• Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. Bůh slunci na nebi postavil stan. Ono jak ženich z komnaty vyjde, vesele jako rek, když běží k cíli. Vychází na jednom okraji nebes, probíhá obloukem k druhému konci a nic se neskryje před jeho žárem. (Ž 19,2–7)

Předmět

Bylo by zbytečné tázat se na dobu, kdy byla napsána tato rozkošná báseň, neboť v jejím názvu není nic, co by nám pomohlo rozluštit tuto otázku.

Její nadpis „Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.“ nám jen podává zprávu o tom, že ji napsal David a že ji věnoval vedoucímu pěveckého sboru ve svatyni pro věřící, kteří se tu shromažďovali. Když žalmista ve svém mládí hlídal stádo svého otce, věnoval se studiu dvou Božích velkých knih – knihy Přírody a knihy Písma. Tak dokonale porozuměl duchu těchto dvou svazků ve své knihovně, že byl schopen zbožně je navzájem posuzovat, porovnávat i stavět proti sobě a velebit tak výbornost Pisatele obou. Jak bláhoví a bezbožní jsou ti, kdo místo aby přijali tyto dva požehnané svazky a radovali se z toho, že v obou mohou vidět tutéž Boží ruku, věnují veškerý svůj vtip hledání oprav a protikladů. Můžeme se klidně spolehnout na to, že „stopy stvoření“ nikdy neodporují 1. knize Mojžíšově, ani skutečný vesmír není v rozporu s vyprávěním Mojžíšovým. Nejmoudřejší je ten, kdo čte tuto „knihu světa“ i „knihu Slova“ jako dvě části jediného díla a může o nich říci: „Je to můj Otec, který je obě napsal.“

Rozdělení

Je jasné, že tento Žalm je rozdělen na tři části, jak je v záhlaví nadepsáno překladatelem. Stvoření ukazuje slávu Boží (v. 2–7), Slovo zjevuje Jeho milost (v. 8–12), a David prostí o tuto milost (v. 13–15). Takto je spojena chvála s prosbou a ten, který tu pěje o Božím díle ve světě kolem sebe zároveň i prosí o milost tohoto díla ve svém nitru.

Výklad

• Nebesa vypravují o Boží slávě. (v. 2)

Kniha přírody má tři strany: nebe, zemi a moře. Nebe je tou první a nejslavnější stránkou a pomocí ní jsme schopni vidět krásu oněch druhých dvou. Každá kniha, jež by neměla prvního listu, by byla velmi nedokonalá a zvláště tato slavná Kniha přírody. Vždyť její první strana jednající o Slunci, Měsíci a hvězdách, nám skýtá světlo na celou knihu. Právě ona první strana je klíčem, bez něhož by další Písmo bylo temné a nečitelné. Člověk, který kráčí přímo a chce zkoumat oblohu tím, že začíná číst o stvoření a obírá se studiem hvězd, počíná si správným způsobem.

Slovo „nebesa“ je tu užito v množném čísle pro svou různost, neboť zahrnuje nebe, měsíc i mračna nespočetných druhů, ovzduší se svým chladem i bouřemi, Slunce se slávou dne i hvězdnatou oblohu se všemi divy noci. Co však jsou Nebesa nebes to dosud lidské srdce ani nepochopilo. Všechno to vypravuje o Boží slávě. Každé stvoření to umí líp než lidská bytost. Nejvíce však v tomto duchovním vědění vyniká nebeská říše. Nebesa vypravují – jsou vypravující – a toto nepřetržité trvání jejich svědectví ukazuje, že se tím obírá každá jejich část. Každé chvíle nebeští hlasatelé, kteří nám svítí shůry, oznamují Boží přítomnost, moc, moudrost i dobrotu. Ten, kdo chce pochybovat o Boží všemohoucnosti, nechť pohledí na klenbu nahoře. Kdo si chce představit nekonečno, nechť se zahledí do prostoru, který nemá konce. Ten, kdo touží vidět Boží moudrost, nechť uvažuje o rovnováze nebeských těles. Kdo chce znát Boží přesnost, musí pozorovat pravidelnost oběhů planet a konečně kdo si chce učinit představu o Boží moci, velikosti a velebnosti, musí obdivovat sílu přitažlivosti, velikost stálic i zářivost celé nebeské soustavy. Nebesa nevypravují jen o nějaké slávě, ale mluví o „slávě Boží“, neboť podávají nepochybné důkazy vědomého, moudrého, plánujícího i vše řídícího Stvořitele a žádná moudrá a nepředpojatá bytost nemůže být jimi nepřesvědčena. Svědectví, jež nám podávají nebesa, není jen nějakým náznakem, ale jasným a neomylným prohlášením. Je to to nejtrvanlivější a navždy trvající prohlášení. A přece, přes to všechno, co pomůže to nejhlasitější volání hluchému i ten nejjasnější obraz duchovně slepému? Bůh Duch Svatý nás musí osvítit. Jinak všechna slunce Mléčné dráhy to nedokážou.

• Obloha hovoří o díle jeho rukou. (v. 2)

Není tu líčena jen nádenická práce, ale práce rukou. Prostor je plný díla Hospodinových moudrých a tvořivých rukou. K tvořivému Duchu jsou tu přičteny i ruce, aby tak byla zdůrazněna Jeho péče a činnost, i aby Mu mohli smrtelníci alespoň zčásti porozumět. Je pokořující, shledáváme-li, že i ti nejoddanější a nejvyspěleji myslící tvorové, chtějí-li vyjádřit nejvznešenější myšlenky o Bohu, musí užít zemských slov a přirovnání. Jsme děti a každý z nás musí vyznat: „Myslím jako dítě a mluvím jako dítě.“ Bůh se pohybuje v onom nesmírném prostoru, který je nad námi. Hvězdy jako vlajka ukazují, že Král je doma. Visí jako štít a nevěrci mohou tak vidět, že On pohrdá jejich popíráním Jeho jsoucnosti. Ten, kdo pohledí k obloze a potom píše, že není Boha, označuje se v téže chvíli za blázna a lháře. Je podivné, že někteří lidé, ač milují Boha, přece se bojí učit se z knihy přírody, jež nám jasně Boha zjevuje. Falešná duchovnost některých věřících, kteří jsou přílišnými nebešťany, než aby uvažovali o nebesích, kryje tak chvástání nevěrců, kteří tvrdí, že příroda popírá zjevení. Nejmoudřejší jsou ti, kteří se zbožnou uctivostí sledují stopy Hospodinovy jak v milosti, tak i ve stvoření. Jen pošetilci se bojí, aby poctivé studium tohoto neublížilo víře v to druhé. Dobře pravil dr. Cosh: „Často jsme naříkali nad pokusem lidí postavit Boží dílo proti Božímu Slovu, čímž byla vzbuzena a propagována neustálá žárlivost, jež se hodila jinam a neměla se ukazovat tam, kde mělo vládnout neustálé spojení. Především nám bylo líto, že toto úsilí se vydávalo na to, aby byla podceňována příroda v porovnání se vznešeným zjevením. Zdá se, že je to snižování jedné části Božího díla, abychom tak vyvýšili a doporučili část druhou. Nechť věda a náboženství nejsou považovány za proti sobě vzdorně stojící tvrze, jejichž vojsko se ohání nepřátelsky mečem. Nechť raději uvažují o tom, jak mnoho mají společných nepřátel. Příliš mnoho nepřátel jak v nevědomosti a předsudku, tak i ve vášni a různých neřestech, než aby marnili vzájemné síly v nepřátelství. Věda má svůj základ a tak je tomu i v náboženství. Nechť stojí tyto základy a budou stát pevněji a stanou se tak částí velké továrny, zřízené k Boží slávě. Nechť jedna je vnější částí, zatímco v druhé ti, kteří mají víru, pokleknou, modlí se a chválí. Nechť jedna je svatyní, v níž lidské vědění klade nejvzácnější kadidlo jako oběť Bohu a ta druhá svatyní svatých, oddělenou od oné oponou roztrženou na dva kusy a tady na krví skropeném trůnu milosti, nechť vyléváme lásku smířeného srdce a nasloucháme moudrosti živého Boha. “

• Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. (v. 3)

Jakoby jeden den byl pokračováním historie předešlého a jedna noc za druhou jakoby předcházela podivuhodný příběh noci nastávající. Původně to znamená vylévání či přetékání řeči. Jakoby dny i noci byly studnicí, neustále oplývající chválou Hospodina. Kéž bychom často pili z této nebeské studnice a učili se chválit Boha! Tito svědkové tam nahoře nemohou být zabiti ani umlčeni. Tam nahoře neustále mluví o Božím vědění, bez bázně a neovlivněni úsudkem lidí. I střídající se den s nocí mluví tichou řečí a světlo i stín zjevují Toho Neviditelného. Kéž i střídající se okolnosti našeho života činí totéž. Kéž, zatímco blahoslavíme Boha ve dnech radosti, vyvyšujme Ho též jako Toho, který „dává zpěv i v noci“.

Každý člověk by se měl naučit úloze, kterou mu dává den i noc. Ve dne i v noci bychom měli myslet na to, jak čas letí i na proměnu pozemských věcí. Na to, jak krátce trvá radost i bolest a na to, jakou cenu má náš život. Vždyť nemůžeme zavolat zpět ani jedinou jeho hodinu, ani zastavit blížící se věčnost. Zatímco den nám dává práci, noc nám připomíná, abychom se připravili na poslední domov. Den nás vybízí k práci pro Boha a noc zve k odpočívání v Něm. Den nám přikazuje, abychom vyhlíželi onen nekonečný den, a noc nás napomíná, abychom utekli před věčně trvající nocí.

• Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. (v. 4)

Každý člověk může naslouchat hlasu hvězd. Na zemi je mnoho jazyků. V nebi však jen jediný a tomu může porozumět každý, kdo jen chce. Ani ti nejzatemnělejší pohané nejsou bez výmluvy, neobjeví-li neviditelné Boží dílo v tom, co učinil. Slunce, měsíc i hvězdy jsou putujícími Božími kazateli. Jsou na své pouti jako apoštolové, kteří utvrzují ty, kdo vzhlížejí k Pánu a soudí svým oběhem ty, kdo se klaní modlám.

V poznámce máme překlad, který je doslovnější a obsahuje méně opakování: „není slyšet žádná řeč, ani žádný hlas.“ To znamená, že jejich učení není pro sluch a není vyjádřeno slovy. Je obrazné a je zaměřeno pro oko srdce. Nedotýká se smyslu, kterým přichází víra, neboť tato přichází ze slyšení. Ježíš Kristus je nazván Slovem, neboť On je daleko zřetelnějším vyjádřením toho, čím je Bůh Otec, než nám mohou povědět nebesa. Tato jsou jen němými učiteli. Vždyť ani hvězda ani slunce nedokážou povědět jediné slovo. Ježíš však je obrazem Hospodinovy osoby a je zván Slovem Boha.

• Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. (v. 5)

Ač se nebeská tělesa pohybují ve velebném tichu, přece uchu našeho rozumu podávají cenné poučení. Nemluví skutečnými slovy a přece jejich poučení je tak jasné, že můžeme o něm takto hovořit. Horne praví, že vyslovená věta je vlastně souhrnem znamení a tady je řečeno, že nebesa mluví svým jednáním a zásahy. Slova přírody jsou podobná slovům hluchoněmého, ale milost mluví jasně o Otci. Dráha, kterou putují, ukazuje na rozsáhlost jejich panství, které, jak svědčí, se táhne až na nejzazší konec země, na níž lze bydlet. Žádný člověk žijící pod klenbou nebe, nebydlí mimo hranice působení těchto kazatelů Božího dvora. Je snadné utéci před světem kazatelů, kteří jsou jako hvězdy v pravici Syna člověka. A přece i tehdy lidé, jejichž svědomí není zatvrzelé, shledají, že je obviňuje Nátan a Jonáš, že je varuje Elijáš, že jim hrozí v tichu hvězdné noci. Hlasy nebes nejvíce působí na omilostněné duše. Tyto pociťují líbezný vliv Plejád a jsou přitahovány k Bohu Otci zářivou rukou Orionu.

• Bůh slunci na nebi postavil stan. (v. 5)

Slunce se utábořilo na nebesích a kráčí svou zářivou cestou jako mocný vládce. Nemá trvalý příbytek, ale jako poutník staví opět a skládá svůj stánek, stánek, který brzy bude stržen a svinut jako svitek. Jako královský stan stojí uprostřed vojska, tak i slunce se ukazuje jako král mezi hvězdami.

• Ono jak ženich z komnaty vyjde, vesele jako rek, když běží k cíli. (v. 6)

Ženich vychází bohatě oděn a jeho tvář září radostí, o níž se sdílí se všemi kolem sebe. Takové, ba mnohem slavnější, je vycházející slunce. „Veselí se jako udatný rek, cestou běžeti maje.“ Jako závodník radostně se soustředí na běh, který má vykonat, tak i slunce spěchá s neporovnatelnou přesností a neúnavnou rychlostí k vytčenému cíli. Je to pro něho jen hra. Není u něj ani známky úsilí, skleslosti či vyčerpání. Žádné stvoření nedává zemi tolik radosti jako její ženich – slunce a žádný kůň ani orel nemohou ani na okamžik přirovnat rychlost svého pohybu k tomuto nebeskému závodníkovi. Avšak veškerá jeho sláva je jen slávou, kterou mu udělil Bůh. I světlo, kterým svítí je vypůjčeno od slavného Otce světel.

• Vychází na jednom okraji nebes, probíhá obloukem k druhému konci. (v. 7)

Šíří své světlo až na hranice slunečního nebe, křižuje pravidelným pohybem znamení zvířetníků a neodpírá své světlo nikomu, kdo bydlí v jeho dosahu.

• A nic se neskryje před jeho žárem. (v. 7)

Žár slunce působí nahoře, dole i kolem. Nitro země je od starodávna ovlivněno působením slunečních paprsků. Nejhlubší útroby země dosud pociťují jeho moc. Ač se tam nedostane světlo, přece tam pronikne žár a vliv slunce.

Není pochyby o tom, že je možné srovnávat nebe milosti s přirozeným nebem. Boží cesta milosti je vznešená a neobsáhlá, plná Jeho slávy. Máme obdivovat a pilně studovat vše, co nám tato skýtá. Její světlo i stín nás mají poučit. Do jisté míry byla ohlášena každému člověku a v určený čas bude plně oznámena do všech končin země. Ježíš jako slunce je uprostřed těch, jimž je zjeven a bydlí mezi lidmi v plné slávě. Raduje se jako Ženich ze Své církve a zjevuje Sebe lidem. Jako závodník dosahuje slávy. Uděluje milost a požehnání až do nejdelších končin země. Není ani jediné hledající duše, i když je ponížena a zkažená, jíž by bylo odepřeno teplo a požehnání Jeho lásky. I smrt pociťuje moc Jeho přítomnosti a vzdává se těla svatých. Tato zahynulá země bude opět vrácena své původní slávě.

– Charles Haddon Spurgeon –

Davidova klenotnice, Žalm 19,1–7, překlad Bohumila Hejzlarová