Rád bych se zamyslel nad některými radami, které najdeme v knize Přísloví na téma modlitby. V době Starého zákona většina lidí neuměla číst. Lidé, kteří byli oddáni Pánu Bohu, se spoléhali na učení proroků a kněží. V novozákonní době to nebylo jiné. Málokdo uměl číst a většina lidí neměla možnost otevřít Starý zákon. Proto se scházeli a naslouchali učení apoštolů. I když zbožní lidé neměli přístup k Písmu, vždy se modlili. Modlitba byla součástí jejich života. Slyšel jsem příběh o křesťanovi v bývalém Sovětském svazu, který strávil pro víru ve vězení několik desítek let a během té doby zapomněl číst. Když mu to dovolily okolnosti, chodil po cele, hlasitě nebo polohlasně opakoval naučené pasáže z bible a především se modlil. Díky tomu přežil. K tomu, abychom se naučili modlit, neexistuje žádný manuál. Jen tím, že se modlíme, učíme se modlit. Někteří věřící se modlí často, jiní méně, jedni jsou mnohomluvní, druzí spíše tiše setrvávají před Pánem Bohem v tichosti a úctě. Podívejme se, co nám na téma modlitby říká kniha Přísloví. Zaměřím se na čtyři okruhy:

• Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať. (Přísloví 3:5-7).

I. To první, co si měli Izraelci při modlitbách připomínat, na co se měli soustředit, bylo, že měli Pánu Bohu důvěřovat. Tehdejší znalci Písma vnímali modlitbu trochu jinak než my dnes a představa, že je možné Boha oslovit přímo, jim připadala neskutečná. Modlitbu vnímali spíše jako způsob sebereflexe a uvažování. Takový věřící místo modlitebního pokání pouze medituje o promarněných příležitostech a chybách. Místo Božího vedení si promýšlí nové možnosti. A tak se vlastně ani nemodlí. Přemýšlí o sobě, o životě, o přírodě a to vše se odehrává na subjektivní rovině. Může prožívat lítost nad svými chybami, aniž by si uvědomil, že na prvním místě urazil Boží majestát. Pak se může stát, že člověk odpustí hříchy sám sobě, aniž mu odpustil Pán Bůh. Přísloví říká, že člověk nemá spoléhat na své úvahy, na svou rozumnost, ale má plně důvěřovat Pánu Bohu. Modlitba není samomluva, ale rozmluva; není to monolog, ale dialog. Příjemcem není stěna pokoje, od které se odráží vlastní myšlenky, ale milující a milovaný Bůh.

Připomeňme si, jak žila novozákonní církev? Před každým důležitým rozhodnutím se modlili. Když měli nahradit Jidáše, který již nebyl mezi živými, nejdříve se modlili a potom hledali dalšího apoštola. Než vybrali 7 diakonů, také se modlili. Nejprve setrvávali na modlitbách a teprve potom vyslali na misijní cestu první misionáře. Vše bylo doprovázeno vědomou prosbou, aby je Bůh vedl a ukázal jim svoji cestu. Každé životní krizi čelili modlitbou. Když uvěznili Petra a Jana, měli spoustu otázek, viděli potenciální nebezpečí, ale církev tuto skutečnost řešila modlitbou. První mučedník Štěpán umíral s modlitbou na rtech. Církev se horlivě modlila, kdykoliv byl někdo z jejích členů v nebezpečí. Nejen že se modlili za všech okolností, ale především každou záležitost a celý problém odevzdávali Bohu. Modlitba nebyla jen výčet proseb, ale bylo to vynášení celé lidské existence do sféry Boží moci. Nebyla to jenom prosba: „Dej mi“, ale „Pane Bože, odevzdávám Ti svoji situaci, odevzdávám a čekám na Tvé rozhodnutí, na Tvé vedení“. S našimi modlitbami je to podobné, jako kdybychom byli na samotce v cele. Když budeme mít hlad, požádáme o jídlo, když máme žízeň, požádáme o vodu. A stane se, že se otevře okýnko a někdo nám podá talíř s jídlem a pohár s vodou. Nikoho bychom nikdy neviděli a nikoho neslyšeli. Tak to někdy vypadá s naším modlitebním životem. „Pane, dej, naplň talíř našich potřeb“, ale s Tím, kdo je neviditelným a všemohoucím Bohem, nemáme vztah. Křesťané, Boží lid, vždy hovořili se svým Bohem jako stvoření lidé se svým Tvůrcem, jako synové s milujícím Otcem, jako učedníci s moudrým Mistrem. Čínský křesťan Watchan Nee pověděl: „Buďme si vždy vědomí, že ve všech útocích na život Božího dítěte je právě modlitba nejsnadnějším terčem. Ten zlý nejčastěji útočí na modlitbu tehdy, když prožijeme zklamání z proseb, které Pán Bůh nevyslyšel tak, jak jsme si přáli. Modlíme se za uzdravení, dlouho čekáme, a nic se neděje. Modlíme se za obrácení svých přátel k Ježíši Kristu, a nemůžeme se dočkat. A to je snadný terč pro toho zlého, jako kdybychom se nemodlili vůbec – to nemá smysl“. Profesor Smolík řekl: „Satan se směje naší námaze, posmívá se naší moudrosti, ale třese se, když se v pokoře skláníme v modlitbě“. První motiv modlitby je tedy důvěra v Hospodina.

II. Druhý motiv k modlitbám objevíme v Přísloví 8:17:

• Já miluji ty, kdo milují mne a kdo mne za úsvitu hledají, naleznou mne.

Zde vidíme, že motivem k modlitbám je láska k Bohu a ta má v Písmu několik podob. Podívejme se na její čtyři základní roviny. Nejprve je to láska mezi osobami svaté trojice – Otec, Syn a Duch svatý – to je věčná a dokonalá láska. Potom je to Boží láska ke všem lidem obecně – znáte slova Pána Ježíše, že Pán Bůh sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Třetí rovina je láska, která nezaslouženě vyvoluje a svrchovaně rozhoduje. Pán Bůh řekl Izraeli, vyvolil jsem si tě, aby jsi byl můj lid, ne proto, že jsi lepší než ti ostatní, ale jenom proto, že tě miluji. Pán Bůh je dobrý ke všem lidem, i k těm, kteří se nemodlí vůbec. I když se nebudeme modlit, slunce bude svítit a můžeme si užívat tepla paprsků i vody. Nemusíme se modlit, přesto se budeme mít po té vnější stránce více či méně dobře, protože Pán Bůh svojí obecnou milostí projevuje milosrdenství k celému stvoření. Čtvrtá rovina Boží lásky je láska, která je odměnou, nebo odpovědí. Pokud chceme s Bohem prožít něco víc, pokud chceme osobně zakoušet Jeho přízeň, pokud chceme poznat Jeho přítomnost, zažít, že Bůh odpovídá na to, za co jsme se modlili, pak se musíme modlit jako lidé, kteří Boha milují. „Já miluji ty, kteří milují mne“. Kdo chce víc, dává Pánu Bohu svoji lásku. „Kteří mne za úsvitu hledají, naleznou mne“. „Kdo hledá, najde“. Kdo ráno vstává s modlitbou, má před sebou den, který bude vypadat jinak. Dietrich Boenhefer řekl: „Modlitba časně z rána rozhoduje o celém dni“. Den plný námahy a vyčerpání se stane prostší a snesitelnější, pokud je prožit v Boží přítomnosti a bázni. Sil k práci přibývá, když voláme k Bohu. Druhý motiv k modlitbám je láska k Bohu.

III. Třetí motiv k modlitbám najdeme v Přísloví 15:8:

• Hospodinu je ohavností oběť svévolníků, kdežto v modlitbě přímých má zalíbení.

Také Přísloví 15:29:

• Hospodin je daleko od svévolníků, kdežto modlitbu spravedlivých vyslýchá.

Bezbožnost svévolníků je dočasně opomíjena. Bůh je vzdálen od bezbožných a nikoho nezničí okamžitě. Dál zůstávají pod všeobecnou milostí, ale jsou vystaveni nebezpečí, že jim Bůh dá větší prostor svobody od spravedlnosti a na osobní prosby nebude odpovídat. Přísloví 28:9:

• Odvrací-li se někdo od slyšení zákona, i jeho modlitba je ohavností.

Pán Bůh nemá rád modlitbu, která ignoruje Boží slovo. Je to podobné, jako když se na nás někdo při setkání usmívá, ale my dobře víme, že nás dotyčný za zády pomlouvá. Na pokrytectví takového projevu pozornosti není nic krásného. Tak i Pánu Bohu je ohavností, když zůstáváme neposlušní, a přesto se modlíme. Pokud hřešíme nebo máme v životě nevyznaný hřích, Bůh nemusí naše modlitby vyslyšet. Samozřejmě, že nikdo z nás není dokonalý a z tohoto pohledu by Pán Bůh nemohl vyslyšet žádnou modlitbu a prosbu, ale přesto je určitý rozdíl mezi dvěma typy hříchů. Upozorňují nás na ně slova 4. Moj 15:29-31:

• Budete mít tentýž řád pro domorodce mezi Izraelci i pro hosta, který pobývá mezi vámi, když se někdo něčeho dopustí neúmyslně. Ale ten, kdo něco spáchá úmyslně, ať domorodec nebo host, hanobí Hospodina. Takový bude vyobcován ze společenství svého lidu. Pohrdl Hospodinovým slovem a porušil jeho příkaz. Takový musí být bezpodmínečně vyobcován, lpí na něm vina.

V ekumenickém překladu je rozdíl mezi vědomým a nevědomým hříchem přeložen slovy úmyslně a neúmyslně. Kralický překlad užívá zhřešil z poblouznění a zhřešil svévolně. Hebrejština tento rozdíl vyjadřuje trochu jinak: rozlišuje hříchy s tzv. nezdviženou rukou a potom hříchy se zdviženou, tzv. vysokou rukou. Hříchy s nezdviženou rukou, kterých se „Izraelci“ běžné dopouštěli, Bůh odpouštěl. Ale hříchy se zdviženou rukou neodpouštěl – ty trestal. Kraličtí ve svém překladu říkají, že hřích se zdviženou rukou je s pýchou, je to svévolný hřích. To se děje vždy, když člověk zvedá ruku a na konci se objeví prst, který hrozí Pánu Bohu, anebo se ta ruka zvedne vzhůru a zatne se v pěst proti nebi. To je pyšné, svévolné, vzpurné odporování Bohu, které nezůstane bez potrestání. Řekl jsem, že je psáno, že hříšníky Bůh nevyslyší; slyší však toho, kdo Ho ctí a činí Jeho vůli. Proto se musíme nejprve modlit slovy v podobném duchu: Bože můj, pro zásluhy Pána Ježíše Krista, odpusť mi mé hříchy.

Třetí motiv k modlitbám nás vede, abychom vedli spravedlivý a čistý život.

VI. Čtvrté téma z Přísloví o modlitbě: Přísloví 20:22:

• Neříkej: „Odplatím za zlo!“ Čekej na Hospodina a on tě zachrání.

Izraelci znali pravidlo oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu, zlomenina za zlomeninu, život za život. To byl zákon, ale v Písmu jsou nabádáni, aby se ve svém srdci nezaměřovali jen na chladnou spravedlnost, ale aby se učili neodplácet zlým za zlé, aby projevovali zdrženlivost a přenechali odplatu Hospodinu. Proč? Protože nikdo z nás, v důsledku své hříšné přirozenosti, ve své tělesnosti, neumí přesně rozlišit míru spravedlnosti a pomsty. V životě mohou nastat situace, kdy musíme použít určitou formu násilí, je třeba bránit zlu, ale rozhodně to podle Písma nemá být tehdy, když trpíme pro evangelium Pána Ježíše Krista. Tam bychom měli spíše snášet křivdu. Mohou nastat situace, že je třeba zabránit něčí brutální aktivitě, např. se musíme zastat ženy, které hrozí znásilnění. V takové chvíli platí princip, který souvisí s otázkou, komu dlužíme větší lásku. Jsou situace, kdy láska ke spravedlnosti je víc, jsou situace, kdy láska k církvi je víc, jsou situace, kdy láska k pravdě musí být větší, než láska k nejbližším či sobě, ale láska k Pánu Bohu musí být vždy větší, než láska k člověku. Osobní postoj záleží na okolnostech. Každá situace může vyžadovat jinou reakci. Co máme dělat? Každá otázka a reakce souvisí s osobní a duchovní zralostí každého jednotlivce. Proto se potřebujeme učit, potřebujeme se ptát, potřebujeme hledat Boží vůli. A Izraelci se učili Boží zásadě, nevracej stejnou nebo dokonce horší ranou. Buď opatrný ve vyřizování si účtů, nevyhrocuj napětí, čekej na Hospodina a On tě zachrání. Vy, kdo čtete Písmo, víte, že v listu Římanům ve 13. kapitole apoštol Pavel říká, že vrchnost, vládní moc, jinými slovy stát, má v rukou meč, který chrání dobro a trestá zlo. Tak by to mělo přinejmenším být. Závěr epištoly Římanům 12. kapitoly hovoří o tom, že máme přenechat pomstu Pánu Bohu, On sám oplácí. Ve 13. kapitole vidíme, že jedním ze způsobů, jakým Pán Bůh odplácí, mohou být zákonné nástroje státu. Pravdou zůstává, že nám nepatří soud ani odplata. Bůh situaci vyřeší svým způsobem. Někdy je to rukou státu, jindy pomocí přátel, někdy zvláštním zásahem. A na konci dějin, až nastane poslední soud, nic nezůstane skryto a dokonalá spravedlnost bude vykonána. Pán Bůh říká: „Mně patří pomsta“. Na zemi dokonalá spravedlnost zajištěna být nemůže. Zdrženlivost v soudech je zkouška určená pro nás. Máme se ptát, jak můžeme čelit zlu a kdy čekat na Hospodina. Když tuto radu přeneseme na rovinu církve, na rovinu místního sboru, vidíme, že nás Boží slovo vyučuje, abychom se ve společenství církve snášeli navzájem. Proto máme přikrývat množství provinění, nepočítat křivdy, být trpěliví s odpouštějícím duchem. Jsou pouze tři okruhy, tři příklady v Novém zákoně, kdy smíme „nesnášet“ a jednat tvrdě. Ten první může nastat tehdy, když je ohroženo evangelium Pána Ježíše Krista. Kdyby mezi nás přišel někdo s učením, že Pán Ježíš Kristus není nezbytný nebo dostatečný pro spasení, jde o falešné učení, které musíme odmítnout. Druhý případ může nastat tam, kde dochází k hluboce pohoršujícímu jednání, tam nás také Boží slovo podle 1K 5 opravňuje k tvrdším krokům. Třetí se objevuje tam, kde se jedná o systematický rozkolnický postoj, mocenské ambice, nelásku, všude tam, kde vládne duch, který spíše rozděluje než sjednocuje. Jinak, v každodenním a běžném životě, tak v našich rodinách, ve sboru, i v tomto světě máme čekat na Hospodina, který pomáhá a napravuje. To jsou slova z knihy Přísloví, která mají co říci k motivům našeho modlitebního života. Důvěřuj, miluj, poslouchej a čekej. Ať nám v tom Bůh je milostiv. Amen.

– Kázání CB Dejvice, Daniel Heczko –