Kdybych mohl, napsal bych glosu na zaneprázdněného člověka. Nebo na člověka, který se zabývá sám sebou. Nebo na člověka, jenž se oprostil od ostatních. Nebo na člověka, který se nezabývá tím, čím by měl. Na člověka, který ztratil schopnost objevit se v pravou chvíli. Na člověka, který rozmělnil a ztratil schopnost utěšit a zachránit. Na člověka, u něhož zplaněla ta krásná schopnost vnímat cizí bolest. Na člověka, který neví, co je láska. Na člověka, pro nějž soucit je jen formalita, na člověka, který utopil starost o druhého v bohaprázdném žvanění. Na člověka, který tone v rozpacích právě tehdy, když je třeba jednat. Na člověka, který vlastně obětoval i sebe v okamžiku, kdy druhého ponechává jeho osudu...

Ale cožpak jsme i my nepřibouchli alespoň jednou před někým dveře kvůli podobným maličkostem? Cožpak jsme se i my neospravedlňovali podobnými; příčinami - a ne jednou - tolikrát? Cožpak jsme si to vyčítali, cožpak jsme na sebe nebyli dokonce hrdí, že jsme dali přednost své práci, své rodině, některému ze svých kardinálních životních problémů? Cožpak jsme nikdy nepochopili, že se vyhýbáme tomu nejdůležitějšímu, nejvážnějšímu, nejhumánnějšímu - pomoci člověku, aby se vymanil ze žalu, ze strachu, ze stresu? A nesáhl-li si nikdo z našich známých na život, znamená to, že nikdo z nich neprožil těžké hodiny jenom kvůli naší krátkozrakosti? Zapomínáme svým známým poskytnout tu nejsnazší, tu téměř bezstarostnou oporu, jíž se někdy solidně říká podání pomocné ruky. A naše zaneprázdnění se náhle ukazuje být tím nejobyčejnějším, nejbezohlednějším, lhostejným chladem. Člověk může z denního shonu třeba i vyváznout, může zůstat naživu, ale naše srdečnost, dobrota, soucit, porozumění druhému bezesporu hynou. Začínáme si méně a méně chybět, obtížněji se začínáme mít rádi, snadněji se rozcházíme, ztrácíme se jeden druhému, zapomínáme na sebe. Jak k tomu došlo, že se s někým známe mimochodem, že na sebe mimochodem myslíme, o někoho se mimochodem obáváme, mimochodem se ptáme, jak se vám daří? Jaký to v sobě máme sklon ospravedlňovat se prací, prací omlouvat svou duševní prázdnotu? Není to vulgární vinit práci z nedokonalosti svých citů? Myslíme to vážně, když říkáme, že práce nám brání být dobrými a dobrosrdečnými lidmi? A jestli přesto existuje taková práce, znamená to, že se i ona musí léčit - až do chvíle, kdy přestane člověku svazovat ruce, až do chvíle, kdy začne člověka utvářet. A co to je životní temno? Co to je benzinová nuda? Co je to mlhovina našich televizních pokojů? Anebo to, čím jsme možná infikovali sebe a pro co ještě nemáme jméno?

Věřím v lidskou hodnotu svých vrstevníků, věřím svým přátelům, že tíhnou k dobru. Ale to zaneprázdnění mě leká, ten sklon vyslechnout se jenom v neděli, a někdy ani to ne. Protože lidský žal v rozporu se všemi romantickými předpověďmi bude ještě dlouho přetrvávat mezi námi, a dokud my budeme uvážlivě vyčkávat s dobrotou, budou si chirurgové pečlivě mýt ruce a hrobníci si budou utírat pot s čel.

UDĚLEJTE SI ČAS! Mějte čas na velké maličkosti, na obrovské malé bolesti, nedůležité bezvýznamné radosti. Žijete na krok od svého bližního - jenom na vás záleží, jestli vás ten krok bude spojovat, nebo rozdělovat. PODEJTE mu ruku dříve, než mu budete nabízet svou krev. A řeknete-li mu "Stojím za tebou", stůjte za ním! Mějte čas! Navzdory všem závažným důvodům. Mějte čas v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek. Mějte čas v SOBOTU i v NEDĚLI. V kalendáři přátelství jsou všechny dny týdne označeny červeně. Mějte čas na ustaraného a zkroušeného, mějte čas na člověka v tísni a v neštěstí. A nezapomínejte, že se na vaše dveře bude o účast klepat tak, jako se klepe o chléb nebo vodu.

Přes mučivé utajené úvahy, přes vlastní nerozhodná přání a trampoty, přes vaše nesporné touhy a životní problémy jsem přenesl dvě slova: "MĚJTE ČAS!!!" Protože pro někoho čas může být záchrana. Protože pro někoho čas může být východisko. Protože pro někoho čas může být budoucnost... Navrhuji vám: MĚJTE ČAS! A protože nám samota stále častěji připomíná temné prostory nebytí a protože nám lhostejnost téměř přesně prozrazuje teplotu smrti a protože dobře víme, jak bezútěšný dovede být někdy člověk, zapřísahám vás: "MĚJTE ČAS!"

Neznámý autor - zaslal zesnulý čtenář - Jaromír Hanzelka -