Jedna z posledních  knih známého kazatele a učitele Johna MacArthura se týká zajímavého postřehu o překladech Nové smlou­vy, kterým je skuteč­nost, že v anglič­tině (a většině jiných jazyků) zmizel výraz Boží otrok. Po staletích nových a mo­der­ních překladů byl téměř všude nahra­zen jinou, mírnější terminologií. Tato záměna zřejmě nebyla úmyslná, alespoň ne na začátku, ale časem napáchala nedozírné škody v chápání Božího slova. Ani velcí re­formátoři neodkryli skryté dra­hokamy, které by nám přinesly více světla do chápání vztahu mezi Bohem a člověkem. Dříve, než se začtete do překladu části závěrečné kapitoly této knihy, dovolte malý exkurz do historie.

Římští otroci prvního století se nijak viditelně nelišili od svobodných občanů vzhledem, oblečením ani rasově. Otroci dobrého pána požívali určitá privilegia a jistoty. Ti, kteří byli majetkem vlivného pána, měli relativně pohodlný a za­bez­pe­čený život, prestiž a vliv.

Otroci prvního století bývali vzdělaní, byli vyučeni určitým řemeslům a do­ved­nos­tem a jejich uplatnění bylo podobné jako uplatnění svobodných. Někteří otroci pracovali jako lékaři, učitelé, filoso­fo­vé, měli „služební“ vztah ke svým pánům.

I když římské otroctví prvního století nebylo ideálním stavem, neneslo sebou stigma obchodu s otroky, které známe z 18 století. Samozřejmě v římské literatuře můžeme najít příklady nespravedlivých a zlých pánu, kteří se dopouštěli nepravostí. Mnozí věřící prvního století byli otroky a poznali na vlastní kůži krutost svých pánů. Římské právo otroky od r. 61 ochraňovalo (Lex Petronia).

Je důležité, abychom si uvědomili, že otrok si nikdy nevybíral pána; ale pán si vybíral otroky. Na trhu otroků byli otroci nezúčastněni hodnocení a rozhodnutí pána, potenciálního kupce. Otrok byl věc, obchodní aktivum; mohl být prodán nebo přemístěn, aniž by sám mohl něco ovlivnit. Nákup otroka byl jen technickou záležitostí spojenou s obchodní činností. Na trhu otroků rozhodoval o osudu a budoucnosti otroka pán.

Otroci byli exklusivním majetkem pána. Svobodní občané mohli být do otroctví pro­dáni za nesplacené dluhy, nebo se do otroctví narodit, otrokem se stal voják zajatec; otrok vždy patřil tomu, kdo jej koupil nebo získal. Otroci byli ve všem, co dělali, odpovědní svému pánu. Vše záviselo na jeho libovůli a hodnocení. Když byl pán spokojen, otrok mohl požívat určité výhody. Za celoživotní věrnou službu mohli být odměněn propuštěním z otroctví. Když byl pán nespokojen, mohl otro­ka potres­tat; mohl být zbičován a v ex­trém­ních případech i ukřižován. Lá­má­ní kostí končetin, am­pu­tace, horký asfalt atd., to vše byly zákonné pro­střed­ky římského trestního prá­va. To moti­vo­va­lo otroky, aby praco­vali ze všech sil a byli poslušní.

V římské době nebylo neobvyklé, že je­den pán byl vlastníkem desítek i sto­vek otroků. Jako součást jeho širší do­mácnosti byli otroci odpovědní svému pánu nejen jako pracovní skupina, ale i jako jednotlivci. Totéž platí o církvi, kde je Kristus hlavou nejen celého těla círk­ve, ale i každého jednotlivce.

Pisatelé Nového zákona na příkladech otrokářského uspořádání spo­leč­nos­ti při­po­mínají hříšníkovu minulost, kterou jsme zdědili po Adamovi. My všich­ni jsme se narodili do otroctví, ale skrze Kris­ta jsme byli vykoupeni, aby­chom se nemuseli bát smrti a odsouzení zákona. Stali jsme výhradním vlast­nict­vím nového Pána. V něm už nejsme otroky hříchu, ale jsme otroky Krále; stali se z nás otroci spravedlnosti. A nejen to, získali jsme no­vé občanství. Jsme adoptované děti a součást Boží do­mác­nosti. Jsme napros­to závislí na Pánu, pro každou potřebu a životní nutnost, počínaje potravou a uby­to­vá­ním. Tako­vé zajištění odli­šo­va­lo ­otroky od svobodných; ti se museli sami starat o to, co budou jíst a kde budou spát.

Písmo učí, že Bůh si vybral své otroky, sám pro sebe a podle svého uvážení, nezávisle na vůli otroka. Dokonce si je vyvolil ještě předtím, než se narodili.

Řecké označení pro Boha – kyrios se v Nové smlouvě vyskytuje asi 750x ve smyslu Pán a Vlastník, což je vztahový protějšek ke slovu otrok (doulos)! Kyrios a doulos jsou dvě strany jednoho vztahu. Kdo byl doulos, měl také svého kyrios a naopak, kdo byl kyrios, vlastnil doulos. Kyrios v řečtině úzce souvisel s řeckým slovem kefalé (hlava) a byl synonymem slova despotes, což má opět přímou souvislost s absolutním vlastnictvím, autoritou a mocí.

Výraz otrok (doulos) v našich překladech Nové smlouvy je většinou označován jako služebník; v knize Zjevení je používán jako popis věčného vztahu vě­ří­cích ke svému Pánu. Když vyznáme, že Ježíš je náš Pán, máme si uvědomit, že naší povinností je tohoto Pána ve všem poslouchat jako Krále králů a Pána pánů a současně chválili jeho Božství. Následování pána znamenalo konec vlastní vůle, vše se podřizovalo pánově vůli:

• Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (Lk 9,23)  
• Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. (Mt 10,37)