S blížícím se novým tisíciletím je člověk naplněn mnohými nadějemi a nebývalou svobodou. Lidským možnostem nejsou kladeny žádné hranice. Po tolika závratných úspěších ve všech oblastech lidské existence se ani nedivíme.

Názor "Dělej si co chceš, nikdo ti nemá právo bránit" se stává mottem, razí se směr pozitivního myšlení. Myšlení tak pozitivního, že přechází do extrému a člověk ztrácí kontakt s realitou. Člověk se stává středem svého vlastního světa, jehož zákony jsou podmíněny zákony společnosti, v níž žije. Žebříček hodnot dostává jinou podobu. Mnohé výrazy nabývají negativního významu a postupně z lidského slovníku mizí.

Křesťan se aktivně podílí na životě společnosti, která je svou tváří odvrácena od Krista. Ovlivněn pozitivismem nechce mnohdy ani slyšet o krizi, smrti či utrpení. To vše je příliš negativní. Chce slyšet o svých možnostech, o své neomylnosti, moci zvítězit nad vším, s čím se v životě setkává. Postupně se dostává do stavu, kdy už vlastně Pána Boha nepotřebuje. Víru v Boha nahrazuje víra v sebe sama. Pozitivně naladěný věřící Pána Boha neodmítá, možná ho svými ústy vyznává, ale jeho život je podřízen uskutečňování vlastní vůle, podle toho, jak je třeba, anebo jak se situace vyvíjí. Dokonce se snaží svou vůli podsunout v modlitbách i Pánu Bohu. Jinými slovy, Boží vůle se mění podle křesťanova momentálního citového rozpoložení. Mohli bychom se rozhovořit o evangeliu prosperity, které tak často odvrací člověka od Boží pravdy. Takový člověk nerad slyší o kříži anebo o smrti.

Ano, kříž je skutečně symbolem smrti. Ovšem v chápání upřímného křesťana tyto pojmy nabývají jiného významu. Proto Bible o kříži tolik hovoří. Proto apoštol Pavel dává kříž do úzké souvislosti s životem. Člověk totiž přijetím negativního získává pozitivní. Přijetím smrti Pána Ježíše Krista na kříži je člověk schopen vnímat a ocenit získanou svobodu a věčný život.

Pán Bůh zná velice dobře povahu i charakter člověka. To, co způsobilo pád anděla-Světlonoše i prvního člověka, způsobuje pád nejednoho člověka-křesťana i v dnešní době. Pýcha je hřích a člověk snadno pýše podléhá. Přichází v různých formách a může se vloudit i do srdce upřímného křesťana.

Příběh Jidáše Iškariotského je velice dobře znám. Jak je to možné, že Jidáš zradil? Znal Pána Ježíše, naslouchal Jeho slovům po celou dobu, kdy Pán Ježíš chodil po zemi, vyučoval a kázal. Skutečnost, že byl mezi učedníky, nám dosvědčuje, že se vědomě rozhodl k následování Pána Ježíše. Tak jako ostatní učedníci byl obeznámen s plánem spasení pro člověka. Věděl, proč Pán Ježíš přišel na svět. Zdá se, že také věřil. Přesto jeho život končí naprostou beznadějí. Možná nevěřil v realitu kříže, možná počítal s tím, že se Pán Ježíš zatknout nenechá, že se opět nějakým způsobem ztratí... Nevíme, v jakém rozpoložení se nacházelo jeho nitro. Byl přesvědčen, že Boží láska nedovolí, aby byl Boží Syn ukřižován? Předpokládal, že později všechno vysvětlí a uvede do pořádku? Spoléhal na Boží lásku k člověku? Otupělo jeho srdce natolik, že ani nevnímal slova Pána Ježíše při poslední večeři? Nemyslel na následky?

Touha po penězích, jinými slovy hřích, mu zastřela zdravý úsudek. Následky svého činu si uvědomuje příliš pozdě. Jeho život končí smrtí. Tolik slyšel o Božím království a přesto neodolá, hříchu podléhá a připravuje se o podíl na Božím království.

Jidáš měl všechny předpoklady k tomu, aby na věčnosti podíl měl. Stejné předpoklady má také člověk v dnešní době. Je dokonce obeznámen s Jidášovou zkušeností, přesto nejeden věřící končí v beznaději jako Jidáš. Naše sebevědomí umocněno vírou v sebe sama nás otupí. Vytvoříme si vlastní desatero a známost Písma používáme k tomu, abychom omluvili své slabosti a prohry. Nezastaví nás příklad krále Saula, zkušenost Elího s jeho syny ani hřích krále Davida. Nám se to přece nemůže stát ... a zahráváme si s hříchem, ať už má jakoukoliv formu či podobu. "Dnes ještě ne, ale zítra to určitě dám do pořádku. Však Pán Bůh mi rozumí, poprosím a On mi odpustí."

Ano, Pán Bůh zná mentalitu člověka. On člověku opravdu rozumí, zná následky hříchu, jakou beznaději a hořkost přináší. Proto přichází s křížem.

Kříž znamená utrpení. V hovorové řeči často tímto výrazem vyjadřujeme něco velice nepříjemného. Říkáme "To je ale kříž" a hledáme způsob, jak se této krize zbavit. Uleví-li se nám, cítíme se osvobozeni a snažíme se podobné situaci vyhnout, ale bez kříže není svobody.

Skrze kříž Pána Ježíše Krista můžeme získat nepopsatelnou svobodu. Jedině ten, kdo okusil kříž, si váží svobody. Potřebu nového a svobodného života vnímá ten, kdo se zastavil a pohleděl na dno své duše. Tento pohled nám odhalí "samou bídu, samý hřích", jak zpíváme v jedné písni. To je podstata člověka a ten, kdo to pochopí, bojuje celou svou bytostí proti tomu, aby sklouzl zpět. Jidáš nebojoval.

Nedosáhl svobody. Upřímný křesťan sám k sobě i vůči Pánu Bohu si uvědomuje nebezpečí hříchu, jemuž je neustále vystaven. Stará přirozenost se chce ujmout vlády. Boj proti lidským slabostem nikdy nekončí. Proto potřebujeme kříž, aby ten starý člověk byl na něm, skrze Pána Ježíše, ukřižován. (Řím. 6:6)

Nepodléhejme falešnému dojmu, že tím je vše vyřešeno a nic se nám již nemůže stát. Nevěřme více sami sobě než Pánu Bohu. Nebo naopak - nerezignujme při těžkostech, kterým musíme při následování Pána Ježíše čelit. Rozhodneme-li se kráčet s Kristem a skutečně tak činíme, budeme ohromeni, jakou silou nás Pán obdaří, abychom nad hříchem vítězili.

U křesťana se stává hodnotou to, co je hodnotné v Božích očích. Dochází k přehodnocení a to světské nutně ustupuje do pozadí. Do jaké míry, to záleží na tom, kam je upřen náš pohled. Ke kříži Pána Ježíše Krista, anebo na něco jiného. Může to být cokoliv. Nejčastěji to bývá upřenost na sebe sama. To je také směr, kterým se ubírá současná společnost. Mladý člověk je pod vlivem výchovy sobeckého přístupu k životu: "Pamatuj, že nikdo a nic není důležitější než ty sám." Ovoce tohoto přístupu k životu je patrné i na půdě našich sborů. Světské způsoby a myšlení se postupně vkrádají do našeho podvědomí a mnohdy ztrácíme soudnost. Není to nakonec nic nového pod sluncem. Proto se to také ozývá v Pavlových dopisech k jednotlivým sborům. Kéž je i naší chloubou vyznání:

• Skrze Pána Ježíše Krista mi je svět ukřižován a já světu! (Gal. 6:14)

Abychom se mohli s tímto vyznáním ztotožnit, musíme si uvědomit, kde je hranice mezi světským způsobem života a životem oddaným Kristu. Rozhodně to není život poustevníka ani návrat k primitivnímu způsobu života. Člověk byl Pánem Bohem postaven na tuto zem, aby ji obdělával a pracoval. Člověk byl také obdařen inteligencí, která mu umožňuje mnohé zdokonalovat. Při práci se jistě nutně projeví i lidská vynalézavost, která vede k revolučním změnám. Pán Bůh člověka stvořil pro život ve společenství, proto existuje rodina jako malá buňka společnosti. Ta se potom promítá do okolí a dochází k vytváření různých druhů společností. A to s sebou přináší různé výhody a nevýhody v kladném či záporném smyslu. Proto je tak důležité znát hranici. Proto je tak důležité svůj život podřizovat Božímu přikázání a uvědomovat si, že porušením jednoho porušuji i všechna ostatní přikázání. Boží Slovo nás vybízí, varuje, vyučuje, potěšuje a je plné naděje. Té naděje, kterou člověk může poznat jedině ve smrti Pána Ježíše Krista. On zvítězil nad smrtí, a tím nám zajistil místo na věčnosti. Nyní je na nás, do jaké míry jsme ochotni svůj život podřídit tomu, kdo nás vybízí k následování. Jen na nás záleží, do jaké míry jsme ochotni podrobovat své chování, způsob řeči i myšlení Božím způsobům. Kralický překlad Bible to velice výstižně vyjadřuje:

• S bázní a třesením spasení své konejte! (Filipským 2:12)

Výzva v sobě skrývá určitou naléhavost. Jistě ne zbytečně. Každý, kdo prošel zklamáním sama sebe, této výzvě rozumí a je za ni vděčný. Jen tak si přestaneme zakládat na své osobnosti a s opravdovou úctou a bázní budeme přijímat jednotlivé dny s vděčností za vše, co jsme a co máme z milosti Boží. Pouhá myšlenka na Boží všudypřítomnost a vševědoucnost by nás měla vést k čistému životu, protože před Bohem není nic skryto. Slova výmluvy a vysvětlování nám ztuhnou na rtech a skutečně oněmíme. Žijeme s tímto vědomím den co den? Vychováváme v tomto vědomí i naši mladou generaci?

• Ať každý vidí, že nic nemáme společného se světským způsobem života, že svět nám skutečně je ukřižován a my světu! (Gal. 6:14)

- Nataša Legierská - Slavná naděje, (březen 98)