Ráda bych se s vámi rozdělila o moji zkušenost s živým Pánem Bohem. Vyrostla jsem v křesťanském prostředí v Československu. Boží zákony jsem respektovala a Boha se bála. Počítala jsem se za jednu z nejlepších křesťanek a náš sbor za ten nejlpeší...

Símě Boží lásky bylo zaseto do mého srdce u smrtelné postele jednoho bratra, který několikrát během mé návštěvy opakoval slova - "jsem jen omilostněný hříšník." Doma jsem o tom přemýšlela, co bych asi říkala na smrtelné posteli já? To a to jsem dělala a toto a to jsem nedělala, Bohu sloužila - ale pak se mi přece zdála ta má svatost malá a začala jsem být ještě lepší a lepší. Ale jen do té doby, co mi Bůh poslal do cesty opravdového hříšníka. Chtěla jsem mu svědčit, zjistila jsem však, že tomuto člověkovi nemám co nabídnout. Bůh mi dal z milosti poznat moje srdce a ukázal mi, co tam všechno mám. Duchovní pýcha byla ta největší umrlčí kost ve zbíleném hrobě. K ní se družily kostičky jako škodoli.bost, závist, pomluvy, milování peněz (tahle kasička byla zabalena v šátku šetrnosti) a další a další ... Nezbylo mi nic jiného než kapitulace a z plného srdce jsem volala k Bohu o odpuštění. Dostala jsem odpuštění, ale i převelikou radost a nový život. Moc jsem Bohu za to děkovala a zároveň mu slíbila, že to nikomu neřeknu. V tu chvíli mi ale přišlo na mysl slovo o tom služebníku, který dostal jednu hřivnu a on ji zakopal. Hned jsem věděla, že zakopat je zamlčení. Na druhém místě služebník hřivnu zabalil do potního šátku - hned jsem věděla, že budu-li mlčet a snažit se líbit Bohu i nadále, budou lidé kolem mne vidět jen moje snahy, potní šátek, a to zlato neuvidí nikdy. Rozhodla jsem se tedy, že hřivnu přinesu alespoň do banky k penězoměncům. Hned jsem věděla - samozřejmě, že všechno působil sám Duch svatý, že ta banka je shromáždění věřících, oni už si s tím poradí a já mohu doufat alespoň v úroky.. Nikdy jsem před shromážděním nemluvila a přicházelo mi i to slovo, že ženy mají ve shromáždění mlčet. Měla jsem ale úžasný nepokoj v srdci, a tak jsem si zašla za naším kazatelem, kterému jsem nejdříve všechno "vysypala". Ten mě jen ujistil, že budu mít pokoj a radost, jen když vyznám a udělám to, co Bůh ode mne žádá. A tak se také skutečně stalo...

Chtěla bych všem věřícím a sloužícím Bohu položit na srdce otázku: "Co jsi učinil s tím, co ti Bůh daroval?" Mně nechybělo mnoho a mohlo to skončit tak, že bych se celý život nazývala Boží služebnice, měla odpuštění v ruce, a přesto mě čekal věčný oheň. Dej dál, co tě Bůh nechal použít, přines to alespoň do shromáždění a obohať naše chudé banky. Nejseš-li si jistý, že máš skutečně zlato, promluv si o tom nejdříve se šéfem banky (starším). Ve shromážděních, kde se věřící navzájem posilují svými zkušenostmi s Bohem a Pánem, tam hladové duše nedostanou jen chléb života, ale i živou vodu a nedusí se.

Pán vám žehnej!
   - Hana z Kanady -