Bibličtí křesťané byli a prozatím jsou u každé národnostní skupiny společenskou menšinou, byť ona menšina představovala v určitých historických etapách (rané křesťanství, reformace) a geografických oblastech (USA, Anglie apod.) různě velké počty. V dnešní moderní době je tato skutečnost výraznější.

Z biblického hlediska jde o věc zcela přirozenou (Jr 42:2, Ez 12:16, Mt 7:4, Mt 9:37, Mt 22:14, Lk 18:8, Sk 17:34, 1 Pt 3:20, Zj 3:4), proč se nad touto otázkou vůbec pozastavovat. Ke křesťanství nikdy nelnul dav, ale pouze jednotlivci. Nicméně tento aspekt reality nesnímá z církve (individuálních sborů a každého křesťana) odpovědnost hlásat evangelium, tedy zvěstovat zprávu o spáse v Kristu okolnímu světu - světu plnému rozmanitých názorů a filozofií. Abychom však tento svět oslovovali srozumitelným způsobem, musíme jej znát, musíme znát formy jeho světového názoru. A jelikož je tento názor šířen skrze různé sféry poznání a činnosti - filozofii, historii, politiku, ale také umění, hudbu i všeobecnou kulturu, pak bychom je měli do určité míry ovládat. Do jaké míry, to je záležitost individuálních schopností a životních okolností. V žádném případě bychom však k této stránce šíření evangelia neměli přistupovat tak, že ji budeme ignorovat.

A zde je třeba apelovat na mnohé sbory, které se uchýlily k jakési "tradiční evangelizaci", k emocionální formě zvěstování spásy a pravdy. Tento "platonický" způsob evangelizace je příčinou očividné reality - řada sborů stále čítá pouze desítky členů, demokracie nedemokracie. Tomuto smutnému pohledu však předcházel nebiblický ústup křesťanů z pole intelektuálního (ne intelektuálského) vzdělávání a poznávání. Proto dnes křesťané chybí ve sféře umělecké, akademické, ekonomické a koneckonců i politické. To, zda by byl křesťan na dnešní politické scéně vůbec schopen vystupovat a jak, je věc jiná. Humanistický diktát nám není výmluvou.

Za sbory čítající desítky lidí nese velkou míru odpovědnosti platonické chápání evangelia a biblické pravdy. Mnohým křesťanům schází schopnost komunikace s okolním světem, s moderním člověkem 20. století. A právě touto otázkou se budeme zabývat.

Co vlastně pojmem komunikace rozumíme? Slovník nám říká, že jde o podávání nebo výměnu informací nebo také o umění, schopnost vyjádření idejí. Idea, představa, kterou máme na mysli, prochází našimi ústy či v různých uměleckých formách a dosahuje vědomí jiné osoby. Komunikace, aby byla komunikací, však musí být účinná. To znamená, že ona idea, myšlenka, která dosáhne vědomí příjemce, by měla být v podstatě táž, jež opustila vědomí dárce - komunikátora. Slova, která při komunikaci používáme, jsou pouze prostředkem, nástrojem k překladu myšlenek. Komunikace tedy není jen sdělováním jakýchsi verbálních zvuků. A právě z tohoto důvodu - snahy používat slov k přenosu vlastních myšlenek či představ - se zde mohou vyskytovat určité jazykové problémy. Ty nejzávažnější vyvstávají při střetu dvou rozdílných jazykových skupin. Chceme-li tedy hovořit - komunikovat - s člověkem jiného národa, musíme se nejdříve naučit jeho jazyk.

Další rozdíly a bariéry způsobuje čas, doba a věk. V průběhu historie se jazyk významově mění, takže stejná slova či jejich skladba dnes nemusí vyjadřovat totéž, co před 20 nebo 50 lety. Když před 50 lety řekl Jeník své Mařence, že je ´hodné děvče´, byla polichocena. Kdyby řekl totéž dnešní ´pankáč´ své modrovlasé ´šťávě´, tedy že je ´hodné děvče´, znemožnil by se. Jazyk se tedy mění s měnícím se sociálním prostředím. Jiný je jazyk intelektuálů, jiný hipíků, podsvětí ...

U žádné z těchto skupin se však jazykové problémy neřeší samy od sebe, automaticky. Chceme-li skutečně komunikovat, musíme se naučit jazyk těch, kteří nám mají naslouchat. Jedině tak budou schopni pochopit to, co jim zamýšlíme sdělit. To se v dnešní době týká především křesťanů, kteří tendenčně lnou k formě klasické biblické terminologie, tedy používají slova Bůh, Ježíš Kristus, hřích, vina, spása apod. ve striktně definovaném smyslu (ne ve vedlejším významu). Koncepty těchto výrazů se totiž všeobecně změnily. Slovem "B-ů-h" nemusí mnozí chápat Biblí pevně definovaného Boha, který skutečně existuje.

Humanista (termín humanista nebo humanismus je zde používán v širším smyslu) je jednotlivec zastávající filozofii, která staví člověka do středu veškerého poznání, člověk je mírou všeho, člověk je bůh. Humanista, racionalista v užším slova smyslu (být humánní, uvažovat racionálně by měl každý křesťan), nám může přikyvovat, ale přitom má na mysli "něco tam nahoře", přírodu, energii atd. V tomto případě musíme buď nalézt synonyma, ovšem bez falešné konotace (vedlejšího významu s určitým emocionálním zabarvením), anebo ona slova definovat do takové míry, aby dotyčný pochopil, co mu sdělujeme. Je-li slovo nebo fráze, které ze zvyku používáme, jen ortodoxní evangelické klišé (používané mezi křesťany), pak bychom se ho měli raději vzdát. To samozřejmě platí v okamžiku, kdy ze svého úzkého kruhu vystupujeme a hovoříme s lidmi mimo něj. Na druhé straně, je-li to či ono slovo v daném případě nepostradatelné, jako například slovo Bůh, hřích, pokání, pak bychom jej měli nejdříve vysvětlit. Pokud tak neučiníme, lidé mimo náš církevní kruh nemusí ony technické termíny vůbec pochopit a křesťanské poselství jde vniveč. To může znamenat, že se jako církev stáváme introvertní, na sebe soustředěnou, izolovanou jazykovou skupinou.

Než začneme hovořit o tom, jak komunikovat s člověkem konce 20. století, je třeba zdůraznit, že nemůžeme aplikovat žádné mechanické pravidlo. Můžeme stanovit určité obecné principy, avšak žádná automatická aplikace zde neplatí. Na to bychom měli pamatovat především. Vždyť o existenci unikátní lidské osobnosti hovoří právě Bible. Z tohoto důvodu s člověkem musíme jednat jako s individuální osobností, ne jako pouhým případem.

Dále musíme pamatovat, že každý člověk, i když je křesťanství na míle vzdálen, je nositelem podoby - obrazu Božího. I pohan má z hlediska Božího stvoření stále velký význam a hodnotu. Základem našeho přístupu by tedy měla být ryzí láska. Láska však není nic jednoduchého. Není to jen emocionální naléhavost, ale především pokus vžít se do situace toho druhého a snažit se pohlížet na problémy jeho očima. Láska je opravdový zájem o jedince a jeho osobnost. Jak nám Ježíš Kristus připomíná - máme jej milovat jako sami sebe. Právě to by měl být výchozí bod naší komunikace. Jestliže se ve zvěstování evangelia angažujeme z jakési povinnosti či pod určitým církevním tlakem, který na nás klade naše křesťanská komunita, pak nám uniká celý smysl evangelizace. Komunikace na bázi lásky není nějakým emocionálním projevem. Naopak, má svůj vysoce racionální důvod: člověk, s nímž hovoříme, je nositelem Boží podoby, je v tomto světě jedinečnou osobností. Člověk před námi patří k našemu vlastnímu druhu.

Bible učí, že existuje dvojí humanita, dvojí lidství. O dvojím lidství hovoříme v tom smyslu, že jedni stojí v rebelii vůči Bohu, kdežto druzí se k Němu skrze Ježíše Krista navrátili. To by nám nemělo zastírat skutečnost, že Bůh "stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země". To nám samozřejmě naznačuje nejenom biologickou jednotnost (z hlediska reprodukce jsme jedna rasa), ale především náš společný původ - všichni pocházíme z Adama.

A konečně - uvažujeme-li o tom, jakým způsobem s moderním člověkem komunikovat, pak bychom měli pamatovat, že k němu hovoříme jako k celku. Nejednáme pouze s jeho duší, ale s celým člověkem, s jeho psychickou i fyzickou stránkou. Toto vědomí by se mělo odrážet jak v našich postojích, tak v komunikaci.

Pokusme se nastínit určité principy komunikace z hlediska rozhovoru s člověkem moderní společnosti 20. století. Naprosto každý má svou životní filozofii, a to ať je ji schopen analyzovat, nebo ne. Z každé filozofie lze vyvodit logické závěry. Bude-li člověk v rámci své filozofie logický, pak i závěry by měly být logické.

Filozofie či světonázorový systém každé nekřesťanské individuality či společnosti odporuje nejenom logice, ale i praktickému životu. Důvod je prostý - člověk musí žít v realitě. Ať člověk věří komukoli nebo čemukoli, danou realitu není schopen změnit. Proto každý, kdo křesťanskou pravdu z hlediska své filozofie popírá (tedy pravdu, která je jako jediná vůči realitě logická a objektivní), se musí zákonitě ocitnout na scestí, mimo skutečný svět. Snaží-li se svou filozofickou pozici obhajovat intelektuálně a logickým způsobem a také podle ní žít, pak je nekřesťan, bez ohledu na svou filozofii, v pasti. Nemůže si vytvořit svůj vlastní svět a současně v něm i žít. Člověk se nemůže vzepřít svému vlastnímu já a utéci mu.

Bible říká, že člověk nebude vůči své nekřesťanské filozofii logický ani v dimenzi "pekla": "...i když si ustelu v podsvětí, také tam budeš" (Žalm 139:8). Nekřesťan bude v podsvětí oddělen od společenství s Bohem, ale nikdo si nebude moci zformovat svůj vlastní únikový svět. Člověk zde na zemi, ale i tam v podsvětí, bude stále existovat v systému stvořeném Bohem.

Stojíme-li tváří v tvář modernímu člověku 20. století, ať jde o univerzitního profesora či negramotného chudáka, pak vidíme, že žije v tísni, napětí. A právě toto napětí, tato rozporuplnost, otevírá příležitost ke vzájemné komunikaci. Křesťanští apologetové nestavějí vzdušné zámky. Vycházejí z toho, kdo člověk skutečně je - tedy jedinečná osobnost - a co o sobě a světě ví. Je-li člověk ztracen, pak je ztracen vůči všemu a ve všem, co jest, včetně sama sebe. Bude-li jednou stát před Boží soudnou stolicí, pak Bohu k jeho obvinění postačí, když poukáže na to, co člověk věděl o stvoření - o světě, který nás obklopuje a o své vlastní podstatě - jedinečném, ale padlém lidství posuzovaném měřítkem individuálního svědomí. Lidé různých kultur mají různé morální zásady. Není však člověka, který by je úplně postrádal. To se týká i vrahů, zločinců a maniaků. Každý, bez výjimky, má určitou míru svědomí. Pokud se týká morálky, nekřesťan bude souzen podle morálního standardu, který si sám vytvořil. Jak apoštol Pavel uvedl - člověk totiž neustále a svévolně porušuje i svá morální pravidla, byť jakkoli benevolentní.

Každý člověk, bez ohledu na čas, dobu či okolnosti, musí čelit reálnému světu. Nejde o žádnou abstrakci, všichni jsme stvořeni k Božímu obrazu, všichni máme vědomí vlastní existence (byť jakkoli omezené), všichni jsme součástí reality a nemůžeme se od ní oddělit (ani sebevraždou). Jsme skutečné bytosti v reálném světě.

Každý cítí dvojí přitažlivost - přitažlivost reálného světa a přitažlivost logiky svého světonázorového systému. Může nechat kyvadlo vychylovat sem a tam, ale nemůže být na obou místech současně. Bude vždy někde mezi. Záleží na síle té či oné přitažlivosti v dané chvíli. Vybrat si jedno nebo druhé znamená pro člověka 20. století nejistotu a zoufalství. Čím je člověk zastávající nekřesťanskou pozici vůči své filozofii logičtější, tím více se vzdaluje reálnému světu, a čím blíže reálnému světu, tím více je vůči své filozofii nelogický. Právě to je dilema moderního člověka - dilema každého nekřesťana.

Neuznáváme-li Boží řád, pak zákonitě žijeme ve stavu napětí a částečné schizofrenie. Člověk moderní humanistické společnosti se snaží vysvětlit svoji existenci tak, že je jen náhodně naprogramovaný stroj v čase a prostoru. A programy se mění s dobou, s měnící se společností. Kdyby ale byl skutečně tím, kým tvrdí, že je, tedy strojem, pak by neměl s logickými závěry své existence nejmenší problém. Opak je však pravdou. Člověk není robot, ač to sám o sobě prohlašuje. A zde bychom měli mít na paměti, že s ním nelze jednat mechanicky. Mnozí křesťané totiž zapomínají, že člověk, ač padlý a od Boha oddělený, je stále stvořen k obrazu Božímu. Budeme-li tuto skutečnost ignorovat, staneme se arogantními a naše vzájemná komunikace přijde vniveč.

Prvním krokem naší komunikace by tedy měla být snaha nalézt ohnisko daného napětí. Mnohdy zjistíme, že to není vůbec jednoduché, protože člověk častokrát svoji Achillovu patu nikdy neanalyzoval. Pádem je člověk rozpolcen, oddělen od sebe sama. Je velmi složitý a má tendenci být ponořen sám v sobě. Objevit jeho vnitřní rozpor stojí nejen čas, ale oběť a pokoru. Budeme v tomto případě hledat něco, co on sám třeba nikdy nehledal.

U každého člověka-nekřesťana lze nalézt místo k rozhovoru, s každým je možno navázat racionální konverzaci. Žádný totiž není tak důsledný, aby svou filozofii dotáhl až k jejímu logickému závěru a současně s tímto závěrem i žil. Těm, kdo tvrdí "Bůh neexistuje" anebo "existuje, ale není definován", musí být přece jasné, že nemohou existovat ani žádné absolutní a transcendentní morální hodnoty. To znamená, že v důsledku toho není možno rozlišit klad a zápor, pravdu a lež, levé a pravé atd. Existence - realita sama, není schopna žádného soudu. K morálním hodnotám se nevyjadřuje. Mlčí. Co je, to je. To je logický závěr filozofie každého, kdo popírá existenci Boha nebo Jej odsouvá mimo naši realitu. Buď existuje nekonečný, transcendentní Bůh, který sebe a svůj charakter (morálku) pevně definoval, anebo neexistuje a my jsme nejztracenější a nejnesmyslnější bytosti tohoto vesmíru. A právě s tímto vědomím (logickým závěrem své filozofie) není ateista, naturalista či mystik schopen žít. Nejenom že volá po jakési spravedlnosti a morálce, ale domáhá se i určitého řádu a organizace, protože bez nich nemůže existovat. Zkrátka - volá po tom a žije v tom, co mohl dát pouze nekonečný a osobní Bůh, a přitom tohoto Boha popírá či nahrazuje "bůžky" nebo abstraktní představou "něčeho nahoře". V tomto smyslu tedy můžeme říci, že každý člověk ve svém nitru touží po Bohu. Ti, kteří se vzdali naděje na spravedlivější uspořádání světa, odmítli morální hodnoty i sám život člověka jako nesmyslnou existenci, tedy byli vůči své filozofii logičtí a sžili se s realitou bez Boha, ti skončili jako Kafka, Nietzsche, Hemingway a další.

Typickým příkladem rozpolcenosti nekřesťana je filozofie a život hudebního skladatele Johna Cage. Nedávno zesnulý John Cage byl průkopníkem komponování "hudby náhody". K jeho avantgardním technikám patřil například mechanický dirigent, u kterého orchestr nikdy nevěděl, co bude následovat. Jindy před orchestr umístil dva dirigenty a oddělil je přepážkou tak, aby se nemohli vzájemně pozorovat. Cageovou filozofií byl koncept náhody - vše je náhoda, svět je náhoda, život je náhoda. Podle toho se také snažil žít a komponovat. Výsledkem tohoto druhu jeho tvorby však nebylo nic jiného než zmatek a chaos. Orchestr častokrát syčel, byť mnozí jako nekřesťané zastávali v podstatě tutéž ideu. Cageova filozofie narazila na neproniknutelnou stěnu reálného světa a reálného člověka. Oba mají formu a nejsou výsledkem náhody. Cage však vůči své filozofii nebyl vůbec logický. Byl totiž vášnivým mykologem. Sám prohlásil: "Kdybych svou filozofii aplikoval při sbírání hub, nepřežil bych první sběr." Jeho filozofický systém - hudba náhody, byl ve vztahu k jeho mykologické vášni naprosto nepřiměřený. Přesto svou filozofii vnucoval okolnímu světu.

V praxi tedy můžeme u každého člověka nalézt výchozí bod ke vzájemné komunikaci. Takový bod vždy existuje, protože všichni, bez ohledu na svůj filozofický systém, musíme žít ve světě, který byl stvořen Bohem. Kdyby byl člověk vůči své nekřesťanské filozofii konzistentní, logický, pak by se oddělil od reálného světa, unikl by z něj a komunikace by byla nemožná. Žádný člověk ale není schopen žít v totální iracionalitě či absolutním nihilismu. Každý myslí i jedná podle Bohem daného "schématu" (antiteticky, čili pomocí protikladů). Je-li dobro, pak opakem dobra je zlo; je-li něco pravdivého, pak protikladem je něco lživého atd. Není-li tomu tak (není-li protikladem pravdy lež, apod.), pak vlastně dobro a zlo, pravda a lež atd. přestávají existovat. Tyto pojmy úplně pozbývají významu. Dovedeme si představit, co by se stalo, kdyby člověk na tuto praxi přistoupil v životě? A přece nekřesťané tvrdí, že pravda je relativní. To nás zavádí k onomu mýtu neutrality. Filozofické postoje nekřesťanů nejsou nikdy neutrální. Filozoficky neutrální může být pouze neživá hmota.

Je zde ještě jedna daleko závažnější skutečnost - křesťanství, které je filozoficky stranné, nekompromisní, které deklaruje absolutní pravdu a absolutní morálku a které je jediné vnitřně konzistentní (bez rozporu) a logické. Je-li zde takový systém, filozofická neutralita je absurdní. Žádný člověk, žádný novinář ani média nejsou neutrální. Toho bychom si měli být vědomi především.

Chceme-li hovořit s moderním člověkem konce 20. století, musíme brát jeho nekřesťanský světonázor v úvahu. To však neznamená, že budeme zaujímat jakýsi neutrální, kompromisní či ekumenický postoj. Schopnost rozeznat jeho filozofii ve vztahu k povaze pravdy a metodě poznávání pravdy je v tomto bodě komunikace stěžejní. Odhalíme-li jednou ohnisko napětí filozofie nekřesťana, měl by následovat další krok - dovést jej k logickému závěru jeho světového názoru. Neměli bychom jej hned odvádět od toho, co je ze své pozice on sám schopen vydedukovat, ale spíše jeho dedukce v jejich přirozeném směru následovat k logickému závěru, tam, kam jej dovedou. Mějme však na paměti, že nejde o žádnou filozoficko-rétorickou argumentaci. Chápat evangelizaci jako intelektuální cvičení je nesmírně kruté a nenese to žádné duchovní výsledky. Jeví-li se naše komunikace člověku jako nicneříkající abstrakce, pak si zákonitě pomyslí, že neuznáváme jeho osobnost, že jej nepovažujeme za svůj druh. Tlačíme-li člověka k logickým závěrům jeho nekřesťanské filozofie, pak vězme, že mu způsobujeme velkou psychickou bolest. Proto bychom neměli tlačit dále, než je nutno. V určitém okamžiku komunikace tedy pocítíme nutnost člověku sdělit řešení jeho problémů ve formě slov samotného Boha. Než ale tak učiníme, musíme si být jisti, že ví, o čem hovoříme. Musí mu být jasné, že mluvíme o skutečné absolutní pravdě a ne o nějakém vágním náboženském konceptu pravdy či pravdě psychologicky podmíněné.

Dále by měl chápat, že člověk je před Bohem opravdu vinen, že mu v evangeliu nenabízíme pouhou možnost jednorázové úlevy od pocitů viny.

A nakonec - musí mu být zcela jasno, že hovoříme o skutečné historii, že Kristova smrt a vykoupení není jen symbolem pro chudé, ale faktickou událostí v čase a prostoru v historii. Současně by měl rozumět smyslu kreace a doslovného chápání Bible (tam, kde je doslovné chápání nasnadě). Dokud nekřesťan toto vše nepovažuje za realitu, není připraven stát se učedníkem. Nemylme se, emocionální vyznání víry nemusí znamenat plné pochopení evangelia a spásu. Křesťanství není soubor imaginárních pocitů. Křesťanství znamená fakta v čase a prostoru v historii. Mnozí křesťané jsou často velmi naivní. Posluchačovo první přitakání v nich zažehne motor emocí a vzápětí ho polijí proudem křesťanských termínů o spáse. Výsledkem pak není jeho spása, ale posílení jeho výmluv - "křesťané to myslí dobře, ale ne pro tento svět" a podobně. Problém mnoha věřících není neznalost odpovědí, ale spíše neznalost otázek nevěřících. Člověk má právo klást otázky. Vždyť právě skrze otázky poznává Krista. Těmto otázkám proto musíme dát volný průběh. Nemůžeme se náhle stáhnout a říci: "Jen věř, a..." Na druhé straně oslovený člověk by měl odpovídat i na naše otázky. Jedině tak může být naše komunikace poctivá.

Každý, kdo chce modernímu člověku 20. století sdělit poselství evangelia, musí studovat svět, v němž žije. Nezapomeňme, že i každý křesťan si musel položit otázku: Je křesťanství pravdivé? Proč křesťanství, a ne jiný náboženský směr? Pokud tak neučinil a nezná odpovědi na různé varianty této otázky, pak není schopen s moderním člověkem dnešní doby hovořit. Uvědomme si, že Duch svatý je vždy soudobý, současný, tedy v určitém smyslu - moderní. I my tudíž, s Jeho pomocí, musíme být soudobí, současní, moderní. Musíme znát jazyk současného moderního člověka a myšlenkové formy konce tohoto století.

Lidé okolní humanistické společnosti mají různé zájmy, různé profese. Proč člověka, kterého zajímá umění, nedovést k logickým závěrům jeho nekřesťanské filozofie na poli umění? Je-li jeho zájmem vědecký výzkum, proč neučinit totéž na poli vědy? Mnozí okamžitě namítnou, že bychom museli mít znalosti všech oborů lidského poznání. Není tomu tak. Každý více či méně vzdělaný člověk (ve smyslu biblické moudrosti) by měl být schopen asociačních úvah na poli různých oblastí lidského poznání. Abychom evolucionistu dovedli k logickému závěru evolucionismu, nemusíme znát detailní postupy radiometrického datování hornin. Abychom se o totéž snažili při konverzaci s malířem-modernistou, nemusíme znát chemické složení barev či techniku kubismu. Biblickou pravdu můžeme směle aplikovat v každé sféře lidského poznání. Bible nabízí odpovědi na otázky zásadní, nejpodstatnější, východiskové. A s těmi se musí dříve či později potýkat každý, bez ohledu na profesi či obor. Tento princip samozřejmě nelze přeceňovat - jisté znalosti a poznání jsou skutečně třeba. K poznávání nám ale Bible dává dostatek motivů. Koneckonců, poznávání je funkční vlastností naší (Bohem stvořené) mysli.

Moderní člověk si často uvědomuje svou bezvýznamnost. Často uznává onu rozporuplnost mezi skutečným světem a logikou své filozofie. Často cítí svou zoufalou pozici - "život je nesmyslný, a přece žiji". Příčinu této neutěšené situace však není schopen definovat. Měli bychom mu oznámit, že jeho pocit odcizení má morální charakter (nejde o nějakou "metafyzickou ztracenost"), a předložit mu Boží řešení. Buď na základě racionální úvahy svou hříšnost uzná a "vzdá Bohu čest", anebo ne a zůstane v daleko horším stavu, než byl předtím. Zní to velmi tvrdě a nemilosrdně, ale nezapomeňme, že Bůh je ve svém milosrdenství také absolutně spravedlivý. Nikdo se nemůže stát křesťanem, aniž by chápal, co křesťanství znamená, co říká o tom, kdo je Ježíš Kristus.

Úkolem křesťana je zvěstovat evangelium v jazyce, jemuž okolní svět a současná generace rozumí. Jedině tak budeme hlásat neměnnou pravdu měnícímu se světu. Jedině tak způsobíme v tomto padlém světě explozi - explozi pravdy, lásky a spásy, která zasáhne každou otevřenou mysl, každé připravené srdce. Bůh nám k tomu pomáhej.

- pb - redakčně upraveno -