První tři roky života jsou zásadní
Christa Meves (81 let) je dětskou psychoterapeutkou a autorkou řady knih o výchově a partnerství. V nich vždy zdůrazňovala význam prvních tří let věku pro duševní vývoj dítěte. Jejích knih se prodalo šest milionů kusů; ještě nyní stále jezdí na přednášková turné. Jde jí především o to, finančně a společensky zlepšit status „pouhých matek" a nenechat upadnout domácí péči do stínu institucionální péče.

• Paní Meves, proč se, podle Vašeho názoru, dokážou matky o děti starat lépe než otcové?

Výzkumy mozku dokládají naši zkušenost, že ženy jsou pozornější vůči potřebám dítěte. Empatie a citlivost jsou u nich silněji vyvinuty než u mužů. Ženy více mluví s miminky a malými dětmi. Mají lepší cit pro něhu, kterou děti potřebují. Nejnověji bylo prokázáno, že individuální chuť plodové vody se velmi podobá mateřskému mléku. Díky tomu dítě cítí "tady jsem správně." Matky také intuitivně drží plačící dítě na levé straně, aby mohlo cítit tlukot srdce. Jeho rytmus zná již z matčina těla.

• Dnes existuje i řada láskyplných otců. Proč by neměl být otec ve vztahu k dítěti stejně důležitou osobou jako matka?

Čím více děti rostou, tím je pro ně otec důležitější. Je to další člověk, se kterým je možné hovořit. Mladí muži, kteří se stávají otci, prožívají obrovský skok ve svém vývoji: najednou se z nich stávají odpovědní dospělí lidé.

• Podle studie Institutu pro německé hospodářství si dnes 86 % žen s dětmi do tří let přeje, aby oba rodiče byli nějakým způsobem výdělečně činní, ale daří se to jen 23 % rodin. Je na tom něco špatného?

U většiny matek to jistě není jejich vlastní potřeba. V mnoha rodinách je málo peněz - to bere matkám svobodu v rozhodování. Starší ženy jsou se svým povoláním více spojené než mladší. Proto je negativním faktorem to, že vzdělávání a studium trvají tak dlouho. V prvních třech letech života se vytváří základ schopnosti být duševně zdravým člověkem, který je schopný překonávat krize, stejné jako se vytváří základ inteligence. Musíme rozumět oprávněnému strachu matek - když se jednou dostanu z profesního života, už se nikdy nevrátím. Pokud by se tyto poznatky projevily ve vytváření rodinné politiky, byli bychom o krok dál.

• Ale děti nemají automaticky duševní poruchy, pokud jsou ve věku jednoho roku 20 až 30 hodin týdně v péči cizí osoby. Jinak by museli být všichni Francouzi duševně nemocní.

Na Sovětském svazu je možné pozorovat, že 70 let výchovy v jeslích zničilo celý národ. Matky se vracely do práce po šesti týdnech; právě tam je dnes tolik alkoholiků jako nikde jinde na světě. Francouzi si vytvářejí dvoutřídní společnost: rodiny, které si to mohou dovolit, pečují o své děti doma, ostatní musí do jeslí. Vzdělané Francouzky mají skutečně dobré náhradní matky, které mají k dítěti úzkou vazbu - podobně jako tomu bylo dříve u chův ve šlechtickém prostředí. Neprivilegovaní budou jednoho dne proti tomu z oprávněné závisti jistě protestovat.

• Jak dlouho by měla být matka k dispozici výhradně pro své děti?

Já jsem to dělala asi deset let a mé dcery rovněž, aniž bych je k tomu nabádala. Měly jsme trojfázový model: studium, děti, profese. Péče cizí osoby dítěti neškodí ve chvíli, kdy ví, že se maminka opět vrátí, obecně to platí od třetího roku. Mé děti nebyly ve školce, stejně jako má vnoučata. Děti, které se ocitnou v prostředí velké skupiny ve školce, se nenaučí automaticky sociálním kompetencím, zato velmi dobře pochopí, že musí umět používat lokty.

• Jak podle Vašeho názoru má vypadat dobrá péče třetí osoby?

Naše přirozené nasměrování vypadá následovně: nejprve duální vazba, obohacená o malý a stabilní okruh dalších osob. Takže nejlepší je přibližovat se modelu rodiny: málo dětí a jedna stálá osoba, k níž mohou mít užší vztah. Pro malé děti je proto lepší denní matka (tzv. Tagesmutter - systém, kdy jedna žena, většinou též matka s malým dítětem, pečuje o několik dalších dětí z blízkého okolí - pozn. překl.), než měnící se pečovatelský personál.

• To by se ale mělo naší společnosti báječně dařit: v západním Německu je místo ve školkách pouze pro 5 % dětí pod tři roky; většina tří až šestiletých dětí pak přichází kolem poledne domů.

Ne, naší společnosti se vůbec nemůže dobře dařit, protože nejsou dostatečně zohledňovány podmínky pro přirozený vývoj dítěte. A rodinám se daří špatně, přestože bez nich nemáme šanci na budoucnost.