Souhlasím se svým přítelem Chuckem Gianottim v tom, co publikoval minulý týden na blogu BER (Biblical Eldership Resources, www.biblicaleldership.com) ohledně plurality kázání. Na základě svého vlastního studia Písma a své více než čtyřicetileté zkušenosti jako prvního kazatele bych si dovolil přidat několik po­zná­mek. V souvislosti s kazatelstvím je pluralita něčím, co by měl nadšeně uví­tat každý, kdo pravidelně káže Boží slovo. Dovolte mi uvést několik důvodů.

Za prvé to znamená, že bereme vážně Pavlovo varování starším církve v Efezu a cíleně uspořádáváme rozvrh kázání tak, abychom zajistili určitou míru bez­peč­nosti.

• Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna. Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. (Sk 20,28–30)

Když má za kazatelnou převahu pouze jeden člověk, dostává se mu tak nevy­vá­žené příležitosti rozvíjet v lidech osobní následovnictví. Pokud je naopak ka­za­tel­na sdílena více kazateli, shromáždění je vystaveno i vlivu dalších mužů a ji­ným úhlům pohledu.

Za druhé usnadňuje pluralita v kazatelství vyváženější přístup k Písmu a ke křesťanskému životu.Přiznejme si to, každý z nás máme nějaká ta svá „želízka v ohni“ i určité důrazy. Každý věřící má svá duchovní obdarování a určité zku­še­nosti, ze kterých vychází. Když se i dalším mužům umožní přístup za kazatelnu, zdravě to obohatí „stravu“, která se z kazatelny podává, a vytvoří se protiváha určité jedinečnosti hlavního kazatele.

Za třetí, pokud se do rozvrhu kázání zahrnou i jiní učitelé, hlavnímu kazateli se dostane více času na čtení, studium a rozjímání o Božím slově a o své službě. Mnozí jsou příliš zavaleni prací a nemají žádný čas na zotavení. Pluralita kázání přináší řešení.

Za čtvrté poskytuje pluralita za kazatelnou starším sboru možnost více se zviditelnit  z kazatelny. Když hledají lidé pomoc nebo radu, mají tendenci vy­hle­dá­vat nejdříve ty, kdo jsou nejvíce vidět, o kom si myslí, že ho nejvíce znají. Pokud se starším či jiným služebníkům dává příležitost kázat nebo vyučovat, povzbudí to členy společenství, aby se s žádostí o pomoc obraceli na širší okruh vedoucích.

Za páté dává sdílená kazatelna také příležitost mladším a méně zkušeným služebníkům, jejichž obdarování se už projevilo jinde, aby své duchovní obda­ro­vání rozvíjeli v širším kontextu. Tomu by odpovídala Pavlova výzva Timoteovi, aby podporoval v růstu další služebníky, kteří mají podobné obdarování jako on:

• … a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné. (2 Tim 2,2)

Obdarovaní učitelé mají nejen zodpovědnost vyučovat ovce stáda, ale mají také povzbuzovat a vyzbrojovat další učitele. Poukázal bych například na Bar­na­bá­še, který sehrál důležitou roli ve formování Pavla jako učitele a později i apoš­to­la (viz Sk 9,26–30; 11,22–26). Starší sboru by měli být bdělí nejen proto, aby va­rovali před něčím chybným, ale také proto, aby rozpoznávali nově se obje­vu­jí­cí duchovní dary. Je-li duchovní obdarování dostatečně rozvíjeno, měla by se těm mužům dát příležitost, aby byla skrze ně budována celá církev.

Za šesté by měla být pluralita za kazatelnou vyjádřena něčím víc než jen podílem na vyučování. Věřím, že z Písma jasně vyplývá, že každý starší církve by měl mít dvě hlavní priority, a to modlitbu a vyhlašování Božího slova:

• My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání (služ­bě, ČSP) slova. (Sk 6,4)

To znamená, jak věřím, že všichni starší by měli mít co mluvit do toho, co se vyu­čuje a kdo vyučuje. Troufl bych si dokonce tvrdit, že by starší měli stanovit jakési pokyny, které by byly rozhodující pro to, co se učí a kdo to učí. Nemělo by zá­ležet jen na hlavním kazateli, aby si sám volil témata nebo aby sám určoval, jak často bude kázat, anebo rozhodoval, jakého řečníka pozvat. Zodpovědnost za uvedené věci nesou všichni starší sboru.

Nyní bych rád nabídl krátkou praktickou radu. Pokud jde o vyučování, ve kterém se systematicky probírá nějaká kniha Bible, nedoporučoval bych, aby se na vý­kla­du knihy podílelo více lidí, jedině že by jiný řečník měl něco velmi přínosného, čím by mohl v určité fázi výkladu přispět. Každý učitel pojme vyučování určité biblické knihy trochu jinak. Pokud se na sérii kázání o jedné knize podílí více učitelů, pů­so­bí to spíše matoucím dojmem. Je daleko lepší sérii přerušit vstupem někoho jiného  s tím, že bude probírat úplně jinou knihu anebo vyučovat na jiné téma.

Poté, co všechno jsme si řekli, bych rád připojil několik varovných slov ohled­ně přehnané plurality za kazatelnou.

Na prvním místě nejsem vůbec příznivcem přístupu rovnocenných směn za kazatelnou, kdy každý ze starších dostává „stejnou porci prostoru“ ke kázání. To je spíš v rozporu s Pavlovými slovy Timoteovi:

• Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování. Neboť Písmo praví: „Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí“, a jinde: „Dělník si zaslouží svou mzdu.“ (1Tm 5,17–18)

Z textu vyplývá jasný závěr, který také odpovídá naší zkušenosti. Zatímco všich­ni starší jsou „schopni učit“ (1 Tm 3,2), ne všichni starší jsou obdarováni k to­mu, aby vykládali Písmo z kazatelny. I Pavel předpokládá, že někteří starší bu­dou vě­no­vat kázání více času i energie než jiní, a dává to smysl. Totéž pak bude platit i při praktikování ostatních duchovních darů.

Na úplný závěr už bych jen rád vyjádřil naději, že pluralita za kazatelnou, stej­ně jako kdekoli jinde, by měla lidi povzbuzovat, aby upírali svůj zrak na Ježíše jako na hlavu církve a jako na toho, který vyčnívá vysoko nade vším ostatním.

Přeložila Kateřina Gjergji Holzerová.