abraham prokázal svou víru v Boha tím, že mu byl ochoten obětovat Izáka, a Bůh pak sám při sobě přísahal, že Abrahamovi určitě požehná a rozmnoží jeho potomky. Autor to pak vztáhne na dědice těchto zaslíbení, totiž ty, kdo věří v Krista. Jmenuje čtyři důvody, proč je naše naděje na spasení v Kristu jistá:

A. Naše naděje na budoucí spásu je jistá, protože Boží sliby nikdy nezklamaly nikoho, kdo na ně spoléhal.

Abraham je „doličný předmět č. 1“ jako člověk, který navzdory vší pravděpodobnosti důvěřoval Bohu a poznal jeho věrnost. Pavel nazval Abrahama „otcem všech, kdo věří“, protože „uvěřil v naději proti vší naději“ (Ř 4,11, 18 NBK).

Abrahamův život je příběhem o tom, jak Bůh zasvěcuje a slibuje a jak Abraham odpovídá vírou. Bůh se Abrahamovi zjevil, když se ještě jmenoval Abram a žil v Kaldejském Uru. Přikázal Abramovi, aby opustil své příbuzné a odešel z tohoto města na místo, které mu Bůh ukáže (Sk 7,2-32). Uposlechnout nebylo pro Abrama nic jednoduchého. Tehdy to nechodilo tak, že by člověk prostě objednal stěhováky, naložil náklaďák a vyrazil na dálnici, a přitom zůstal s rodinou doma v permanentním spojení pomocí e-mailu a telefonu. Odstěhovat se stovky mil znamenalo v podstatě naprosté a trvalé odloučení od rodiny a přátel. Na cestě čekaly neznámé obtíže. Budou obyvatelé nové země přátelští nebo nepřátelští? Dá se tam slušně zaopatřit rodina? A jak to bude s učením tamního jazyka? Realitní kanceláře, které by vám pomohly najít nový domov, tenkrát neexistovaly. Kde tam má člověk bydlet? Abram ale poslechl. Bůh mu slíbil, že mu dá množství potomků a učiní ho otcem mnoha národů. Jméno Abram znamenalo „vyvýšený otec“, ale jeho žena Sáraj byla neplodná. Křížků měli čím dál tím víc, ale děti navzdory Božímu slibu žádné. Dovedete si představit, jak se lidem představoval, když se se Sárají přestěhoval do Kenaánu? Je mu pětasedmdesát: „Dobrý den. Jmenuji se Abram.“ (Vyvýšený otec.) „Těší mě,“ odpoví Kenaánec. „Kolik máte dětí?“ „Zatím žádné.“ Přesně!

Pak si ale Bůh z Abramova trápení ještě tropí žerty. Když je Abramovi devětadevadesát, zjeví se mu Hospodin, znovu mu slíbí, že mu dá nesmírné množství potomků, a pak mu změní jméno na Abraham, což znamená „otec zástupů“! Od té doby, co mu Bůh poprvé slíbil syna, už čekal čtyřiadvacet let. Pořád ještě nemá žádné děti, až na Izmaele z Hagary. Teď ale musí všem na potkání vysvětlovat, že mu Bůh dal nové jméno: „Otec zástupů“! To je, jako by se někdo jmenoval Vlasák, a přitom neměl na hlavě ani vlásek, a Bůh by řekl: „No, tak ode dneška se budeš jmenovat Vlasák-Kudrnáč.“

Když Abraham zemřel, bylo mu sto sedmdesát pět let. Už byl otcem několika národů, které povstaly z Izmaelových potomků a z potomků synů, které mu porodila jeho druhá žena Ketúra (Gn 25,1-4.12-16). Ale pokud šlo o potomstvo Izákovo, dočkal se Abraham před smrtí jen dvou vnuků, patnáctiletých dvojčat Ezaua a Jákoba. Ve skutečnosti mu v Kenaánu nepatřily žádné pozemky kromě jeskyně, kterou koupil, aby pohřbil Sáru. Zemřel však ve víře, protože „upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh“ (Žd 11,10). Abraham se toho sice nedožil, ale historie ukázala, že Boží sliby platí. Jeho potomků, tělesných i duchovních (Ga 3,7), je počtem tolik jako hvězd na nebi a bezpočtu tak jako písku na mořském pobřeží (Žd 11,12).

Pro nás z toho plyne poučení: nikdy se nestalo, aby někdo spoléhal na Boží sliby a nakonec byl zklamán. Bůh může oddalovat viditelná naplnění svých slibů, protože je vždy plní ve svém čase, ne v našem. Nemusíme se toho dočkat, dokud nebudeme v nebi. Bůh ale naprosto spolehlivě dodrží své slovo. Pokud člověku, který věří v Ježíše, slíbil věčnou spásu, můžete počítat s tím, že je to čistá pravda.

B. Naše naděje na budoucí spásu je jistá, protože Boží rozhodnutí je nezvratné.

Slovo přeložené v 6,17 jako „chtěl“ je v řečtině příbuzné se slovem „rozhodnutí“ z téhož verše vyjadřuje „záměrné užití volní kapacity“ (G. Abbott-Smith: A Manual Greek Lexicon of the New Testament [Charles Scribner’s Sons], s. 84). Znamená to, že Bůh měl v úmyslu dát dědicům zaslíbení najevo, že svou vůli nikdy nezmění. Jde tu konkrétně o úmysl ustanovit Syna navěky veleknězem podle řádu Melchisedechova (6,20), který ukazuje k jeho záměru oslavit své jméno tím, že pošle svého Syna, aby zachránil svůj lid, „dědice zaslíbení“. Že by se svrchovaný Bůh rozhodl pro svou slávu poslat svého Syna, aby vykoupil jeho lid, a pak nechal naplnění tohoto záměru na takzvané „svobodné vůli“ vzpurného hříšníka, který je, řečeno s Charlesem Wesleym, „jat svévole a hříchu tmou“ (“And Can It Be?” – „Je možné snad?“), to je prostě nepředstavitelné. Kdyby Bůh ponechal spasení na vůli padlých hříšníků, nebyl by spasen nikdo, protože nikdo Boha nehledá (Ř 3,10-18).

Bůh zde nazývá svůj lid „dědici zaslíbení“ (KMS, NBK, KR). Být dědicem není něco, co by si mohl vybrat dědic. Kdybychom si mohli vybrat, čími dědici chceme být, všichni bychom stáli ve frontě na majetky rodin Kennedy-Onassisových nebo Rockefellerových. Dědice si vybírá ten, kdo majetek vlastní. Je jeho výsadou někoho si vybrat a jiného pominout, protože je to jeho majetek a má právo s ním naložit, jak uzná za dobré.

Všemohoucímu Bohu však dnes mnozí lidé toto právo upírají a tvrdí, že musí dát každému stejnou příležitost rozhodnout se, zda se stane jeho dědicem! Staví biblickou doktrínu vyvolení na hlavu, a říkají, že nás dal na seznam proto, že věděl předem, že si ho vybereme! Ale tento pohled připravuje Boha o jeho svrchovanost. Jeho svrchovanost znamená, že to je on, kdo si vybírá své dědice. Ze všech obyvatel Uru si vybral Abrama a vyloučil členy jeho nejbližší rodiny. Odmítl Izmaela a vybral si Izáka. Odmítl Ezaua a vybral si Jákoba. Na takovéto volby má Bůh jako svrchovaný Pán nezadatelné právo. A chcete-li protestovat, že to není fér, měli byste si přečíst Římanům 9,11-23, kde Pavel takovouto reakci předpokládá a odpovídá na ni v podstatě takto: „Kde vůbec berete tu drzost ptát se, jestli je Bůh fér?“ Když se mu zachce, tak se nad člověkem smiluje, a když se mu zachce, tak ho proti sobě zatvrdí. A vy nemáte nejmenší právo Bohu odmlouvat!“

V Izajáši 46,9-11 Bůh říká: Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. Od východu povolávám dravce, ze vzdálené země muže své volby. Jak jsem slíbil, tak to uskutečním, jak jsem si předsevzal, tak to splním. Bůh tu mluví o tom, že povolá pohanského krále Kýra, aby vykonal Boží vůli. Bůh není v dosažení toho, co chce učinit, omezen vůlí pyšného člověka. Má v úmyslu dát svému Synu vyvolený lid (J 6,37-40), a svůj záměr provede! Popření Božího svrchovaného vyvolení otřásá ujištěním o spasení. Pokud to závisí na lidské vůli, „zlomte vaz“! Ale pokud naše spasení stojí na Božím záměru s dědici jeho zaslíbení, je naše naděje jistá a bezpečná!

C. Naše naděje na budoucí spásu je jistá, protože Boží charakter není schopen lži.

Autor tu říká samozřejmou věc: „Bůh přece nemůže lhát“ (6,18). Kdyby lhal, musel by zapřít svou nejvlastnější podstatu, protože je Bohem pravdy a každé jeho slovo je pravda (Iz 65,16; J 14,6; 17,17). Jestliže Bůh řekl, že nás Ježíš očistil od hříchů (Žd 1,4) a že za nás jako první vstoupil za oponu nebeské svatyně jako velekněz podle řádu Melchisedechova (6,20), pak je to pravda a my si nemůžeme dovolit o tom pochybovat. Všichni máme sklon si pravdu občas přizpůsobovat podle toho, jak se nám to hodí.

Nechceme se ukázat ve špatném světle a tak říkáme „drobné nevinné lži“. „Zapomínáme“ uvést v daňovém přiznání skutečnosti, které by znamenaly, že budeme platit větší daně. Když nám víc prospěje udržet něco pod pokličkou, raději pravdu zatajíme. Ale i přes tuto náchylnost dělat s pravdou kompromisy se cítíme dotčeni, když se o našem slovu pochybuje, a kdyby nám někdo přímo řekl, že lžeme, pořádně by nás to naštvalo.

Tady je ale Bůh, který nemůže lhát. Za celou věčnost ani jednou nezalhal. Když pochybujeme o tom, co slíbil – a zvlášť o jeho slibu, že ten, kdo věří v Ježíše Krista, bude spasen – v podstatě mu říkáme, že je lhář! V 1. listu Janově 5,10 se říká: „Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě. Kdo nevěří Bohu, dělá z něho lháře, protože nevěří svědectví, které Bůh vydal o svém Synu.“ Věříte tomu, co Bůh slíbil o svém Synu, nebo boha nazýváte lhářem? Naše naděje na budoucí spasení je jistá, protože Boží charakter není schopen lži.

Autor právě třemi údery kladiva demonstroval, že naše naděje na budoucí spásu je jistá: Boží sliby nikdy nezklamaly, jeho záměr je nezvratný a jeho charakter mu nedovoluje lhát. Jako kdyby to nestačilo, přidává ještě čtvrtou ránu:

D. Naše naděje na budoucí spásu je jistá, protože Boží slib podepírá Boží přísaha.

Samotné Boží slovo by nám mělo stačit, protože jeho slovo vždycky platí. Když ale Bůh něco řekne pod přísahou, znamená to, že chce, abychom věděli, že to je hotová věc! Aby dědicům zaslíbení ukázal, že jeho úmysl je nezvratný, „potvrdil své zaslíbení ještě přísahou“ (6,17). Pro naši slabost se Bůh sníží k tomu, že ke svému slovu připojí přísahu, aby nás o něm ujistil dvojnásobně.

Ve verši 6,16 ilustruje autor tuto situaci na vztazích mezi lidmi. Když se lidé o něco přou a pod trestem újmy odpřisáhnou, že něco udělají, spor tím končí. Musejí udělat to, k čemu se přísahou zavázali, jinak zaplatí tvrdou pokutu. Když se ale Bůh, který nemůže lhát, zaručí za svůj slib ještě přísahou, o kolik spolehlivější je jeho slovo! Máte dvě nezměnitelné věci: Boží slib a Boží přísahu. Díky těmto dvěma věcem se naše naděje na budoucí spásu stává „i bezpečnou i pevnou“ (6,19 KR). Proč je to tak důležité? Co to znamená pro náš každodenní život?

2. Naděje je kotvou

Naše naděje na budoucí spásu je kotvou, která drží naši duši ve zkouškách. Autor rozvíjí tuto myšlenku ve třech krocích:

A. Budoucí spása je jistá pro všechny, kdo utíkají ke Kristu.

Autor své adresáty i sebe sama označuje jako „nás, kteří jsme nalezli útočiště“ (6,18). Neříká přesněji, před čím utíkají, ale jeho čtenářům se musela okamžitě vybavit starozákonní útočištná města, kam mohl utéci před krevní mstou člověk, který se provinil zabitím (Nu 35,11-12). Tato města byla duchovním obrazem útočiště, které Bůh připravil pro hříšníky, aby měli kam utéci před přicházejícím hněvem.

Ve verši 6,20 autor mluví o Ježíši jako o našem veleknězi, který je za oponou, v Boží přítomnosti, která znamenala smrt pro každého hříšníka, který se tam opovážil vejít. I když jsou oči lidí zaslepeny, takže nevidí svůj hřích a Boží svatost, každý hříšník potřebuje útočiště, v němž by se mohl skrýt před blížícím se Božím soudem. Bůh takové útočiště připravil a tímto útočištěm je Ježíš Kristus. Otázka zni: Utekli jste do tohoto útočiště? Spolehli jste se na Krista a pouze na Krista, že vás zachrání před vašimi hříchy? Pokud doufáte ve své dobré skutky, nejste spaseni. Vaše naděje na spasení musí spočívat pouze v Kristu.

B. Kdo utekl ke Kristu, musí se následně chopit naděje na budoucí spasení.

Naše spasení je bezpečné, protože spočívá na Božím slibu a na jeho nezměnitelném rozhodnutí. Naše naděje, že se dostaneme do nebe, není jistá proto, jak neobratně se ho chytáme my, ale proto, jak pevně nás drží on. Pak se ale můžete ptát: „Proč nás tedy autor vyzývá, abychom se předložené naděje chopili? Pokud všechno závisí na Bohu a jeho nezměnitelném rozhodnutí, proč se máme snažit v něj doufat?“

John Piper na to odpovídá takto [zdroj]: „To, co pro nás Kristus svou smrtí získal, nebyla svoboda k tomu, abychom se nemuseli pevně držet, ale síla k tomu, abychom se dokázali pevně držet. Nebylo to zrušení naší vůle, jako bychom se nemuseli pevně držet, ale posílení naší vůle, protože se chceme pevně držet. Nebylo to zrušení příkazu pevně se držet, ale naplnění příkazu pevně se držet.“ Poté cituje Pavla z Filipským 3,12: „… běžím, abych se opravdu zmocnil toho, k čemu se i mne zmocnil Kristus Ježíš.“ Kristus Ježíš se svou svrchovanou milostí chopil Pavla. Proto Pavel běží, aby se chopil naděje na všechno to, co tato spása slibuje.

To znamená, že musíme bojovat se ztrátou odvahy tím, že se vírou zmocníme Božího slibu, že zachrání každého, kdo utíká ke Kristu. Boží slib a Boží přísaha jsou dva silné motivy k tomu, abychom se natáhli po naději, která je nám předložena, chopili se jí a nepustili. Pak se tato naděje stane kotvou naší duše.

C. Naděje na budoucí spasení je pro nás kotvou, díky které můžeme přestát bouře tohoto života, když čekáme na Boha.

Kotvu člověk potřebuje především proto, aby nenarážel do věcí, které by ho mohly potopit, a to hlavně v době bouře. I Abraham zažil nějaké ty bouře, když čekal na Boha. Dvakrát v slabé chvilce podlehl obavě, že by mu mocní tohoto světa mohli vzít jeho manželku, což by znemožnilo naplnění Božího slibu, že mu dá syna z ní, a proto lhal, že je to jeho sestra. Jindy v zoufalství vešel k Sárajině služce Hagar a tehdy zplodil Izmaela. Ale přes tato selhání věřil, protože „měl naději, kde už naděje nebylo,“ (Ř 4,18), dokud Bůh svůj slib nesplnil.

Bouří, které hrozí tím, že nás připraví o naději v Kristu, je řada druhů. Potkávají nás bouře falešných učení, které nás mohou odchýlit z kurzu (Ef 4,14). Vzdorovat jim musíme tak, že se budeme pevně držet slibu spasení pouze v Kristu, pouze milostí a pouze skrze víru.

Přijdou bouře pochybností, kdy pochybujeme o křesťanství, ba dokonce i o Boží existenci. Přestát je můžeme tak, že se vrátíme k pravdě Ježíšova zmrtvýchvstání, které je skalou, na níž spočívá veškerá víra (1K 15,1-19). Pokud Ježíš nevstal z mrtvých, naše víra je marná. Ale pokud vstal, je naše budoucí spása jistá a naše naděje může s důvěrou 6 spočinout v něm.

Přijdou bouře těžkých zkoušek, kdy se divíme, proč Bůh takové věci připouští, a pochybujeme o tom, že nás miluje. Přestojíme je tak, že budeme pamatovat na to, že Bůh, který neušetřil vlastního Syna, ale vydal ho za nás všechny, slíbil, že nás provede každou představitelnou zkouškou ke konečnému oslavení (Ř 8,28-39). A mohou přijít i bouře porážek, když upadneme do hříchu a zneuctíme svého Pána a Spasitele. Dokonce i tyto bouře můžeme přestát, když si uvědomíme, že náš velekněz se za nás přimlouvá, aby naše víra neselhala, a aby nás Boží milost přivedla nazpět (Lk 22,32).

Závěr

Četl jsem o jednom křesťanovi, který v roce 1993 navštívil Rusko. Jak tak chodil po moskevských ulicích, připadal si nápadný a nemohl přijít na to, čím to je. Pokoušel se splynout s davem, ale podle všeho bylo všem jasné, že není Rus. Několika ruských učitelů, se kterými pracoval, se zeptal, jestli za to může jeho americké oblečení: džíny a mikina s nápisem „Chicago Bulls“. „Ne, oblečením to není,“ odpověděli. „Tak čím?“ ptal se. Několik minut mluvili jen mezi sebou a pak mu jeden z nich za celou skupinu zdvořile odpověděl: „Je to ten tvůj obličej.“ „Můj obličej!“ rozesmál se. „Co je na mém obličeji tak jiného?“ Učitelé znovu dali na chvíli hlavy dohromady a pak jeden z nich tiše řekl: „Naděje.“ (World Magazine [3/6/99], s. 37.)

Jako křesťané bychom měli být ve světě, který Pavel popisuje jako „bez Boha a naděje“ (Ef 2,12), nápadní tím, že jsme lidé naděje. Bezpečná naděje naší budoucí spásy je kotvou, kterou nám Bůh dává, abychom udrželi své duše na místě i v době bouří. Jednoho veselého staršího křesťana se ptali na tajemství jeho vítězného postoje. „Četl jsem poslední knihu Bible,“ odpověděl, „takže vím, jak to dopadne. A já jsem na té straně, která zvítězí!“ Za oponou nebeské svatyně máme velekněze, který slíbil, že zachrání všechny, kdo k němu utíkají. Držme se tedy té bezpečné naděje, kterou v Ježíši máme!

Otázky k diskuzi

1. Jak může věřící vytrvale důvěřovat Bohu, když celé roky neodpovídá na modlitby? Proč nás Bůh nechává čekat?
2. Proč je doktrína vyvolení nezbytná pro správné ujištění o spasení?
3. Jak vyvážit napětí mezi příkazy „sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry“ (2K 13,5) a „chopte se ‚naděje nám dané‘“ (Žd 6,18)?
4. Jak bychom se měli vypořádat se ztrátou odvahy? Jaké kroky bychom měli podniknout, abychom obnovili svou naději v Bohu? (Viz Ž 42 a 43.)