Věrné výkladové kázání je kristocentrické
Kristocentrické výkladové kázání znamená něco víc, než jen připojit Jana 3,16 na chvost kázání. Je to také víc než každotýdenní teologické pojednání o slávách Ježíše Krista plné výřečnosti, které však postrádá výkladovou podporu zakořeněnou v určitém textu Písma. Oba tyto přístupy jsou nevhodné.
Kázání, která prostě Ježíše jen připojí, ukolébávají své posluchače do letargie. Taková zbytečná kázání také podrývají ústřední postavení Ježíše Krista v mysli posluchačů. Nemohou než si vydedukovat, že kazatel napojil Ježíše na konec, protože Ho žádný způsobem nedokázal dostat dovnitř. Podobně i kázání v podobě hezky znějících lekcí o slávách Krista, která však nepramení z určitého textu, trpí nedostatkem důvěryhodnosti a autority. I když vše, co kazatel v kázání říká, je možná pravda, pokud kázání nezapadá do samotného textu, postrádá autoritu shůry.
Jay Adams po letech služby v pozici profesora na Westminsterském teologickém semináři praktické teologie poznamenal, že mnozí studenti dokázali vytvořit pěkně znějící eseje, ale ne výkladová kázání. Vzpomíná:
Když jsem odešel vyučovat praktickou teologii s důrazem na kázání, očekával jsem, že studenti stráví lví podíl svého úsilí naučit se kázat vytvářením exegezí. K mému překvapení a rozčarování tomu tak nebylo. Studenti se pravidelně zabývali kázáním celého obrazu, ale do pečlivého výkladu a aplikace jednoho nebo dvou textů se nepouštěli. Zjistil jsem, že teologie obsažená v jejich kázáních byla z velké části přesná a správná, ale jejich kázání postrádala biblickou podporu. Výklad většinou chyběl. Neotevírali Písmo svým posluchačům jako Kristus na cestě do Emauz“ (Westminster Theology and Homiletics, v The Pattern of Sound Doctrine: Systematic Theology at Westminster Theological Seminary, Essays in Honor of Robert B. Strimple, ed. David VanDrunen [Phillipsburg, NJ: P&R, 2004], 262-263).
Přehnaný důraz na biblickou teologii a objasňování celkového obrazu Písma v kázání, jehož výsledkem je, že se biblický text z kázání vytrácí, je problém, ale tím je i moralistické kázání na jednotlivá slůvka, kdy se z kázání na konkrétní text vytrácí kompaktní evangelijní poselství biblického kánonu jako celku. Biblický text nesmí být v kázání ignorován či zanedbáván. Máme kázat Krista z celé Bible, protože to řádný výklad vyžaduje.
Písmo není inspirovanou knihou moralismu nebo knihou ctností, je to od začátku až do konce kniha o Boží slávě v Ježíši Kristu skrze vykoupení Jeho lidu, který bude navěky přebývat v Kristově království. Bryan Chapell píše:
Ježíš je Afla i Omega, Počátek i Konec, Původce i Dokonavatel naší víry. On je vrcholným poselstvím Písma, ale slovo o tomto Věčném slově je vetkáno do celého biblického textu. Spásné poselství o Božím zaopatření vyzařuje z celé Bible – ať už z předpovědi, z přípravy, z vlastního Kristova díla nebo z výsledku – a žádnou její část nelze řádně vykládat, aniž bychom odhalili její spojení s Jeho vykupitelskou podstatou a dílem. Odhalování těchto spojení nevyžaduje imaginární nebo alegorické zmínky některých konkrétností Kristova života, spíše trvá na výkladovém a kontextovém objasňování toho, jak text u lidu smlouvy způsobuje, že stále hlouběji chápe Jeho osobu a dílo. (The Future of Expository Preaching, Preaching, September-October 2004, 42).
D. A. Carson shrnuje: „Výkladové kázání je v celé své kráse kázáním, které, ačkoliv je svým obsahem závislé na příslušném textu nebo textech, přitahuje pozornost do jeho vnitřních kanonických spojení, které nezadržitelně směřují k Ježíši Kristu“ (The Primacy of Expository Preaching, audiokazeta, n. d. Citováno ve Fabarezovi, Preaching that Changes Lives, 116). Kázat Ježíše v Písmu není jako skákat z kamene na kámen – když budete dostatečně dlouho listovat svou Biblí, nakonec přistanete na dalším místě, kde Ho můžete najít. Naopak, není to tak, že tu a tam pár veršů ukazuje na Ježíše – celé Písmo svědčí o Kristově království.Charles Haddon Spurgeon to vyjádřil takto:
Duch svatý požehná jen ve shodě se svým vlastním ustanoveným záměrem. Náš Pán vysvětluje, co je tím záměrem: „On mě oslaví.“ Přišel, aby dosáhl tohoto velikého cíle, a nesmíří se s ničím menším. Pokud tedy nekážeme Krista, co Duch svatý udělá s naším kázáním? Pokud neoslavíme Pána Ježíše, pokud ho v očích lidí nevyvýšíme, pokud neusilujeme učinit z něho Krále králů a Pána pánů, nebude Duch svatý s námi. Marná bude rétorika, hudba, architektura, energie a společenské postavení: Pokud není naším vlastním cílem vyvýšit Pána Ježíše, budeme pracovat sami a marně. (The Greatest Fight in the World (Greenville, SC: Ambassador Publications, 1999), 77-78).
Výkladové kázání a kázání o dějinách vykoupení (kristocentrické kázání) není věcí volby. Kázání nesmí být zaměřená na jednotlivosti do té míry, že dojde k zanedbání kanonického celku, ani by neměla být holistická tak, že opomenou jedinečný vklad jednotlivých autorů. Musíme se vyhnout dvěma nejčastějším klišé v kázání, té předvídatelné části o Ježíši a té předvídatelné části o morálce: první je kristocentrická, ale ne výkladová, druhé je výkladová, ale není kristocentrická. Kázání Krista z celého Písma není přídavkem k výkladovému kázání. Ani by nemělo být bráno jako styl nebo typ kázání, ale spíše jako způsob, jak má vypadat věrné výkladové kázání.
Ignorovat kristocentrický kanonický kontext Písma je stejně tak zjednodušující a problematické jako ignorovat přímý kontext lidského autora. Přístup, kdy není vysvětlováno, že Písmo je nadpřirozeným slovem svrchovaného Boha, je stejně chybný jako alegorie: oba přístupy vylučují nepostradatelný kontext. Jeden vylučuje kontext lidského autora, druhý vylučuje kontext božského autora. Kristocentrické kázání neznamená, že budeme zanedbávat výklad, abychom dostali Krista do kázání. Spíše jde o odhalování úmyslu autora jak lidského, tak božského. Problém mnoha současných přístupů k výkladovému kázání je, že prostě nejsou dost výkladové. Člověk vykládá význam textu v jeho plnosti jen ve světle biblické linie příběhu, která se soustředí na osobu a dílo Krista a naplnění eschatologie v Jeho království.