Kdy vlastně začíná život člověka? Je to ve chvíli, kdy začíná pulzovat primitivní srdce v zárodku, nebo v okamžiku, kdy se objevují první známky elektrické činnosti mozku? Nebo je to v době, kdy matka začíná vnímat pohyby plodu – tedy někdy v polovině těhotenství; či v období, kdy plod je již schopen samostatného života? Nebo je to až při narození dítěte?

Nový život začíná oplodněním

Současné poznatky moderní biologie a medicíny ukazují, že začátek nového života je nutno hledat hned v momentě oplodnění při splynutí dvou pohlavních buněk – vajíčka a spermie. Oplodněné vajíčko, které se odborně jmenuje zygota, obsahuje jedinečnou a neopakovatelnou kombinaci mateřské a otcovské genetické informace a je začátkem vzniku neopakovatelného lidského jedince. Od tohoto momentu každý další krok vývoje směřuje k formování nového lidského organizmu.

Stručný přehled vývoje

Celý vývoj zárodku je v dalším období spojitý, kdy jedna fáze navazuje na druhou podle přesného harmonogramu s cílem postupného utváření a dozrávání všech orgánů a částí lidského těla. Kolem 6.-7. dne dochází k uhnízdění vyvíjejícího se vajíčka do výstelky dělohy. Po 2 týdnech již hovoříme o zárodku neboli embryu. Zhruba 17. den vývoje se začínají objevovat krevní buňky a den později se vytvářejí základy primitivního srdce, které kolem 24. dne začíná pulzovat.

Od poloviny 3. týdne lze pozorovat také velmi intenzivní vývoj centrální nervové soustavy. Vývoj mozku a míchy poznamenává vývoj lidského zárodku velmi zásadním způsobem, což se odráží kromě jiného v tom, jak lidský zárodek vypadá. Rozvíjející se nervová soustava koordinuje již v těchto časných stadiích rozvoj zbytku zárodku a dochází k postupnému propojování nervové tkáně s ostatními částmi těla. V 6 týdnech se tak objevují pohyby svalů, i když zdaleka ještě nejsou vnímány, 43. den lze zaznamenat elektrickou činnost mozku, která vzniká jako součet elektrických impulsů, jež vytvářejí jednotlivé nervové buňky.

V 11. týdnu se objevuje velmi typický znak pro lidský plod, totiž sání prstu. Ve 12. týdnu jsou přítomny kompletní základy struktury mozku, objevují se polykací pohyby a z plodu se stává „vnímající a pohybující se bytost“, jak uvádí Arnold Gesell, jeden z odborníků na nitroděložní vývoj. Úvahy o eventuálních psychických procesech v mozku nenarozeného dítěte jsou a zřejmě i dlouhodobě zůstanou v oblasti neověřených hypotéz a domněnek.

Kolem 16. týdne matka začíná vnímat pohyby plodu a při přiložení sluchátka k bříšku nastávající matky můžeme uslyšet tlukot srdce plodu. 28. týden těhotenství je v současné době považován za hranici pro přežití plodu při předčasném porodu. Moderní technologie však posunuje tuto hranici ještě níže, i když někdy s rozporuplnými výsledky, a to až k 24. týdnu těhotenství.

Má lidský zárodek pozůstatky vývoje od nižších živočichů?

Lidský zárodek je od samého začátku lidský a neprochází vývojovými stadii nižších forem živočichů. V roce 1866 formuloval Ernst Haeckel tzv. biogenetické pravidlo, jinak také označované jako zákon rekapitulace, a tvrdil, že člověk ve svém nitroděložním vývoji prochází některými stupni vývoje, které odpovídají nižším živočichům jako ryby, plazi apod. U člověka se tak údajně mají objevovat některé orgány nebo části těla, které jsou typické pro méně vyvinuté organizmy. Podle toho má mít lidské embryo v určité fázi vývoje např. žábra, ocas a jiné části, které postupně zanikají. Tento pohled má samozřejmě i dopad do etické oblasti. Když takový vyvíjející se zárodek není ještě plně lidským tvorem, pak ukončení jeho vývoje nepředstavuje zásadní problém.

Celá tato myšlenka vznikla na základě snahy najít podpůrné argumenty pro evoluční teorii, vytvořenou v první polovině 19. století Darwinem. Haeckel tak tvrdil, že při vývoji jednotlivce dochází k rychlému zopakování (rekapitulaci) některých stadií, kterými prošel ve svém vývoji celý druh. Dnešní poznatky o vývoji lidského zárodku však ukazují na neudržitelnost takových názorů. Haeckel měl ve své době velmi omezené možnosti výzkumu, neznal moderní techniky barvení tkání a jeho názory byly spíše výplodem fantazie ovlivněné snahou podpořit evoluční teorii, než výsledkem skutečného bádání.

Kniha „Ikony Evoluce“ se tímto problémem zabývá, viz.: http://www.navrat.cz/book.asp?bookid=223

Profesor lidské embryologie E. Blechschmidt na univerzitě v německém Göttingenu formuloval na základě poznatků moderní embryologie tzv. zákon zachování individuality. Na podkladech pečlivého studia zárodku člověka v různých stadiích tvrdí, že lidský plod je a zůstává od úplného začátku přes všechny etapy svého vývoje člověkem. To, co na první pohled vypadá jako žábra a ocas, jsou projevy enormního růstu mozku a míchy v časných stadiích vývoje plodu. V důsledku toho dochází k ohnutí plodu v oblasti hlavy a šije směrem dopředu, což vytváří charakteristické záhyby, které vzdáleně mohou připomínat žábra. Rychle rostoucí mícha opouští základy pro páteř a vytváří zdání přítomnosti ocasu. V obou případech však nejde o nějaké zvířecí vývojové pozůstalosti, ale o typicky lidské struktury. Lidský plod tedy není jen nějakým shlukem buněk, ale od začátku vysoce organizovaná struktura, při jejímž vývoji se uplatňuje rychle se rozvíjející nervová tkáň. Vývoj celého zárodku směřuje od samého začátku ke vzniku neopakovatelné lidské bytosti.

Kdy na životě záleží?

Zatímco odpověď na otázku, kdy začíná lidský život, dává biologie a medicína, při hledání odpovědi na druhou otázku – kdy na životě opravdu záleží a kdy má život hodnotu, se musíme obrátit do jiné sféry a bude záležet především na tom, jaký pohled na člověka v této oblasti uplatníme.

Hodnota člověka

Bible, Boží slovo, nám zjevuje, že člověk je stvořen k Božímu obrazu (Gn 1,26-27). Hodnota člověka tedy není dána člověkem samotným, nýbrž je odvozena od Stvořitele, k jehož obrazu byl stvořen. Nemáme hodnotu proto, že jsme ji určili v nějaké pomyslné aukční síni, ale proto, že jsme byli stvořeni samotným Bohem. Je to Bůh, který drží tajemství stvoření člověka, tedy záhadné a nenapodobitelné spojení hmoty s Božím dechem života ve svých rukou. Z tohoto důvodu má také jen On právo disponovat naším životem podle své vůle. Hodnota člověka z tohoto pohledu není závislá na okolnostech či situaci, ve které se zrovna nachází. Je stejná před narozením, po celou dobu života až do stáří a to nezávisle na aktuálních schopnostech či kvalitě života, kterými člověk v dané chvíli disponuje.

Od tohoto pohledu, který vychází z absolutní hodnoty dané Stvořitelem, se odlišuje pohled z perspektivy tzv. situační etiky. Podle tohoto názoru se hodnota člověka mění podle životní situace v závislosti na aktuálních schopnostech a kvalitě života. Hodnota je relativně bezvýznamná v době nitroděložního života, po narození stoupá a dosahuje maxima v období produktivního věku a opět klesá s přibývajícími léty a nastupujícím stářím. Je dobře si uvědomit tento základní rozdíl v pohledu na hodnotu člověka, protože i v křesťanských kruzích se občas setkáváme s názory, které jsou ovlivněné situační etikou. Naši hodnotu si však neurčujeme my sami, ale Bůh, který nás stvořil.

Osobnost nenarozeného dítěte

Na toto téma bychom mohli zase jen spekulovat, kdyby nám Boží slovo neodhalilo, jakým způsobem Bůh jedná s člověkem. Z mnoha míst Božího slova vyplývá, že Bůh vidí život člověka od okamžiku zplození až do smrti spojitě a tak s ním také jedná. Např. osobní zájmena a jména, která se k osobě ještě nenarozeného člověka vztahují to dosvědčují. Jób při svém utrpení říká:

• Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: „Je počat muž.“ (Jób 3,3).

Den početí a narození jsou v Božích očích spojité události. Od samého početí se hovoří o muži.

Žalmista David mluví o identitě člověka před jeho narozením:

• Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal… Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země.“ (Žalmy 139:13,15)..

Tkáně našeho těla byly „utkány“ samotným Hospodinem a On nás zná od prvního okamžiku naší existence. Bůh jedná s člověkem již od početí. Dokonce, podle Božího slova mnoho Božích služebníků bylo povoláno před svým narozením. Prorok Izajáš píše:

• Hospodin mě povolal z života mateřského; od nitra mé matky připomínal moje jméno (Izajáš 49,1)

Také o Samsonovi čteme, že byl

• od mateřského života až do dne své smrti Boží zasvěcenec“ (Sd 13,7).

O proroku Jeremiášovi je napsáno:

• …dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka. (Jr 1,5).

Zachariáš, otec Jana Křtitele, obdržel od anděla zaslíbení, že jeho syn

• už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým (Lukáš 1,15).

Morální postavení člověka vůči Bohu začíná od početí. Žalmista David vyznává:

• Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka“.(Žalmy 51,7).

Bůh vnímá hříšnou podstatu člověka od početí. Také akt Božího vyvolení se odehrává ještě před narozením. Apoštol Pavel vyznává:

• … [Bůh] mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, (Galatským 1,15).

Je dobře si uvědomit, že kritéria Božího vyvolení jsou diametrálně odlišná od těch lidských. To, co by člověk zatratil nebo odstranil, to si zrovna Bůh vyvoluje. Ap. Pavel popisuje Boží kritéria vyvolení křesťanům v Korintu takto:

• …a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné. (1K 1,27)

Boží slovo vnímá osobu člověka spojitě od početí až do smrti a poskytuje nám mnohá svědectví o tom, že Bůh jedná s člověkem jako s osobou již od početí.

Umělé ukončení těhotenství

Co vyplývá z výše uvedených skutečností pro praktické jednání člověka? Lidský život je hoden ochrany již od početí. Nikdo nemá morální právo ukončit život a svévolně nakládat s lidským zárodkem a plodem za žádných okolností. Týká se to především oblasti umělého ukončení těhotenství. Přes to, že počet umělých ukončení těhotenství, tj. potratů v poslední době významně poklesl, je celková bilance od roku 1960, kdy jsou potraty v naší zemi registrovány, značně pochmurná. Za toto období bylo potraceno celkem kolem třech milionů nenarozených dětí! Na tomto počtu se nejvíce podílejí miniinterrupce, kdy plod je odstraněn do 12. týdne těhotenství.

Nejčastější důvod ukončení života je, že narození dalšího dítěte je pro rodiče nežádoucí. Zatímco většina lidí by souhlasila s názorem, že není dobré ukončit život dítěte před narozením jen z důvodu, že pro něj není místo, nebo z důvodu tíživých ekonomických podmínek, už poněkud jiné názory se objevují ve zvláštních situacích, kdy je například očekáváno narození dítěte s vrozenou vadou nebo jiným postižením, či kdy k těhotenství došlo následkem znásilnění. Lidé, kteří se řídí situační etikou, často připouštějí možnost potratů za takových okolností. Ale máme právo sáhnout na život jen proto, že dítě bude nechtěné nebo nemocné? Jaký je rozdíl mezi usmrcením nemocného před narozením a po něm? Od takového způsobu uvažování je již jenom krůček k eutanázii, tj. k ukončení života dospělého člověka v případě tíživé a nevyléčitelné nemoci. A opravdu, země, které mají nejvíce uvolněnou politiku v oblasti interrupcí, jsou také nejotevřenější pro přijetí eutanázie. Interrupce a eutanázie jsou jako spojité nádoby. Nejdříve začneme být lhostejni k odstranění nepohodlných a nechtěných jedinců před narozením a pak už nám přestává vadit, když jsou dospělí lidé odstraňování v okamžicích, kdy nejvíce potřebují své bližní, což znamená v období těžké a nevyléčitelné nemoci.

Dále je třeba připomenout některá rizika plynoucí z umělého přerušení těhotenství. K nejčastějším komplikacím po potratu patří narušení svalově-vazivového uzávěru děložního hrdla při jeho násilném rozevírání, a to i během miniinterrupce. Následkem může být porucha uzavírací schopnosti děložního hrdla, což se při dalším těhotenství může projevit jako neschopnost donosit plod – což může způsobit samovolný potrat nebo častěji předčasný porod. Kromě tělesných potíží však může umělé přerušení těhotenství přinést také menší nebo větší komplikace psychické, které bývají označovány jako postabortivní syndrom. K jeho projevům patří pocity lítosti, viny, deprese, dále pocity ukřivdění a dokonce i změna postojů k sexuálnímu životu nebo jeho poruchy.

Diskutabilní může být otázka všeobecného zákazu potratů. I když dosažení úplného zákazu všech potratů se jeví v podmínkách současné pluralitní společnosti jako spíše nereálné, musíme souhlasit s tím, že každý posun v zákonodárství směrem k znesnadnění potratu vysílá společnosti signál, že je třeba hledat jiná východiska, než zmaření života. Život před narozením, ale i po něm, má nejen lidskou, ale i společenskou hodnotu!

Umělé oplodnění – asistovaná reprodukce

Další oblastí, ke které se vztahuje problematika úcty k nenarozenému životu, je sféra umělého oplodnění. Uvádí se, že v současné době asi 10-15 % manželských párů trpí neplodností. Dnešní medicína nabízí možnost řešení v podobě různých technik umělého oplodnění. Proti umělému oplodnění v rámci manželského páru bychom z etického hlediska nemuseli mít zásadní námitky, kdyby v rámci tohoto procesu nebyly v laboratořích vytvářeny nadbytečné lidské zárodky. Jelikož se jedná o nákladné postupy, kdy předchozí příprava zatěžuje mateřský organizmus, je přirozené, aby snaha o úspěšnost vynaložených prostředků byla co největší. Z toho důvodu je z organizmu matky odebráno vždy více vajíček a ta jsou uměle oplodněna. Z oplodněných vajíček se začínají formovat lidské zárodky, z nichž většinou dva nebo tři jsou později umístěny do matčiny dělohy. Problémem jsou zbývající lidské zárodky, které byly vytvořeny jako určitá rezerva. Co s nimi? Komu patří? Tak vznikají komplikované právní a etické situace. Existují snahy použít je pro výzkum, darovat je jiným neplodným párům nebo je zničit. Jak vidíme, problematika umělého oplodnění se stává ze zorného úhlu úcty k životu velmi citlivou záležitostí a všichni, kteří uvažují o tomto způsobu řešení neplodnosti, by měli důkladně zvážit všechny okolnosti. Snad je možné v některých případech se domluvit s pracovníky reprodukčního centra, aby celý proces umělého oplodnění proběhl bez vytváření nadbytečných zárodků a to i za cenu rizika sníženého úspěchu. Jako křesťané bychom měli k této otázce přistupovat s velikou bázní, abychom své cíle k získání potomstva neprosazovali na úkor likvidace jiných lidských bytostí, které v procesu umělého oplodnění vznikly.

Závažné jsou také praktické problémy, které mohou vzniknout v rovině sociální nebo právní např. při umělém oplodnění s použitím spermií od dárce (třetí osoba mimo manželský pár) nebo při darování vajíčka nebo oplodněného embrya. Kdy a jak sdělit dítěti pravdu o způsobu jeho početí a o jeho biologických rodičích? Kdo je matkou dítěte, když jedna žena poskytne vajíčko a druhá dítě v děloze donosí a porodí? Jak zabránit možnému komerčnímu zneužití umělého oplodnění? Asistovaná reprodukce je metoda, která sice přináší radost některým neplodným párům, ale je zatížena velkým množstvím závažných etických problémů.

Léčebné klonování

Cílem léčebného klonování je získání tzv. kmenových buněk z rozvíjejícího se lidského zárodku. Očekává se, že pomocí těchto buněk bude možné léčit některé závažné nemoci jako je srdeční selhání, poranění míchy, Parkinsonova a Alzheimerova nemoc, cukrovka a další. Zárodečné kmenové buňky lze získat následujícím postupem: z vaječné buňky se odstraní vlastní buněčné jádro a vloží se do ní jádro tělesné buňky jiného člověka (např. potenciálního pacienta). Nastartuje se vývoj zárodku stejně jako v případě oplodněné vaječné buňky. Ve staří několika dnů jsou ze zárodku vyňaty kmenové buňky, které pak dorůstají v laboratoři, a embryo je při tom zničeno. Pokud jde o bezpečnost a prospěšnost tohoto způsobu léčení pro potenciální pacienty existuje zatím mnoho neznámých. Takto získané kmenové buňky mohou mít různé chorobné odchylky, stejně jako tomu bylo u klonovaných zvířat, které zemřely na degenerativní poruchy. Dále, vůbec není jasné, zda takto získané kmenové buňky opravdu budou schopny dlouhodobě upravit chorobnou poruchu v organizmu pacienta. V současné době existuje další významná alternativa – kmenové buňky je možné získat z krve a kostní dřeně dospělého člověka. Z etického hlediska se jeví proces léčebného klonování jako velmi problematická metoda. I když takto vytvořené zárodky nevznikly v procesu normálního oplodnění a jsou usmrceny ve stadiu, kdy není přítomen mozek nebo jiné orgány, jde o nastartování procesu vzniku nového lidského jedince. Ze zorného pohledu úcty k životu je proto tento způsob zneužívání lidských embryí, byť pro pozitivní léčebné cíle, nepřijatelný. Neexistují žádné záruky, že případné zkušenosti na tomto poli nebudou v budoucnosti zneužity pro naprosto nepřijatelné reprodukční klonování lidských jedinců.

– MUDr. Štěpán Rucki, CSc. –
Příspěvek byl přednesen na 15. celostátní konferenci Sdružení křesťanských zdravotníků v Brně 16.-17.10. 2004
e-mail: stepan.rucki@nemtr.cz
Odkazy na odbornou literaturu a informační zdroje najdete na adrese:
Hnutí pro život ČR – http://prolife.cz/