Když jsem před několika lety vedl domácí setkání v Les Avants sur Montreux ve Švýcarsku, položila mi jedna dáma otázku, kterou možná považovala za „vražednou“: „Jak sladíte vyvolení a evangelizaci?“

Odpověděl jsem: „Vyvolení je učení, kterému máme věřit, a evangelizace je příkaz, který máme poslouchat, takže věřím prvnímu a poslouchám to druhé. Kde je problém?“

Možná to zní poněkud zjednodušeně, ale i po letech věřím, že odpověď vystihuje důležitou pravdu. Pětisté výročí narození Jana Kalvína je skvělou příležitostí ukázat, že vyvolení a evangelizace nejsou nepřátelé, které je třeba usmířit, ale přátelé, kteří se v Písmu a v dějinách církve s důvěrou drží za ruce.

Co je to evangelizace?

Začněme definicemi. Evangelizace je „sdělování evangelia, ať už tiskem, osobně, nebo jakýmkoli jiným způsobem“.

Definovat kalvinismus bude trvat o něco déle! Nadřazená definice by zněla asi takto: „Kalvinismus je teologický systém, který zdůrazňuje Boží vládu nad všemi věcmi.“  K uvedenému znění definice přispělo mnoho dalších teologů, ale běžně je připisována francouzskému reformátorovi, a to pro jeho obrovský přínos do konfesních a církevních debat, které se ke kalvinismu vztahovaly.

Dnes je kalvinismus víceméně heslem pro reformovanou víru nebo reformovanou teologii, i když v lidovém užití jsou i tyto termíny příliš široké. Když se mluví o kalvinismu, má mnoho lidí na mysli slavných „pět bodů“, které byly vypracovány na historické dortské synodě, jež se konala v Nizozemsku v letech 1618–1619. Kalvín tam samozřejmě nebyl, protože zemřel o více než padesát let dříve, jde však o zajímavou souvislost.

V roce 1561 sepsal reformovaný kazatel Guido de Bres na protest proti římskokatolickému útlaku v Nizozemsku Belgické vyznání víry, které se do značné míry opíralo o dřívější Kalvínovo dílo. V Německu sestavili o dva roky později Zacharias Ursinus a Caspar Olevuianus Heidelberský katechismus, který se vydal stejným směrem, ale v jiné podobě.

Do hry vstoupil Jacobius Arminius (1560–1609), profesor teologie na univerzitě v Leidenu. Arminius odmítl tři hlavní body reformovaného učení a další zpochybnil a rok po jeho smrti vydali jeho stoupenci Remonstranci (Protest), v níž uvedli pět sporných bodů. Následoval nesmiřitelný spor, který nakonec vyústil v dortskou synodu.

Účastníci synody se sešli na 154 zasedáních! Odmítli Arminiovo učení a stanovili dnes dobře známých pět bodů, které podle jejich názoru vyjadřovaly biblický postoj k daným otázkám.

Tyto body se snadno zapamatují pod zkratkou TULIP: Úplná zkaženost (total depravity), bezpodmínečné vyvolení (unconditional election), omezené smíření (limited atonement), neodolatelná milost (irresistible grace) a vytrvalost svatých (perserverance of the saints). Otázka zní: „Je toto učení slučitelná s evangelizací?“ Postupně se podívejme na každý bod.

Na jedné lodi

Za prvé úplná zkaženost. Od prvotního pádu člověka do hříchu zůstává Boží rozsudek nad lidským pokolením nezměněn:

„Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce.“ (Ef 4,18)

Člověk nemá zdaleka vrozené morální schopnosti, jak naznačoval Arminius, ale je znečištěný a bezmocný. Jeho intelekt, city a vůle jsou sice plně funkční, ale jejich přirozený sklon je vždy špatným směrem.

Padlý člověk, stvořený k Božímu obrazu, má stále nesmírnou důstojnost a význam, ale je tím, co kdosi nazval „majestátní zříceninou“. Úplná zkaženost neznamená, že nejsme schopni uvažovat nebo konat morálně, ale že je proti Boží slávě i „všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat“ (Iz 64,5).

Martin Luther to vyjádřil takto: „Hřích je v nás jako vousy. Dnes jsme oholeni a vypadáme čistě, ale zítra nám vousy opět narostou a nepřestanou růst, dokud budeme na zemi.“ Ponechán sám sobě se člověk nemůže líbit Bohu (Ř 8,8), nemůže chápat věci Ducha (1K 2,14) a „nemůže spatřit království Boží“ (J 3,3).

Na první pohled se zdá, že to evangelizaci ubírá na síle. Jaký smysl má kázat těm, kdo jsou „mrtvi pro své viny a hříchy“ (Ef 2,1)? Pokud se opřeme pouze o logiku (což je někdy kalvinistům vytýkáno!), zdá se tento argument přesvědčivý, ale my se musíme držet Písma.

Tam čteme, že evangelium je „moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří“ (Ř 1,16), moc, která dokáže překonat nepřátelství člověka vůči Bohu, otevřít mu oči pro duchovní pravdu a přitáhnout ho dobrovolně k Ježíši Kristu jakožto jeho Spasiteli.

Když Ježíš řekl chromému: „Vstaň, vezmi své lože a choď“ (Mk 2,9), mohl si muž stěžovat, že nic z toho nemůže udělat. Ale s příkazem přišla i síla uposlechnout. Pacient poslechl a byl uzdraven.

Evangelium spolu s biblickým zdůrazněním, že Bůh „nařizuje nyní lidem, aby všichni a všude činili pokání“ (Sk 17,30 ČSP), má tutéž tajemnou moc. Jak řekl William Gurnall, „vyrazí hříšníkovi nejen meč z rukou, ale i nepřátelství z jeho srdce“. Uznání svého naprosto beznadějného stavu není zdaleka překážkou pro evangelium, ale prvním krokem k hledání Boží spásné milosti.

Kdo má svobodnou vůli?

Arminius připouštěl, že Bůh vyvolil lidi ke spáse, ale pouze protože předvídal, že budou činit pokání a uvěří ze své vlastní svobodné vůle. Dortská synoda to ostře odmítla a trvala na tom, že Boží vyvolení ke spáse nepodléhá žádné lidské podmínce.

Bible je naprosto jasná. Říká, že Bůh si svůj lid vyvolil „ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti“, a zdůrazňuje tuto skutečnost, když dodává, že Bůh nám tuto spásnou milost „daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy“ (2Tm 1,9–10). Svobodná vůle je Boží, nikoli lidská.

Opět se zdá, že to argument pro evangelizaci oslabuje, ale právě naopak – vlévá to do evangelizace život! Lidské srdce je tak zkažené (a zde se nám začíná propojovat pět bodů), že by bez Božího bezpodmínečného vyvolení nikdo nebyl spasen – neboť „není, kdo by hledal Boha“ (Ř 3,11).

Kalvínovými slovy: „Obecným rysem lidského života není nic než to, že se neustále odklání od Božího zákona.“ Přesto Bůh v této strašné situaci říká: „… dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali“ (Iz 65,1). Bůh skutečně volí svůj lid ke spáse, a tajemství nespočívá v tom, že by si nevyvolil všechny, ale že si vůbec někoho vyvolil! Nikdo si nezaslouží jeho lásku a milost.

Proč se však obtěžovat s hlásáním evangelia, když spaseni budou jen vyvolení? Okamžitá odpověď zní, že máme přikázáno kázat všem, „ať poslechnou, nebo ne“ (Ez 2,7). Když bylo Rowlandu Hillovi řečeno, že má kázat jen vyvoleným, řekl svému kritikovi, aby křídou označil vyvolené, a on pak bude rád kázat jen jim!

Kázat v naději, že se hříšníci nějak vyburcují k odpovědi, znamená očekávat nemožné. Pokud je vyvolení falešnou naukou, je evangelizace marná. Nyní však můžeme kázat bez omezení a s naprostou důvěrou, že Bůh způsobí, že evangelium zapustí kořeny v srdcích těch, které vyvolil ke spáse.

Možnost nebo jistota?

Velká otázka nad křížem zní: „Za čí hříchy se Kristus obětoval?“ Pokud za hříchy všech, pak budou spaseni všichni – spravedlivý Bůh nemůže vyžadovat trest za hřích dvakrát. Pokud Kristus ve skutečnosti nezaplatil za ničí hříchy, ale pouze umožnil usmíření, pak nebude spasen nikdo, protože člověk nemá ani touhu, ani sílu na evangelium odpovědět.

Biblický postoj je takový, že ačkoli je jistě hodnota Kristovy smrti dostatečná k zajištění spásy každého člověka v dějinách, byla určena pouze k zajištění spásy těch, které Bůh vyvolil.

Ježíš přišel, aby vysvobodil „svůj lid z jeho hříchů“ (Mt 1,21). On sám prohlásil:

„A svůj život dávám za ovce.“ (J 10,15)

Pavel jasně říká, že si „Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval“ (Ef 5,25). Jestliže Kristova smrt umožnila spásu všem, nikdo ji nemá jistou.

Je tedy „vykoupení omezené v rozsahu“ proti evangelizaci? Těžko! To, co se při pravém hlásání evangelia nabízí, není možnost či příležitost spasení, ale spasení samo! Jonathan Edwards, John Newton, George Whitefield, J. C. Ryle a C. H. Spurgeon (abychom jmenovali alespoň některé) nikdy nepovažovali svou víru ve vykoupení v omezeném rozsahu za překážku kázání evangelia.

A to ani Kalvín, který se zasloužil o vyslání 1 300 misionářů vyškolených v Ženevě do celé Francie. Člověk, jehož poselství nenabízí jen možnost být spasen, ale nabízí Krista, který zachraňuje, nemusí koktat!

Úchvatná milost

Arminiánské učení říká, že má člověk moc vzdorovat všem Božím podnětům a že Duch svatý nemůže hříšníka přivést ke spáse, dokud se nerozhodne činit pokání a uvěřit. Účastníci synody to odmítli a prohlásili, že pro vyvolené je volání Ducha svatého nakonec neodolatelné. To neznamená, že milosti nelze odporovat – i Pavel věděl, co je to vzpínat se proti bodcům (Sk 26,14) –, ale znamená to, že Bůh nakonec tento odpor u vyvolených překoná a milostivě je přiměje k pokání a víře.

Evangelista má přikázáno hlásat evangelium plně a svobodně – celou dobu s vědomím, že jeho posluchači nemohou sami od sebe na jeho poselství reagovat. Přesto ví, že příslib spasení platí neomylně pro všechny, „které si povolá Pán, náš Bůh“ (Sk 2,39).

Právě proto, že Bůh Pavlovi řekl: „Neboj se! Mluv a nemlč... Mnozí v tomto městě patří k mému lidu“, zůstal Pavel v Korintu dalších osmnáct měsíců a „učil je Božímu slovu“ (Sk 18,9–11). Učení o neodolatelné milosti by mělo kazatele přimět k vytrvalosti, nikoli ke kapitulaci.

Konečně doma

Arminius učil, že mohou věřící svou víru zavrhnout nebo ztratit (v podstatě se stát nevěřícími) a že je jejich konečné spasení tedy podmíněno tím, že zůstanou věrní.

Dortská synoda podporovala důležitost setrvání ve víře, ale učila, že Bůh působí v srdcích a životech pravých věřících tak, že skutečně vytrvají ve víře a jsou navěky zabezpečeni. Pavel nám říká:

„Které [Bůh] předem vyhlédl, ty také předem určil, ... které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.“ (Ř 8,29–30)

Jedná se o prohlášení tak obrovské jistoty, že závěrečné konání („uvedl do slávy“) je, ačkoli se vztahuje k budoucímu stavu věřícího, v aoristu (tj. v minulém čase). Poselství nemůže být jasnější: všichni předem vyhlédnutí jsou předurčeni, všichni předurčení jsou povoláni, všichni povolaní jsou ospravedlněni a všichni ospravedlnění budou oslaveni!

Když Bible říká, že „kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 24,13), neznamená to, že si věřící svou vytrvalostí spasení zaslouží, ale že vytrvalost spasení dokazuje. Jak říká John Stott: „Vytrvalost je charakteristickým znakem spasených.“ To může být jen stěží překážkou evangelizace!

Pět bodů není v žádném případě souhrnem věrouky, ale jsou to orientační body každé skutečně biblické teologie. Naše oddanost se však neupíná k systému, ale ke Spasiteli. Člověk je nevyléčitelně ztracen. Bůh vyvolil ke spáse zástupy lidí. Ježíš odčinil hříchy každého z nich a nikdo z nich nemůže nakonec odolat Boží spásné milosti. Všichni, kdo odpoví pokáním a vírou, stráví věčnost v jeho slavné, bezhříšné, bezbolestné a nesmrtelné přítomnosti.

Šťastný je kazatel takového poselství!

Přeložila Julie Petrecká z www.evangelical-times.org