(Pokračování 2.)
Latinská kultura a myšlení je pro nás do jisté míry exotická a na druhé straně nepochopitelná. Většina mužů má matadorství tak hluboce vžité, že se to projevuje i v každodenním chování. Nejhorší je to pak za volantem, protože tam se zdá, že řidič nemá jiný cíl, než chodce nabrat. Řidiči jsou naprosto bezohlední a velice agresivní. Největší zážitek je sledovat zasedání ekvádorského kongresu. To přináší vzrušení málem jako na koridě. Poslanci neútočí na býky, ale jeden na druhého. Často vznikají bitky. Nedávno jeden hodil po druhém popelník a ten to odnesl rozbitou hlavou s mnoha stehy. Podlitiny na očích, krvavé nosy, ztržené rukávy obleků nejsou nic neobvyklého. Policie ani pořádková služba nemůže zasáhnout, protože všichni poslanci mají diplomatickou imunitu. Pan prezident Borja nemá snadnou práci a kongres nazývá gangstery. Prezident kongresu je bratranec bývalého i současného kandidáta na ekvádorského prezidenta. Abdulah Bucaran je výtečník, který málem vyhrál v minulých volbách. Ale dřív, než se to stalo, musel z Ekvádoru uprchnout do Panamy, protože na něj byl vydán zatykač. Tam ho ochraňoval další jihoamerický výtečník Noriega, který dnes sedí v bezpečí před svými kolegy v žaláři na Floridě. Abdulah, bývalý starosta města Quyakilu zpronevěřil městské peníze a aféra praskla. Funkci starosty převzala Abdulova sestra a za pomoci dalších vlivných členů rodiny je Abdulah opět prezidentským kandidátem. Situace je vážnější než si chce kdo připustit. Abdulah získává hlasy a podporu mezi chudými a In.diány, kteří dostávají instrukce nejen od domácích narudlých poradců, ale i od úplně rudých Kubánců. Abdula si kupuje hlasy za slepice. Nejchudším obyvatelům na pobřeží přidělil bažiny a za krátkou dobu je možné vidět ekologickou i zdravotní katastrofu. Dřevěné domky na kuřích nožkách a chodníky spojují tyto plovoucí Benátky, lidská mraveniště, a z bažin jsou hnilobné stoky plné odpadků, kde přežívají smrtonosní komáři a řádí cholera. Raci, kteří žili v bažinách a poskytovali obživu svým ojedinělým obyvatelům, vyhynuli.

Mnoho Jihoameričanů vidí vzor a příklad dokonalého společenského zřízení na Kubě. Fidél Castro je hrdina a komunismus je sen mnoha obyvatel. Ekvádor je v nebezpečné situaci. Válka v Perském zálivu jen přilila do ohně společenské nespokojenosti. Ekvádor je členem OPEC zemí a válečný konflikt a zvýšený prodej ropy přinesl větší zisky do státní pokladny. Na pohled by se zdálo, že válka v Perském zálivu povzbudí ekvádorskou ekonomiku, ale roční inflace je kolem 50% a jak se zdá, inflaci nezastaví ani ropa, i kdyby tekla z vodovodů. Zahraniční bankéři žádají splátky na ekvádorské půjčky, které přesáhly již 12 miliard dolarů. Splácení státních dluhů asi neleží na srdci nikomu. Ekvádor řeší nezaměstnanost novými státními místy, ale tito zaměstnanci nic nevyrábějí, zato pilně stávkují a chtějí svůj podíl z olejo.vých zisků. Zaměstnanci žádají vyšší mzdy, aby udrželi krok s inflací. Ekvádorský zákoník práce je neuvěřitelný. Máme tři stránky strojopisu, jak se zaměstnancům vyplácí základní mzda, plus 13., 14. a 15. plat. Po dvou letech zaměstnání má zaměstnanec právo na tak zvanou rezervu, měsíční mzdu za každý odpracovaný rok. Jednou za tři měsíce jsme měli domovní schůzi, kde se dvě hodiny diskutovalo, jak a kolik zaplatit zahradníkovi, který přichází každý druhý týden na půl dne. To však není jediná ukázka latinské tvořivosti. Unie a unioví zaměstnanci jsou schopni zničit soukromé podnikatele. Jestliže jdou zaměstnanci do stávky, podnikatel nemůže vykonávat celý rok svoji živnost. Ekonomické problémy zmítají zemí a bouří se i domorodí Indiáni, kteří chtějí mít kontrolu nad územím, kde se nacházejí ropná pole. Na jedné straně jsou pokrokové síly Ekvádoru narudlé a na druhé straně nastupují, stejně jako v Peru a Kolumbii, obchodníci s drogami. Budoucnost Ekvádoru je nejistá.

VÝLETY DO VZDÁLENĚJŠÍHO OKOLÍ
Let do Cuency byl až na to, že jsme zastavili na úplném konci přistávací dráhy, naprosto normální. Náš první úkol byl zajistit si letenku nebo spíš místenku na cestu zpět. Rezervaci si totiž nelze udělat na začátku cesty, ale průběžně. Letový řád není příliš pevný ani závazný. Nejdříve doleť do Cuency a pak se starej, kdy poletíš zpět. První let zpět jsme dostali až na pondělí, a tak jsme nemuseli nikam spěchat, a místo tří dnů jsme měli čtyřdenní výlet. Rovněž jednáním v hotelu nás mírně překvapili a místo ceny pokoje, kterou nám potvrdili v Quitu, nám oznámili cenu za jednotlivce, tedy cizineckou. Tím se očekávaná cena ztrojnásobila a hned jsme se cítili jako doma. Poděkovali jsme a vzali si alternativu číslo dvě, kterou jsme neměli re.zervovanou - privát. Vše ostatní šlo jako na drátcích.

Město CUENCA se nám ukázalo asi tak, jak jsme si představovali koloniální město. Španělská architektura, množství chrámů a katedrál, uvnitř překrásné oltáře a kolem nezbytný prach, špína a zapáchající zákoutí. Viděli jsme domorodý život zblízka, obzvlášť při pozdějším putování. Tržnice jsou plné zboží, potravin, lidí a zajímavých tváří. Fascinující podívaná byla u řezníků. Na zemi ležely hlavy krav, špalky olizovali psi a vše to, co člověk západního světa nevidí, když si jde koupit krásně připravený a zabalený balíček masa, jsme měli před nosem.

Uprostřed města je obrovská katedrála postavena z místních pálených cihel. Stavba trvala 100 let. Dvě štíhlé věže jsou nedokončené a tři kopule září modrou barvou kachličkového obložení. Vnitřní oltář připomíná v menším oltář chrámu sv. Petra v Římě. Před katedrálou je velký park s památníkem. Osm obrovských borovic, chodníčky a lavičky lákají k posezení a pozorování. Okamžitě se sběhne množství kloučků s bedničkou nářadí čističů bot. Domáhají se, že nakrémují a vyleští každý střevíc, i bílé tenisky, černým krémem. Viděli jsme a prohlédli si mnoho chrámů, připletli se do obřadů, procesí, viděli jsme křtiny i pohřeb, mnohé modlitby a překvapivě rytmický a živý sjezd katolické mládeže.

INGAPIRKA je asi dvě hodiny cesty z Cuenky na sever. Počasí bylo pro nás, tropické květinky, nemilosrdné. Brodili jsme se blátem, fičelo, drobný déšť nás bičoval a u ruin nás zastihla fujavice a zima. Stezkami před námi šly lamy, které mají neuvěřitelně heboučkou vlnu, a udržovaly svoji vzdálenost, abychom si na ně nemohli sáhnout.

Obklopila nás historie mocných Inků a podobné pozůstatky a ruiny, jako má slavná Macu v Pichu a v Peru. Nedávné archeologické objevy v Jižní Americe ukazují, že Inkové byli daleko starší a mnohem vyspělejší andskou civilizací, než bylo doposud známo. Byly odkryté obrovské pyramidy a další monumenty, jejichž stáří se odhaduje až do třetího tisíciletí před Kristem. Andská oblast byla jedním ze šesti center vysoce vyspělé civilizace. Anglicky hovořící průvodce byl zpitý namol, takže jsme vyslechli zajímavou historii ve španělštině a náš taxikář překládal, čemu jsme sami nerozuměli. Inkové zbožňovali Slunce a majestátné sopky. Quechua indiáni jsou přímí potomci Inků, kteří obsadili ekvádorské území asi kolem r. 1455. V r. 1533 Španělé obsadili Ekvádor. Dvěstě tisíc Španělů dobylo celou Jižní Ameriku včetně 30 miliónů obyvatel a vládli přibližně 300 let. Indiáni se rozutekli do hor a džunglí. Ekvádor získal nezávislost v r. 1822 a katolický vliv Španělů je patrný do.dnes. Do r. 1940 nesměli lidé číst bibli. Když kněz předčítal z bible, bylo to vždy latinsky. Ještě v r. 1890 bylo protizákonné importovat bible do Ekvádoru. Jeden z celníků prohlásil: "Dokud stojí hora Chimborazo, nebude žádná bible na území Ekvadoru." Bible zůstala pouze v rukách kněží. Ostatní se pálily na veřejných místech.

Archeologové a studenti historie se vyřádili, ale dodnes není nikomu jasné, k čemu stavby Inků přesně sloužily a jakým způsobem byly postaveny. Velké území je ohraničené kamennými zídkami a průvodce k tomu vypráví, že v tom či onom obdélníku žili kněží, kde panny, kde byly koupele a kde sýpky, kde byly uloženy potraviny a podobně. Na vrcholku stojí velký oválný chrám Ingapirka. Uprostřed je rozdělený zdí s několika výklenky. Chrám měl podobu jakési observatoře. Jedna část oválu je obrácena na východ a pozice Slunce odměřuje roční období. Sluneční paprsky při východu svítí do kamenného výklenku a totéž se opakuje na západní straně. Podle pohybu Slunce Inkové řídili zemědělství a jiné životní úkony. Ruiny měly tři kvalitativní stupně stavby. Hlavní chrám byl z kvádrů, které do sebe zapadají naprosto přesně. Nebyla mezi nimi ani škvírka. Druhý stupeň stavitelského umění už nevzbuzoval takový údiv, no a třetí byly halabala naskládané kamenné kostky. Během let archeologové nakreslili a vymysleli šest různých plánů a teorií. Objevili různou keramiku a pohřebiště, ale skutečných informací je stále žalostně málo a ruiny zůstávají zahaleny ta.jemstvím.

Byli jsme stále ve výšce nad 3 500 metrů a stoupali jsme. Kolem se pásly krávy, ovce, lidé vodili na tržnici prasata na provaze. Ženy a děti pásly dobytek a za pochodu motaly vlnu z chomáčů na vřeténka. Robátka mají přivázána na zádech a ty větší se batolí kolem. Všichni jsou zahaleni do silných vlněných látek a i po ránu jsme viděli Indiány a Indiánky zpité namol. Jedna matka ležela v příkopě. Děti posedávaly kolem. Cestou zpět jsme potkali skupinku znovu. Asi desetiletá dcerka nesla na zádech robátko a podpírala vrávorající matku. Průvodce nás upozornil na strom, který má asi 15 cm dlouhé bílé nebo červené zvonky. Strom má prý narkotické účinky a v Peru se jmenuje strom opilec. Později jsme se dozvěděli, že se používá při astmatických záchvatech jako lék.

V BIBLIANU nás překvapila stavba chrámu, který byl zasazený do strmé stráně. Než jsme se dostali do hlavní lodi, dýchali jsme zhluboka. Chrám je jen pro silné nohy a zdravé srdce. Chodník pokračoval dál a když jsme se zadýchaní vyškrábali až nahoru, mohli jsme vidět kostelní věž pod sebou. Celý výstup byl současně výstupem po křížové cestě. Na každé zatáčce stál oltář plný smetí a zápachu. Je to něco nepochopitelného, vidět na jedné straně lidskou zbožnost a na druhé pravý opak a neúctu.

- kas - (pokračování příště)