Římanům 11 - Novosmluvní pohled

Úvod:

Otázka, zda bude v budoucnosti spasen celý etnický (národní) Izrael, je stále živá a v ZODu jí neustále čelíme. Římanům 11 není snadný úsek Písma. Jeho výklad, jako každý jiný, musí vycházet z kontextu teologických souvislostí. Jakýkoliv výklad Písma musí harmonizovat v širších i užších souvislostech. Verše se nesmí vzájemně vylučovat. To platí i v tomto případě. Nejširší výchozí předpoklady (premisy) podmiňují uspokojivý výklad celého Písma.

Dispenzační křesťané předpokládají na základě určitých starozákonních veršů, především z knihy Genesis, že Bůh dnes jedná se třemi odlišnými skupinami lidí. „Diskriminují" (rozlišují) na základě duchovním a přirozené genetiky mezi:

• Kristovým tělem – církví z pohanů a židů,
• etnickým Izraelem a
• nevěřícími pohany

Smluvní a novosmluvní křesťané předpokládají na základě jistých novozákonních veršů, především z epištoly Židům, že Bůh dnes jedná jen se dvěma skupinami lidí. „Diskriminují" (rozlišují) v podstatě na základě duchovním mezi:

• Kristovým tělem – církví z pohanů a židů, a
• nevěřícími pohany a židy

Proto obě skupiny křesťanů vidí budoucnost a spasení národního Izraele jinak a jejich výklad textu Ř 11 se musí lišit.

Dispenzační křesťané jsou nutně premileniální (Ježíš se vrátí před miléniem). Jejich věci budoucí (eschatologie) vidí následovně: vytržení církve – sedmileté pozemské soužení židů – židovské milénium s Kristem a vzkříšenými svatými. Proto musí být spasen celý etnický Izrael, aby mohl vstoupit jako celek do „tisíciletého království". Na konci tisíciletí dojde ke konečné vzpouře, kterou Kristus potlačí, bude soudit a ustanoví věčnost.

Smluvní a novosmluvní křesťané jsou obyčejně,

Buď: non-mileniální (milénium je neurčitě dlouhá doba – období mezi oběma Ježíšovými příchody). Jejich eschatologie: Kristus vládne „1000" let se svou církví již nyní. Po velikém odpadnutí církve se v den Páně vrátí Kristus, aby soudil a sjednotil navěky … vše na nebi a zemi pod svou hlavu a své nepřátele pod své nohy. Etnický Izrael tedy není spasen jako celek, protože „tisícileté království" – věk církve, při 2. příchodu Krista skončí. Etnický Izrael, po ukřižování Krista, již nemá žádné výsadní duchovní poslání.

Nebo: post-mileniální (Ježíš se vrátí po miléniu). Jejich eschatologie: Kristus skrze svou církev postupně ustanoví pozemské milénium, t.j. věk duchovní hojnosti a politické spravedlnosti – potom se vrátí, aby soudil a sjednotil navěky … dále jako u non-mileniálních.

Doporučené odkazy:

(1) Prostudujte článek „Izrael – nevěřící lid" od Steva Lehrera v ZODu 77. Zde se dovíme, že Izrael jako celek, kromě malého ostatku, byl vždy nevěřícím Božím lidem. Byl to fyzický obraz a stín pravého Božího lidu – církve.

(2) Přečtěte si také článek „Dilema žida staré smlouvy" v ZODu 78. V něm se dovíme, že židé byl jediný lid, který byl „v Kristu", a přesto mnozí z nich nebyli spaseni.

(3) Nejvřeleji však doporučujeme „Čtyři Abrahamova potomstva" od Johna Reisingera. Zde se dozvíme, kdo je skutečným Abrahamovým potomstvem a dědicem zaslíbení. Tím je totiž Pán Ježíš Kristus! Židé a pohané se teprve stávají prostřednictvím Krista (jenž vlastní všechna zaslíbení) jak Abrahamovým potomstvem, tak dědici všech zaslíbení.

Bezprostřední kontext Římanům 11

Římští křesťané se domnívali, že Bůh se obrátil k židům navždy zády, a že žádný žid již nebude nikdy spasen. Byli vůči etnickému Izraeli povýšení. Domnívali se, že Bůh navždy a úplně opustil národní Izrael. Pavel jim to vyvrací a v podstatě píše: (1) Židé, kteří se obrátí během celého věku Nové smlouvy, budou spaseni a (2) Bůh etnické židy jako celek nikdy nezavrhl, ale v každém věku vždy spasil a spasí svůj ostatek! To je jádro 9.-11. kapitoly Pavlova dopisu římským křesťanům.

Římanům 9-10

Bez pochopení širších souvislostí 9. a 10. kapitoly Římanům nikdy nepochopíme 11. kapitolu. Zde jsou tři skutečnosti, které Pavel jasně říká:

1) Bůh po celou historii Izraele vždy spasil jen ostatek z Izraele, nikdy celý národ.

2) Bůh má právo smilovat se nad kým chce a zatvrdit koho chce.

3) Izrael se Bohu během své historie vždy vzpouzel.

Tyto body musíme probrat dříve, než začneme interpretovat 11. kapitolu. V 9. kapitole Pavel popisuje všechny výsady, které Bůh Izraeli dal. Jak je tedy možné, že takto privilegovaný národ ve své většině odmítl spásu, která je popsána v 8. kapitole? Slevil snad Bůh ze svých slibů nebo tento vzpurný národ nezvládá? Pavel nám vysvětluje, že celý národní Izrael není Boží Izrael – pouze ostatek národního Izraele je pravý Boží Izrael. Bohu se tedy nic z ruky nevymklo:

• Avšak ne že by Boží slovo selhalo. Neboť ne všichni, kdo pocházejí [tělesně] z Izraele, jsou [zaslíbený a duchovní] Izrael. (Římanům 9:6)

Celému národnímu Izraeli Bůh nikdy neslíbil plošnou spásu. Pavel ilustruje Boží svrchovaností vyvolení Abrahamova i Izákova potomstva. Z Abrahamova potomstva Bůh vyvolil Izáka a Izmaele zamítl. Z Izákova potomstva Bůh vyvolil Jákoba a zamítl Ezaua:

• Také ne proto, že jsou símě Abrahamovo, jsou všichni jeho dětmi, ale: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi." To jest: Božími dětmi nejsou děti těla, ale za símě se počítají děti zaslíbení. Neboť toto je slovo zaslíbení: „V tento čas přijdu a Sára bude mít syna." A nejen to, ale také když Rebeka počala z jednoho muže, našeho otce Izáka, dva syny (totiž ještě než se narodili a než udělali cokoli dobrého nebo zlého, aby Boží předsevzetí zůstalo podle vyvolení, ne na základě skutků, ale z Toho, který povolává), bylo jí řečeno: „Starší bude sloužit mladšímu." Jak je napsáno: „Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem pojal v nenávist." (Římanům 9:7-13)

Izák – manželský syn Sáry a Izmael – nemanželský syn otrokyně Hagar, následek neuposlechnutí Boha. Proč byl Izák vyvolený, to bychom snad i pochopili, ale dvojčata Ezau a Jákob? Stejní rodiče, stejné početí, stejná duchovní výchova, a přesto „živitel" rodiny Ezau byl zamítnut a úskočný „maminčin mazánek" byl vyvolen?! Jak tomu všemu máme rozumět?

Za prvé, Bůh je svrchovaný Stvořitel a udržovatel:

• Co tedy řekneme? Je snad u Boha nespravedlnost? V žádném případě! Vždyť Mojžíšovi říká: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji." A tak nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo usiluje, ale na Bohu, který se smilovává. Faraónovi přece Písmo říká: „Právě proto jsem tě pozdvihl, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi." A tak se tedy smilovává, nad kým chce, a koho chce, zatvrzuje. Řekneš mi však: „Proč je tedy ještě nespokojen? Vždyť kdo se vzepřel jeho vůli?" Ale kdo jsi přece ty, ó člověče, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?" Nemá snad hrnčíř moc nad hlínou, aby udělal ze stejné hmoty jednu nádobu ke cti a jinou k hanbě? (Římanům 9:14-21)

Za druhé, Bůh slíbil, že spasí v každé době jen ostatek etnického Izraele, ostatek Abrahamova tělesného potomstva. Tak to bylo, je a bude, až do druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Židé jsou „věčný" tělesný národ. Ne proto, že by měli v dnešním novosmluvním věku nebo v budoucnosti (t.j. v tisíciletém království, jež očekávají naši dispenzační bratři) jakési zvláštní národní duchovní poslání, které mívali před příchodem Krista ve starozákonním věku. Židé jsou „věčný" národ proto, že se Bůh rozhodl zachovat jejich tělesné semeno, aby z něj zachránil v každém pokolení svůj židovský ostatek. Díky Božímu výnosu židé nevymizeli ze světa, jako zmizeli obyvatelé Sodomy a Gomory:

• Izaiáš pak volá nad Izraelem: „I kdyby byl počet synů Izraele jako je písku v moři, jen ostatek bude zachráněn. Neboť on naplní své slovo ve spravedlnosti, a to rychle; neboť Pán vykoná své slovo na zemi rychle." A jak předem řekl Izaiáš: „Kdyby nám Pán zástupů nezanechal semeno, byli bychom jako Sodoma, Gomoře bychom byli podobni!" (Římanům 9:27-29)

Pohané místo židů?

Na konci 9. kapitoly Římanům a dále v 10. kapitole Pavel říká, že Bůh dává víru pohanům, zatímco židé, kteří měli výsadní postavení a znali vše, nejsou schopni Boha nalézt.

• Co tedy řekneme? Že pohané, kteří spravedlnost nevyhledávali, dosáhli spravedlnosti, totiž spravedlnosti z víry, avšak Izrael, který vyhledával spravedlnost Zákona, k zákonu spravedlnosti nedospěl. Proč? Protože ji nehledali z víry, ale jako by byla na základě skutků Zákona. Narazili na kámen úrazu [Ježíše Krista], jak je napsáno: „Hle, pokládám na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení a nikdo, kdo v něj věří [Ježíše Krista], nebude zahanben." (Římanům 9:30-33)

Pavel v předešlých verších totiž Římanům připomíná proroka Izajáše. Pohané přijímají skálu Pána Ježíše Krista vírou a Izrael skutky:

• „Neříkejte zrada všemu, čemu říká zrada tento lid [Izrael], a čeho se bojí, toho vy se nebojte a nestrachujte." Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte. Vám bude svatyní, ale oběma domům izraelským kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat, bude osidlem a léčkou obyvatelům Jeruzaléma. Mnozí [ne všichni] z nich klopýtnou, padnou a roztříští se, uvíznou v léčce a chytí se. (Izajáš 8:12-15)
• Říkáte: „Uzavřeli jsme smlouvu se smrtí a sjednali jsme úmluvu s podsvětím. Valí se bičující příval? Však se přežene, nás nezasáhne, vždyť jsme si svým útočištěm učinili lež a skryli jsme se v klamu." Proto praví toto Panovník Hospodin: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří [v Ježíše Krista], nemusí spěchat … " (Izajáš 28:15-16)

Pavel v 10. kapitole Římanům opětovně cituje, tentokrát z Izajáše 65:1-2

• Izaiáš pak směle říká: „Dal jsem se najít těm, kteří mě nehledali; nechal jsem se poznat těm, kteří se po mně neptali." Ale o Izraeli říká: „Celý den jsem rozprostíral ruce k lidu neposlušnému a odmlouvavému." (Římanům 10:20-21)

Doporučuji, abyste si pozorně prostudovali 9. a 10. kapitolu Římanům. Jistě vám potom neunikne, že:

1) Bůh po celou historii Izraele vždy spasil jen ostatek Izraele, nikdy celý národ.

2) Bůh má právo smilovat se nad kým chce a zatvrdit koho chce.

3) Izrael se Bohu během své historie vždy vzpouzel.

A tak apoštol staví na těchto třech bodech svoji polemiku s římskými ohledně Izraele. Tento širší kontext, jenž bezprostředně předchází 11. kapitolu, musíme mít neustále na mysli, abychom správně pochopili 11. kapitolu. Bude tedy v budoucnosti spasen celý etnický Izrael, jak se domnívá mnoho našich dispenzačních bratrů, nebo budou spaseni jen někteří v rámci církve?

Římanům 11

1) Stavěl Pavel doktrínu spásy národního Izraele v 9. a 10. kapitole proto, aby ji v 11. kapitole v 11. až 32. verši popřel? Proč by si Pavel v 9. a 10. kapitole podkopával svoje „proroctví", že totiž v budoucnosti (Ř 11:11-32) bude celý národní Izrael spasen? Jsou vůbec tyto verše, obzvláště Ř 11:25-26, proroctví plošné spásy národního Izraele? Mnoho biblických komentářů se k tomuto výkladu přiklání.

2) Nebo tento biblický text, obzvláště Ř 11:25-26, není proroctví, ale popis způsobu, jak Bůh během věků zachraňuje ostatek Izraele z každé generace?

Přikláníme se k 2. bodu. Věříme, že Pavel popisuje průběh spásy Izraele v minulosti, současnosti a budoucnosti. Nevěříme, že jde o proroctví plošné spásy národního Izraele před vstupem do „tisíciletého království". Zde je několik důvodů bezprostředního kontextu:

(1) V Římanům 11:1 Pavel píše o spasení současného etnického Izraele. Nepíše o nějaké plošné spáse ve vzdálené budoucnosti:

• Říkám tedy: Zavrhl snad Bůh svůj lid? V žádném případě! Vždyť i já jsem Izraelita, ze semene Abrahamova, z pokolení Benjamínova. (Římanům 11:1)

(2) V Římanům 11:5 Pavel porovnává duchovní stav Izraele za dnů proroka Eliáše s duchovním stavem současného Izraele rané církve.

• A tak tedy i v nynější době vznikl ostatek, vyvolený podle milosti. (Římanům 11:5)

(3) V Římanům 11:13-14 Pavel doufá, že jeho zvěstování evangelia pohanům a přijetí evangelia pohany vyvolá u současné generace židů žárlivost, aby mohli být zachráněni:

• Vám pohanům pak říkám: Jelikož jsem vskutku apoštolem pohanů, oslavuji Boha za svou službu, zda bych nějak nemohl vzbudit žárlivost těch, kdo jsou mé tělo, a některé z nich zachránit [nyní]. (Římanům 11:13-14)

(4) Pavel zdůrazňuje v Ř 11:30-31 Boží moudrost v tajemství Božího plánu. Je to souběžnost mezi židy a pohany. Bohem ustanovený pád Izraele vedl, a stále vede, ke spáse vyvolených pohanů. To vzbuzuje u vyvolených židů žárlivost, která je podněcuje k jejich spáse.

Tento řetězec: Pád židů – Spasení pohanů – Žárlivost židů – Spasení židů. platil v Pavlově době a platí i dnes. Vyvoleným židům nedává křesťanství spát a tak jej skrze svědectví obyčejně nežidovských křesťanů neustále a v každé době poznávají.

• Vždyť tak jako jste vy [pohané] kdysi byli neposlušní Bohu, ale nyní se vám dostalo milosrdenství pro jejich neposlušnost, tak i oni [židé] nyní neuposlechli, aby se pro milosrdenství udělené vám i jim dostalo milosrdenství. (Římanům 11:30-31)

Jak vidíme, Pavel v 11. kapitole mluví o tehdejší současnosti, o průběžném spasení etnického Izraele i pohanů. Navíc oba národy, židy i pohany, na konci 11. kapitoly sjednocuje v jeden Boží lid:

• Neboť Bůh zavřel všechny [židy i pohany] pod neposlušnost, aby se nade všemi [židy i pohany] smiloval. (Římanům 11:32)

Odmítl Bůh celý svůj lid? V žádném případě, ostatek je důkaz!

Pavel znovu opakuje v kapitolách 9, 10 a 11, že Bůh v žádném případě nezavrhl svůj izraelský národ jako celek.

• Izaiáš pak volá nad Izraelem: „I kdyby byl počet synů Izraele jako je písku v moři, jen ostatek bude zachráněn. Neboť on naplní své slovo ve spravedlnosti, a to rychle; neboť Pán vykoná své slovo na zemi rychle." A jak předem řekl Izaiáš: „Kdyby nám Pán zástupů nezanechal semeno, byli bychom jako Sodoma, Gomoře bychom byli podobni!" (Římanům 9:27-29)

V celé historii etnického Izraele to byl vždy jen ostatek, a nikdy ne celý národ, kdo byl spasen. Proč by se Pavel dovolával Izajáše, že jen ostatek bude zachráněn, aby potom v Římanům 11:25-26 řekl pravý opak? Římanům 11:1 je klíčová otázka, o kterou nám jde:

• Říkám tedy: Zavrhl snad Bůh [všechen] svůj [izraelský] lid? V žádném případě! Vždyť i já jsem Izraelita, ze semene Abrahamova, z pokolení Benjamínova. (Římanům 11:1)

Zavrhl Bůh národní Izrael nadobro, takže ani jeden Izraelita už nebude nikdy spasen? – V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ! Vždyť i já Pavel jsem Izraelita a patřím do ostatku. Pavel zde nebuduje podklad, na němž by vyniklo budoucí plošné národní spasení celého Izraele. Buduje přesný opak! Jeho argument pokračuje v tom smyslu, že vždy byl, je a bude, spasen pouze ostatek lidu:

• Bůh nezavrhl svůj lid, který předzvěděl. Nevíte snad, co Písmo říká o Eliášovi? Jak jedná s Bohem proti Izraeli a říká: „Pane, tvé proroky zabili a tvé oltáře rozbořili; zůstal jsem jen já, a i mně usilují o život!" Co mu ale říká Boží odpověď? „Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili koleno před Bálem." A tak tedy i v nynější době [církve] vznikl ostatek, vyvolený podle milosti. (Římanům 11:2-5)

A vzápětí to Pavel zase potvrzuje. Pouze vyvolený ostatek z Izraele dosáhl spasení:

• Co z toho plyne? Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní zůstali zatvrzelí, (Římanům 11:7)

Rozpor v interpretaci

Všichni interpreti pohlíží na Římanům 11:1-10 tak, že nynější zavržení Izraele je jen částečné. Proto dnes průběžně dochází ke spáse ostatku Izraele z milosti. Ale na text Římanům 11:11-32 mnoho interpretů pohlíží jako na budoucnost Izraele. Totiž, že nynější částečné zavržení Izraele v jisté budoucnosti zmizí a Izrael bude, jako celý národ, spasen. My se však na částečné průběžné zavržení Izraele díváme jako na konečné a neočekáváme jeho plošnou spásu při Kristově druhém příchodu. Nevidíme, počínaje 11. veršem, žádný zlom v Pavlově argumentaci:

• Říkám tedy: Klopýtli snad, aby padli? V žádném případě! Jejich pokleskem přece přišlo spasení k pohanům, aby to v nich vzbudilo žárlivost. (Římanům 11:11)

Méně jasný text začíná veršem Ř 11:12. Čtenář zde skutečně může nabýt dojmu, že Pavel píše o budoucím plošném spasení Izraele. Tento dojem se může ještě umocnit veršem Ř 11:15.

Řekli jsme si ale, že Pavlova argumentace, Bohem ustanovený řetězec příčin a následků ohledně spásy pohanů a židů je, že (1) pád židů způsobuje spasení pohanů, (2) spasení pohanů způsobuje žárlivost židů a (3) žárlivost židů způsobuje spasení židů.

Pád židů – Spasení pohanů – Žárlivost židů – Spasení židů.

Židé dnes nemohou nijak prospět starou smlouvou (jež sloužila smrti) zachraňující Kristově nové smlouvě milosti! Kdyby mohli prospět, nemohli by být spaseni pohané! Židé by je mezi sebe nemohli vpustit, protože Bůh ustanovil starou smlouvu jen s nimi – s národním Izraelem. Jejich pád tj. naplnění staré smlouvy a ustanovení nové smlouvy Kristem vtáhl do Božího plánu pohany. Proto se vyvolení „žárlící" židé dnes učí duchovní pravdy od Ducha Božího a od věřících z pohanů. Církev z židů a pohanů žije Kristem, nevkládá naděje do starozákonních stínů, které usmrcovaly, a vystříhává se praktik starozákonního Izraele viz 1. Korintským 10:1-11:

• A toto všechno se jim [židům] stalo na výstrahu a bylo to zapsáno pro napomenutí nám [církvi], ke kterým dospěly konce [přelom] věků. (1 Korintským 10:11)

Jestliže oddíl Římanům 11:11-32, který je tolika biblickými komentátory považován za budoucí plošné spasení Izraele, rozvrhneme do tabulky tak, abychom v souběžnosti viděli: Pád židů – Spasení pohanů – Žárlivost židů – Spasení židů, potom méně jasný jazyk ve 12. a 15. verši bude objasněn srozumitelnějším jazykem ostatních veršů. Prosíme, prostudujte tabulku na protější straně. Potvrzuje spásu Božího Izraele v jednom těle židů a pohanů:

Nejméně jasný (jednoznačný) jazyk se vyskytuje v posledním sloupci – „Spasení židů". Kdybychom neměli po ruce širší souvislosti celého Písma, Starého i Nového zákona a bezprostřední souvislosti 9., 10. a prvních deset veršů 11. kapitoly Římanům, potom, připouštíme, že by interpretace posledního sloupce tabulky mohla být dvojznačná, ale v žádném případě by nebyla přesvědčivá (1) v tom, zda jde o spásu ostatku národního Izraele a (2) ani v tom, zda jde o plošnou spásu celého národního Izraele. Protože však máme širší kontext Písma, věříme, že myšlenka na plošnou spásu celého Izraele do něj nezapadá. Kromě toho máme další důvody.

Římští křesťané z pohanů

Vžijme se na chvíli do jejich situace. Viděli, že židé přirozeně neměli v lásce křesťany. Viděli i to, že se židé shodli se světskou mocí v tom, že popírali Ježíše, jenž přišel v těle. To byl přece ten antikristovský duch již od počátku církve (Sk 8:1-3, 9:1, 12:1-5, 17:5-9). Světská a náboženská symbiosa je sakralismus – jsou to šelmy z moře (světská moc) a šelma ze země (náboženská moc).

Dále, římští křesťané slyšeli myšlenky tohoto druhu:

• Ale Pavel a Barnabáš směle prohlásili: „Vám židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve. Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. (Skutky 13:46)

Proto si římští křesťané začali myslet, že židé již jsou mimo Boží plán. To jim navíc jako by potvrzoval i Starý zákon:

• Nechovejte se už jako chvastouni, ať vám nemusí být přitažena pouta. Slyšel jsem od Panovníka, Hospodina zástupů, že je konec s celou zemí, že je rozhodnuto. (Izajáš 28:22)

Křesťané z pohanů si začali myslet, že jsou nyní jediný Boží lid a že etničtí židé již nejsou součástí Božího plánu spásy. Proto je Pavel usměrňuje a napravuje. Přečtěte si na tomto místě článek „Dilema žida staré smlouvy" v ZODu 78. Tam se dozvíte, že židé byli jediný lid, který byl „v Kristu", a přesto mnozí nebyli spaseni. Viz Jan 15:1-8:

• Jestliže pak jsou některé větve vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován mezi ně a stal ses spoluúčastníkem kořene [Krista] a tučnosti [Kristovy] olivy, nechlub se proti těm [některým] větvím. Pokud se však vychloubáš, pamatuj, že ne ty neseš kořen, ale kořen [Kristus] tebe.
• Řekneš tedy: „Ty [některé] větve byly vylomeny, abych já byl naroubován." Dobře; nevěrou byly vylomeny, ty však stojíš vírou. Nebuď namyšlený, ale boj se. Jestliže totiž Bůh neušetřil [některé] přirozené větve, věz, že by neušetřil ani tebe. Pohleď tedy na Boží laskavost i přísnost: k těm, kteří padli, přísnost, ale k tobě laskavost, budeš-li ovšem v té laskavosti zůstávat. Jinak budeš vyťat i ty. Oni pak také budou naroubováni, pokud nezůstanou v nevěře; Bůh je přece schopen naroubovat je [ty některé] znovu. Vždyť jestliže jsi ty byl vyťat z přirozeně plané olivy a proti přirozenosti naroubován do ušlechtilé olivy [Ježíše Krista], čím spíše budou ti, kteří jsou přirozenými větvemi, naroubováni do své vlastní olivy? (Ř 11:17-24)

Pavlova náprava povýšenosti římských křesťanů vzhledem k přirozenému Iz- raeli je v tom, že jak někteří pohané, tak i židovský ostatek (ne celý Izrael), jsou průběžně roubováni na olivu, jejíž kořen je svatý – je jím sám Pán Ježíš Kristus. Celý Izrael (ani všichni pohané) nikdy nebyl a nikdy nebude naroubován na olivu, kterou vyživuje kořen Ježíše Krista. Dále, Pavel římským křesťanům připomíná – nemyslete si, že jste jediní spoluúčastníci Krista, a že židé jsou již mimo! Nebuďte egoisty! Židé ke Kristovu vyživujícímu kořenu, ze své přirozenosti, patří totiž víc než vy, z vaší pohanské přirozenosti! Korintským tuto skutečnost Pavel řekl víc než jasně:

• a všichni [židé na poušti] jedli tentýž duchovní pokrm; a všichni pili tentýž duchovní nápoj (neboť pili z duchovní skály, která šla za nimi, a ta skála byl Kristus); ale ve většině z nich Bůh nenašel zalíbení, neboť byli pobiti na poušti. (1. Korintským 10:3-5)

Židé byli jediným lidem, který byl na základě svého přirozeného původu duchovně živen Kristem, a přesto jej většina odmítla! Oni totiž ke Kristově olivě patří svojí genetickou příslušností! Přirozenost však není vstupenka, protože Abrahamovými dětmi nejsou ti přirození, nýbrž jen ti zaslíbení z přirozených větví židů a nepřirozených větví pohanů! Nevynášejte se tedy, křesťané z pohanů, nad židy, připomíná Pavel, nebo dopadnete jako většina z nich, jak napsal korintským křesťanům:

• Tyto věci [pobití na poušti] se staly nám [křesťanům z pohanů] pro výstrahu, abychom nedychtili po zlých věcech, jako dychtili oni [židé, přestože byli živeni Kristem]. (1. Korintským 10:6)

V každém případě Pavel v Ř 11:17-24 popisuje Boží olivu s jak židovskými, tak pohanskými naroubovanými větvemi, jež je vyživována z kořene – Ježíše Krista. Celému Božímu Izraeli odpovídá celé Abrahamovo duchovní potomstvo bez ohledu na národní původ (Ř 9:7-8).

„DOKUD" (achris <891> hou <3739>) ve verši Ř 11:25.

Toto slovíčko „dokud" zapříčiňuje spoustu nedorozumění. Pavel vysvětluje římským křesťanům z pohanů, že Izrael není totálně zamítnut, ale jen částečně:

Ekumenický překlad udělal z jednoho „dokud" vedlejší větu, která je již interpretací, především skrze slůvko „avšak". Z Ekumenického překladu (EP) opravdu jaksi vyplývá, že částečná zatvrzelost Izraele skončí, až vejde plný počet pohanů, a potom se obrátí a uvěří celý Izrael. Víme, že jestli tomu tak je, potom je nemožné tento výklad (překlad) harmonizovat s širším i užším kontextem. Jak to tedy se slovíčkem „dokud" je?

Tato fráze přivádí záležitosti ‚až k' jistému bodu, nebo ‚až' je dosažen jistý cíl. Tato fráze v žádném případě ale neurčuje stav záležitostí po dosažení určeného cíle. To, co následuj, po dosažení cíle, může být zjištěno jenom z kontextu. Podívejme se na několik výskytů „achris":

• Neboť stejně jako v těch dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do toho dne, kdy Noe vešel do archy, (Matouš 24:38)

Toto „achris" nevymezuje, co se stane po tom dni, kdy Noe vešel do archy. To nám může říci jenom kontext.

• Neboť kdykoli byste jedli tento chléb a pili tento kalich, zvěstujete Pánovu smrt, dokud nepřijde. (1. Korintským 11:26)

Toto „achris" zase vůbec neurčuje, co se stane a bude, až přijde Pán… Viz dále Sk 22:4; Žd 4:12; 1K 15:25 atd.

Podobně, z našeho zkoumaného verše…

• Neboť nechci, bratři, abyste neznali toto tajemství (abyste nebyli moudří sami před sebou), že Izraeli nastala částečná zatvrzelost, dokud nevejde plnost pohanů. (Římanům 11:25)

…nikdo nemůže určit, co se stane, až vejde plný počet pohanů. My ale už z naší studie, z širšího i užšího kontextu víme, že Izrael historicky vždy procházel a prochází částečným zatvrzením a že vždy existoval jen ostatek, který si Bůh povolává. Tak tomu bude do té doby, než vejde do Božího království plný počet pohanů. Vše, co Pavel v Ř 11:25 říká ve světle svého širšího kontextu předešlých kapitol, i v užším kontextu předcházejících veršů, je toto:

Chci, nežidovští (římští) bratři, abyste si byli vědomi tohoto starozákonního tajemství (jinak byste si „moudře" a nadřazeně mysleli, že židé už nejsou živeni olivovníkovým kořenem – Kristem tak jako vy). Dokud budete roubováni na Boží olivu, tak na ni bude také roubována i část etnických židů. Bůh je jako celek nikdy nezavrhl, ponechal jim símě. Navíc, díky svému přirozenému původu z Abrahama a své historii, kdy byli, nejen na poušti, živeni Kristem, jsou způsobilejší než vy, aby byli na Kristův kořen a olivovník průběžně roubováni!

A tak přicházíme k našemu poslednímu verši Ř 11:26. Kdybychom měli jen ekumenický překlad, byli bychom utvrzeni, že až vejde plný počet pohanů, potom bude spasen celý Izrael.

Ekumenický překlad ve 26. verši navazuje na svoji interpretaci 25. verše a proti kontextu tvrdí, že až vejde plný počet pohanů, pak (potom) bude spasen všechen Izrael. V tomto překladu není co řešit, EP to vyřešil za nás. Biblický text musí interpretovat biblický text, ale překlad nesmí interpretovat biblický text. Když jsme už pracně ustanovili, že „dokud" ve verši 25 neurčuje, co se stane, až vejde plný počet pohanů, tak se také podívejme, jestli to určuje „Pak" ve verši 26.

A tak (kai <2532> houtos <3779>) bude spasen celý Izrael

• A tak bude spasen celý Izrael, jak je napsáno: „Ze Siónu přijde Vysvoboditel a odvrátí bezbožnosti od Jákoba…" (Římanům 11:26)

Ekumenický překlad „Pak" je nepřijatelný, protože nesprávně interpretuje, co se stane potom, až vejde plný počet pohanů. V Novém zákonu se „kai houtos" vyskytuje 205 krát a vždy určuje způsob, ne čas. Tento výraz <houtos 3779> se překládá „tímto způsobem" nebo „tak". Proto „A tak" v NBK je nesrovnatelně přesnější význam řeckého „kai houtos". Tento správný překlad také dokonale vyhovuje kontextu.

Jak bude spasen celý Izrael?

Verš Ř 11:26 tedy poukazuje na způsob – jak bude spasen celý Izrael, nepoukazuje ani na množství spaseného etnického Izraele ani kdy (Pak) bude spasen! Jak tedy bude celý Boží Izrael spasen? Tak, že budou na Boží olivovník, vyživovaný kořenem Ježíše Krista, průběžně roubovány jak větve z etnického Izraele, tak větve z pohanů. A to tak dlouho, dokud nevejde plný počet pohanů. To je přece Pavlův bezprostřední i širší kontext v listu Římanům!

Bohem ustanovený a nadekretovaný pád části Izraele vede ke spáse části pohanů. A ta vyvolává žárlivost v části Izraele, jenž je následně spasen. Boží moudrost je nevystopovatelná a nevyzpytatelná – pohané jsou dnes spaseni kvůli pádu židů a židé jsou spaseni kvůli spáse pohanů. Pohané z židů, židé skrze pohany – všichni jsou však duchovně znovuzrozeni z Božího milostivého zaslíbení a vyvolení!

Bůh nezavrhl celý Izrael, to byla překvapující zvěst pro římské křesťany z pohanů. Ti si mysleli, že už ani jeden žid nebude spasen. Bůh má vždy svůj vyvolený ostatek jak z židů tak z pohanů. Připomeňme si ještě jednou náš řetězec spasení: Pád židů – Spasení pohanů – Žárlivost židů – Spasení židů.

Toto „roubování" na Boží olivovník živený Kristovým kořenem bude pokračovat, až vejde plný počet pohanů do Božího království, až budou všichni naroubováni. A tak – tímto průběžným roubujícím způsobem bude spasen celý Boží Izrael z židů a pohanů.

Tolikrát jsme již slyšeli od našich dispenzačních bratrů, že se křesťané mají učit od židů a jít k původnímu zdroji. Zde se od Pavla dovídáme přesný opak. Zaslíbení židé se učí od křesťanů z pohanů, protože je pohání žárlivost a zaslíbení křesťané z pohanů jsou zachráněni pádem židů! Kdo to pochopí!?…

Co znamená „celý Izrael"?

Zde bychom vřele doporučili prostudovat knihu „Čtyři Abrahamova potomstva". Dokud není jasno v tom, kdo je Abrahamovo potomstvo, pak může být každá spekulace o budoucnosti židovského národa (eschatologie) a ohledně Izraele chybná. „Celý Izrael" jsou:

1. Všichni tělesní potomci Abrahama, Izáka a Jákoba. To je ale vyvráceno tímto veršem:

• Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, (Římanům 9:6)

2. Všichni potomci Abrahama, Izáka a Jákoba, bez výjimky, kteří budou naživu po vstoupení plného počtu pohanů do království. Tato interpretace nebere v úvahu, jak jsme ukázali, Pavlovu argumentaci a naprosto opomíjí kontext, jenž zdůrazňuje ostatek Izraele.

3. Totéž co bod 2. ale „všichni" je nahrazeno „většinou".

4. Všichni vyvolení, zaslíbení, z etnického Izraele, kteří byli, jsou a budou spaseni. Této interpretaci celkem vyhovuje naše zdůvodnění výše. Bere v jistém smyslu v úvahu jak širší, tak užší kontext, ostatek Izraele a odlišení spasených z židů a z pohanů. „Všichni" stále vyhovuje koncepci ostatku, t.j. „všichni" bez výjimky z vyvolených Izraelců. Tato interpretace také vyhovuje Římanům 9:6 výše.

5. Všichni vyvolení, zaslíbení židé a pohané. To je Kristovo tělo, to je církev, to je vinná réva, to je olivovník, to je Boží společnost Izraele:

• Proto pamatujte, že vy, kdysi tělem pohané – které takzvaná obřízka na těle, učiněná rukou, nazývá neobřízkou – jste byli v té době bez Krista, odcizení od společnosti Izraele, cizí vzhledem k zaslíbeným smlouvám, nemající naději a bez Boha na světě. (Efezským 2:11)

Být bez Krista tedy znamená odcizení od společnosti Izraele!

• Neboť [v Kristu Ježíši] nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem, Izraeli Božímu, pokoj a slitování. (Galatským 6:15-16) – EP

Bezprostředně předcházející kontext Ř 11:26 této 5. interpretaci vyhovuje nejlépe. Pro židy zde platí totéž, co v bodě 4. a pro pohany také.

Možnosti 4 a 5 vyhovují naší úvaze nejlépe. Přikláníme se však k 5. možnosti, přesto dogmaticky netrváme v její prosazování nad možností 4. Možnosti 1, 2 a 3 vylučujeme.

– pst – inspirován Stevem Lehrerem