Hackett praví o slovech apoštola Petra (Sk 2,27): „Jejich smysl bychom mohli vyjádřit následovně: ,Nedopustíš, abych se stal kořistí smrti; tato nebude mít nade mnou moci, aby zničila mé tělo a způsobila, abych se změnil jen v prach.’“

• Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho. (Ž 16,11)

V tomto verši jsou čtyři věci, jimž je třeba věnovat pozornost: 1. Ty jsi můj vůdce, 2. já jsem poutník, 3. cesta – stezka života a za 4. konec, to je vylíčení života, který bude následovat. Konec tohoto verše se zabývá jen popisem života, který nás čeká.

Uvedený verš je náležitým předmětem k uvažování. Vůdce je jediný, poutník jediný, cesta je jediná i život jediný. Přemýšlíme-li o těchto věcech správným způsobem a spojíme vlastně to vše dohromady, vznikne tak jediný celek. Chceme-li to dokázat, musíme hledat nejprve svého Vůdce.

„Vůdce.“ V prvním verši Žalmu máme jeho jméno – Hospodin. Tady můžeme začít – jako při každém svatém úkonu – klaněním se. „Aby ve jménu jeho každé koleno klekalo“, neboť jeho jméno je svaté. Sláva buď tobě, ó Bože! On je „Bůh“, tedy svatý, on je „Bůh silný“, tedy dostatečný. „Upevňuješ hory silou jsa přepásán“ a vede-li snad naše cesta po zemi, dovede ukázat, kudy jít, neboť v jeho rukou jsou všechny končiny země. Chce však ji ukázat? Ano, ač je „Bůh“, to je „svatý“ (jak strašné je to slovo pro tělo a krev), přece je „Bůh můj“ – „moje svatost“. To z nás snímá otrocký strach. On je „můj“, je naším vlastnictvím a je ochoten se mi dát poznat, dát mi poznat svou stezku. Povede tě, abys ji poznal. David ukazuje, jak pečlivě povede. Za prvé, půjde před tebou. Sám bude řídit tvou cestu. Smím-li kráčet za ním, pak jistě půjdu správně. Ten, kdo má Vůdce a nechce jít za ním, zaslouží být zanechán zpět. Ale řekněme, že jsem ochoten jít za ním, že po tom toužím a skutečně tak i činím. Co však, jestliže často upadnu, znaven dlouhou cestu, nebo pro nedbalou chůzi. Nebudu zanechán zpět? Neboj se, neboť i tobě platí: „… je mi po pravici, nic mnou neotřese“. Toto slovo dává skutečně útěchu. Jsme však příliš často unaveni, na této cestě i klesáme a bloudíme tak často, že potřebujeme opravdu dobrého vůdce, třeba jen na jediný den. Bude mít s námi trpělivost a zůstane naším vůdcem až do konce? Ano, bude jím vždycky. Jinak by nás tento osmý verš, v němž to je řečeno, klamal. Musíme mít za vůdce jeho, nikoho jiného, neboť on je ten jediný. Asaf vyznává: „A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení.“ Hledejte tohoto Vůdce, neboť je snadné ho nalézt. „Hledejte a naleznete.“ Zjistíte, že především je „svatý“, za druhé „dostatečný“, za třetí „ochotný“, za čtvrté „pilný“ a za páté „vytrvalý“. Následuj ho, duše má, a učiní i tebe schopným kráčet za ním a být svatý až do konce.

„Poutník.“ Pokud jsme Vůdce, nemusíme se dlouho ohlížet po někom, kdo ho potřebuje, neboť pohleďte, tu je i zbloudilý člověk. Spatříme to, jakmile se zamyslíme nad jeho postavením. Je tu cizí („mi dáváš poznat“). Co jsem já? „Vždyť jsem u tebe jen hostem, příchozím, jako všichni otcové moji.“ To však bylo ve staré době – v době Zákona. Jsme my, synové doby evangelia, něčím jiným? Petr praví, že nikoli, že i my jsme „cizinci bez domovského práva“, to je, poutníci. Putujeme jako lidé, kteří nejsou z této země, a jsme proto cizí těm, s nimiž hovoříme. Lidé, s nimiž žijeme, nejsou naši přátelé a vše, co máme, není opravdu naše. Byla doba, kdy náš duch byl zbožný a je dosud, umíme-li se na své cestě modlit: „Obrať nás, ó Hospodine.“ Avšak trvá to dlouho, než dospějeme až k tomuto, neboť jsme zapomněli cestu domů. Přece však putujeme a myslíme na domov. Všichni máme správnou naději, neboť „oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě“. Přesně tak jako poutníci, či spíše bloudící. Vždyť ani nevíme, jdeme-li správně, a co je horšího, ani se nesnažíme to zjistit.

„Mi.“ David tu stále používá jednotného čísla. Jelikož je jen jediný Vůdce, tak i mluví jen o jediném poutníkovi. Snad je v tom něco zvláštního. Ukazuje nám to jeho důvěru. Modlitba Páně je v množném čísle, kdežto vyznání víry v jednotném. Můžeme prosit, aby Bůh všechny chránil, ale můžeme mu důvěřovat jen za sebe. „Dáváš mi poznat“, nebo „dals mi“, jak někteří překládají. Obojí však ukazuje především na důvěru. „Dáváš mi poznat“, ne „nám“, to je množství, jehož částí mohu být i já, ale především mně, který bloudím, který jsem „sám“ a „sám“ musím kráčet „touto cestou“. Musím buď jít za někým, nebo před někým kráčet. Já sám to musím činit. Věřit sám a sám být také spasen. „Cesta“, o které praví náš text, že po ní musím kráčet, je jen jedna. Je to vlastně „stezka“, po které může jít jen jeden. Není to silnice, ale „cesta poddání se z lásky“. Není to nic našeho. Není to silnice. Nemůžete po ní spěchat nebo utíkat ve skupině, ale je to úzká stezka, kterou může jít jen jeden. Poněvadž to je cesta jen pro jednoho, je to osamělá cesta. V putování touto osamělou cestou je něco líbezného, neboť ono nám dává útěchu uvažování. Bůh nikdy není člověku blíže, než právě když je sám a samotný kráčí touto stezkou. Kristus také jí šel zcela sám, bez lidí, bez hluku a vždy vzdálen bouřlivého zástupu, i když ho chtěli učinit králem. Vždy s nimi mluvil jen  v podobenstvích, ale svým, kteří ho hledali v soukromí, vykládal všecko. I on rád jedná  s každou duší v soukromí a obzvláštně. Proto David zcela správně řekl „dáváš mi poznat“. „Mně obzvláštně“, a proto také tu užil jednotného čísla. Jak však poznám, že já obzvláštně budu vyučován a že mně bude ukázána ona cesta? Tento prorok, který to sám zakusil, nám praví: „vyučuje pokorné“ (Ž 25,9). Dokážeš-li se pokořit, nalezneš jistě svého Vůdce. Kristus korunoval tuto ctnost blahoslavenstvím. „Blahoslavení pokorní“. Neboť takové zve k sobě a vyučuje. Musíš se však ponížit. Nebe je podobné našim kostelům, které mají vysoké střechy, ale úzké a nízké dveře. Ti tedy, kdo tam chtějí vstoupit, musí se sklonit, aby uviděli Boha. Pokora je značkou každého kříže a podle ní poznáš, jsi-li na správné cestě. Bůh ti zjeví, je-li tomu tak, a pak bude i pro tebe platit: „dáváš mi poznat“ (cestu života).

„Stezka“. Než pohleďme nyní, co nám ukáže: „stezku“. Musíme vědět, že jako lidé mají mnoho stezek, vedoucích z jejich silnice – ze světa – a končících v zahynutí, tak i Bůh má mnoho stezek na své cestě – ve Slově, které však vedou ke spasení. Postavme naše stezky proti jeho a uvidíme, v jakém jdou protikladu. Naše nestojí za zmínku, kdežto jeho si zaslouží, abychom jim nejprve věnovali pozornost. Naše jsou potřísněny krví, jeho neposkvrněné; naše pokřivené, jeho přímé; naše vedou do pekla a jeho do nebe. Což jsme nezbloudili? Což jsme se neobrátili a neodbočili rychle na jinou stezku? Nuže, tu je Kniha a tady jsou před tebou cesty a on ti ukáže, kterou se máš dát. Je tu „stezka přikázání“ (Ž 119,35), tu opět „stezka pokojná“ (Př 3,17), tady je „stezka moudrosti“ (Př 4,11), tu je „stezka spravedlnosti“ (Ž 23,3), tu opět „stezka soudu“ (Př 17,23) a mnoho jiných. Jsou to – každá z nich – Boží stezky. Je jich však příliš mnoho a jsou od nás příliš daleko. Musíme hledat cestu, na níž se všecky setkávají, a tak se dostaneme na „stezku“. „Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu,“ praví Pavel (1K 12,31).

Nejprve musíme vstoupit na „cestu přikázání“, neboť dokud na ni nevstoupíme, nalézáme se v temnotě a nedovedeme rozeznat cesty, jsou-li dobré či zlé. Tu nalezneme lampu a v ní světlo (Př 6,23). Měj toto světlo neustále při sobě a ono tě přivede na správnou cestu. Pohleď, jak pečlivý je náš Vůdce. Aby vítr nezhasl toto světlo, vložil je do lucerny. Strach, či pocit povinnosti plnit přikázání, nutí naše srdce, aby na ně pamatovalo, právě tak jako lucerna chrání světlo, které je v ní. Zákon je světlo a přikázání lucerna. Tak ani příjemný vánek, ani bouřlivý severák je nezhasí dotud, dokud nás ovládá bázeň, abychom je opravdu plnili. Toto je „svíce našim nohám“ (Ž 119,105). Neukáže ti jen, kam máš šlápnout, ale i stezku, kterou máš jít. Máš-li toto světlo, poslechni Jeremjáše a taž se, dříve než vykročíš, na „stezku starou“. „Stůjte na cestách,“ praví „a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid.“ To vás přivede tam, kde můžete na chvíli odpočinout. Kde že to je? Jdi touto „stezkou“ a přijdeš na „cestu věčnosti“, která vede celým Starým Zákonem a končí v Novém, v evangeliu míru a tam je odpočinutí. Pavel potvrzuje, že tomu tak skutečně je, neboť Zákon, který je „starou cestou“, je jen učitelem evangelia. To je tedy „ona vyšší cesta“ než Zákon, jehož obřady, porovnáváme-li je s evangeliem, jsou jen „ubohými základy“. Když se dostaneme až sem, ocitneme se na rozkošné a velmi jasné cestě, takže před sebou jasně a zřetelně uvidíme „pravou a jedinou stezku“, „stezku života“, kterou končí evangelium, právě tak jako Zákon končí evangeliem. Nuže, jaká je ona „stezka života“, kterou hledáme? „Všechna přikázání tvá jsou pravda“, „pravda“, praví David (Ž 119,151). Nepraví, že jsou „pravá“ či „pravdivá“, ale „pravda“. Proto všechny cesty Boží končí jedinou pravdou. „Stezka života“ tedy je „pravda“. „Pravda“ je tak spolehlivá „cesta“, že Jan praví, že nemá větší radosti, než když slyší, že děti jeho „chodí v pravdě“ (3J 4). Jistě je to plní radostí, nad niž není větší. „Cesta pravdy“ je „evangelium pravdy“, ale „stezka života“ je pravda sama. O těchto prorokoval Izajáš, když pravil: „bude tam také silnice a cesta“ a ona „silnice“ svatá slouti bude: vhodný to název pro evangelium. „Svaté evangelium“ je tedy touto „cestou“. Slovo „stezka“ znamená výtažek této „cesty“ a žádné jiné. „Když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o vašem spasení,“ praví Pavel a „tvé slovo je pravda,“ praví i Spasitel svému Otci. „Pravda“ tedy je „stezkou života“, neboť je to výtažek evangelia, jež je „cestou“. To je ona „pravda“, po níž se tázal Pilát (nešťastný to člověk), ale nesnažil se skutečně ji poznat. On sám je Slovo, Slovo je pravda a pravda je „stezka života“, po níž kráčeli všichni patriarchové, proroci a apoštolové, mučedníci i vyznavači, kteří již odešli do nebe. Obsahem evangelia, branou nebe, „stezkou života“ je Ježíš Kristus spravedlivý, který sám nám razil tuto cestu, šel po ní před námi a zanechal nám šlépěje, abychom ho mohli následovat tam, kde nyní sedí a je připraven nás přijmout. Tak Zákon je světlo, evangelium cesta a Kristus „stezka života“.

William Austin (1587–1634)