• ... a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. (Ef 5:20)

„Jmenuji se Štěpán a jsem reptal." Kdyby existoval anonymní klub nespokojenců a bručounů, nevím, kolik lidí by se připojilo. Stali byste se členy? V žádném případě nechci dělat reklamu programům, kde v dvanácti krocích překonáte svůj problém, ale přiznávám sám za sebe, že patřím k reptalům a není mi to lhostejné.

V létě jsem opravoval škodu pod okapem střechy, kterou způsobil v zimě led. Když jsem seškraboval loupající se barvu pod okapy, vše mi padalo nejdříve do tváře, na oblečení a pak teprve k zemi. Při práci jsem se potil a všechno se na mě lepilo. Když jsem štětcem s barvou narazil na hřebík či jinou nerovnost, barva skápla na tělo. Musel jsem být stále zakloněn, abych viděl, co dělám. Bolelo mě za krkem, bolela mě záda z neustálého naklánění, vystupování a po celodenním stání na žebříku mě bolely nohy. To vše bylo příčinou celkové nevrlosti. A tak jsem si broukal, spíše vrčel melodii ze Šumaře na střeše: „... kdybych byl bohatý, nikdy už bych sám barák nenatíral." V tomto rozpoložení mi Duch svatý připomenul, že za pár týdnů budu kázat na téma nespokojenosti a reptání. Tomu říkám profesní riziko, když je člověk kazatelem! Duch svatý mi připomněl domy, které byly dva metry pod vodou, k čemuž došlo při nedávných záplavách tady na Středozápadě. Pak mi připomněl rodiny, které jsem viděl vloni v Nepálu, které žily pod modrou plastovou plachtou, pověšenou přes provaz natažený mezi dvěma stromy. Proč jsem tak rozladěný a nespokojený, vždyť mám pěkný dům v pěkné čtvrti, v zemi blahobytu a během práce jsem poslouchal i-pod?

Jako Boží děti, které jsou v Kristu obdařeny vším duchovním požehnáním nebeských darů (Ef 1:3) bychom měli vyjadřovat vděčnost za všech okolností, být odrazem Jeho dobroty a lásky ke světu, který jej ještě nepoznal. Pavel v Efezským 5:3-4 zdůrazňuje vděčnost v souvislosti se smilstvem, nezřízeností, chamtivostí a tím, co vychází z našich úst:

• „ať se mezi vámi ani nemluví, jak se sluší na ty, kdo patří Bohu. Vést sprosté, hloupé a dvojsmyslné řeči se nepatří; vy máte vzdávat Bohu díky!" (Ef 5:3-4)

A to je celoživotní zápas, abychom ve svém srdci kultivovali vděčnost za vše.

Vyjadřování vděčnosti není samozřejmá vlastnost, je to něco, k čemu se musíme vědomě rozhodnout a co není podmíněno okolnostmi. Proto je díkuvzdání synonymem křesťanského života. Především jde o náš skutečný výraz vděčnosti za Boží spásné dílo ve stvoření a vykoupení, z čehož vyplývá uznání, že On je nejvyšším zdrojem každého požehnání. C. H. Spurgeon poznamenal: „V nebi budeme vzdávat Bohu díky vždy a za vše, bez výjimky. Po celou věčnost budeme vyvyšovat Jeho svaté jméno, skrze Ježíše Krista, našeho Pána." Takže vzdávání díků za všech okolností a v každém čase je jenom přípravou na to, co nás čeká v nebi. Jen tak můžeme být v životě spokojení, nezávisle na tom, zda jsme chudí nebo bohatí. S díkůvzdáním roste naše schopnost vyjadřovat vděčnost za Boží milost. Duchem naplněný věřící má vzdávat vždy díky za vše, skrze Ježíše Krista. V tomto kontextu věřící podvědomě vnímá trojiční vztah „Boží hlavy". Křesťan je naplněn Duchem svatým, vzdává dík Bohu Otci na základě toho, co pro svůj lid vykonal Ježíš Kristus prolitím své krve a vzkříšením z mrtvých.

1. Abychom mohli vzdávat Bohu díky za všech okolností, musíme být naplněni Duchem svatým. Ve verších 19-21 zmíněného listu Efezským je psáno:

• ... ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým."

Být naplněn Duchem svatým znamená být pod neustálou kontrolou Ducha; každá myšlenka a čin našeho vědomého konání má být v podřízenosti Bohu. Je to cesta závislosti na vedení Ducha svatého, v protikladu přirozenosti našeho těla. Proto nám apoštol Pavel připomíná, abychom byli střízliví a bdělí (16-17):

• ... nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.

Vedlejší účinek, důsledek nebo důkaz toho, že jsme naplněni Duchem svatým, je radost, zpěv a chvály. Druhý viditelný výsledek je, že máme srdce, které děkuje Bohu za vše, což znamená, že naše reptání a nespokojenost odhaluje, že se svým negativním postojem zarmucujeme a hasíme působení Ducha svatého v nás.

2. Bůh si přeje, abychom Mu vzdávali dík za vše. Kdyby Pavel řekl, vzdávejte dík často a za většinu věcí, jistě by to bylo realističtější a snadnější. Nestačí děkovat často a za většinu toho, co je v našich silách? Autor nám nedává na vybranou - máme děkovat za vše, bez výjimek. Řecké výraz „vše" znamená vše - bez výjimky; za všech okolností znamená včetně nepříjemných zkoušek. Nepříjemná zpráva pro nás je to, že apoštol Pavel nás nejen nabádá, ale ukazuje, že podle těchto slov lze skutečně žít a jednat!

• Římanům 5:3-5: A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Pavel a Silas, i když byli neprávem biti a skončili ve vězení, se nejen modlili,

• ale zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali. (Sk 16,25)

Když byl Pavel uvězněn v Římě, když byl pomlouván tamními křesťany, psal Filipenským a opakovaně je vyzýval, aby se za všech okolností a bez ustání radovali v Pánu (Fp 1:3-4, 18, 25; 3:1; 4:4, 10). Ze stejného vězení psal Efezským:

• ... a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. (Ef 5:20)

Zdálo by se, že by Pavel měl být pod přímou Boží ochranou. Vždyť to byl Boží apoštol poslaný k pohanům. Bylo ještě mnoho míst, kde chtěl kázat evangelium. Sloužil Bohu věrně a oddaně, prošel mnohými zkouškami a často byl v nebezpečí smrti. Přesto mnohokrát neměl ani ty nejzákladnější potřeby nutné k přežití:

• ... Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve. (2 K 11:23-28)

Cožpak si Pavel nezasloužil alespoň trochu uznání? Vydal sám sebe a čeho se dočkal? Přes to všechno nereptal a v okovech z římského vězení chválil Boha. Možná v duchu namítnete, jak mohu děkovat, když uhodí zemětřesení, když hurikán zabije tisíce lidí? Co když jsou mezi oběťmi i moji nejbližší? Co když přijdu o dítě nebo manžela? Co když se někdo z mých blízkých stane obětí hrozného zločinu? Mám děkovat i za to, když je mladá žena znásilněna nebo zavražděna? Jak můžeme děkovat Bohu, když slyšíme nebo v televizi vidíme teroristické útoky, při nichž hynou nevinní lidé? Vždyť Bůh nenávidí hřích? Jak můžeme za vše Bohu děkovat? Není pláč a smutek vhodnější reakcí než děkování?

Ne, nikdy bychom neměli děkovat Bohu za hřích, který nenávidí, ale máme tím více příležitostí děkovat za vše, čeho jsme všichni ušetřeni. I my máme hřích nenávidět:

• Vy, kdo milujete Hospodina, mějte v nenávisti zlo, on střeží duše svých věrných, svévolníkům je z rukou vytrhuje. (Ž 97:10)

Odpovídající reakci najdeme v Písmu, které jasně učí, že máme vyjadřovat soustrast a spoluúčast. Bůh nám připravuje příležitost jak postiženým pomoci nebo je povzbudit:

• Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost. Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. (Ř 12:15-18)

I když víme, že Bůh není autorem zla, můžeme Mu děkovat, že i zlo je součástí „všech věcí", které pracují pro dobro jeho vyvolených:

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Ř 8:28)

Jak víme, z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje pro Jeho děti. Nemoci, smrt, přírodní katastrofy jsou výsledkem pádu člověka, nám patří Jeho zaslíbení a naděje, proto Mu můžeme děkovat i uprostřed nejtěžších zkoušek. Mohlo by být hůř.

Skeptici budou křesťany vždy zesměšňovat a namítat „Jak může Bůh plný lásky dopustit, aby trpěly a umíraly nevinné děti, proč dopouští na světě tolik nepravosti a zla"? Na to odpovídám otázkou: „Jak by se změnila celková situace, kdyby byl Bůh odstraněn (nebo ustoupil do pozadí) z dění světa"? Když z veškerého dění odstraníme Boha, zůstane krutý svět plný násilí, beznaděje, života bez cíle a nesmyslnosti bytí, kde slabí jsou pokořeni silnými. V takovém světě není místo pro naději ani soud, který oddělí zlo a dobro, který potrestá všechny zloduchy a zůstane svět, kde silnější zahubí slabšího; svět nekontrolovaného zla, kde jedni při troše štěstí dopadnou o něco lépe než druzí. Takový pohled na svět nenabízí žádné řešení! Písmo však říká, že Bůh existuje a proto máme naději v Božím řešení a záměrech. Bůh stvořitel působí tak, že vše spěje ke zdárnému konci. Proto máme jistotu věčného života a naději, že On nám dá dostatek síly, abychom přestáli každou zkoušku. Proto chceme Bohu děkovat za všech okolností.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že je obtížnější projevovat vděčnost a děkovat za zdánlivě bezvýznamné frustrace a nepříjemnosti než za ty významné. Když jde opravdu do tuhého, uvědomuji si, že se mnou jedná sám Bůh. Zastavím se, začnu se modlit, snažím se pochopit, o co jde, jak bych se měl chovat a co bych se měl naučit. Když však jde o drobné nepříjemnosti každodenního života, zapomínám, že i těch se Bůh účastní.

Proč mě rozčiluje pomalý řidič, když právě spěchám? Proč jsem rozladěn z dětského pláče, když právě zítra potřebuji být plný sil a soustředění? Proč mě neustále někdo vyrušuje, když musím dokončit důležitý úkol? V takových případech si musím připomínat, že se mám učit děkovat, abych reagoval ve složitější situaci bez reptání. Všichni víme, že to není snadné ani automatické.

3. Vzdávat díky za vše a za všech okolností musí být součástí promyšleného chování a reakcí.

A. Máme být zaměřeni na to, jak se podrobovat Bohu Otci s radostí. Vždy jsem měl rád žalm 57, kde David popisuje svoji kritickou situaci, ale nevolá k Bohu „zachraň můj život".

• Mezi lvy být musím, s těmi uléhám, kdo srší ohněm, s lidmi, jejichž zuby jsou kopí a šípy, jejichž jazyk je ostrý meč. (5)

Jeho reakce z lidského hlediska neodpovídá situaci:

• Mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce je připraveno, budu zpívat, prozpěvovat žalmy. Probuď se, má slávo! Probuď se už, citaro a harfo, ať jitřenku vzbudím. Panovníku, chci ti mezi lidmi vzdávat chválu, mezi národy ti budu zpívat žalmy; vždyť tvé milosrdenství až k nebi sahá, až do mraků tvoje věrnost. (8-11)

Všimli jste si jak promyšleně a rozhodně David jedná? Vyzařuje z něj důvěra. Když se někdo skrývá před nepřítelem, zpěv je to poslední co by štvaného člověka napadlo. Přesto říká, „budu zpívat žalmy", chci vzdávat slávu. Nikdo nemůže vzdávat díky za vše, pokud nebude jednat promyšleně. Důvod, proč apoštol Pavel nebo král David vzdávali Bohu slávu, i když jim šlo o život, je ten, že Bůh stál v jejich životech na prvním místě. Věděli, že smrtí vše nekončí, za hrobem je věčnost, kde budou odměněni nevinní a spravedlivě odsouzeni všichni viníci. Čišela z nich naprostá důvěra v Boží konání.

(2) Zaměřte se na Boží svrchovanost. „Vždycky za všecko" v Ef 5:20 a v Ef 1:11 poukazují na Boží svrchovanost, který rozhodnutím své vůle působí všechno. Je to stejné všechno jako v Ef 1:22, kdy Bůh „Všechno podrobil pod jeho (Kristovy) nohy" a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve. Tak jako jsme viděli v Římanům 8:28-30:

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Rád bych upozornil na falešné učení nazvané „otevřený teismus", jehož zastánci popírají Boží absolutní svrchovanost a všemohoucnost. Tvrdí, že Bůh je během tragédií, které se dějí, stejně zmaten a rozhněván jako my. Takovým postojem se očividně snaží hájit Boha, ale pak nám nezbývá nic jiného, než věřit, že každá událost je výsledkem náhody, nebo že Satan je mocnější než Bůh. Z takového závěru neplyne nikomu naděje ani útěcha.
Jedinou útěchu a nadějí, kterou máme a známe, i když se stanou zlé věci, je ta naděje, kterou máme u Boha, který je Pánem každé situace. Člověk míní, Pán Bůh mění:

• Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid. (Gn 50:20)

Dostatečnou a jedinou útěchou pro nás, ať jde o malé rozladění nebo velké neštěstí, je skutečnost, že Bůh ve své svrchované moci vede vše ke konečnému cíli sjednocení. Jeho zdánlivé otálení nemusí být pro naše dobro, ale je pro dobro těch, kteří patří k Božím vyvoleným. Lidská moudrost nezná každé Boží tajemství:

• Abyste nespoléhali na svou vlastní moudrost, chtěl bych, bratří, abyste věděli o tomto tajemství: Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. (Ř 11:25)

Místo spekulací, reptání a mudrování, místo toho, abychom se zaměřovali na sebe, současnost a stav světa, máme poznávat Otce, Syna i Ducha:

(3) Zaměřte se na Boží lásku. Apoštol Pavel říká, že máme Bohu děkovat, ale tím vše nekončí, dodává, že také máme děkovat Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Skrze víru v Pána Ježíše Krista známe Boha jako Otce. David se vyjádřil následovně:

• Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. (Ž 103:13)

Protože Bůh je milující Otec, který prokazuje láskyplné slitování svým dětem, můžeme si být jisti, že soužení a nepříjemné události, které v našem životě dopustí, nejsou výsledkem Boží vrtošivosti a zlomyslnosti, ale právě naopak. Bůh je dopouští ze své lásky, abychom se stejně jako jeho Syn naučili poslušnosti v utrpení, abychom byli proměněni k Jeho podobě (Žd 5:8). Věříme tomu, že nás Bůh provází pozemským životem a připravuje na život nebeský.

Měli bychom mít na paměti, že i pozemští otcové se dívají na mnohé dění z jiné perspektivy než děti. Jejich děti vidí a vnímají vše kolem z perspektivy hned teď. „Chci čokoládu," zatímco matka nebo otec řekne, teď ne, ale až po obědě. Dětem často chybí soudnost. Neuvědomují si nebezpečí, které jim hrozí, ani následky svého činu. Kdyby byly ponechány samy sobě na pospas, bez dohledu a vedení milujících rodičů nebo odpovědných vychovatelů, mohly by si vážně ublížit. Milující rodiče mají dlouhodobou a výchovnou perspektivu, která má vždy na mysli dobro dítěte. Vyžadují, aby šlo spát, když si chce hrát. Vyžadují, aby jedlo zdravě, aby se učilo, i když se mu nechce, aby mělo dostatek pohybu, a to vše proto, že rodiče předem znají následky neznalosti a neuváženosti. I když pro dítě není většina rodičovského omezování příjemná, z dlouhodobého hlediska je vše, co vyžadují, pro dobro dítěte.

Stejně tak náš nebeský Otec má na mysli především naše dobro a věčnost. My jsme ti, kdo nevidí za přítomnost. Ne vždy nám odhalí, proč činí to, co činí, ale žádá nás, abychom Mu důvěřovali jako milujícímu Otci, i když s námi nekonzultuje každý svůj krok a nemusíme chápat důvody Jeho jednání. Z důvodů naší nevědoucnosti a Jeho vševědoucnosti, naší nemohoucnosti a Jeho všemohoucnosti, děkujme Bohu za všech okolností. Buďme vděční za všechno dění Boží svrchovanosti a láskyplnosti. Dívat se s nadějí do budoucnosti není výsledkem lidské bezvýchodnosti, ale podřízenosti, důvěry a poslušnosti.

(4) Soustřeď se na Boží požehnání, především na Jeho spasení. Skutečnost, že může být nazýván náš „Pán Ježíš Kristus" a „Bůh Otec" nás uvádí do reality, že spasení nám bylo darováno - dáno shůry. Byli jsme adoptováni do Boží rodiny, stali jsme se Jeho dětmi, bez jakéhokoliv vlastního přičinění. Stali jsme se nejen dětmi, ale i služebníky. „Ježíš se nás nikdy neptá na náš souhlas, zda uděláme to, co nám řekne, anebo jestli půjdeme, kam nás pošle. Bůh z nás pro své potěšení činí chléb, který se láme, a víno, které se vylévá. ... Běda duši, která se rozhodne jít jinam, než kam jí volá Boží hlas." (Oswald Chambers, To nejlepší pro Jeho slávu, 2. 2.)

Vírou přijímáme, že v otázce spasení jsme nemohoucí, byli jsme mrtvi v hříchu, pod mocí Satana, byli jsme děti ďáblovy. Proto poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy:

• 1 Janův 3:1-3: Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.

I když jsme vzdorovali, Bůh nás nenechal na pospas:

• I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. (Ef 2:1-3)

Nezapomínejme na to, že dokud jsme žili podle svého, sami sobě, Bůh o své vlastní vůli v našich životech jednal:

• Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. (Ef 2:4-7)

Apoštol Pavel to vyjádřil následovně:

• On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Ř 8:32)

Přečtěte si tuto celou a úžasnou kapitolu, která začíná tím, že nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, a končí tím, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Proto můžete být naplněni nekončící vděčností, i když se nacházíme uprostřed těžkostí. Ještě zbývá další vědomé rozhodnutí:

B. Za vše děkovat a radostně se podřizovat Bohu. Když se setkáme se zkouškami, naše hříšná přirozenost v nás vyvolává vzdorovitost. Reagujeme slovy nebo myšlenkami: „Tak to tedy ne, tohle si nezasloužím! Bože, cožpak se dostatečně nenamáhám, cožpak nevidíš co pro Tebe dělám? Sešli zkoušky a trápení na ty zlé, ne na mě!" Nebo se začneme litovat: „Proč právě já? Tolik se snažím a takhle jsem pochodil. To vše za mojí věrnost a teď tohle!"

Obojí přístup je důsledkem osobní pýchy. Smýšlíme o sobě výš, než bychom měli. Máme tendenci připomínat a vyvyšovat své zásluhy. Očekáváme uznání. Měli bychom být odměněni, pochváleni, ochráněni od zlého, ne zkoušeni.

Další nebezpečnou myšlenkou, která se může do naší mysli vloudit, je bohorovný postoj, když jsme přesvědčeni, že víme lépe než Bůh, co je pro nás nejlepší. Místo toho, abychom se podřizovali Boží vůli, Jeho svrchovanému rozhodnutí a vševědoucímu působení, skrze Jeho láskyplnou péči o nás i uprostřed bouří a nebezpečí, vychloubáme se lidskou schopností řešit složité problémy bez Boha. Na druhé straně nestačí rezignovat na dění kolem nás, nasadit tvář mučedníka, skřípat zuby a zachmuřeně se podřídit. Podřídit se musíme radostně, Ef 5:19-20 nás nabádá:

• Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

Radostné díky, poslušnost a podřízenost jsou zrcadlem dobrého Božího jména. Jestliže reptáme, vyjadřujeme nespokojenost, jsme nevrlí, hrubí a jednáme jako svět. Lidé kolem nás neuvidí zrcadlení Boží laskavosti a milosrdenství skrze nás. Posuzují-li Boha podle našich reakcí a reptání, uvidí, že bůh reptalů je buď zlomyslný nebo krutý. Zajisté je ani na okamžik nenapadne, když vidí naši chmurnou, depresivní náladu a chování, že „by rádi poznali takového Boha, aby mohli být stejně nešťastní a nespokojení jako my". Naše podřízenost a přijetí všech okolností s pokojem a optimistickým pohledem do budoucna je výsledkem toho, že víme, že nás Bůh miluje a činí vše, abychom se podobali Božímu Synu. Nakonec ještě jednu poznámku:

4. Děkujeme a chvalme Otce za vše skrze Ježíše Krista. Všechna Boží požehnání přicházejí skrze Ježíše Krista:

• ... v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti ...(Ef 1:310)

Z Jeho vůle se nám dostalo „podílu na předem daném poslání" (11), v Něm nám byla „vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy (13-14). Vše je v Něm, skrze Jeho jméno poukazuje na vše, co pro nás vykonal tím, že:

• ... nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. (9-13)

Když děkujeme Bohu ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, znamená, že Mu děkujeme za to, že Ježíš dobrovolně opustil slávu nebes, aby přišel a zemřel za naše hříchy:

• Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Fp 2:9-11)

Protože jsme naplněni Duchem svatým, máme děkovat bez ustání za vše Otci skrze Pána Ježíše, který zemřel za naše hříchy. Každé zlo, které světem vládne, je výsledkem pádu člověka, tedy i naší minulosti.

Závěr

Komentátor Matthew Henry byl jednou okraden. Kdo by mohl po takové události děkovat Bohu? Henry si večer zapsal do deníčku: „Děkuji, Bože, za to, že jsem nebyl nikdy dříve přepaden. Za druhé, Bože, děkuji, že si lupič vzal jen moji peněženku, ne můj život. Za třetí, i když mi vzal vše, nebylo toho moc. Za čtvrté, děkuji za to, že jsem byl oloupen já, že jsem nebyl sám lupičem."

Pokud máte tendenci, stejně jako já, někdy reptat a být nespokojení, proste Boha o pomoc na každý den, aby vás naučil, jak s pomocí Ducha svatého vzdávat Bohu a Otci díky za vše ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Teprve pak se osvědčíte jako Boží děti a služebníci:

• Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět, držte se slova života, abych se vámi mohl pochlubit v den Kristův, že jsem nadarmo neběžel ani se nadarmo nenamáhal. (Fp 2:14-16)

Otázky k zamyšlení:

1. Je možné vyjadřovat děkování a bolest současně? Je správné prožívat ztrátu celý život (např. ztrátu dítěte)?
2. Je pokrytecké děkovat, když vděčnost necítíte? Jak můžete změnit své pocity?
3. Proč je chybou pochybovat nebo popírat Boží svrchovanost na rovině problematiky zla a zkoušek?
4. Proč je reptání nebezpečný hřích? (Ř 1:21, 1 K 10:10)

- Steven J. Cole, 2008 -