Dne 1. srpna.

Psala jsem právě paní Brownové, abych věděla, přijme-li nás pro zbytek tohoto léta k sobě. Jakýsi malý človíček, nepříliš starý človíček, zdržel nás až do nynějška ve městě. Od té doby, co přišel, měli jsme velikou radost z něho, ačkoli přišel, na své vlastní pozvání, nepřinesl si žádných šatů, neplatí za svou stravu, nepromluví ani slova, nevěnuje žádné pozornosti nám a vyžaduje mnohem více ohledů než kdokoli jiný v rodině. Dítky byly plny radostného nadšení nad ním a zahrnovaly jej dárky nejrozmanitějšího druhu.

Na farmě „Růže“ dne 9. srpna.

Dostali jsme se sem dnes odpoledne se svými vaky a zavazadly. Neřekla jsem ani slova paní Brownové o přírůstku ke kroužku naší rodiny vědouc, že má místa dost, a jakmile jsem vystoupila z kočáru, vzala jsem dítě od jeho chůvy a běžela radostně nahoru s ním ve svém náručí. „Jestli ji tento rozkošný chlapík neobrátí, neučiní tak již nic,“ pravila jsem si. V tom okamžiku koho jsem neviděla jako paní Brownovou, kterak spěchá mi naproti s chlapečkem ve svém náručí zcela podobným panu Brownovi, jenže ještě ne šest stop dlouhým a ještě ne tak od slunce opáleným.

„Tady!“ zvolala jsem vyzdvihujíc svého človíčka.

„Tady!“ pravila ona vyzdvihujíc svého.

Smály jsme se až k slzám; vzala do náručí mé dítko, já pak zase její; popatřivši na ně zamilovala jsem si své více než dříve; ona pak pohleděvši na mé byla úplně spokojena se svým.

Odebraly jsme se posléze do domu; to jest, my matky. Děti již jako střely lítaly po něm a ven ze vrat, vedoucích do polí a lesů a zmizely mžiknutím očima.

Paní Brownová byla vždycky hezká žena, s jiskrnýma očima, veselé tváři, s krásně upravenými vlasy a s barvou obličeje jako růže, která dala jméno její farmě. Avšak nyní byla nová krása na jejích lících; tajemná a posvátná utrpení i radosti mateřství, dodaly jí i smyslu i citu.

„Neměla jsem ponětí, že budu mít tak ráda dítko,“ pravila, celujíc je, kdykoli se zastavila, aby udělala čárku; „ani si nedovedu představit, jak jsem dříve mohla být bez něho. Můj je při své práci skoro celý den, a když jsem bývala hotova se svou, a oblekla své odpolední šaty a mohla si usednout, nemáte ani představy, jak jsem se nudila. Avšak nyní, jakmile jsem oblečena, děťátko je hotovo vyjít ven na čerstvý vzduch; zná tu minutu, vidí, že béřu jeho klobouček, že půjde podívat se na svého tatínka, a má strašně rád svého tatínka. Ačkoli toto není tak zvláštní, proto, že jeho otec má strašně rád jej. Všecky jeho způsoby jsou tak pěkné, a nikdy nekřičí, není-li hladov nebo unaven. Vypravuje mamince pěknou pohádku nyní; ano, maminka poslouchá, Bůh ti žehnej, srdéčko!“

Potom, když pan Brown přišel domů k večeři, byla podívaná na jeho tvář, jakmile mne spatřil u otevřeného okna; přišel k němu tiskna bílou ručku dítěte ke své šíji, dívaje se při tom tak šťastně a tak stydlivě jako panna.

„Vidíte, že ona nutně potřebuje rozdělit se o tohoto bouřlivého mládence se mnou,“ pravil, „jako bych byl dosti těžce nepracoval před tím. Nuže dobrá, snad bude mít výživu z této farmy; uvidíme, co nám možno udělat.“

„Mami,“ šeptala mi Una, když odešel se svým věrným obrázkem, líbaje jej prudce za sloupem, „myslíš, že dítě paní Brownové je opravdu tak krásné?“

To byl tak příjemný způsob, který vystihoval skutečnost toho případu, že jsem ji políbila nepokoušejíc se ani skrýt své potěšení nad tím.

Dne 10. srpna.

Ježto byly dítky zavřeny v městě po tak značnou část léta, byly téměř divoky radostí, že mohou být zase jednou na venku. Dokonce naše vážná Una poskakuje v takové bujnosti, jakou jsem nikdy při ní neviděla; nemá nikdy své záchvaty nemoci, když je venku z města; a přála bych si kvůli ní, abychom mohli žít zde na vždy. Co se týče Raymunda a Waltera, nemám potěšení vidět je leda při obědě a když je čas do postele; jsou právě někde venku, provázejí lidi k jejich práci, kladou všemožné i nemožné otázky, které mi pan Brown opakuje každý večer s bouřemi veselého smíchu. Jsou to dva čilí a veselí hoši; vskutku dobří nejsouce všeteční; nemyslím, že bych to snesla. Lidé se mne táží, jak to, že moje děti jsou všecky tak ochotně poslušny a tak šťastny. Jako by to bylo náhodou, že někteří rodiče mají takové dítky, nebo bylo náhodou, že někteří takové nemají! Bojím se, že je to skutečně pravda, co kdosi poznamenal, že „toto je věk poslušných rodičů“. Jaká potom bude budoucnost jejich dětí? Jak mohou se podrobovat Bohu, když nikdy nebyli přivedeni k tomu, aby se podrobili lidské autoritě? A jak budou schopni spravovat svou vlastní domácnost, kdo se nikdy neučili ovládat sebe?

Dne 31. srpna.

Toto byl jeden z těch studených, smutných, deštivých dnů, které nejsou nečetny v měsíci srpnu. Proto byly dítky nuceny vzdát se volného vzduchu, jejž mají tak rádi, a spokojit se zařízením, jaké může býti nalezeno v domě. Četla jsem jim malý deník, který obsahoval celý život jejich bratříčka, na nějž bych byla nerada, aby zapomněly. Tato pěkná a vtipná vypravování byla rozkošnými pro ně; vypravování o jeho prvních krocích, o jeho prvních slovech znělo jim jak pohádka. A což vypravování o jeho posledních krocích a posledních slovech na zemi, mělo v sobě takové něžné kouzlo pro ně, že všickni plakali zklamáním, když jsem zavřela knížku a řekla jim, že je nám čekat, až se dostaneme do nebe, prvé než budeme moci dovědět se něco více o jeho vzácném životě.

Jak jsem vděčna, že jsem vedla tento deník, a že mám skoro tak okouzlující jednotlivce mezi ostatními mými dětmi!

Co jsem ponenáhlu zapomněla uprostřed tíhy starostí a nových událostí, je naštěstí zapsáno, a bude jim zdrojem nekonečného potěšení ještě dlouho potom, až ruka, která to psala, ustane od svých prací a bude ležet nečinně a odpočívat.

Ó, je to rozkošná, požehnaná věc být matkou!

Dne 1. září.

Toto moje děťátko je jistě nejsladší a nejlepší ze všech, co jsem jich měla. Cítím nevýslovnou něhu pro ně, kterou nemohu si zcela vysvětlit, neboť milovala jsem je všecky vroucně, velice vroucně. Snad je tomu tak se všemi matkami; snad všecky rozmáhají se v lásce, shovívavosti, v trpělivosti, čím více stárnou, a slitovávají se nad těmi bezmocnými nemluvňátky vždy s usilovnější, přece však s očištěnou rozkoší. Nelze jinak, než snášet jejich útlé dětství, které tak rychle mine, aby svádělo zápasy života, jeden každý povede neviditelnou válku proti neviditelnému nepříteli. Jak s vděčností chtěly bychom vést ji za ně, kdybychom mohly!

Dne 20. září.

Jitra a večery jsou velmi chladny nyní, kdežto v poledne je zcela horko. Arnošt navštěvuje nás velmi často, předstíraje, že nemůže mne tak klidně nechat s tak malým děckem! Je tak něžný a plný ohledů a mazlí se se mnou tak, že tento svět je velmi rozkošný pro mne. Jsem poněkud žárlivá na to. Nechtěla bych býti tak šťastna s Arnoštem a se svými dětmi, abych mohla zapomenout na okamžik, že jsem poutnicí a cizinkou na zemi.

Večer.

Není nebezpečí, že na to zapomenu. Arnošt náhle se objevil dnes večer a u velikém výbuchu úzkosti, zcela nezvyklého, což jsem nikdy neviděla u něho, přiznal se mi, že cítí největší starost o mne od té doby, co děťátko přišlo. Je to vůbec nesmysl. Kašlu, to je pravda; avšak je to následkem tak nestálého počasí, jaké máme v tomto období. Vyváznu z toho, jen jak se dostanu zase domů, odvažuji se tvrdit.

Avšak dejme tomu, že se neutiší. Co potom? Mohla bych opustit toto vzácné stádečko neopatřené dosud? Mám tolik víry, abych uvěřila, kdyby mne Bůh odvolal od nich, že to bude z lásky k nim? Nevím. Myšlenka o vyváznutí z hříchu, který přidržuje se mne ještě tak snadno, je velmi rozkošná a rozveselila jsem se tolik, tolik nad tolika závdavky požehnání v nebesích, že vím, že bych byla šťastna tam; avšak potom moje dětičky, všecky méně než dvanáctileté! Nechci si volit, neodvážím se.

Vdaný můj život byl velmi krásný. Je pravda, že hřích a pošetilost, nemoc a starosti kalily jeho dokonalost, avšak byl okrášlen láskou, která nikdy nekolísala. Moje chyby nikdy mi neodcizily Arnošta; jeho chyby, neboť jako jiný člověk má i on své, nepřevýšily nikdy moji lásku k němu. Toto byl dar Boží v odpověď na naši ustavičnou modlitbu, ať jakýkoli jiný nedostatek je nám zakusit, abychom nikdy nebyli oloupeni o toto dobrodiní. To bylo to radostné tajemství šťastného manželství, a přála bych si, abych mohla vyučit mu každou lidskou bytost, která vstupuje ve stav, který nutně přináší s sebou buď hloubku bídy, nebo nejsvětější a nejtajemnější radost života.

Dne 6. října.

Arnošt nechal mne zde, abych viděla podzimní listí v jeho uchvacující kráse ponejprv a snad také naposled. Lesy, pole a háje osvětlují moji všecku duši! Zdá se, jakoby podzim nachytal nadšení a žár léta, skryl jeho květnou krásu, jeho nádherný západ slunce a jeho duhu zaslíbení v nejhlubším svém srdci, a rozdával to nyní po světě štědrou a bohatou rukou. Dovedu se stěží odtrhnout odsud a vrátit se k próze městského života. Avšak Arnošt přišel pro nás a je jeho snaha, aby nás dostal domů, dříve než nastane chladnější počasí. Smála jsem se jeho úzkosti o jeho starou ženu. Nač potřebuje lámat si hlavu, že tento nepatrný kašel nechce ustoupit, jak často učinil před tím: Drahý Arnošt! Nevěděla jsem nikdy, že mne tolik má rád.

Dne 31. října.

Obava Arnoštova, že mne nechal dlouho dlíti na venkově, nezdá se být oprávněna. Šli jsme tak pozdě, že jsem si přála vyhovět dětem tím, že zůstaneme tam dlouho. Dostali jsme se právě domů. Cítím, že se mám tak dobře jako obyčejně; je pravda, mám trochu bolesti na prsou, ale to nic neznamená.

Nebyla jsem nikdy tak šťastna se svým manželem a dítkami, jinými slovy, ve svém domově, jako jsem nyní. Život zdá se mi velmi přitažlivý. Jsem ráda, že začínám se mít dobře.

Ale Arnošt hlídá mne starostlivě a žádá na mně, pro vyvarování následků, abych se vzdala hudby, psaní, šití a malováni – všech to věcí, které mne zajímají! – a abych vedla lenivý, neužitečný život nějaký čas. Nemohu odříci, čeho žádá tak něžně, a jako osobní důkaz lásky k sobě samému. Přece však bych ráda ještě vyplnila několik málo zbývajících stránek mého deníku; nemám nikdy ráda něco neúplného.

Dne 1. června 1861.

Napsala jsem tak před sedmi roky, málo tušíc, jak dlouho bude to trvat, než se zase chopím péra. Před sedmi šťastnými léty!

Domnívám se, že někteří, kdo znali můj zevní život po celou tuto dobu, budou pokládat mne za pouhý předmět milosrdenství. Bylo zajisté v něm dost utrpení a omezení, aby byl jimi ospravedlněn soucit mého manžela a dítek a velikého kruhu přátel, kteří se shlukli kolem nás. Jak jsme málo věděli, že jich máme tolik!

Bůh nakládal velmi něžně se mnou. Nebyla jsem sklácena náhlou nemocí, ani nebyly věci, z kterých jsem se těšila, odňaty mi najednou. Byla to postupná ztráta sil, a postupný vzrůst utrpení, a bylo to jen postupně, že jsem byla žádána, abych se vzdala zaměstnání, v němž jsem nacházela zálibu, svých domácích povinností, svých návštěv k nemocným a trpícím, společnosti milovaných přátel. Snad Arnošt zpozoroval a cítil mou opuštěnost dříve než já; jeho soucitnost zdála se vždy předcházet moje zklamané naděje. Když porovnám jej, jaký je nyní, s tím, jaký byl, když jsem jej poprvé poznala, dobrořečím Bohu za všecka ta skvostná naučení, jímž mne vyučil na jeho útraty. Je zvláštní vytrvalost a houževnatost v jeho lásce ke mně, která jsem mu způsobila tato léta jistě daleko nudnější, než byla pro mne. Kdyby byl mi někdo řekl napřed, čemu bude se mi naučit za těchto vlekoucích se utrpení, bojím se, že bych se toho všeho tak zalekla, že bych byla přišla o všecka sladká naučení, jímž Bůh měl v úmyslu mne naučit. Ale takto vedl mne krok za krokem, odpovídaje na mé modlitby svým vlastním způsobem; a nemohu připustit, aby byl jediný člověk z lidí v pochybnosti, že to byla dokonalá cesta. Raduji se z ní a ctím ji tak, jaká právě je. Snad nejistota byla jedním z nejobtížnějších rysů mého případu. Právě když jsem pustila svou ruku z ruky milovaného Arnošta; právě když jsem vzdala se svého křečovitého lnutí k svým milovaným dětem; právě když se otevřelo nebe přede mnou, a já si představovala, že je překonáno moje zemdlení, a skončena moje pouť; právě tu zmizel každý hrozivý příznak, a život povolal mne nazpět ze samých bran nebes. Tak byla jsem překládána z jedné lodičky na druhou, až jsem se naučila, že jen ten je v pravdě šťasten, kdo nevybírá si již nic dle své vlastní vůle, ale položí se zcela trpělivě do Boží ruky.

Právě nikdo nemůže určit konec této nemoci. Žijeme dnes nevědouce, co se stane zítra. Avšak ať zůstanu na živu, nebo zemřu, moje štěstí je zabezpečeno a zrovna tak, jak věřím, i jednoho každého z mých milovaných. Toto je pravý obrázek našeho domova:

Pokoj nemocného plný utrpení, které ničí tělo, ale nemůže dotknout se duše. Sešlá, zesláblá matka obsluhovaná oddaným, zbožňujícím manželem a nesobeckými, křesťanskými dětmi. Něco z pokoje Božího, ne-li všecko z něho, září z každého obličeje, je slyšet v každém slově. Je to dům, který znázorňuje a ukazuje na domov, který je dokonalý a věčný.

Naše drahá Helena byla nám dána pro tuto potřebu. Není nijak zvláštní myšlenka, že při pohledu na náš domácí život byly by probuzeny v ní tužby po vlastním domově, vlastním milovaném srdci, po vlastních dítkách. Přiznala se, že to byl těžký boj jejího života, když si představila, že nemá nikdy poznat těchto radostí. Avšak přijala svůj los ochotně. Neznám lepšího slova, které by vystihlo tak dobře její krásnou oběť svého života, již přinesla nejprve Bohu, potom nám. On ji přijal a dal jí všecku péči a zodpovědnost domácího života, ovšem bez předních radostí, které má žena a matka. Byla všecko ve všem našim dítkám a Bůh byl všechno ve všem jí. A je šťastná v jeho službě a v naší lásce.

Dne 13. června.

Zaujalo to skoro dvě neděle napsat hořejší řádky v přestávkách, jak moje síly dovolovaly. Arnošt dal svůj souhlas, abych dokončila tento svazek, z něhož zbývá již jen tolik málo. Dovolil, abych přijala návštěvu drahého starého přítele, který vážil dalekou cestu z mého rodného města, aby mne navštívil – dr. Eatona, našeho rodinného lékaře, pokud se jen mohu pamatovat. Je pokročilého věku, avšak pln síly, jasného oka a pln zdravého ohně v tvářích. Říká však, že čeká a touží po svém zavolání domů. O tomto domově měli jsme spolu rozkošný rozhovor, který působil velmi blahodárně na moje srdce. Potom vyzval mne, abych mu vypravovala o této dlouhé nemoci a o letech vratkého zdraví, o zármutcích, jež jsem prodělala.

„Ó, tady je výklad, proč jsou tyto dítky tak pomilování hodny,“ zvolal.

„Domníváte se skutečně,“ tázala jsem se, „že to bylo dobře pro moje dítky, že měly slabou, nemocnou matku?“

„Ano, myslím tak doopravdy. Ukázněná matka — ukázněné dítky.“

Tato potěšitelná myšlenka je jednou z posledních kapek do kalichu štěstí beztak již plného.

Dne 20. června.

Zase neděle, a všichni jsou v kostele kromě mého miláčka Uny, která hlídá svou matku. Tyto neděle, když jsem je mívala každého zvlášť po řadě u sebe, byly požehnanými dny pro mne i pro ně. Jistě je to jakási náhrada za to, co ztratily ve mně na zdraví a síle. Znám stav duševní jednoho každého, jak dalece může býti poznán, a mám všechen důvod věřit, že všecky moje dítky milují mého Spasitele a snaží se žít pro Něho. Naučila jsem se konečně nepohrdat dnem malých začátků, pěstovat nejútlejší kvíteček a očekávat, že můj miláček bude nedokonalý, dokud se nestane dokonalým křesťanem.

Una jest přesladká dívenka, klidné povahy, nyní již osmnáctiletá, a co mohu říci více o lásce jejich bratří, jakou chovají k ní, než toto: nikdy ji nedráždí. Již dávno přestala se tázat, proč jí je být tak křehounkého zdraví, kdežto tolik jiných dívek jejího věku jsou plny života a síly, nýbrž trvá na svém místě a při svém osudu dělajíc, co může, trpíc, co musí, s takovou pokorou, jež činí ji roztomilou v mých očích, a jsem jista, že ji pojí úže s Kristem.

Dne 27. června.

Přišla řada na Raymunda, aby zůstal doma se mnou. Otevřel mi své srdce mnohem dokonaleji, než učinil kdy dříve.

„Matinko,“ začal, „bude-li tatínek souhlasit, ustanovil jsem se ve své mysli – to jest, stanu-li se kdy toho náležitě hodným – stát se misionářem.“

Pravila jsem rozveseleně:

„A po souhlasu matčině není potřeba se ptát?“

„Nikoliv,“ pravil, chytiv mne za to, co ještě zbylo z mé ruky. „Vím, že proti tomu neřekneš ani slova. Nepamatuješ se, žes mi řekla jednou, když jsem byl ještě malý chlapec, že bych mohl jít, a že by Ti to bylo vítáno?“

„A nepamatuješ se,“ odpověděla jsem, „že jsi křičel radostí a rozněcoval svou mysl ještě dále chodě po rukou a máchaje svýma nožkama v povětří?“

Smáli jsme se oba srdečně při této vzpomínce, a potom jsem pravila:

„Drahý hochu můj, ty víš, jaké má otec plány s tebou.“

„Ano, vím; očekává, že budu studovat s ním a že zaujmu jeho místo po něm v tomto světě.“

„A to je velmi důležité místo.“

Jeho nadšení ubylo, protože se domníval, že jsem nepřistoupila srdečně na jeho přání.

„Drahý Raymunde,“ pokračovala jsem, „odevzdala jsem tě Bohu dávno před tím, než jsi se Mu odevzdal sám. Chce-li tě On učinit užitečným ve tvé vlastní, nebo v cizí zemi, blahořečím Jeho jménu. Ať žiji ještě, až budeš mužem, čili nic, doufám, že budeš pracovat na vinici Páně, kamkoli tě povolá. Nikdy neprosila jsem za něco jiného pro tebe než za užitečnost ve všech svých modlitbách; ani jednou ne.“ Jeho oči zalily se slzami; políbil mne a odešel k oknu, aby se upokojil. Můj, ubohý, drahý, milovaný, milující hoch! Je mu probojovat všecky svízele a zápasy své matky; avšak co na tom záleží, přivedou-li jej k témuž pokoji?

Dne 30. června.

Každý se diví vida mne ještě jednou obírat se mým dlouho zavřeným deníkem, a že jsem schopna přijímat návštěvy svých drahých přátel, od kterých jsem byla v jistém smyslu téměř odříznuta. Nevíme, co znamená tento patrný vzrůst sil. Nemám už, co bych volila.

Avšak došla jsem ku poslední stránce svého deníku, a ať jsem živa, nebo umřu, nebudu již psát do tohoto svazku. Uzavírá v sobě život mnohých dětinskostí a velké hříšnosti. Čtu-li zápisy o tom, červenám se studem, avšak nemám již zapotřebí ulevovat svému srdci, hledajíc soucitu na jeho stránkách, ani nevěřím, že je dobré pokračovat v rozebírání toho, jako jsem to dělala. Měla jsem veliké zkušenosti obojího i radosti i zármutku; spatřila jsem nahotu a nicotu a viděla krásu i sladkost života. Co mám říci nyní, nechť řeknu Pánu Ježíši. Kolik času a síly jsem věnovávala psaní sem, nechť věnuji modlitbám za všechny lidi, za všecky trpící, za všecky, kteří bloudí, za všecky, které miluji. Jejich jméno pak je „Množství“, neboť miluji každého.

Ano, miluji každého! Tato koruna radosti stává se mi podílem na konec. Kristus je v mé duši; je můj, jsem si toho tak vědoma, jako že můj muž a děti jsou moji, a Jeho Duch proudí z ducha mého v klidný mír řeky, jejíž břehy zelenají se travou a obveselují květy. Zemřu-li, znamená to opustit znavené a vetché tělo a hříšnou duši a jít vesele vstříc přebývání s Kristem, již se neunavovat, již nehřešit. Budu-li žít, najdu mnoho požehnaného díla, jež mohu konat pro Něho. Tak jsouc živa i umírajíc budu Páně.

Avšak žádám si, ó jak vážně, abych, kamkoli půjdu, nebo kdekoli stanu, mohla nadchnouti některý život radostí, jaká je nyní mým vlastnictvím.

Neboť po mnoho let byla jsem bohatá u víře, bohatá na neklopýtající důvěru, že jsem milována svým Bohem a Spasitelem. Avšak něčeho se mi nedostávalo; tápala jsem stále po tajemné milosti, touha, po níž naplňovala mne často zármutkem uprostřed nejsvětější radosti, činila nedokonalou, když jsem nejvíce toužila po dokonalosti. Byla to ona osobní láska ku Kristu, o níž mi moje znamenitá matka mluvila tak často, již často nabádala mne, abych hledala na svých kolenou. Kdybych byla znala tehdy, jako znám nyní, co může znamenat tento neocenitelný poklad hříšné lidské duši, byla bych prodala všecko, co jsem měla, abych koupila si pole, kde ležel skrytý. Avšak teprve když jsem byla přivedena modlit se a studovat Slovo Boží ztrátou pozemských radostí, nemocí, jež ruší všecku jejich vůni, počala jsem pronikat tajemství, jemuž je se učit – pod křížem. A při vší své podivuhodnosti jak je jednoduché toto tajemství! Milovat Krista a vědět, že Jej miluji – to je všecko!

A když jsem přistoupila k posvátným přece však často prostým povinnostem manželského života, kdyby tato láska byla mým vlastnictvím, jak by byl tento můj život přetvořen! Maličké chyby mého manžela, pro které jsem se hněvávala, byly by mne nebyly hnuly; byla bych přivítala Martu a jejího otce do svého domu a učinila je šťastny v něm; byla bych neměla půtek se svými služkami, neukázala žádné svévole svým dětem. Neboť bych to bývala nebyla já, kdo mluvil a jednal, nýbrž Kristus, který by přebýval ve mně.

Avšak běda! Potřebovala bych ne méně než sedm let, abych nahradila svůj hříšný, bez užitku minulý život a žila životem novým, Kristu podobným. Budu-li míti ještě více času, díky buďtež Tomu, který dal mi vítězství, aby život můj byl láska. Nikoliv ona láska, která libuje si v pozorování a klanění se předmětům svým, nýbrž láska, která obšťastňuje, oblažuje, potěšuje život jiných.

Ó dare darův! Milosti víry!

Bože můj, jak možno to jen,

jenž láskou všecko pronikáš, mně též

že dal jsi z lásky Své dar ten?

Ó, kolik srdcí zvolit jsi mohl,

v větší jež nevině chodí;

kolika věrným v životě duším

dar ten Tvůj lépe se hodí!

V srdce však Tobě nejodpornějších

sstoupiti chlouba Tvá jesti.

V nejtmavších místech sláva Tvá světla

nejradši domov si pěstí.

Jaká v tom radost, blaženost, štěstí!

Pokladem můžeš-li býti,

ó víro, ve dnech života běhu;

čím budeš, až budu mříti?