Ohlas na čl. "Neosocializmus"

K nasání následujících řádků mě inspiroval článek "Neosocialismus" v Zápase o duši č. 57 (červenec 1998), který líčí sytě černými barvami sociální stát - tedy to, co vidíme v západní Evropě už několik desetiletí. Pokusil jsem se o všeobecnější pohled.

Bojím se, že při hledání správného poměru ke světské vládě a dalším, více nebo méně nutným společenským strukturám měli křesťané vždy snahu zjednodušovat si život. Buďto "každá duše vrchnostem poddána buď" (Ř 13,1) a servilnost i vůči vyslovené nemravné vrchnosti, nebo "svět ve zlém leží" - a radikální oddělení. Domnívám se, že od lidí, kteří o sobě tvrdí, že žijí v obecenství s Kristem - božským Králem nebe i země - mají ostatní právo slyšet víc. Zvlášť dnes, kdy liberální kapitalismus (který od začátku 19. století už nejméně dvakrát vyvolal rozsáhlou hospodářskou krizi a vytvořil tím pařeniště pro války a revoluce) nabyl globálních rozměrů a poddává si oslabené "sociální" státy. Pokusím se připomenout některá biblická místa, která k problému mluví a spojit je do souvislosti. Byl bych rád, kdyby to vedlo k zamyšlení, posouzení a diskusi.

Začnu listem Jakubovým, jehož slova "A nyní, vy boháči, plačte a naříkejte nad pohromami, které na vás přicházejí.... Hle, mzda dělníků, kteří žali vaše pole, a vy jste jim ji zapřeli, volá do nebes.... vykrmili jste se - pro den porážky." (Jk 5,1-5) by ve spojení s dalšími izolovanými výroky, např. i z Kázání na hoře, vedlo snadno k vytvoření ideologie komunistického typu. Mimochodem: ukazuje nám to, je Boží slovo je nejen dobré, ale i nebezpečné. Zahrávat si s ním je horší, než zahrávat si s ohněm či dynamitem.

Ve skutečnosti ovšem, když si přečteme souvislosti, najdeme v té části listu, která se tématem zabývá, tři vůdčí myšlenky: Jednak vědomí, že "chudoba cti netratí", ale samozřejmě sama o sobě ani nepřidá - chudí ale mohou být obohaceni vírou. Za druhé odmítnutí představy, že bohatství je jen vlastní zásluhou. Z toho pak vyplývá to hlavní. Člověk je před Bohem i společností odpovědný za to, jak se svým majetkem nakládá. Totéž ostatně platí i o moci. Přečteme-li si příslušné oddíly, např. už částečně citovaný Ř 13,1 do konce - "Vždyť je (vládní moc) Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo. Je Božím služebníkem..." zjistíme, že moc (meč) byla vrchnosti svěřena. To znamená, že je za způsob jejího výkonu odpovědna tomu, kdo jí ho svěřil (Doporučuji přečíst si, co napsal o mečové vrchnosti na konci středověku Chelčický.)

V této souvislosti, pro správné pochopení oč mi jde, je užitečné připomenout různé způsoby užívání zájmena "moje". Postavme vedle sebe výrazy "moje boty", "můj pes", "moje manželka", "můj šéf, "můj Bůh". Vidíme, že slovo "moje'" je stejné, ale znamená pokaždé jiný vztah. Komu to není jasné, může zkusit jednat se svým šéfem jako se svým psem. Leckdo ostatně zkusil zacházet se svou manželkou (manželem) jako se svými botami a divil se, že se mu manželství rozpadlo. Každému lze doporučit, aby ve světle tohoto pohledu zvážil, jaký je skutečný význam slov jako "můj úřad", '"moje peníze", "moje továrna" a pod..

Otázka je, co s tím? Po mém soudu církvi nepřísluší stavět se za nezodpovědné majitele či ředitele společností, ani za nezodpovědné vládce sociálního státu, ani za sociální reformátory, o jejichž zodpovědnosti se vždy dalo s úspěchem pochybovat - ale ani proti nim. Měla by se stavět proti nezodpovědnosti. Podobný postoj už se obvykle snaží zaujmout v oblasti ekologie (ale i tady nás "světské" aktivity často předčí). Má-li mluvit k lidem majetným a "v moci postaveným" to, co opravdu potřebují slyšet, bude její řeč asi často podobna řeči biblických proroků, protože pokušení moci je stále stejné.

Tím se zase dostáváme na pevnou biblickou půdu. Začal bych ve Skutcích apoštolských epizodou z rozhovorů ap. Pavla s místodržícím Felixem: (Sk. 24, 25) "Když však Pavel začal mluvit o spravedlnosti, zdrženlivosti a budoucím soudu, pocítil Felix úzkost..."

Často si připomínáme, jakým způsobem ap. Pavel svědčil o svém setkání s Kristem, ale to, že nezamlčel připomínku Božího požadavku spravedlnosti, zdrženlivosti a příchod Božího soudu ani před nejmocnějšími, nám často uniká. Podobně nechyběla připomínka Boží spravedlnosti a soudu ani při kázání v Aténách (Sk.17,31). V lidském prostředí to nebylo nutno tolik připomínat. Tam to už dříve řekli jiní - Jan Křtitel a proroci.

Prorocký výrok k majetným a mocným má téměř standardní podobu: "Tohle jsi udělal. Proto praví Bůh: Toto se stane". Příklady: 1 Kr. 21,17-19; 2S 12,7-10; 2 Par.16,7-9; 2Par 16, 7-9; Jr. 22,13-19. Poslední bych si dovolil částečně citovat:

Běda, kdo staví svůj dům nespravedlností a své pokojíky na střeše bezprávím..... Zdali se tvůj otec nenajedl a nenapil? Když uplatňoval právo a spravedlnost, tehdy se mu dobře vedlo. Když se zastával utištěného a ubožáka, tehdy bývalo dobře. Zda to neznamená, že mě znal? je výrok Hospodinův..... Proto praví Hospodin o Jójakímovi, synu Jóšijášovu, králi Judském, toto: .....Bude pohřben, jako se pohřbívá osel, bude vyvlečen a odhozen ven za jeruzalémské brány.

Nemusíme pochybovat, že ti, kdo budou varovat - nejspíš daleko "civilnějšími" slovy - své bližní před následky svévole a nezodpovědnosti, sklidí podobný vděk jako kdysi proroci. Při nejmenším se dvěma věcmi nutno počítat: V době masových sdělovacích prostředků je daleko snazší umlčet člověka než bylo tehdy, kdy musel každý mluvit na svou pusu. Také můžeme čekat námitku: "Nechte si své náboženské pravdy. Já nevěřím, mně se to netýká". Svět ovšem funguje stejně, ať věříme nebo ne. Zákony, které mu Bůh dal platí, i když jim říkáme zákony přírodní a společenské. A pravidlo "komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho požaduje" patří mezi ně. A že těm, kterým bylo mnoho dáno se to musí často připomínat, to je také (smutná) realita

- J. H., Jihlava -

Civilní služba

Začalo to jednoho listopadového dne roku devadesátého šestého, kdy jsem se po dlouhé době, už ani nevím proč, zajel podívat do PFŠ, která sídlí v budově jedné základní školy na Praze 3. (Pražskou fotografickou školu jsem navštěvoval od září 1993 do jara 1996.) Na dveřích té základky byla nalepena nabídka na civilní službu. Potřebovali někoho na drobnou údržbu školy. Tímto jsem se vlastně o civilní službu začal zajímat. Pan ředitel mě chtěl vzít, ale jelikož jsem díky Bohu zdráv, bylo značně nereálné, že bych mohl jít sloužit do školy. Veškeré naděje skončily, když mi pan ředitel oznámil, že již vzal na smlouvu nějakého pracovníka, který se zrovna přihlásil na inzerát. Hodně mě to mrzelo, ale jen chvilku. Vzápětí nato mi totiž pan Matějovič na OÚ Prahy 6 zcela konkrétně nabídl civilní službu v Ústavu sociální péče Zvíkovec. Jasně jsem věděl, že tam mám jít a pomáhat. Tomuto odhodlání předcházelo významné povzbuzení sestry Magdy z Církve bratrské, kde jsem se byl párkrát podívat. Mluvila o tom, abych se nebál a nezdráhal případně jít pracovat do nemocnice či do ústavu apod. Povzbudila mě svými čerstvými zkušenostmi z podobného zařízení. Bůh mě přivedl sem na Zvíkovec podivuhodným způsobem. Už jsem tady více než patnáct měsíců a byl to nejkrásnější čas mého dosavadního života. Chtěl bych se s vámi o tuto radost podělit.

Obvykle všichni říkají, jaká je to tragédie, když přijdou na svět lidé s intelektovými mezerami. Tedy "men- tálně postižení". Stále zřetelněji si uvědomuji, že všechny tyto lidské bytosti, byť nesoběstačné, zde rozhodně nejsou jen tak nahodile (evolucio- nista by možná řekl jako chyby "vývojového procesu"), či dokonce jako přítěž "zdravé" společnosti. Mají své významné místo a já za ně Bohu děkuji. Vidím, že jsou to Jeho děti.

Tady v ústavu bydlí holky - holčičky, dívky, slečny ve věku od čtyř let až po čtyřicet. Tak jak se poznáváme, máme se stále více rádi. Před příchodem jsem vůbec netušil, že žijí tak krásní a zcela jedineční lidé. Holky jsou krásné duševně, tělesně, ač si to mnozí nemyslí. Na první pohled se tak opravdu nemusí některé jevit. Všechen přezíravý postoj a předsudky o jejich neschopnosti a ubohosti z části pramení z naprosté neznalosti. Jsou bez přetvářky, mají mnoho citu, nejsou pyšné. Mají lásku a bezelstné srdce. Nesoustředí se na sebe, ale naopak na druhé a na okolí. Každá holka je jedinečná osobnost. Mnohé mají smysl pro hudbu, mnohé jsou šikovné - výtvarně nadané, jsou pracovité. Je s nimi legrace, avšak nikoli ta běžná světská povrchní a vulgární. Asi není možné, aby si udržely zcela svou čistotu, dobrotu a jedinečnost, žijí-li v tomto dnešním světě. Vliv personálu, ale také zhoubné působení zběsilé televize se zvětšující se absencí rozumu, dobra a krásy se chtě nechtě musí projevit a to mě mrzí. V nejmenším nechci jakkoli soudit lidi, co tu pracují, ale jak to bývá, jsou lepší a horší zaměstnanci. Jistěže se najdou i tací, co zde jsou převážně pro výplatu a pro pokecání si na sesterně, na terase při cigáru, či na skupinách. Díky za to, že jsou tady některé opravdu přející, svědomité a příjemné sanitářky, sestry a vychovatelky. Musím ještě vzpomenout i skvělé a hodné paní kuchařky.

Je nabíledni, že v takovém zařízení, kde se pracovníci starají o mentálně postižené, je velká potencionální možnost hrubě zneužívat velmi omezené obrany svěřenek, či úplné neschopnosti bránit se a dožadovat se čehokoliv, a proto je nutné silné a svědomité vedení s přirozenou autoritou. Díky Bohu máme takovou vrchní sestru. Je to žena na pravém místě.

Je mi s děvčaty dobře, stále dostávám mnoho darů lásky. Práce je jak duševní, tak fyzická (obě těsně spojené), je tedy vyvážená. V oblasti hygieny se mi to nejdříve zdálo nejtěžší a některé holky jsem ze svého světského zdeformovaného povrchního pohledu považoval za ošklivé a nepříjemné. Pramenilo to opět především z neznalosti. Bůh mě vede k lásce, k správnému vztahu bez falešných předsudků. Mohu říci, že mi dává poznat velké tajemství - většina lidí těžko může mít ponětí. Pán Ježíš mě vychovává ve vnímání krásy, vede k opravdové lásce, ne k povrchní zamilovanosti na základě vzhledu, přitažlivosti apod. Tělo bez duše je jen materie - slupka. Opravdová krása je prosvětlena duší. (Pozn.: Když dnes vidím v televizi ty prázdné modelky, potopené ve své namyšle- nosti, které chtějí být "miss", je mi špatně. Mimochodem jednu z nich jsem měl možnost poznat při focení do katalogu - neskutečné.)

A proto jsem holky začal záhy po nástupu fotit. Díky aktivitě paní zástupkyně ředitele vznikla výstava "Patří mezi nás". Část fotografií výstavy obsahuje katalog, jenž Vám posílám. Výběr fotek byl prováděn s ohledem na rodiče, kteří za děvčaty jezdí, občas si je berou domů nebo jsou i jinak aktivní. Těm pochopitelně měl udělat radost. Proto neobsahuje některé lepší portréty (mezi nimi také velké barevné fotogra- fie). V lednu byla výstava v rokycanském muzeu, pak v budově Českého rozhlasu v Plzni, teď se jedná o Muzeu hl. m. Prahy. Jsou to většinou černobílé fotografie 24x30 cm a 30x40 cm. Vedení ústavu mne také na podzim zaměstnalo focením pro ročenku, pojatou jako "Jeden běžný den", kterou též posílám.

- Dopis č. 0653, Ben -

Socioterapeutická komunita

Vážení a drazí,

... pracuji jako pečovatel v socioterapeutické komunitě, kde máme mladé lidi od dvaceti do čtyřiceti let. Jsou to různí lidé, někteří nemají kde bydlet, jiné nechce rodina přijmout a další se neumí zapojit do normálního života. Naše zařízení je přechod k samostatnosti a návod na spolužití v rodinném prostředí.

Začínalo se s muži, kteří byli převedeni z azylového domu. Byl vybudován denní režim s úklidem i menší pracovní terapií, večerkou a budíčkem. Máme zde televizi, která by se měla při večerce vypínat. Klienti si vyprosili u pana vedoucího prodlouženou televizi i po večerce. Zajímalo mne, na co se tak těší. Byl to americký horor. Upozornil jsem vedoucího, že právě tento typ filmů není pro klienty vhodný. Byl jsem překvapen, že právě to pan vedoucí povolil narušeným mladým lidem. Co do svého srdce pouštíme, podle toho také vypadáme. V křesťanském prostředí by se takové výjimky neměly dělat. Druhý den klienti nechtějí vstávat a jejich práce i význam Božího slova padají jako hrách na zeď. Vždyť při ranní chvilce u Božího slova, která je dobrovolná, je u některých vidět zájem i požehnání.

Po příchodu žen do našeho zařízení byla brzy vidět změna chování. Boží chvilky byly opomíjeny a na scénu přišly žádosti očí, mysli a těla. Bylo jasně vidět "zapalování lýtek", polibky, vodění se za ruce.

Od příchodu žen mi bylo jasné, že jejich chování nemůžeme uhlídat. Dvojice se zamykaly na pokojích. Nemohl jsem k tomu mlčet a napsal jsem hlášení. Krev není voda, u klientů probíhá bouření krve a žádosti těla. Je třeba něco udělat. Kolegyně pečovatelka se jen zasmála a řekla, to je svět, nemůžeme to tak brát. Vedoucí má projekt a my musíme poslouchat. Když přijde někdo do jiného stavu, vím na koho to svedu.

Psycholožka hájila páry, které vznikly, že tak daleko to nemůže zajít, že by někdo přišel do jiného stavu. Zeptal jsem se jí, zda by za to dala ruku do ohně. Řekla, že raději ne. Nakonec vystoupil zástupce ředitele a pronesl, že vedení bylo ve Finsku a tam již měli své zkušenosti a od takového experimentu upustili. Zrušili mix ženy a muži, protože to nedělalo dobrotu.

Náš vedoucí začal jmenovat evangelické faráře, kteří s tím souhlasí. Prý je ve světě dost takových zařízení.

Co sám vím o křesťanských zařízeních ve Švýcarsku, Německu, Holandsku není mix doporučen ani praktikován. Křesťanská péče je zodpovědná jak za sebe, tak za druhé. Jakým právem připravujeme lidem, kteří jsou v mnoha směrech emocionálně narušeni, cestu k dalšímu hříchu? Připadá mi to zde jako v lázních. Nikdo nepracuje, dobře se nají a má roupy. Při pracovní terapii mi připadají jako když jsou očkováni sérem na práci, ale na žádosti těla jsou jako ryby ve vodě.

Nechci tímto dopisem kritizovat dobré úmysly ani nikomu ubližovat, ale chci se držet Boží pravdy a vedení. Věřím, že byste na toto téma dovedli odpovědět a nasměrovat i nás na správnou cestu.

Zajímalo by mě, jestli máte s něčím podobným zkušenosti ze světa.

- Váš věrný čtenář -

- Dopis č. 1122 -