Psal se rok 1956. Pět misionářů se svědomitě připravovalo k evangelizaci kmene Auků. Aukové, indiánský kmen žijící v ekvádorském pralese, s velkou horlivostí chránili své území. Otráveným šípem zastřelili každého, kdo se k nim přiblížil. Žili ve velmi primitivních podmínkách, zcela izolovaní od ostatních lidí.

Misionáři Peter, Roger, Ed, Jim Eliot a Natanaiel Saint se seznámili s dívkou Dayumou, která od svého kmene uprchla. Naučila je svou rodnou řeč. Po několika návštěvách letadlem, když už mysleli, že jsou jim Aukové nakloněni, se misionáři rozhodli přistát na písečné pláži u řeky Kuraray, blízko kmenové osady. Bez problémů navázali první kontakt a čekali, že přijde ještě větší skupina. Z přístřešku, postaveného na stromě, byli v rádiovém spojení se svými manželkami. Když se po dva dny neozvali, bylo za nimi vysláno druhé letadlo. Posádka zjistila tragický konec misionářů. Našla poničené letadlo a mrtvá těla.

Krátce poté se vdova Eliotová rozhodla v práci pokračovat. Nejprve poslala Dayumu, aby pro ni vyžádala u Auků povolení je navštívit. Dayuma riskovala život, protože ji Aukové mohli považovat za zrádkyni. Dayuma se však šťastně vrátila s dobrou zprávou: ženu s dítětem Aukové nepovažují za nebezpečí a Eliotová proto může přijít. Dayuma a Eliotová se svou dcerkou se tedy vydaly na pětidenní pochod pralesem za Auky. Ti jim skutečně neublížili, a tak jim ženy mohly začít vyprávět o Boží lásce.

Sestra Natanaiela Sainta, Rachel, měla již v mládí vidění od Pána, že bude světlem indiánskému kmeni. Přijela do Quita a učila se řeč Auků. Když se paní Eliotová musela vrátit do civilizace, aby její dcera mohla chodit do školy, nastoupila Rachel na její místo. Žila pak 36 let s Auky ve stejných podmínkách jako oni. Stala se členem jejich rodiny. Protože jim ukázala cestu k Pánu Ježíši a byla jim tak světlem, dali ji jméno Nimo - Hvězda.

V roce 1994 Rachel Saintová onemocněla. Steve Saint, syn Nattanaiela Sainta, svou tetu několikrát navštívil. Velmi toužila po uzdravení, protože chtěla dokončit překlad obrázkové Bible pro děti. Brzy však odešla k Pánu. Steve okamžitě přiletěl, protože věděl, že podle ekvádorských zákonů se pohřeb musí konat do čtyřiceti osmi hodin. Pohřeb se uskutečnil za přítomnosti celého kmene. Aukové zpívali písně, které je Nimo naučila. Obřad trval dvě a půl hodiny. Mnoho Auků chtělo totiž vydat své svědectví. Tři z vnuků misionářů jsou nyní kazateli a byli zde přítomni. Jeden z nich na konci svého proslovu vyzval členy kmene, kteří se ještě nerozhodli pro Pána Ježíše, k obrácení. Komi, manžel Dayumy, řekl: "Nimo nám vysvětlila, jak máme věřit. Jen ti, co věří v Pána Ježíše, jdou do nebe. Teď už se směje, je šťastná, že je v nebi." Rachel Saintová byla pohřbena naproti pamětní desce, která připomíná smrt pěti misionářů.

Vyvstala ale otázka, kdo nastoupí na místo, které Nimo zanechala.

Steve Saint prožil Boží povolání k této službě. Steve má ekvádorskou státní příslušnost, a tak může do Ekvádoru přijet. Aukové ho navíc znají a důvěřují mu. Protože za svou tetou od mládí často jezdil, výborně ovládá i řeč Auků.

Kdo z nás by byl ochoten opustit přátele, majetek ... a jít do pralesa žít mezi Auky? Saintovi spolu se svými čtyřmi dětmi Boží povolání uposlechli a šli. V červenci 1995 přistáli v pralese. Pak po mnoho hodin pochodovali do Nemompade, které je uprostřed území, které Aukové obývají. Padesát mužů z kmene jim přišlo pomoci v uskutečnění velkého plánu.

Nejprve bylo potřeba vybudovat letiště pro malou Cessnu. Benzínovou pilou se kácely stromy a upravovala se půda, všechno ručně. Jakmile bylo letiště dokončeno, Steve mohl přivézt další vybavení.

Pak byl na programu dům, který by se dal spíše popsat jako altán. Jediný rozdíl proti tomu, jak bydlí domorodci, je, že místo slámy nebo listí má střechu vyrobenou ze stanového plátna. Voda se čerpá z blízkého pramene, který je třeba chránit před znečištěním. Koupat se mohou v potoce. K osvětlení lze použít pouze svíčky. Přátelé je však vybavili přepychem - velkou baterií, která se přes den nabije slunečním zářením. Mohou tak každý večer použít televizi či video. Podobně funguje i rádio - jejich jediné spojení s civilizací.

Sestra Ginny Saintová říká: "První týdny, když jsme ještě bydleli ve stanech, bylo pro mne nejtěžší zvyknout si na nezvyklou jednotvárnou stravu. Pěstují zde kukuřici, banány, burské oříšky a jucu (velký moučný kořen podobající se petrželi). Jako maso se tu jí tapír, ještěrky a ryby. Teď, když už je hotové letiště, přiveze Steve ještě rýži, brambory a jiné. Co mi nyní ale nejvíce chybí, je soukromí. V domě bez oken jsme neustále domorodcům na očích, a navíc je u nás stále plno návštěv. Přes den tak 5-10 a večer 20-60 lidí, žijeme tu jako jedna rodina." Domorodé ženy Ginny velmi milují. Vidí, jak se snaží se s nimi dorozumět. Těší je, když jde s nimi k potoku prát nebo když se nechá poučit, jak okopávat a sít kukuřici.

Ve všem pomáhaly po celé prázdniny i děti Saintových, které jsou ve věku 14 až 23 let. Pracovaly při stavbě domu a domorodci obdivovali jejich ukázněnost. Nebylo jednoduché rozloučit se se dvěma staršími, kteří odjeli pokračovat ve svém studiu na univerzitě v USA. Mladší děti zůstávají s rodiči a budou studovat dálkově.

Nyní se dokončuje stavba malé ošetřovny, aby nebylo potřeba všechny pacienty vozit letadlem do Puyo. Pouze v případě operace jsou odváženi do nemocnice HCJB v Shell Mera na okraji pralesa. Dalším projektem je malý obchod, který bude Steve letadlem zásobovat. Domorodci tak nebudou muset pochodovat šest hodin pralesem, kdykoli něco potřebují.

Pak by měla přijít na řadu škola. Školy, které již existují, mají jako učitele ateisty, kteří příkladem svého života soustavně ničí morálku, kterou misionáři zavedli.

Bratr Steve říká: "Jednou večer mě přišel navštívit Gikita, který byl tehdy vedoucím skupiny, která zavraždila mého otce a ostatní misionáře. Teď už mu táhne na osmdesátku. S radostí pochopil vše, co se tu snažíme vybudovat. Objal mne kolem ramen a řekl mi: "Slyším o všem dobrém, co tu v Nemompade děláš. Teď jsi mne vzal do letadla a za půl hodiny jsem viděl všech patnáct vesnic. Kdybych šel pěšky, trvalo by mi to celý týden. Staráš se o nemocné, a to je dobré. Ale nezapomeň, že tvou největší povinností je ukázat mým vnukům a jejich potomkům, jak žít šťastně - v Pánu Ježíši Kristu, abych se s nimi jednou setkal v nebi v Boží přítomnosti. To je mým největším přáním. Pokračuj v dobrém díle, které jsi v Nemompade započal."

Sestra Fialová HCJB (Hlas And) v Ekvádoru.

Redakční zpracování pro Život víry připravila Ráchel Bicová.